Bílý oceán
Roy Jacobsen
https://www.databazeknih.cz/img/books/28_/286750/mid_bily-ocean-KCS-286750.png
4
95
95
Ingrid Barrøy série
< 2. díl >
V Bílém oceánu se ocitáme znovu na severonorském ostrově Barroy, jehož obyvatelé byli hrdiny románu Ostrov. Tentokrát však ostrov není oázou drsného, byť klidně plynoucího života v bezčasí řízeném jen přírodou. Končí druhá světová válka a svým vývojem krutě zasahuje i sem. Pětatřicetiletá Ingrid není na ostrově sama, jak se domnívá. Oceán vyplaví záhadné návštěvníky a na skalnatém ostrově se odehrává nečekaná a dramatická love story. V Jacobsenově střízlivém podání ovšem působí naprosto nesentimentálně, o to však věrohodněji. Přestože se zpočátku zdá, že se na ostrově příliš nezměnilo, válka zažene Ingrid do situací mnohem náročnějších, než je "pouhé" přežití mezi živly, jak tomu bylo za dnů líčených v Ostrovu. V hrdinčině příběhu se prolíná její osobní zkouška, s dramaty lidí, kteří se ocitli bez domova, vyhnáni na drsný okraj kontinentu. Chaotická situace hned po válce, jejíž poslední fáze byla zvláště těžká a tragická pro obyvatele nejsevernějšího kraje Finnmarka, přivede nazpět i ostatní členy Ingridiny rodiny. A oceán, rozprostírající se kolem ostrova, zároveň překážka, ale i obranný val, je bouřlivý a divoký, zpěněný a neklidný. Skončila válka a na Barroy míří náhle lidí víc než dost. Je to však happy end?... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 2016 , Pistorius & OlšanskáOriginální název:
Hvitt Hav, 2015
více info...
Přidat komentář
Všem, kdo milují sever a vše s ním spojené, určitě doporučuji knihu přečíst...Nádherný příběh!
V prvním díle jsem se nechala unášet na vlnách pro mě velmi neobvyklého popisu života na malém norském ostrově ("Když skončili, nemohli věřit svým očím, jak je možné, že ten starý šedivý dům teď vypadá jako postavený ze sněhu, jako by patřil jinam, na pevninu, do města, budil představu neskonalého bohatství, jež ale mohlo zazářit jen tady, kde nemá konkurenci, působil jako úder blesku, jako cizí těleso, pokaždé je přinutil k úsměvu. Po večerech se procházeli, pokaždé se otočili, spatřili dům a s radostí si pomysleli, tak tam my bydlíme. Ráno udělali totéž, ze všeho nejdřív vyšli ven a prohlíželi si dům, dodávalo jim to sílu, naději a dobrou náladu. Dům byl hezčí zvenku než zevnitř, tak to nikdy nebývalo. Vypadal jinak z Háje zamilovaných než od Zmrzlého oka a od Karviky, byl proměnlivý, pohyblivý a viditelný ze všech ostatních ostrovů, věž, orientační bod v oceánu, lidské sídlo." str. 204). Druhý díl byl zasazen do období II. světové války, obohatil mě především popisem života v této části Norska, do děje byly vnášeny skutečné události válečné doby, opět jsem dohledávala informace, které jsem neznala (bombardování lodě Rigel (britský omyl z 27.11.1944, na lodi se nacházelo přes 2000 sovětských, polských a srbských zajatců společně s 95 německými dezertéry a 8 norskými vězni + 500 vojáků a pilotů, přes 2500 lidí nepřežilo). Lidem se nevyhnulo dlouhé odloučení, přežití bylo vykoupeno spoustou stresů (...a šla se vyzvracet), osobní odvahou, lidé neměli příliš sil pomáhat si navzájem, nenašla jsem v knize příliš soucitu pořád ještě s dětmi, obyvateli Baroy, musely se naučit tvrdě pracovat, obchodovat a stát si za svým.
oproti archetypálnímu bezčasí Ostrova je Bílý oceán antropomorfizován asi nejtypičtější vlastností člověka = zabíjet jiné svého druhu; paralelně k tomuto posunu se vyvíjí i postava Ingrid: z distance dětství dorůstá do výhradní role aktivně, byť často okolnostmi vynuceně jednající milenky a matky
Bílý oceán je symbolem přírodních jevů i kulturních dějů, které přesahují sílu i chápání jedince, avšak nebrání mu ve snaze přežít
Ke druhému dílu jsem se dostala až téměř rok po prvním a musím říct, že jsem se občas trápila, než jsem povzpomínala, jak to s tou kterou v knize zmíněnou postavou bylo :-). Nic to ale neubírá na mém vysokém hodnocení.
Skvělé knihy. Obě dvě.
Druhý díl, který navazuje na o chlup lepší první díl.
Strohý styl autora mi sedí, příběh mi přijde velmi zajímavý. Možná by si čtenář zasloužil vysvětlit ta nevyřčená tajemství a myšlenky.
Za mě fajn čtení na víkend.
Nečetla jsem první díl. Až dojemná péče Ingrid o zajatce mi potvrdila slova ddkk o čtení srdcem. Styl psaní mi připomněl Stefánssona, ale není to četba, co v tuhle chvíli potřebuji, ani moje téma či sklenka vína asi.
Jak píše adorjas - druhá část je slabší. Pečlivě uložím na poličku 'nedočtené' zde. Vzpomínka a pocity zůstanou . . . možná se někdy zkusím vrátit v čase . . .
Osamělost a pocit opuštěnosti, odpovědnost, odvaha a schopnost přizpůsobit se drsným podmínkám, láskyplné srdce a pochopení, to vše je Ingrid. Konec války pro ni není vůbec jednoduchý a ona sama musí bojovat s vlastními obavami a démony, než se znovu - osamocená - vrátí na Barroy. Ale společenské změny jí nakonec na ostrov přivedou nové obyvatele a není jich málo. Ona sama, ač ztratí nenadále nabytou milovanou holčičku, k níž přilne, se stane matkou a zdá se, že její duše se konečně může zklidnit...
Příběh z drsného severonorského ostrova pokračuje a stejně jako předchozí díl se musí číst srdcem...
Trochu míně ucelený než Ostrov, ale celkově mě druhý díl bavil více, protože tam bylo více děje.
Tak mně se trochu více líbil Ostrov, možná kvůli tomu že byl uzavřenější, ucelenější. Bylo to o drsném životě skupiny lidí na nehostinném ostrově. Bílý oceán je roztříštěnější, zasahuje do něj válka, přicházejí a odcházejí noví lidé. Je jich už moc a občas jejich rozhovor nebo příběh vyzní do ztracena... Prostě mně víc upoutal souboj lidí s přírodou než lidí mezi sebou.... A příroda, kruté živly a nevyzpytatelné počasí jsou v obou knihách popsány velmi poutavě.
Krásné jako předešlý díl. Považuji za štěstí, že jsem knihy objevila a sehnala je i v elektronické podobě.
Pokračování knihy Ostrov. Zatímto v Ostrově autor popisuje osud celé rodiny Barrøy, tak Bílý oceán je už věnován pouze dceři Ingrid. Stále se čte stejně dobře jako Ostrov, tedy pokud vám autorův strohý styl vyhovuje.
Životní příběh Ingrid je fascinující, musíte číst abyste se dozvěděli co se stane dál. Jaký bude její život. I když už tušíte, že bude spíš ponurý, neradostný, suchý a nehostinný - stejně jako jejich ostrov. I ty malé střípky štěstí, co na začátku vypadaly tak nadějně, se nakonec přemění v osamělost a smutek. Ingrid prožívá válku a prostě ji musíte obdivovat za to, co dokáže zvládnout. Na ostrově se objevují lidé a zase mizí. Vztahy mezi lidmi jsou takové ... severské? Jiné slovo mě nenapadá, i když bych asi pořádně nedokázala vysvětlit co přesně to znamená.
Přečetla jsem to, fascinoval mě příběh, ale už té severské syrovosti na mě bylo moc. Možná jsem ji neměla číst hned po Ostrově, měla jsem si dát pauzu.
O tom, kterak Ostrov chřadne i ožívá. Spolu s Ingrid. Z té už je velice dospělá žena, uplynulo dvacet let. Je válka. V městečku se usadila německá posádka, Barrøyané jsou rozfoukaní někde po Norsku, všichni se nějak protloukají. I Ingrid na čas ostrov opouští, objevují se uprchlíci z válkou postižených oblastí, váleční zajatci, kolaboranti a lidé s tím vším musí nějak žít dál. Bílý oceán na mě už sice nepůsobil tím kouzlem Ostrova Ingridina dětství, ale rozhodně je to zatraceně dobrá kniha, bez váhání se vrhám na pokračování a doufám v brzké vydání čtvrté části této minimalistické ságy.
Krásné. Ostrov a Bílý oceán. Tyto knihy patří k tomu nejlepšímu, co jsem v poslední době četla.
Ostrov se mi líbil moc, Oceán méně. Ale za přečtení určitě stálo. Již tak drsný život na ostrově zasáhne krutě válka.
Druhý diel ma bavil viac ako prvý, a to sa mi často nestáva. Tu bolo viac deja, pri prvej tretine knihy som ani nedýchala, keď Ingrid prežívala svoje zvláštne dobrodružstvo s pozostatkami ľudí na ostrove (áno, mám guilty pleasure na príhody, kde človek bojuje proti prírode a jej živlami sám).
Potom sa kniha hupsla do ďalšej časti, kde sa Barroy opäť začal zaľudňovať, ale tam mi už začínali vadiť tie nedokončené vety a náznaky. Proste absencia komunikácie, ale nie kvôli nejakému funkcionalizmu, ale proste preto, lebo postavy komunikovať nevedia... Na tretiu časť sa asi nepodívám...
Chladné a drsné jako ten oceán, po kterém se tahle kniha jmenuje. Oproti prvnímu dílu se posouváme o nějakých dvacet let dopředu až ke konci druhé světové války. Ostrov Barrøy jeho obyvatelé postupně opustili, až tu zůstala jen osamocená Ingrid. Izolace, na kterou byla na ostrově zvyklá, už ale dál není možná, válka nenechá ani ji, ani její ostrov na pokoji. Norsko je obsazené Němci, jeho sever prakticky vylidněný, všude plno uprchlíků, vojáků, válečných zajatců...
Takže tu nakonec máme daleko víc postav i akce, část knihy se odehrává i mimo ostrov, což bych si u prvního dílu neuměl představit. Není to ale nijak na závadu, je to pořád hodně dobré čtení, byť trochu jiné než první díl.
Neskutečné útrapy válečných zajatců a uprchlíků jsou jen dalšími z temných stránek války... Plná sanatoria duševně poznamenaných civilistů s diagnozou "válka", sirotci, osamocení pozůstalí, matky samoživitelky.... Surové podmínky studeného podnebí a těžkých podmínek prohřívá intenzivní milostný vztah Ingrid s "vyplavencem" z moře.
Jako u předchozího Ostrova, naprosto dokonalé sladění tématu a způsobu vyprávění. Už tak neskutečně tvrdé podmínky života na ostrově ("Člověk je u oceánu jen sveřepý host.") ještě zhoršuje válka. Ingrid tomu všemu čelí úplně sama, znovu a znovu. Když jsem knížku dočítala, vybavila se mi Ortenova věta: "Za kratičké okamžiky štěstí bude platit vlastní krví." Přes to všechno ale život pořád pokračuje dál. I na ostrově. Neuvěřitelná knížka.
"Barrøy je ostrov mlčení, dospělí dětem nevysvětlují, co mají dělat, jen ukazují a děti je napodobují..."
Neřekl bych, že se mi v Bílém oceánu bude líbit víc než na Ostrově, hlavně kvůli tomu že Ostrov byl v podstatě esenciální dokonalost toho, co chtěl prezentovat.
Pokračování Ingridina příběhu nicméně svého předchůdce dle mého názoru ještě o chloupek z ovčí vlny překonal.
Mám rád to, jakým způsobem Jacobsen prezentuje emoce postav. Pomocí jednoduchých vět si díky němu skládáme dohromady psychiku obyvatel ostrova, kde umění hrát na klavír daleko zaostává pod uměním uplést perfektní rybářskou síť. Postavy více pláčou než mluví, přestože jich je v tomto díle o poznání víc. Příběh vypráví prostředí a to neumí být jiné, než stoprocentně realistické.
Knihy z II. světové přímo nabízí brodění se patosem, Jacobsen se mu naštěstí suverénně vyhýbá. Ingridin románek probíhá tak, že mu každý krok postav a každý zvrat věříte. A většina zvratů v této knize je řezavá a chladná stejně jako ledový Bílý oceán.
Po celou dobu čtení mě provázela myšlenka, že v dobrých rukách by se z tohoto příběhu mohl stát dokonalý snímek pro filmový klub, na který bych moc rád zašel.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) norská literatura psychologické romány člověk a příroda poválečná doba severská literatura ságy zakázaná láskaAutorovy další knížky
| 2014 |  Ostrov |
| 2010 | Dřevaři |
| 2016 | Bílý oceán |
| 2011 | Zázračné dítě |
| 2018 |  Oči nemlčí |
Další mistrně napsaný příběh z drsného severonorského ostrova. Po pár stranách vás řádky pohltí a vtáhne příběh dívky Ingrid. Velmi originální a hezké čtení. Těším se na další pokračování.