Na pomezí Eternaalu (6 povídek)
Vilma Kadlečková
Argenit. Pozůstatek dávných netechnických civilizací. Zdroj psychotronické energie, nástroj moci, brána poznání – a pro někoho smrt. Na hranicích vesmírné říše Eternaal pátrají po krystalech argenitu tři dobrodruzi. Trosečník z pozemské generační lodi se snaží o návrat. Na zničené planetě vzdoruje vesmírným dobyvatelům poslední král. Velekněžka mimozemské Církve čelí intrikám kosmických Lodí... zatímco v hlubinách skal na planetě chladného rudého slunce se probouzí prastará bytost... Nečekaně vyzrálá románová prvotina Vilmy Kadlečkové vyšla v roce 1990 a od té doby se zařadila mezi klasiku české science fiction. Všem čtenářům, kteří si oblíbili autorčin hutný a originální styl i působivé vize v budoucím „argenitovém vesmíru“, nabízíme toto dílo v upraveném, druhém vydání. Reedice šesti příběhů o argenitu, které vznikaly postupně v posledních dvaceti letech, zavede čtenáře do blízké i vzdálené budoucnosti v blízkém i vzdáleném vesmíru. Vilma Kadlečková (1971) si ponechává statut originální autorky české fantastiky a každá její nová kniha čtenáře potěší něčím nečekaným. Vedle románu Na pomezí Eternaalu tak překvapila propracovanou vizí fiktivního světa s vlastním slovníkem a dějinami v románech Meče Lorgan (1993) a Stavitelé věží (1994) stejně tak jako v povídkové sbírce Jednou bude tma (1991) a v novele „O snovačce a přemyslovi“, otištěné v antologii Imperium Bohemorum (Albatros 2007).... celý text
Přidat komentář
Podivuhodně prázdná planeta - jedna vesnice, dvě základny střežené jen jednotlivci - to je při významu toho místa divné.
Původní vydání z roku 1990 jsem četl naprosto bez dechu. Invence autorky, které tenkrát bylo 21 let mi dodnes připadá naprosto neuvěřitelná. Každopádně Vilma je vyjímečná spisovatelka.
Práce ve sborníku jsou pěkné, nemám žádné námitky. Když budu trochu hnusný, tak řeknu, že ze všeho nejvíc mě zaujala předmluva a závěrečná tabulka s historií světa vytvořeného pí Kadlečkovou.
Kdyby to bylo po mém, tak bych možná ze všeho nejraději si přečetl rozvitou tu předmluvu. Mohl by tak vzniknout metaromán o tom, jak autorka předělává své juvenilie.
Obdivuji široširou fantazii autorky. Na můj vkus příliš poetické (příliš stříbřitých vln oproti zapadajícímu slunci na cizích planetách), ale rozhodně stojí za přečtení.
Štítky knihy
argenitový vesmír (fiktivní vesmír)
Část díla
- Beztvaré měnící se 2010
- Fomalhiwský mýtus o stvoření světa 2010
- Na pomezí Eternaalu 2010
- O nepostradatelnosti karwillových bobulí 1994
- Poslední pevnost Šipky 1989
Autorovy další knížky
2013 | Jantarové oči |
2016 | Hlasy a hvězdy |
2013 | Led pod kůží |
2014 | Pád do temnot |
2014 | Vidění |
O knize nějak nevím, co si mám myslet. Podle toho, jak je prezentována, se jedná o skvost české fantastiky, ale já to tak prostě necítím.
Na začátku jsme byli hozeni do úplně jiného světa, bohužel ale značně nesrozumitelného. Spousta divných slov, spousta divné fyziky, která nebyla nijak vysvětlena... Kdyby se jednalo o povídkovou knihu, která byla doplňkem k již existující sérii, pak by to bylo v pořádku. Jenže ona nebyla. Jedná o povídky nezávislé na nějakém původním příběhu. Na knize je znát, že se jedná o autorčinu prvotinu, jelikož na dost věcech tam je potřeba zapracovat a to i přesto, že toto je reedice původních příběhů a možná už nějakou tou korekturou prošly. Přesto se nedá autorce upřít velká fantazie, kterou se nám pokusila zprostředkovat. Pokud bych měla hodnotit samotné příběhy, tak ten první byl bezesporu nejnáročnější, jelikož přesně v něm jsme se poprvé s tímto divným světem setkali.