O Pavlovi
Daňa Horáková (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/443695/bmid_o-pavlovi-Re3-443695.jpg
4
104
104
Vzpomínky české novinářky, prozaičky a kulturní organizátorky (mj. též ministryně kultury města Hamburk) Dani Horákové na léta strávená s jejím manželem, filmovým režisérem, scenáristou a prozaikem Pavlem Juráčkem. Autorčino vzdělání i spisovatelská a životní zkušenost jí umožnily napsat knihu, která je nejen detailním, intimním, místy humorným a v mnohém strhujícím psychologickým portrétem významné osobnosti české kultury, ale i svědectvím o širším okruhu mnoha Juráčkových a jejích přátel a známých z oblasti českého filmu, divadla, disentu a exilu (Václava Havla, Miloše Formana, Věry Chytilové, Jiřího Menzela, Rudolfa Slánského mladšího, Pavla Kohouta, Milana Machovce, Ludvíka Vaculíka, baronky Blanky Battagliové a mnoha dalších). Kniha není zdaleka jen vzpomínková, ale jde také o obecnou reflexi – lidské povahy, mezilidských vztahů, tlaku dějin na člověka a v posledu i lidského osudu a lidské odpovědnosti za vlastní život vůbec. A lásky, která ničí, ale je přesto životodárná.... celý text
Přidat komentář
Tohle dílo hodnotím stejně těžko, jako se mi četlo - některé pasáže mi lezly neskutečně na nervy, další mě zase fascinovaly tak, že jsem četla několik hodin v kuse, abych knihu pak na týdny odložila. Osobnosti, doba, názory... mazec. Stojí to za tu námahu.
Doufám, že se budu moct jednoho dne vrátit napsat komentář, který bude na dostačující úrovni, tedy hodný této knihy a především paní doktorky Horákové.... prozatím, zde zanechám obdiv, respekt a zůstanu v úžasu. Nejen, že je ta kniha nesmírně božsky napsána ale osobnost paní Daňi mě zřejmě nepřestane uchvacovat.
Mám ráda memoárovou literaturu, reflexe Dani Horákové od začátku do konce nenudí, nejsou bulvární, nejsou sebestředné. Nabízejí velmi plastický náhled na dobu "normalizace" očima aktivní disidentky i nucené exulantky.
O Daně Horákové jsem se prvně dočetl ve Vaculíkově Českém snáři, ze kterého, jak ona v knize O Pavlovi uvádí, prý může vzniknout dojem, že byla konfidentkou. Na mě tam nicméně zapůsobila snad nejsympatičtějším dojmem ze všech ženských postav. Proto jsem se hecnul, a knihu, kterou pořizuji k Vánocům pro svého švagra, jsem před zabalením přelouskal. Je však třeba říci, že sám bych ji do své knihovny nekoupil. Už předem mě odrazoval fakt, že se kniha objevila na čelních místech ve výlohách, a okamžitě se stala jakousi událostí. Pak také nejsem skalním fanouškem Pavla Juráčka (jako můj švagr), a číst 750 stran o člověku, o kterém vím jen to, že byl režisérem nové vlny, mi nepřišlo přínosné. Odpor k bestsellerům jsem nicméně překonal, a po zběžném prohlédnutí shledal, že kniha není zdaleka jen "o Pavlovi". A tak jsem nakonec rád, že jsem si mohl přečíst vzpomínky na různé osobnosti disentu. Za nejpovedenější kapitolu však považuji tu o cyklobaronech Battagliových. Vynikající je také úvaha na téma Kráska a zvíře. Stížnosti na opakování, které tu v předchozích komentářích zazněly, chápu jako liché. Vše co bylo autorkou zopakováno, bylo opakováno zcela vědomě. Občas jsou použity anglicismy (germanismy, pokud tu jsou, jsou vysvětleny). Potěšující byly pro mě filosofické vhledy, ač mi občas přišly naroubované poněkud násilně. Zejména v kapitole o Kierkegaardovi se domnívám, že jde o účelovou desinterpretaci jeho rozchodu s Reginou Olsen, ale to je třeba jen tím, že jsem fandou dánského filosofa. Jako celek musím knihu O Pavlovi hodnotit velmi vysoko, a děkuji autorce, že se odhodlala vydat svou druhou knihu v češtině. Co se týče vztahu Pavla a Dani, zažil jsem něco podobného. Na rozdíl od protagonistů jsem to však vydržel pouze 3 měsíce.
Po přečtení jsem se jen mohl ptát s profesorem Machovcem: Jakou asi kariéru by Daňa udělala, kdyby zůstala v akademickém prostředí? Možná bychom měli českou Simone de Beauvoir. Možná by ale také zapadla někde v ústavu medievalistiky, či na FÚ AV ČR.
Gratuluji paní Daně k včasnému odpoutání se od milované bytosti, která nejevila snahu opustit sebezničující způsob života. Postava, která se nechává podpírat, aniž by k tomu měla jiný důvod než vlastní pohodlnost, je v jádru bezohledná a vlastně i slabošská. O svém charakteru Pavel Juráček mnohé prozrazuje ve svých vlastních denících. Tato kniha je jejich nanejvýš vhodným doplňkem.
Dvojportrét na hranici uměleckého dokumentu a eseje. Touha porozumět - touha (si) dokázat. Intimní příběh v kontextu doby. Kultivovanost a smršť emocí. - Juráček a Kafka, Dürer a jeho... oči, absurdní disidentský propletenec a český (nejen) kulturní rybníček, pronásledovaní a jejich ženy, fízlovství jako způsob života a svědectví jako jeho smysl, talent a neschopnost cokoli dokončit, píle a pevnost a smysl pro povinnost, vztek a smysl pro humor, sex a jiné závislosti, láska... láska? - Četla jsem dlouho a vrátím se. Spousta věcí k zamyšlení, zároveň výborné, emocionálně náročné čtení. Po dlouhé době cítím po dočtení knihy hluboký respekt k autorce, pro její schopnost ze svého života něco udělat navzdory ne-zázemí a odvahu ponořit se tak hluboko do vztahu svého života (?) a neutopit se, ve slovech ani ve zpřítomněné skutečnosti. (Zajímalo by mě, zda se jí povedlo si odpustit... V tom bych cítila naději pro mnohé další...).
Skvěle napsané, osobní, obnažené, opravdové, hořké, přesto s noblesou. Obrýlená intelektuálka, sečtělá, znalá historie kultury i společenského dění. Pavlík neohroženě spal do 12:00, pak kouřil a četl International Herald Tribune, pak listoval Biratnnicou. Prokládané Kafkou a Kinderstube, Viktorkou a Černým myslivcem, Kráskou a zvířetem. Ty tvoje pivo (afetamíny) a jak seš skvělej. Vašek Havel, Pavel Kohout, Menzel a Forman, Chytilka a další a další a další, Český snář a pan Vaculík, jiné silné ženy Olga a Madla. Život v šestatřiceti metrech čtverečních, nebylo práce které by nezhatil, psaní deníku tajil i své aféry. Narcis divokej.
Koncepce knihy je chaotická. Dochází k opakovaní faktografie, citátů a událostí v různých kapitolách. Redakční práce byla zanedbána. Při srovnání literární úrovně citátů Juráčka a vlastního textu Horákové, jednoznačně Horáková selhává. Talentovanější byl rozhodně Juráček, ona sama mu podmínky pro práci nevytvořila, naopak preferovala sebe. K jeho destrukci přispěla notnou dávkou i ona sama, i když stále mluví o tom, jak ho zachraňovala. Nechutné pasáže o intimním životě si snad mohla odpustit, inu práce v bulvárním médiu, potom poznamená i styl psaní jiného druhu literatury. Přesto kniha poskytuje zajímavý vhled do života disidentů a emigrantů v době normalizace.
Bohužel jsem nedočetla. Programově, ač to nemívám ve zvyku. Dala jsem 100 stran a dalších několik náhledů, abych se přesvědčila, že kniha je pojata celá ve stejném stylu. Přiznávám autorce vysokou inteligenci a neskutečné množství faktografických dat. To však podle mého názoru dobrou knihu nedělá. Možná je to moje chyba, že to nejsem ochotna celé strávit, ale zdá se mí, že je to pořád dokola. Přitom by to mohl být zajímavý příběh. Hlavní dojem, který jsem si z této bichle odnesla, že ten, že autorka potřebuje sobě a celému světu ukázat, kde je pravda. Je to kniha důkazů a asi i vlastní terapie. Zajímavé je ale to, že ona si tam nestěžuje, vše podstupuje dobrovolně a celkem i s nadhledem. Napadá mě, že kdyby žila s němým jiným, nebo i sama, kde mohla být? On byl její koule na noze. Proč s ním byla? Potřebovala někoho zachraňovat? Nebo za to může doba, ve které žili? Možná se ke knize časem vrátím, ale pouze jako k faktografii.
Já nevím, strašně těžce se mi píše komentář k této knize vlastně stejně těžce jak se mi četla kniha (prolouskávala jsem ji asi 1,5 měsíce). Zajímavý byl rozhodně vhled do toho šíleného vztahu, do celého disidentského světa a života chartistů. Ale to věčné skákání z jednoho tématu k něčemu jinému, popisy věcí, které s tím nesouvisely...to se mi vůbec nelíbilo (těšila jsem se na určité kapitoly ale pak to byl vleklý popis úplně o ničem). Někdy být editorem hodně text zkrátím protože pravda a jak se tady psalo níže .. v některých zápiscích Juráčka a Dany je více než v xtero kapitolách.
Vyšly ve zhruba stejnou dobu a říkala jsem si, že by se mohly zajímavě doplňovat. Takže po knize o Kunderovi (J. Novák) následoval Juráček. Dle mého soudu je Dáňa Horáková dobrá spisovatelka a sakra upřímná, až se člověk místy zdráhá číst, protože si připadá trochu jako voyer. Kdysi jsem na DK napsala, že nečtu životopisné knihy proto, abych něčí život soudil, ale svůj obohatila. V tomto případě to tedy bylo hodně těžké, ať už se to týkalo PJ nebo autorky. Sama jsem tento druh sebezničující a destruktivní lásky nikdy nepoznala. Přestože se kniha nečte jako zpověď ublížené chudinky, o to častěji jsem při četbě musela přemýšlet o tom, co by tahle silná ženská dokázala, kdyby žila svůj vlastní život ( což se nakonec povedlo). Bráním se soudům, ale musím přemýšlet, zda jakákoli míra talentu (a čím je vlastně talent měřitelný?) a sebevětší genialita opravňuje kohokoli k tak asociálnímu, nepřizpůsobivému a sebedestruktivnímu chování a násilí – ať už fyzickému či psychickému. A k čemu je vlastně talent, pokud ho člověk nedokáže zúročit?
„Ve mně zůstaneš. Neumím si představit, že by se někdy někomu podařilo Tě ze mne vygumovat… Ale já Tě, Pavle, nechci mít ráda! Nechci. Protože to nejde. Protože to nechceš, nepřipustíš…“
V každém případě tahle skvělá kniha klade nepřeberné množství otázek a nutí k zamyšlení. A takové knihy mám ráda.
Pro mne je to další střípek do mozaiky o době totalitní – letos si mne ty knížky nějak našly – Magor, Kundera, Juráček… Každá jiná, každý jiný, všechny výborné!
Daňa, Pavel a 36 čtverečných metrů v Mnichově. Vracející se refrén, který spíše vyjadřuje klaustrofobii v abstraktní rovině než ve fyzické.
Než jsem knihu vzala do ruky, říkala jsem si, že dost možná mi bude připadat zbytečná - že byl Juráček v soukromí poměrně nesnesitelný a kromě fascinujícího uměleckého ducha měl pár zásadních špatných vlastností, jsem poměrně snadno vyrozuměla i z Deníku. Proč tedy číst o tom, že se skutečně často choval jako kretén (nejde-li nám jen o detaily bulvárního duchu)? Zkrátka proto, že kniha je výborně napsaná a zdaleka není jen o Horákové životě s P. J.; kdo by také zvládl přečíst přes 400 stran jen o tom, jak se Juráček hádá a kterak si dokazuje existenci svého nadprůměrného pinďoura. Naopak - v knize se setkáme s miniportréty řady dalších více i méně známých osobností, což je nesmírně cenné, neboť disent a spol. nebyl jednolitou masou. Setkáme se s echt intelektuály, hédonisty i burany. Občas zazní feministická struna, což je také dobře - ne proto, že je to nějaká ideologie, ale zkrátka proto, že ženy disidentů mohly být srovnatelně fascinující jako jejich protějšky, často charakterově vyzrálejší, a snad až na Olgu Havlovou poněkud opomíjené.
Horáková jde kromě toho i do minulosti a hledá paralely; někomu to může připadat šroubované a přespříliš intelektuální, leč mně to připadalo zdařilé - autorka rozhodně svou erudici nepředstírá, má výborný kulturně historický přehled. Pokud ji někdo kritizuje za toto, připadá mi to jako banální kritika vzdělání a aplikace humanitního myšlení. (K tomu bych řekla, že sama vyšší humanitní vzdělání nemám, jsem přírodovědec. Na filosofování pro filosofování jsem alergická a zde jsem s tím problém rozhodně neměla.)
Poměrně mě zaujal koncept Černého myslivce - asi nejsem typ ženy, který by na něco takového slyšel, ovšem po prvotním úšklebku jsem zjistila, že jako určitý sociologický typ to je vlastně zajímavá kategorie. Jakkoli nemusím Němcovou, v Horákové úvahách mne nerušila.
Místy by samozřejmě šlo mírně škrtat, kniha však měla spád a v nadšení jsem ji přečetla za nějaké tři dny.
V neposlední řadě jsem neviděla zajímavější a ucelenější reflexi analogie Juráček-Kafka. Většinou je pojata banálně, ovšem zde je téma pojato konstruktivně a nesmírně čtivě.
Nenechte se předem znechutit negativními komentáři - kniha není jednoznačná ani stoprocentně objektivní (což autorka říká hned v úvodu a je nesmysl jí to tedy vyčítat). Černobílá je jen Sylva. Dejte Daně Horákové šanci.
Takže: knížka není dobrá. Proč: Horáková pseudointelektuálsky PO-učuje. Nejslabší je právě na svých hloubavých stránkách. Jeden či dva citáty od Juráčka, které si psali na papírky, mají větší sílu než veškeré její filosofické blouznění. Nehezká, neustále poučující přezodpovědná feministní intelektuálka, brrr. Nepamatuje si, že jednu věc v knize napsala o 50 stránek dříve, a píše ji znovu (kde jsou editoři?), a to se v knize děje několikrát! Kniha MOHLA být bez problému napsána chronologicky - to by mělo logiku, je odpovědí na Juráčkovy deníky - ale chronologická není, což ústí ve zbytečný zmatek.
Příklad jejího rozboru: Havel, Vaculík i Juráček "literaturu zneužívají", protože "ani jeden se nesnížil k tomu zabývat se psychikou žen", čímž se liší od "světových romanopisců typu Kundery"(!!!) Stačí? (Autorka pak rozebírá promiskuitu všech třech, pan Kundera byl ovšem omilostněn - viz Novákovo letošní Kundera). Další nesmysly následují. Úvahy na téma Kráska a zvíře, popř. Černý myslivec jsem neměl sílu číst.
Nejnesnesitelnější je Horáková tam, kde nám vysvětluje, že Juráček promrhal život skrze své bolestínské "refrény". Sama píše takový "refrén", i když zcela zbytný a redundantní: vždyť každý, kdo deníky od Juráčka četl, tohle přece ví, k tomu nám není třeba didaktického opakování.
Ale: knížka je zajímavá. I když nedobře napsaná (jaký rozdíl mezi ní a geniálními deníky P. Juráčka, J. Vladislava, nebo mého milovaného Zábrany), přináší mnoho podrobností z osobního života Juráčka a ostatních osobností šedesátých až osmdesátých let. Stojí za to ji číst, ale asi si ji jen jděte vypůjčit a nekupujte si to.
Původně jsem to pořizovat nechtěla. Trochu jsem se bála. ...ALE toto je opravdu dobrá volba! Až dočtu, napíšu víc.
Dlouho jsem nečetl nic tak brutálního. Hlavní linii tvoří popis obludně toxického, několik let trvajícího vztahu, v němž se „komunikace“ mezi partnery postupně scvrkla na verbální a fyzické násilí občas prokládané sexem. Vše je vylíčené do detailů a bez cenzury. Není to příjemné čtení. Jestli jste měli o člověku Pavlu Juráčkovi i po přečtení jeho deníků nějaké iluze, přijdete o ně, ale to, co autorka s ikonou československé nové vlny zažívala, si žádné zjemnění nezaslouží (nemluvě o tom, že sama k sobě je stejně přísná jako k Juráčkovi a jeho přátelům). Z pekla zakoušeného v malém jednopokojovém bytě odbíhá k obnažujícím medailonům dalších obdivovaných osobností čs. disentu a jiných emigrantů. Zároveň se snaží o Juráčkův hlubší psychologický portrét ve snaze pochopit skrze něj a svůj nezdravý vztah k němu také sebe samu. Kvůli tomu se vrací do jeho dětství v Příbrami a k jeho fixaci na matku, případně za využití psychoanalýzy a filozofie (ze které má doktorát) nachází a rozvádí pozoruhodné paralely mezi tvůrcem Případu pro začínajícího kata a reálnými i fiktivními postavami.
Nejde o bulvár, pornografii nebo parazitování na slavném jménu, ale o nekompromisní podemílání mýtu o nepochopeném velkém umělci, pro který Juráček svými deníky, od začátku zamýšlenými pro budoucí generace (podle čeho se v nich stylizoval), vytvořil tak pevný základ, že jej nebude snadné narušit. Taky jsem tomu mýtu podlehl, ale zároveň jsem přesvědčen, že každého člověka, zvlášť pak takového, k němuž vzhlížíme jako k morální či umělecké autoritě, bychom měli nahlížet z různých úhlů a snažit se jej pochopit se všemi jeho rozpory a temnými stránkami, ne pouze skrze to dobré, pro co si zaslouží obdiv. Tahle kniha představuje v případě Juráčka dost důležitý korektiv.
Pandan k Jurackovym denikum.
Neni to lehke cteni. Nekdo mozna namitne, ze otevrenost autorky hranici s bulvarnosti, ale je dobre, kdyz se bori myty a legendy nahromadene kolem Pavla Juracka. V nejvice emocnich situacich jsem mela pocit voyerismu, jak to bylo syrove a az na dren. Sem tam mi z obou hlavnich protagonistu bylo uzko
Štítky knihy
životopisy, biografie paměti, memoáry manželství scénáře disidenti vystěhovalci, emigranti emigrace manželská krize režiséři Magnesia Litera
O Pavlovi
Ještě dlouho mi bude trvat, než se z této knihy vzpamatuju. Možná pak budu schopna napsat pár slov. Naprosto mě ale odrovnala míra upřímnosti a otevřenosti, se kterou autorka přistupovala k rekapitulaci svého života. Jsem vděčná, že se tak rozhodla a dala mi nahlédnout do jejího niterného světa. Bylo mi tolikrát smutno a zároveň jsem hltala tu intenzitu života, jaký prožila. Juráček byl ztracen, ale ona do poslední chvíle věřila, že mu pomůže. Úděl žen? možná...