Bytosti schopné zemřít: francouzští prokletí básníci 20. století

30.11.2022

Prokletým básníkům vzdávám hold. Jak rozežraná duše do morku myšlenky a pocitu, tak vznášela bych se, kdybych měla chuť obrátit list a přestat ty niternosti rozdrásané číst.

Umět francouzsky pustila bych se do originálů, zejména Francis Giauque, ten byl mé bytosti schopné zemřít nejblíž. Svým vyjádřením: "Plivnutím Bohu do ksichtu" si mě získal na plné čáře.

Překlad má vždy svůj podíl "viny" na úspěchu knihy. Bohužel nemohu víc hodnotit, když neumím francouzsky víc jako úvodní frázi první lekce francouzštiny pro samouky "Bon Jour Messie Picard". :)

03.06.2021

"'Avšak jako střípky skla z posledního okna, i zákaz popichuje. Tvá duše ať je dech pozdrženého pádu; vykřičník světa skřípnutý pomlčkou...'
A tak povstává KOČKOTAJ skrze křišťálovou chvíli. Jeho hlava je vykutálená zbraň vržená proti věži Zvířeného Prsu, krychlovému hrbu času, v jehož stěnách jsou uchyceny okovy větru..."
(Jean Pierre Duprey; s. 188)

Některé texty, některá za sebe na oko nedbale a přitom dokonale vršená slova ve mně vzbuzují podivnou touhou ne nepodobnou té, kterou cítil Kemal k Füsun a která ho nutila olizovat kliky, jichž se dotýkala a cucat vajgly jejích cigaret. Stává se to je výjimečně, jistě, jsem přeci seriózní dospělý člověk, ale ano, přiznávám, stává se to. Výbor z děl prokletých básníků dvacátého století je neskutečná záležitost - taková, u které bych nejradši, abych ji mohla nechat vpít kůží, protože na tohle oči nestačí a mozek se místy vzpírá a brání a nestíhá... chudák... vždycky byl o krok pozadu, nemějte mu to za zlé.

"Vydechuji abych vyvrátil strom života
Foukám zlověstný proud vzduchu na svůj popel
Hořím touhou zbožňovat noc šelem kdy podříznu modly šílenství
Objímám smečku vlků aby vyli mou lásku k noci která mi tě vrátí"
(Stanislas Rodanski; s. 135)

A nejde jen o básně samotné a o autory, o nichž často ani v domovské Francii příliš nevědí, jde o úžasný převod do úžasné češtiny, kdy ani za mák nelituju, že si umím francouzsky objednat už tak maximálně bagetu a jsem ráda, když v novinách pochytím z článků smysl.
Osm géniem a životem ztýraných umělců, bytostí, které byly schopné zemřít.

"...žil jsem, abych věděl, a nevěděl, jak žít."
(Roger-Arnould Riviere, s. 181)

28.09.2020

Typ knihy, který si zaslouží druhé vydání všema deseti. Vroucnost editorů a překladatelů k této náročné šichtě, vyštrachat a přeložit zapomenuté francouzské básníky. Poklona a tak.
Nejsem zrovna fanoušek termínu "prokletý básník", neb je to takový vágní pojem, co si pod tím představit, že. Medailonky jsou sice pozoruhodné, nicméně prachbídnej bohémskej život není spojujícím prvkem. Důležité jsou texty.
Destruktivní záležitost. Trpění, marnivost, prázdnota, samota, úzkost, zoufalství. Docela líbezný motivy, hah. Většina textů je i takových nočních a tajemných.
Prevel, Dallasová, Neveu, Giauque. Tohle kvarteto jsem si stoprocentně užíval. Působivá obraznost i nenadálé táhnutí k vázanému verši.
Rodanski, Rivière, Duprey, Salabreuil. Pro mě spíš tzv. divočáci. Zachytím se, ale občas na mě ten surrealistický proud působí zkrátka kýčovitě (což není žádné hodnocení, o kvalitě textů se rozhodně nebudu přít, jen jsem moula).
Unikátní výbor a luzná grafická stránka. Díky překladatelům.
Ukázka (Neveu, s. 84):
Obřad

Bělost je moře
huňaté moře jež sčítá své
živé karyatidy

Marně je chceme překřičet
ozvěnu stále odráží mušle
snivá
lehce zkamenělá

Nyní musíme přejít k akci
zabránit větru za každou cenu aby se stočil
natáhnout povlečení
proti jeho modrým sliznicím
zkrotit ho
a pak mu zářivým pohledem
vytrhnout z dužiny velký
krásný porcelánový servis
a hodit ho do kopřiv.

To tu ještě nebylo. Mnou 421. hodnocená kniha a musím poprvé využít nejnižší stupeň žebříčku. A to už mi pod rukama prošlo ledasco. Tuto knihu jsem si koupila před 10 lety, přilákal mě samozřejmě název. Pro milovníka prokletých, pro nás, kteří se nejradši plavíme na Opilých korábech a sledujeme okolní Albatrosy, pro nás je tato kniha výzvou. Pro mě osobně byla strašná. Opravdu toto někdo považuje za poezii? Kdo? Proč??? Opravdu si sami autoři mysleli, že píší "dobře"? Že ze sebe vydávají to nejlepší? Poselství o svých útrapách? Na těch básních je všechno špatně. Navíc, básně to nejsou. Je to cosi vyplivnuté na chodník. Nepochybuju, že autoři při psaní trpěli, ale já zase trpěla při čtení. Tehdy, když jsem knihu četla poprvé, i nyní. Musím se jí zbavit, to vím jistě, tohle prostě už dále mít doma nemůžu. Prosím, vysvětlete mi někdo, co se vám na tom líbí a buďte konkrétní. Poezie má vyvolávat pocity. Já se nudila, jako bych četla jen bla bla bla... Bez originality myšlenky, bez formy, bez poetiky, bez čehokoli, co bych mohla pochválit. Autoři byli možná prokletí svým životem, ale do Prokletých básníků mají daleko. Považuju to za urážku.

18.10.2018

Jsi jako slunce
a jsi přibitá v
oslepující krajině


Destruktivní poezie, která mě oslepuje svou silou.