Dombey a syn II.

17.12.2022

"Měli bychom si sakramentsky bedlivě všímat toho, co pášeme na dětech" napsal Dickens v dopise svému nejlepšímu příteli Forsterovi. Z jádra myšlenky, která je nepochybně nadčasová, pak vznikl román Dombey a syn, z něhož je nakonec přece jenom dcera, jak v prvním díle zmínila slečna Toxová. Ta, svou dobrotivou povahou, patří mezi nejzábavnější postavičky románu, který není v rámci dickensiády úplně nejčtivější či nejjednodušší. Nemálo je to způsobeno z mého pohledu skutečností, že je na knize znát, že je jakýmsi "předělem" v Dickensových dílech. Humoristické prvky dřívější tvorby začínají lehce blednout, temné barvy pozdějších děl ještě nezískaly na sytosti, sentiment či příjemný patos na vytříbenosti a vyprávěčský styl autorovy sebejistoty a plynulosti. Mám popravdě pocit, že pokud Dickens v předmluvě mluví o tom, že "zatvrzelá povaha ustavičně zápolí sama se sebou", v nejednom smyslu mluví sám o sobě, což má za následek, že ona určitá rozháranost jeho tehdejší mysli, se v mnoha prvcích projevila v samotném příběhu i jeho postavách. Je-li to špatně či nikoli není na mém posouzení. Určitá těžkopádnost knihy však vede k tomu, že bych ji nedoporučil pro seznámení s anglickým velikánem.

Ačkoli Dombey a syn nadále patří mezi mé méně oblíbené kusy, nechci jej pohrdavě smést ze stolu. Jelikož se drze považuji za hluboko zasaženého fanouška rodáka z Landportu, části dnešního Portsmouthu, je i v Dombey a synovi co obdivovat. Mohu jen zopakovat z komentáře k prvnímu dílu českého vydání, že největší předností jsou vedlejší postavy. Ať už opakovaně jmenovaná staropanenská slečna Toxová, která je přes svou zvláštní vlezlou povahu přece jen dobračisko. Hubatá Zuzana Nipperová patří mezi povahové ozdoby a nejpozitivnější postavy vůbec. Kapitán Cuttle šermující svým hákem, citáty i komičností se pro mě stal jakýmsi centrem zásadního dění, který mě těšil pokaždé, když se objevil. Carker, zloduch naprosto fenomenální - kapitola o jeho konci patří mezi ty nejlepší části celé knihy, neboť Dickens se do ní opřel skutečně stylově a nebál bych se ji označit za psychologický thriller. Editu je těžké nějak ohraničit. Ač má patřit mezi záporné postavy, přece stojím na její straně - její pýcha, zpupnost, vzdorovitost jasně vychází z příčin, které pozná nejeden čtenář z vlastní minulosti. Samotný Dombey je spíš symbolikou. A to natolik vyvedenou, že pokud odhlédneme od jeho podnikatelské velikosti, ta symbolika citová může být až nebezpečně přesná a vypovídající. V neposlední řadě je tu Florence, kolem níž, jak už řečeno dříve, stojí a padá celá tématika románu. Žel svým vyobrazením, zapamatovatelností a silou přece značně zaostává za Nell Trentovou nebo Amy Dorritovou.

A tak se věci mají. Dickens v předmluvě naznačuje, že on sám má se vzpomínkami na Dombeyho trochu potíže. Moje pocity s těmi jeho patrně splynou, neboť i já patrně Dombeyho a krám u pod dohledem malého námořního kadeta brzy vypustím z hlavy a vzpomínky zůstanou poněkud mlhavé. Ačkoliv vrátit se za pár do toho krámku, posedět s kapitánem Cuttlem, poslouchat koktavého dobráka Tootse, "který má peněz dost, ale rozumu málo", ošívat se při pohledu na Carkerovy zuby či pocítit Editin vzdor jistě neodmítnu.