Kolymské povídky (sebrané spisy I.)
Varlam Šalamov
https://www.databazeknih.cz/img/books/11_/117986/kolymske-povidky-117986.jpg
5
82
82
Kolymské povídky série
1. díl >
Povídky ze sovětských gulagů. Sbírka se nekryje se stejnojmenným výborem, vydaným v Mladé frontě roku 1995, přestože řadu povídek najdeme v obou. Varlam Šalamov strávil čtrnáct let v kolymských lágrech a další léta ve vyhnanství. Jeho Kolymské povídky patří k tomu nejhodnotnějšímu, co bylo napsáno o sovětských koncentračních táborech. Literární útvar povídky ovládal mistrovsky, silou dokumentárního popisu i zachycením autentické mluvy vězňů vykresluje v desítkách příběhů svět zmaru a zkázy. Kniha Kolymské povídky je první částí připravovaného souborného vydání díla Varlama Šalamova a v plném rozsahu nebyla dosud v Čechách publikována. Projekt GplusG se při vydávání řídí přáním autora a povídky vycházejí ve sbírkách tak, jak je rozdělil jejich autor.... celý text
Literatura světová Povídky
Vydáno: 2011 , G plus GOriginální název:
Voskresenije listvennicy, 1951
více info...
Přidat komentář
Trochu nenápadná kniha, i podle statistik zde na Databázi ve stínu Solženicyna, ale navzdory postupující otupělosti vůči gulagovského utrpění, které jsem získal během čtení monumentálního Souostroví Gulag, musím říct, že už dlouho na mě žádná kniha tak nezapůsobila jako Kolymské povídky.
I když ke konci už jsem měl přece jen pocit, že se místy motivy opakují, krutá a strhující autentičnost, navozující atmosféru nehostinné Kolymy a povídku za povídkou testující, co ještě čtenář dokáže unést, se zarývá skutečně hluboko pod kůži...
Co povídka, to vděčnost. Za místo kde žiji a kdy žiji.
Několikrát jsem se ptala: proč chtěli vůbec žít? Věděli, že i v případě propuštění budou mít peklo, nebudou mít nic... a přesto se drželi "zuby nehty". Při pohledu na dnešní dobu, si i za prkotinu člověk usnadní trápení dobrovolných odchodem.
Silný zážitek.
Drsné, surové, geniální.
Skvělá předmluva autora.
"V určitém smyslu musí být spisovatel cizincem ve světě, o kterém píše. Jen v takovém případě může materiál kriticky posoudit a zůstane ve svých soudech svobodný.
Všechno, co je na papíře, je do určité míry smyšlené.
Zachovat drobky upřímnosti, aťsi jsou jakkoliv nevzhledné. Bojovat s pravdou umění ve jménu pravdy životní to ještě není tak těžký úkol. Problém spočívá v něčem jiném, v tom, že samotná životní pravda je nestálá a proměnlivá. Má jepičí život, už to není ta, co tu byla včera, ani ta, co tu bude zítra. Emoce jsou to jediné, v čem umělec nelže.
Mnohokrát mě se vší přesvědčivostí napadalo, že intelektuální vzdálenost mezi takzvaným obyčejným člověkem a řekněme Kantem je mnohonásobně větší než mezi obyčejným člověkem a jeho valachem.
V člověku je daleko více zvířecího, než si dokážeme představit. Je daleko primitivnější, než se nám zdá. Dokonce i tehdy, když je vzdělaný, používá této zbraně k obraně svých primitivních pudů. V situaci, kdy se tisíciletá civilizace hroutí jako domeček z karet a zvířecí, biologická stránka se vyjevuje ve vší nahotě, se zbytky kulturnosti využívají v reálném a hrubém boji o život a v jeho bezprostřední a primitivní podobě.
Jsem nucen psát jazykem, kterým píši nyní, a ten má přirozeně jen málo společného s jazykem, který stačil k vyjádření primitivních pocitů a myšlenek, jimiž jsem v těch letech žil. Budu se snažit předat autentičnost svých dojmů jenom v tom spatřuji možnost, jak zachovat pravdivost líčení. Všechno ostatní myšlenky, slova, popisy krajiny, výpisky z knih, úvahy, obrázky z běžného života pak nebude v dostatečné míře pravdivé. A já bych přece jenom chtěl, aby ta pravda byla pravdou právě toho dne, pravdou starou dvacet let, a ne pravdou mých dnešních životních pocitů."
Syrové, přesyrové. Je neuvěřitelné, co všechno se dá přežít. Věci, které si běžný člověk neumí ani představit. Po 70 stranách jsem knihu odložila s tím, že to nedám. Načež jsem přečetla pár dalších knih a ještě jsem to zkusila, připravená na velkou hustotu. A dala jsem to. Myslím, že by to měla být "povinná četba" do všeobecného rozhledu.
Povídka Limba je jako růže mezi trním - skoro poetická a dosti symbolická.
Obsah jednotlivých povídek, příběhů, je velmi smutný, protože je navíc pravdivý, o tom není třeba nijak diskutovat, pochybovat, a za mě jde o velmi silné dílko. Bohužel, spousta kapitol se zabývá autorovými vlastními myšlenkovými pochody, které mě přišly až příliš abstraktní, vytržené z té reálné okolní hrůzy. Tyto "teoretické" úseky mě nebavily, ba přímo nudily, a nebylo jich málo. Zbytek knihy lze považovat za to nejlepší, co se kdy o Gulagu napsalo.
Ruské a hlavně sovětské autory až na pár výjimek od roku 1968 prakticky nečtu. Ale tohle je jedna z nich. A nelituji toho. Hodně drsné téma, ale založené na osobních prožitcích, takže čtenář musí uvěřit všemu. Asi se zbytečně netvrdí, že koncentráky odkoukal Hitler od Stalina. Co mě obzvlášť zaujalo je jeho jednoznačný názor na uvězněné kriminálníky, jako na nejhorší lidskou spodinu. Ten by určitě žádnou amnestii nepodepsal a nevypustil je na nás jako se stalo na Vánoce 89.
Je to jedna z nejdůležitějších knih světové literatury, vypovídající o člověku zbaveném lidství. Tohle žádný jiný spisovatel neprožil na vlastní kůži. Dostojevskij ani Solženicyn ani Ginsburgová nic z toho neprožili, protože měli štěstí a do pekla se buď nedostali, nebo v něm pobyli jen chvíli. Kdo to prožil, nemohl o tom psát, protože zemřel. Šalamov to prožil a zázrakem nezemřel.
Co je to za stav? Člověk už nemyslí na nic než na jídlo a spánek, celou bytostí touží po troše tepla. Nemá žádnou hygienu, je bit, ponižován, týrán, musí otrocky pracovat v padesátistupňovém mrazu. Dostává velmi málo jídla. Je trápen vězněnými zločinci, neustále v ohrožení života. Veškeré jeho sociální schopnosti jsou vypnuty, intelekt je naprosto utlumen. Nemyslí na nic, jen na jídlo, teplo a na to, aby přežil. O tom Šalamov píše - neždímá emoce, je věcný, strohý, nemilosrdný. Velkou emoci popisuje jen v jednom případě - když píše o limbě (strom).
Geniální jsou pasáže pojednávající o lidské důstojnosti, o morálce, o ponížení, sebeúctě a neschopnosti přátelství v poměrech, které jsou mezní.
Znovu opakuji: zde nejde o lágry, ale o studii lidství. Je to velké dílo.
Měla jsem z knihy trochu strach, jestli takové téma zvládnu, jak se mi bude číst. A četla se výborně! Měla jsem občas problém porozumět smyslu nebo spíš významu povídky, někdy jsem měla pocit, že si tam lidé jaksi protiřečí, ale to je spíš problém toho tématu a těch společenských reálií. Jsem už přece jen generace, která komunismus zažila jen jako dítě a to v jeho jemné podobě...Kniha by rozhodně měla patřit mezi povinnou literaturu středoškoláků.
Velmi silné, ani jsem se neodvažoval sebe dosadit do daných podmínek a poměrů. Neobstál bych…
Tak tohle je jedna z nejlepší knih o gulagu které jsem četla.Povídky jsou velice silné a jdou přímo na dřeň.V knize jsou i Šalamovi myšlenky a pocity.Když tak čtu co všechno ti lidé vydrželi,tak si říkám jestlipak by to přežil i dnešní zhýčkaný člověk?
Soubor povídek z pekla ostrovů gulag. Není to veselé čtení, mnohé kapitoly předčí nejdrsnější současné horory. Touto knihou uzavírám svou pouť po souostroví,jdu se ponořit do klidnějších vod literatury. Smekám před všemi "nevinnými", kteří peklo gulagů dokázali přežít.
Četl jsem už o sibiřských táborech ledacos včetně kompletního Souostroví Gulag, Kolymské povídky mi ale pořád nějak unikaly. Moje chyba.
Je to syrové, nepřikrášlené, psané z pohledu hladových a zavšivených trestanců, mezi kterými Šalamov strávil 14 let. Solženicynův Jeden den Ivana Denisoviče je proti kratičkým Kolymským povídkám hodně krotký, tady z každé povídky cítíte tu pochmurnou atmosféru, všudypřítomnou zimu, hlad, dřinu, smrt...
Varlam Šalamov strávil čtrnáct let v kolymských lágrech a další léta ve vyhnanství. Jeho Kolymské povídky patří k tomu nejhodnotnějšímu, co bylo napsáno o sovětských koncentračních táborech.
Působivost Šalamovova podání života v gulagu spočívá v detailním popisu jednotlivých případů, v dokumentární přesnosti a mnohosti pohledů do tohoto světa zkázy a v dovedném stupňování účinku. Příběhy odsouzených i věznitelů se tu prolínají s všedními, zdánlivě nevýznamnými událostmi, které však mívají v podmínkách tábora leckdy drtivé následky. K nelidskosti táborového systému se přidávají extrémní klimatické podmínky, podvýživa a drsné chování spoluvězňů.
Drsná Kolyma se zuboženým vězňům sovětských gulagů zažírá do těla a způsobuje nezvratnou otravu severem - nic dobrého před sebou, nic dobrého za sebou - sněhové bílé pláně a kontrastně modré nebe, padesát pod nulou, při kterých plivanec zamrzá ještě v letu, to je samotná hrana světa - pomezí člověka živého a zdánlivě živého. Protože, jak píše Šalamov, slovo „člověk“ a „lidství“ dostává zcela novou dimenzi - je to kus masa, který ještě neopustily životní funkce, duše ale ano. Je konec vzpírání se osudu, snahám o vyváznutí - ve světě, kde vás zabijí pro teplejší svetr, kde dozorce nedočkavě čeká na to, až překročíte hranice lesa a on vás bude moc střelit do hlavy, na místě, kde rázem ztratíte veškerou vizi o světě, kterou jste si vytvořili v civilizaci, je smrt všude, i ve vás, už pevně usazená. Pobyt na svobodě je podle autora nikoli vysvobozením, ale dalším ponížením, krutostí, která člověka dorazí - doma totiž člověk zjišťuje, že za dobu strávenou v gulagu nepovyrostl, ale že se jeho zájmy zúžily a zhrubly. Přátelství, které překročilo hranice tábora neexistuje a vlastně neexistovalo ani tam. Člověk myslí jenom sám na sebe, druzí jej ohrožují, musí se s nimi dělit o jídlo, o teplo. A časoprostor - to je pojem, který ztrácí všechen svůj význam.
Varlam Šalamov, který velkou část života strávil v táborech na Kolymě, zemřel jako starší muž v ústavu pro choromyslné - je otázkou, zdali to není právě šílenství, které člověka udrží v chaosu a v destrukci všech základní lidských hodnot ještě naživu.
„Když jsme se my čtyři sešli u pramene Duskaňja, věděli jsme všichni, že jsme sem nepřišli uzavřít přátelství. Věděli jsme, že pokud přežijeme, nebudeme se rádi setkávat. Bude nám nepříjemné vzpomínat na hlad k zešílení, na vypařování vší v kotlících, z kterých jíme, na příšerné lhaní u ohně, na to prolhané fantazírování, na labužnické bajky, na to, jak jsme se hádali, a na to, jak se nám všem zdály tytéž sny - protože se nám všem zdálo o tomtéž - jak kolem nás lítají jako bolidy nebo andělé veky režného chleba.“
„Každá minuta táborového života je minutou otrávenou. Je tam mnoho z toho, co by člověk neměl znát, neměl vidět, a když už to viděl, měl by raději zemřít.“
„Ukazuje se, že člověk může být podlý, a přesto žít.
Dá se lhát - a přesto žít.
Dá se slibovat, sliby neplnit, a přesto žít.“
Povídky o přežití v gulazích a na Sibiři. Perfektně napsané. A přesné jak řez zkušeného chirurga. Jestli čekáte "výlet" na Sibiř za dobrodružnými a napínavými historkami a poté návrat do normálního života, tak na to zapomeňte. Z této četby se můžete vrátit pouze bez víry a bez kantovského okouzlení vesmírem. V takových podmínkách už není nic než jen živočich zvaný člověk a jeho přirozený pud sebezáchovy.
První z šesti sbírek povídek z prostředí GULAGu. Střípky života mukla, jeho strasti, bolesti, starosti. Ne radosti tam nehledejte, težko hledat něco co není. Život ze dne na den, bez perspektivy, v bolesti a hladu. Tak nějak se dá poskládat život z oněch zmiňovaných střípků tehdejších politických trestanců. Povídky zajímavě doplňují trilogii Souostroví Gulag od Solženicyna. No je čas sehnat další pokračování povídek a to Levý břeh.
"Člověk tohle všechno dokáže přežít. Kdoví, třeba žije nadějemi. Jenže žádné naděje přece nemá. Není-li hlupák, nemůže žít nadějemi. Proto je tolik sebevrahů" (...) "A dřevo z limby taky víc hřeje." (...) "Intelektuál se proměňuje ve zbabělce a vlastní mozek mu napovídá, jak se vylhat ze svých činů. Může sám sebe přesvědčit o čemkoliv." (...) "Přemýšlel tehdy o rodině? Ne. O svobodě? Ne. Říkal si zpaměti verše? Ne. Vzpomínal na minulost? Ne. Žil jen lhostejným hněvem." (...) "Jenže něco silnějšího než smrt mu nedovolovalo zemřít. Láska? Zloba? Ne. Člověk žije z týchž příčin jako strom, kámen, pes." (...) "Podváděli ho. Podvede je taky. Nezemře." (...) "Tohle byli živí lidé. Andrejev byl reprezentantem mrtvých. A jeho znalosti, znalosti mrtvého člověka, nemohly být těmhle živým lidem k ničemu." _____ (Jako vodka), 'čistý', takový je Šalamov, říkám si to celou dobu, co knihu čtu (na začátku zmiňoval paměť, která vás zrazuje a svoji tvorbu označil víc za pravdu, než literaturu). Přijde mi, že se skutečně nesnaží nic přibarvit, jinej autor by přetavil tohle ve 'zlatej důl prózu', Varlam jede svoji 'sterilnější' záležitost. Jenže o to je to jasnější a průzračnější. V jedné scéně dali básníkovi chleba, přitiskl si ho rychle k hubě a začal ho pojídat, cpal se a užíval si tu chuť. Umíral, jen ležel a umíral, už několik dní. Ostatní vězni mu řekli, "schovej si na potom" (zatímco předchozí příděl mu někdo ukradl, když spal) a on řekl "Na jaké potom?" A večer zemřel. Dva dny pak ještě předstírali, že je naživu, aby za něj dostali o příděl chleba navíc. Šalamov popisuje ten všudypřítomný hlad, vychytralost, s jakou se snažili vězni si jakkoliv přilepšit, na okamžik, den, na několik, to mě fascinuje, to hladovění, nemít sílu, to: "Všichni tu zemřeme." Ta zlomená mentalita, nezaujatá, odevzdaná. Nedůstojnost, nelidskost. A to nejsem humanista, tohle je rozklad lidskosti, zařezává se přes kůži a maso až do kostí, stejně jako všudypřítomný mráz. Co to z vás udělá? Kým se stanete, když musíte žít až takhle, s vědomím, že zemřete... většina lidí nemá ponětí.
Drsné poviedky z drsného lágrového sveta. Krátke príbehy, ktoré často nijak nekončia a ak aj končia, určite nie šťastne. Nepríde k žiadnej katarzií, trpiaci hrdina nenájde zadosťučinenie... Pri čítaní som čím ďalej tým viac vnímal najmä umeleckú zložku textov. Vcítenie sa do pocitov hrdinov, pochopenie, alebo vnímanie sveta ich očami prakticky nie je možné. Lágrový život sa možno na základe farbistých popisov dá zhruba predstaviť, ale celé je to v akejsi akademickej rovine „áno, bolo to hrozné“. Žiaľ, teda vlastne nešťastie, nedokážem posúdiť, čo skutočne znamená kopať permafrost. Dvanásť hodín denne, celé roky. Prakticky hladný. Nedostatočne oblečený. Pri -40 stupňoch. A s vedomím, že to celé trápenie zrejme nikdy neskončí.
Se Solženicynem druhý z mých oblíbených, lze-li to tak nazvat, ruských spisovatelů 20. století. Silné téma, které nepřestává být aktuální, příběhy, které jsou velmi silné a do určité míry děsivé - a to nejděsivější je, že nejde o fabulaci autora, o výplod jeho zjitřené fantazie, ale o situace, které on či jeho spoluvězni denně prožívali.
Štítky knihy
Část díla
Autorovy další knížky
| 1995 |  Kolymské povídky (40 povídek) |
| 2011 | Kolymské povídky (sebrané spisy I.) |
| 2013 | Levý břeh |
| 2015 | Mistr lopaty |
| 2017 | Vzkříšení modřínu; Črty ze zločineckého podsvětí |
Vůbec nechápu, jak někdo mohl takové podmínky přežít. Sovětská moc dokázala svým nepohodlným krajanům připravit peklo na zemi. A ačkoliv je popis samotného utrpení v povídkách tak trochu vedlejší, přesto se jeho přítomnost nenápadně proplíží do hlavy a zůstane tam. Musela jsem číst na etapy, najednou se to nedá.