Mámení
Jon Fosse
https://www.databazeknih.cz/img/books/23_/23173/bmid_mameni-cEK-23173.jpg
4
76
76
Baladický nadčasový příběh jednoho z nejpozoruhodnějších autorů současné norské literatury se odehrává v krajině u hanzovního města Bergenu, v dobách, kdy se ještě jmenoval Bjorgvin. Mladí milenci Asle a Alida, sami téměř děti, nemají skoro nic. Jenom dítě, jež se narodí co nevidět, a jeden druhého. Marně hledají místo, kde by složili hlavu, nevyspaní a prokřehlí. Zoufalství je vyhnalo z domova a odsoudilo k nekonečné pouti. A jenom troufalost přerůstající v násilí jim může pomoci. Cestou nezbývá než podvolit se mámení, napolo snovému, napolo bdělému stavu, meznímu stejně jako okamžik, v němž se právě ocitli. Z Asleho a Alidy se neodvratně stávají psanci..... celý text
Literatura světová Novely
Vydáno: 2009 , Pistorius & OlšanskáOriginální název:
Andvake, 2007
více info...
Přidat komentář
Osud stále číhá, aby nastavil nohu těm, kteří podlehli přílišnému uspokojení. Po stovce knih letos přečtených přijde tohle. Při čtení jsem zíral, jako tele v jaderné elektrárně. Nejčastější slovo, mimo jména hlavních protagonistů, je „řekne“. Pokud tenhle termín v následujících třech dnech někdo kolem mne použije, tak ho asi pošlu – však víte kam. Celé tohle drama by se dalo sepsat do jedné jediné věty. Na další díly si už čas fakt neudělám.
Tohle jsme tedy nějak nepobrala. Určitě zajímavě, netradičně napsaný, o tom žádná, ale bože na mě fakt už moc intelektuálština. Repetice mě štvala už od začátku a po každý jsem si u toho představovala, jak by vypadal tenhle příběh na divadle: nehybní herci, bez emocí, opakující stejná slova, hledící skrze sebe. I obyčejné věty by zněly jako moudro z Bible. No, neoslovila mě ta kniha vůbec, ale jako umělecký experiment, proč ne.
velmi zvláštní kniha...severské autory i ten zvláštní neklid a melancholii s tragickým podtónem v jejich dílech mám ráda..na trilogii Jona Fosseho jsem narazila náhodou..forma psaní může někoho odradit - de facto jedna dlouhá rozvitá věta...o několika desítkách stran..a Jon nepotřebuje tečky..jen občas čárky..ke gradaci.
Asle a Alida, dvě děti, dvě nevyzrálé děti..které nacházejí lásku a vesmír a celý svět sami v sobě..ale díky té dětskosti a nezralosti nejsou schopni zvládnout ten svět kolem - zejména Asle..a jedná zkratovitě, primitivně a osudově...první díl nás seznamuje s dětstvím našich hrdinů, s jejich žádným zázemím, a vede nás na jejich trnitou cestu psanců....
"...a Asle s Alidou si stoupnou a zůstanou stát a hledí do země a letmo, jak to je jen možné, na sebe pohlédnou a pak se chytnou za ruce a stojí tam dál ...Támhle v dálce je moře, řekne Alida Na moře se hezky dívá, řekne Asle..a pak nic neříkají a všechno je rozhodnuto a nechybí nic, co by se mělo říct anebo muselo říci , a přesto je všechno řečeno a přesto je všechno rozhodnuto...."
...je rozhodnuto..jejich láska začla, a tak začla i jejich cesta k tragickému konci....útlá a přitom zajímavá a nevšedná kniha...kdy ty myšlenky a děj bez teček dlouho krouží v hlavě...
Zase to dokázal a tentokrát k tomu nepotřeboval ani tečky za větami.
Dalo by se říci, že jde o triviální příběh, ale pokud je někdo geniální vypravěč, pak se triviálnost vytrácí v těch větách, hezky skládaných, zajímavě řečených, stále se vracejících.
Oči skáčou po stránkách až se řádky lehce vlní a já byl opět pohlcen do chladných vln autorova světa.
Hlavní hrdina této balady řeší své problémy vraždami, je naivní, dostává se vlastní vinou do problémů, na které nabaluje další a další a mě ho přesto bylo líto, doufal jsem že najde se svou dívkou klidné místo a šťastný život, za kterým tak odhodlaně kráčel. Jenže tuto trilogii napsal Jon Fosse a na konci jeho knih většinou slova chutnají hořce.
Krátký text, hluboký zážitek.
Opravdu zvláštní příběh chlapce Asla a dívky Alide, kteří hledají střechu nad hlavou v těžké životní situaci. V příběhu se nic moc nestane, hodně vět a slov se opakuje, věty se nezakončují tečkou (což mě osobně dlouho trvalo, než jsem si na to zvykla :D). Ta forma, kterou je příběh podán je velmi odlišná od všeho ostatního, co jsem kdy četla. Příběh díky nekončícím větám rychle odsýpá, autor si pohrává s přechody minulost x přítomnost. Rozhodovala jsem se mezi 3* nebo 4*, ale nakonec jsem se rozhodla pro druhou variantu díky temné atmosféře příběhu a ne příliš obvyklé formě :)
Zaujalo mě, jakým způsobem Fosse neustále přeskakuje v ději, z minulosti, do přítomnosti, z minulosti hlouběji do minulosti atd. Žádné uvozovky, text plyne jako tok řeky. Slušná záležitost, taková norská verze Bonnie a Clydea, prchajících z domovů, co za sebou nechávají spoušť, kam vkročí. Asle se snaží pro Alidu, která má brzy rodit, najít přístřeší. A tak se jejich situace vyhrocuje a naléhavost milujícího muže ke své ženě, který se uchyluje k násilí, stoupá. Násilí, ač velmi zkratkovitě podané, téměř jako vyseknuté z nějaké balady. Asi bych dal i čtyři bludišťáky, ale je to tak krátké, že možná až v kontextu dalších dílů trilogie to celé přehodnotím.
K příběhu se nedá moc co říci, prakticky se tam skoro nic nestalo. Příběh je, řekla bych, jen základ pro formu. Kniha je psaná ve velmi dlouhých textech bez interpunkce, což vlastně zrychluje čtení. Je fajn se s autorem seznámit, ale jedna kniha mi asi stačila.
I když to nebyla jediná věta, která tvořila celé dílo, tak pro mě to čtení tedy nebylo - jak to bylo krátké, tak to bylo nadbytečné, po všech stránkách.
Lahůdka na půl hodiny před spaním. Asle a Alida, romantický příběh opuštěných a z hnízda do světa vypuštěných ptáčat, který mladé lidi staví na zlomovou křižovatku života. Jonu Fossemu propadám, jeho jazyk je tak uhrančivý a děje tak mimořádně zajímavé, že nejspíš začnu houfem číst cokoli tento autor vyprodukuje.
Jakoby tiše zpívaná ukolébavka... Téměř jednou větou napsaná skorobáseň na pomezí bdění a snu o tom, jak samodruhá Alida a Asle hledají, kde v cizím městě hlavu složit. Krutost a něha ve stručném, přesto košatém vyprávění.
Jednohubka od Fosseho se mi zdála jako jedna dlouhá věta. To asi proto, že Fosse nerad používá tečky a souvětí se táhnou přes několik stránek. Proto sem taky malém přejel stanici.
Příběh zamilovanýho mladýho páru z Norska sleduje jejich snahu o nalezení příbytku mimo jejich rodnou vesnici. Protože matka nic moc, segra nic moc, jeden táta mrtvej, druhej táta leje a tak dále a tak dále. A k tomu je děvče ještě velmi pokročile těhotné. Kdyby se těhotenství měřilo na stupnici do desiti, tak bych ji dal 9,5/10. Aniž by měli na výběr, jsou náhle nuceni opustit jejich domovskou vesnici a rozhodnou se jít do města.
Bohužel nalezení ubytováni se jeví jako nadlidský výkon a tak se uchýlí k drastické metodě.
Krásna knižka, až sa mi chcelo pri nej plakať. Autor má jedinečný, ale zaujímavý štýl, ktorý neunavuje.
Ako už zaznelo v komentároch, text je priam minimalistický, ale vyťažuje zo seba maximum. Načrtáva a necháva zvyšok na čitateľovi a jeho fantázii. Postavy predstavené dvomi - tromi vonkajšími detailami a krátkymi dialógmi pred čitateľom ožívajú.
Očarujúce krátke dielko.
Byť by mě normálně odradil styl psaní, protože je to přesně to, co nemusím, tak tady mě to dostalo. Nevím proč, ale ani si už neumím představit, že by to bylo napsané jinak.
Dějově výborné. Je fascinující, s jakou lehkou nenuceností a dokonce i bez detailů (přesto vám dojde, co se stalo) jsou v knize napsány situace, které přímo vystihuje tato věta v anotaci: "A jenom troufalost přerůstající v násilí jim může pomoci."
Kraťoučký text autora, který má pod čepicí. Jednoduché až minimalistické věty, které se opakují jako mořský příboj, postupně nabývají razanace. Pěna, jež se kolem toho všeho tvoří, je plná symbolů / archetypů. Lehce snový opar a prostě působící promluvy hlavních hrdinů rezonují v téměř nadčasovém podobenství o tom, co je a není zlo či dobro, o úzkosti, strachu, lásce a smyslu života. Fosse je geniální v tom, že to vše předkládá bez jakéhokoliv patosu.
Štítky knihy
Norsko útěk norská literatura životní problémy zoufalství
Autorovy další knížky
| 2009 |  Mámení |
| 2007 |  Melancholie I. |
| 2007 | Ráno a večer |
| 2016 | Na sklonku dne |
| 2015 | Sny Olavovy |
Jednohubka z vybraného norského stolu. Doslova. Umím si představit, že to není kniha pro všechny. Mně se moc líbila a přemýšlím, jestli zoufalý člověk, který využije jediné možné cesty, byť té nejhorší, která se mu nabízí, je odsouzeníhodný. Z lidského pohledu nejspíš ano, protože ublíží dalším lidem, ale pevně doufám, že existuje i nějaký vyšší pohled.
Nevím, jestli budu mít odvahu pustit se do pokračování. Vohovuje mi, že závěr je v zásadě otevřený a s malou jiskrou radosti, byť s hořkým a hrozivým pozadím.