Rodinné sídlo Howards End

20.06.2024

Autor mě nepochybně cit pro tempo, uměl pracovat z časem a rozložit situace do extrémně působivé koláže. V dialogách, leckdy až lakonických dokazal být neuvěřitelně přesný a nastavené zrcadlo stále drží pohromadě jako by jím čas vůbec nezachvěl. A přesto doslo k obrovským otřesům.

13.05.2024

Nebýt úžasných filmů Jamese Ivoryho, asi bych se k Forsterovi nedostala tak brzo... Ale když vidíte úchvatný Pokoj s vyhlídkou nebo Howard´s End, pak zkrátka zatoužíte po literární předloze. A Rodinné sídlo byl věru krásný zážitek, přestože u nás vyšel pouze jednou s už dosti starým překladem Hany Skoumalové (hlavně se nedejte odradit úvodní kapitolou). Popsat hlavní motiv Rodinného sídla je vlastně docela těžké, protože je to příběh trochu o lásce romantické i pragmatické, trochu o sociálních rozdílech ve společnosti, ale také o duchu místa a kráse přírody.
.
Hlavní postavy - sestry Schlegelovy - jsou trochu potrhlé dámy, po otci napůl Němky, které patří k vyšší střední vrstvě. Té vrstvě, která vlastně nemá starost o peníze, žije z jakýchsi nevyčerpatelných dividend a dědictví, nikdy nemusí pracovat a jezdí na výlety po Evropě a má spoustu času chodit na koncerty, výstavy a debatní kroužky. Pak jsou tady Wilcoxovi, vyšší vrstva, která si díky koloniálnímu obchodu v západní Africe vydělala velké jmění (už zde je v zárodku cítit Forsterova kritika anglického imperialismu, který rozpracoval ve vrcholném díle Cesta do Indie) a nemá potřebu zabývat se problémy svých dělníků, na kterých podnik stojí. Právě k nejnižší vrstvě patří poslední okruh postav a to jsou Bastovi, kteří touží po lepším životě, ale brána jim zůstává uzavřena.
.
Právě sestry Schlegelovy chtějí jaksi spojit nespojitelné - svět, kde "láska znamená věno a smrt dědické poplatky", tedy Wilcoxovi a svět, kde je špína a hladovění (Bastovi). Sestry Schlegelovy sice chtějí činit dobro, ale do obou neslučitelných světů vnáší akorát chaos. Pro Henryho Wilcoxe je to jasně dané: "jsou prostě bohatí a chudí, vždycky byli a vždycky budou. Jen mi ukažte, kdy si byli lidi rovni", zatímco Helena Schlegelová "si netroufá boháčům nadávat, protože je sama bohatá, ale má sto chutí. Má v hloubi duše takovou divnou představu, že chudoba je jaksi 'skutečná'".
.
A nad tím vším lidským přetahováním ční motiv rodinného sídla, jeho tajemného ducha, který dlí ve starém vilínu, révě a orosené trávě, motiv nesmrtelné přírody, které tady vždycky byla a bude, povznesena nad pozemské hemžení. A právě Forsterova poetická jemnost dělá z celého románu krásný zážitek. Ne nadarmo se o něm Truman Capote vyjádřil jako o nejlepším anglickém romanopisci 20. století.

14.03.2023

Ke knize jsem se dostala víceméně náhodou, chvilku mi trvalo, než jsem si zvykla na styl, jakým je to psané, ale konec jsem román zhltla rychle.

02.04.2022

(SPOILER) Pokud je rodinné sídlo odrazem doby, pak bych v té době asi nechtěla žít. A jsem si zcela jistá, že pokud bych v té době žila, rozhodně bych byla nějakou bláznivou radikální feministkou. To, jak tam neustále ženám připomínali, ať se do ničeho nepletou, protože jsou hloupé a ať se nerozčiluji ,protože jsou hysterické, z toho by mě asi jeblo.

Proto jsem si hned ze začátku oblíbila Helenu s Markétou. Svou inteligencí, vzdělaností a sebevědomím mi trochu připomněly hrdinky z knihy Malé ženy. (A Wilcoxovi zase někoho, kdo by se měl na potkání střílet.) Proto mě opravdu překvapilo, že si někdo jako Markéta, která na mě působila jako přesvědčená o zachování duševní i jiné svobody, dobrovolně vezme někoho jako je Henry Wilcox.

To, že tenhle chlap typu: kdo neuhne z cesty, toho sejmu, je zbaven svých iluzí natolik důkladně, že mu ani nevadí, že na rodinném sídle bydlí s nemanželsky zplozeným synovcem, a že nafrněný synáček Karel si sedne za katr zato, že se rozhodl bránit rodinnou čest ženy, která o to hovno stála, mi připadá příznačné a spravedlivé.

13.02.2022

Rodinné sídlo je zvláštní oříšek k rozlousknutí. Obávám se, že ne příliš dobrý (a dosud jediný český překlad) má značný podíl na tom, že jsem si knihu nedokázala tolik vychutnat, přestože se tam zcela jistě vyskytovaly vtipné, ba i filozoficky zajímavé pasáže.

Velký přínos této knihy ale nespočívá v příběhu samotném nebo překotných dějových zvratech, ale spíš z hlediska zachycení zeitgeistu. Počátek 20. století je totiž fascinující překotnou dobou, kdy se završuje industriální revoluce a svět se neodvratně posouvá k moderní mentalitě, přičemž tento posun s sebou přináší i odklon od "pohádkových" sídel a jednoznačně dobrých (a zlých) charakterů postav k vícevrstevnatému pozorování společnosti i samotných jedinců.

Každopádně doporučuji po přečtení zhlédnout filmovou adaptaci Jamese Ivoryho s Emmou Thompson a Helenou Bonham Carter, která se opravdu povedla (což bych si možná kvůli dlouhé stopáži nemyslela, kdybych knihu dopředu nečetla).

"Jen spojovat" je nejen motto knihy, ale i základní téma.
Příběh spojuje zdánlivě nespojitelné - různé společenské třídy (viz.anotace), ale tím i různé životní postoje a rozdílné žebříčky hodnot. Přestože se místy zdá, že spojení nespojitelného může být úspěšné a pro jednu nebo obě strany obohacující, mnohem častěji dochází k tomu, že se někdo musí něčemu pouze podvolit, přizpůsobit a dané spojení spíše než aby konstruktivně rozvíjelo, má katastrofální důsledky, včetně smrti. Ovšem na vině není snaha spojovat, ale spíše neschopnost či neochota unést následky vybočení z vlastního světa.
Přestože kořeny naší společnosti jsou jiné než kořeny tradicionalistické koloniální Anglie, zkoumání projevů různých životních přístupů a možnosti a důsledky jejich vzájemné konfrontace jsou nadčasové a aktuální i dnes pro nás (zvláště v době spojování Evropy a globalizace celého světa).
Zážitek z četby mi bohužel kazil poněkud kostrbatý překlad (Odeon 1982), u tak renomované překladatelky překvapivě stylisticky neobratný. Škoda, že nějakého vydavatele nenapadlo Howards End vydat znovu v lepším překladu (např.Hilský nebo Janiš).
Těm, které dílo zajímá, doporučuji proto raději výborné filmové zpracování z 1992, nebo stejně dobrou TV minisérii z 2017.
Nehodnotím - Forster za ten překlad nemůže.

13.03.2018

Trochu mi připomínala Lawrencovy Syny a milence tím sociálním rozměrem, ale narozdíl od nich byla tady většina postav sympatická. Hlavně Markéta mi byla blízká tou svou klidnou rozvážností a rozumností.
Spousta překvapivých zvratů, spousta myšlenek, krásná klidná anglická atmosféra a styl vyprávění a samozřejmě trochu toho humoru, obzvláště o Beethovenově nejpříjemnějším randálu... :-)
Moc příjemné čtení!

19.04.2013

Kniha je psaná pomalým docela příjemným stylem a děj příjemně plyne až k dramatickému vyvrcholení. Mistrně napsaná kniha, odborníky řazená do nejlepších 50 anglicky psaných románů,které by si čtenáři měli přečíst. Osobně bych dala 3 a půl hvězdy.