Příběhy sráče
Jaroslav Irovský
https://www.databazeknih.cz/img/books/17_/170180/bmid_pribehy-srace-170180.jpg
4
64
64
"Sráčská" trilogie série
1. díl >
Chlast, deprese, sex, problémy v práci, se ženskými, zdravím i nedostatkem peněz... a především neustálý vnitřní boj se sebou samým řeší svérázně a nekompromisně hlavní hrdina dvaceti povídek mladého talentovaného prozaika a básníka Jaroslava Irovského (*1985). Autor, často se ocitající v až tragikomických situacích, vypráví s velkou dávkou sebeironie své (hrdinovy) životní zážitky a příběhy. Jeho nadhled a naturalistický styl psaní (v počátcích tvorby byl autor ovlivněn psaním Charlese Bukowského), vás nakonec přesvědčí o tom, že ani v těch nejhorších, nejnepříjemnějších, či nejbizarnějších situacích se nemusí život brát úplně vážně. (ukázka z povídky Hank) Jana se nenechala odbýt, přisedla si opět blíž ke mně a položila mi svou malou ruku na pravou nohu. Chytil jsem ji za zápěstí a odtrhnul ji od mého stehna. Vtom se opět otevřely dveře a v nich stál mladý kluk v příšerně dlouhé fialové mikině. Byl o pár čísel menší než já a vzhledově vypadal jako žák sedmé třídy, čemuž bych se nakonec ani nedivil. Všiml si mé ruky položené na Janině zápěstí a okamžitě vytřeštil oči. „Co se to tu, sakra, děje?“ „Co asi myslíš? Hrajeme si se slečnou na maminku a na tatínka,“ odpověděl jsem s klidem, aniž bych očekával nějaký možný blížící se průser. „S mojí holkou?“ A průser byl na světě…... celý text
Přidat komentář
Určitě to budete znát s hudbou, písničkami - když nějakou slyšíte, vybaví se Vám i cosi osobního, zážitky, situace, období. Podobně jsem to měl s touto knihou, když už popravdě nevím přesně jak, dostal jsem se na profil sem a četl anotaci. Docela to sedělo na mé tehdy období a já si to nutně potřeboval přečíst. Nakonec na mě kniha kouká z poličky a já se k ní po čase rád vrátím. Stejně jako s hudbou, mám tuhle knihu spojenou s určitým obdobím.
Pokud jste dosud s dílem J. Irovského neměli tu čest - dejte si rozhodně celou tuto trilogii!
Pokud je tato kniha skutečně částečně autobiografická, tak zvolený název napovídá, že se autor rozhodně nebere nijak přehnaně vážně a umí si ze sebe udělat srandu.
Knihu tvoří jednotlivé povídky, ale všechny mají stejnou hlavní postavu, takže jsem to vnímala více jako kapitoly, než jako povídkovou knihu. Hodně pobaví čtenáře, kterým podobné vyprávění sedne. Někomu dokonce může popis stagnujícího přežívání hlavního hrdiny přinést i určité uspokojení, že někdo může žít hůř než on ;-).
Příběhy sráče mě zpočátku nebavily a říkala jsem si, že tento mimořádně osobitý styl vyprávění současně s námětem knihy potřebuje své čtenáře a já mezi ně nepatřím. Postupně jsem se ale začetla a přibývalo situací, které mě pobavily. Naprosto vynikající byla poslední povídka, kde hlavní hrdina absolvuje pracovní pohovor na místo umývače nádobí.
70%
Je to sice bez pointy a nějakýho hlubšího smyslu, ale ne všechno musí v sobě obsahovat prozření a porozumnění smyslu života (kterej stejně je, jak už lidi vědí, číslo čtyřicet dva). Kdo to má pak pořád číst a vyznat se v tom, žejo.
Autenticita mě ba (což taky velmi často užívám jako výmluvu pro svoji lenost se malovat). A autenticita v literatuře o to víc - prostě člověk se narodí (au), pak umře (jupí, žejo) a mezitim se prostě něco děje a my se z toho snažíme nezbláznit a udělat si to aspoň trochu snesitelný (moc děkuju Francouzům za tuhle veřejnou promluvu po dvou projetých světových válkách).
A to je přesně důvod, proč tyhle knihy čteme. Je to upřímný, otevřený a taky vědomí toho, že někdo další mimo nás má den na číču je pro nás lidi velmi povznášející a osvobozující. Byť nějaká číča je trochu větší a otravnějí jak druhá, ale co na tom, já ty čtyřnohý chlupáče mám ráda.
Pro trochu naděje jsem si do života přivedla Fulghuma a Szczygieła, pro uzemnění zase Schopenhauera a Nitztscheho a pro trochu reality Bukowskiho, Krchovskýho a nově dle všeho také knihy Irovského.
Mám ráda tu diverzitu života.
Byla jsem v knihovně na besedě s autorem a ne že by mě úplně zaujal, ale jsem si říkala, že by jsme měli číst naše české autory a navíc pochází z nedaleké krásné Olomouce, tak jsem si knihu v knihovně půjčila a i když nejsem povídková, mám raději celou knihu jako příběh, tak tohle se mi líbilo.
Od knihy jsem měl velká očekávání a musím s radostí sdělit, že jsem se při četbě náramně bavil a u některých kapitol jsem stěží odolal záchvatu smíchu viz. zmiňovaná kapitola "Vůně kulečníkového plátna" nebo nakupování prezervativu v supermarketu. Je moc dobře že i v našem malém českém rybníčku někdo dokáže popsat všední život "obyčejného člověka" který má majetek, peníze i názory ostatních na háku. V knize často používán ironický a sarkastický humor v kombinaci se sprostými hláškami se nemusí líbit každému, každopádně já se bavil víc než dost. Pokud bych knize musel přece jen něco vytknout, byly by to dvě mafiánské kapitoly, které mě osobně nezapadají do většinové tématiky knihy (tím ale netvrdím že jsou špatné ).
Po přečtení povídek Příběhy sráče asi každého napadne přirovnání Irovského s kultovním autorem Charlesem Bukowskim. Ale Irovský si píše svoje. I když se netají tím, že je to jeden z jeho nejoblíbenějších spisovatelů. Irovský je Irovský. Sám autor nemá přezdívku český Bukowski moc v oblibě. Povídky jsou smutné, depresivní, ale je z nich cítit i chuť do života. Právě tu propast mezi nebytím a bytím autor vyplňuje svým psaním. A daří se mu to velice dobře.
Pro mě velmi čtivá kniha, která mě svou upřímností vtáhla do mizerného života hrdiny a situací s ním spojenými, chvílemi jsem se jen tak nechala pohodově unášet dějem, a také mi některé tragikomické/ironické/sarkastické situace mi vykouzlily úsměv na tváři, především pohovor :)) Není to žádné fádní čtení, kterých jsou plné regály knihkupectví, ale dílo otevřené, uvěřitelné, bez zbytečných tanečků a příkras. Tenhle styl mi vyloženě sedí, a těším se na další knihy.
Příjemný soubor povídek navazující na nejlepší tradice americké Beat generation a autorů jako byl Fante nebo Bukowski. Knihu jsem přečetl jedním dechem díky otevřenému, syrovému a humornému autorskému stylu. Absence point u některých povídek mě nevadila, jelikož díky prolínání s klíčovými místy jako je nonstop "U Tomáše" kniha působí svou plynulostí dojmem celku (Když pominu pár mafiánských vsuvek:)
Tak jo....Najdi si co miluješ a nech aby tě to zabilo....myslím, že tímto se autor úspěšně řídí. Jeho povídky mají ten správný říz, sami sebe v nich nesčetněkrát poznáte a nudit se rozhodně nebudete. Takže doporučuju! Budete je milovat a nebojte, nezabije vás to :)
Autor se ve svých povídkách opakuje, často se neobjeví ani žádná pointa, nemůžu ani říct, že jsem se četbou nějak vyloženě bavil. Četl jsem však, dál a dál a poměrně rychle jsem se dostal přes všechny povídky. A musím říct, že přes dle mého názoru nepříliš velkou literární kvalitu, ve mně sráč něco zanechal. A i kdyby to měly být jen žaludeční vředy, tak...
PS: Hemeroidy jsou fakt zlo.
Doporucuji! A povidka "Vune kulecnikoveho platna' byla dokonala, jak kdybych videla spoustu muzu, co jim je vse prednesji, nez samotna zena ;)
Vic vam k tomu nepovim, bezte na autorske cteni Jaroslava Irovskeho a posudte sami. I ja tak udelala a ted musim mit dalsi knihu, je to jako droga :)
Adios amigos ;)
Na recenzi jako takovou nemám koule, takže komentář, krátce po přečtení a krátký.
Jsem lehce ovlivněna osobním setkáním s charismatickým autorem a některými jeho zážitky, jež se jeví s mými málem duplicitní. Je zvláštní pocit číst vlastní myšlenky od někoho jiného. I tak jsem
s to ocenit dílo jako čtivé, fascinuje mě oxymoron lehké tíhy v povídkách obsažený. Bez příkras, bez milosti, upřímně- tak autor vypráví a proto mě to neskutečně baví.
Nějaký čas jsem se chystala, že i já napíši recenzi a přidám své pocity a dojmy. Když už jsem se odhodlala něco napsat, napadlo mne, že si znovu přečtu jednu dvě povídky. Jen tak na chuť a pro připomenutí atmosféry Sráče. A ten den už jsem se k psaní "recenze" nedostala, neboť jsem knihu musela dočíst až do konce. A jedním dechem - jako poprvé.
Příběhy Sráče na mne nepůsobí jako soubor povídek. Připomíná mi spíše deník, kdy nám autor (naprosto otevřeně) dovolí nahlédnout do jeho světa a duše. A je to dost dobrý deník, protože...
Je to čtivé, je to sprosté, je to syrové, místy smutné a místy opravdu komické. Ale je to hlavně punkové!
Líbí se mi, jak si autor pohrává s emocemi čtenáře. Povídku od povídky jsem si nebyla jistá, jestli dostanu záchvat smíchu, úzkosti, nebo jestli do sebe nekopnu pořádného panáka. A možná proto mě to tak strhlo. Nebo to byly ty konce povídek, které já tak ráda? Nevím. Každopádně nelituji.
Naopak jsem nesmírně ráda, že jsem na Jaroslava Irovského a jeho knihy narazila, že rozšířil mou knihovnu a že knihy tak kdykoliv mohu vzít do rukou a znovu se jimi nechat strhnout.
Po "Obycejnem zivote" jsem se konecne dostala i k "Pribehum srace" a musim rict ze je tato kniha daleko syrovejsi nez prave "Obycejny zivot". Depresi a pocity bezmoci a bolesti v kombinaci s litry proliteho alkoholu jsem podvedome citila z kazde povidky a nebylo mi pri jejich cteni moc dobre po tele, i kdyz i tady je ve velke mire obsazeny Irovskeho smysl pro humor a sarkasmus.
Davam Sraci pet hvezd, prestoze se mi "Obycejny zivot" diky vetsimu mnozstvi humoru a nadsazky libil vic.
Pro milovnici Bukowského, jsou Příběhy sráče klasa! Tak se mi to líbí, tak to mám ráda a chci toho víc a víc a víc.
Jak už tu zaznělo, je to takový český Bukowski a já se u jeho povídek královsky bavil! Jdu se mrknout na jeho další knihy a hlavně vygooglit, jestli autor žije stejně jako hlavní postava povídek :)
Miluji klasiky. Miluji je, protože věřím, že nám můžou přenechat moudré rady do života, zabránit v opakování chyb, které sami udělali, ale především nabízí pohled na věc z jiného úhlu. Jak už ze společenského hlediska, nebo dobového, národnostního, sociálního, atd.
Ale možná se nemusím obracet jenom ke klasikům. Naprosto jedinečný pohled na věc nabízí i Irovský. Rozdíl je v tom, že to člověka možná chytne ještě víc za srdce. Stejná doba, stejní lidé, stejná země... Člověk se potom přece jen zamyslí. Možná je lepší vyhledávat pesimisty nebo spíše realisty drcené osudem. Možná je lepší nadávat, ale jít stále proti davu.
Zárověň kdybych měla srovnat Irovského s Bukowskim, tak dodávám, že autor umí napodobit atmosféru skoro identicky. Taky mě mile překvapilo, že v díle stále zaznívá naděje na lepší život. Přece jen autor může ještě něco změnit. Bukowski už byl většinou smířený se svým osudem a myšlením "udělal jsem, co jsem udělal a klidně si mě za to snězte".
Část díla
(Pseudo)stařec a moře (problémů)
Bzzzzz
Čistá zpověď špinavého starce
Děkujeme, přijďte zas!
Domin(ik)a
Autorovy další knížky
| 2018 | ... s duší beadníka |
| 2022 | Psí život |
| 2013 | Příběhy sráče |
| 2014 | O(byčejný) život |
| 2020 | Hrobař |
Přiznávám, že při prvních stránkách jsem se lehce zalekla, je to úplně jiný styl psaní, než na jaký jsem zvyklá.
Nejvíc musím vyzdvihnout poslední dvě povídky, při nichž jsem se cestou autobusem do práce a z práce dost zasmála, až jsem málem zapomněla vystoupit :-)
Nevím, zda to bylo mým aktuálním emočním rozpoložením, ale každá povídka na mě působila trochu jinak. Povídky z první poloviny na mě působily více depresivním dojmem a musela jsem knihu občas odložit a nechat povídku "doznít". Nadsázku jsem tam moc nenacházela (ale asi jsem ji nehledala). Druhá polovina na mě působila podstatně veseleji, autor nešetřil ironií a život líčil s úžasným nadhledem.
S myšlenkou ohledně "happy endů" nemůžu jinak, než souhlasit. Je příjemné si občas přečíst něco ze života, bez příkras.
Povídky obsahují příběhy smutné, ale většinou se značným nadhledem a humorem.
Jsem ráda, že se mi taková kniha dostala do rukou.