Svědectví inspektora Toufara a jiné povídky
Miloň Čepelka
https://www.databazeknih.cz/img/books/87_/87173/bmid_svedectvi-inspektora-toufara-a-jine-CiO-87173.png
4
33
33
Miloň Čepelka, umělec mnoha forem psaného, mluveného i zpívaného slova, opět překvapil! Jako spisovatele jsme ho v posledních letech znali jako autora laskavých, hořkosladkých novel či jako básníka malebných sonetů a výstižných haiku. Tentokrát k nám přichází coby autor oktetu mistrných hororů. Polovinu z nich tvoří delší, epické povídky, jež v sobě mísí fascinaci nad nespočetnými převleky a úkryty smrti a úsměv vyvolaný groteskností těch, kteří se snaží tuto limitu našich životů pochopit či dokonce osedlat. Druhé kvarteto představují povídky kratší a lyričtější, v nichž jako by hlavní postava důvěrně a téměř přátelsky rozmlouvala s onou dámou v černém či s těmi, jež ji obklopují jako pochmurný kompars.... celý text
Přidat komentář
Ty lyrické povídky mi moc neseděly. Byly na mě psány příliš nepřehledným do sebe zahleděným jazykem. Ty hororové dějové povídky se mi celkem líbily. Byly srozumitelné, vygradované a měly pointu.
Nějak jsem se minul s autorovým záměrem - jazyk mi přišel příliš poetický, tajemno málo tajemné. Snad jenom inspektor Toufar mne trochu pobavil. A samozřejmě - tři tváře Marušky ...
Napínavé povídky propojující život zdejší a "život" záhrobní. Trochu psycho, trochu horor, velmi čtivé a fantazii budící. Také mě při čtení napadlo, že možná je to všechno jinak, že nejde o záhrobí, ale o metaforické filozofování, jak žít či nežít tady a teď. Povídka Jmenuje ji sestřičko nádherná báseň v próze.
Velice příjemné a napínavé čtivo. Přečetl jsem tuto knihu jedním, dechem ihned po knižním rozhovoru s panem Čepelkou ( Nedělňátko ) a musím říci, že po objasnění některých povídek, o kterých v knize mluví mě kniha velice bavila.
Přečteno a moudrá z toho nejsem. Dám tomu čas a zkusím si to přečíst někdy ještě jednou, ale zatím mě to nijak nenadchlo, protože jsem půlku povídek nepochopila, škoda...
Velmi povedené. I když mi většinou povídky vadí, protože jsou buď mělké nebo neuzavřené, tyto Čepelkovy povídky nejen že udržují napětí, ale drží i pohromadě. Strašidelné, důvtipné a jemné.
Je radost číst tyto komorní, tajemné povídky. Připomínají mi mikropovídky japonských mistrů. Možná to nepřímo souvisí s autorovou láskou k básnické formě haiku. Dovednost, s jakou Miloň Čepelka používá jazyk, je pozoruhodná. Jeho jazyk je pro mne poetický a plný jemného vtipu. Osobně mne nejvíc zasáhla povídka Svědectví lékárníka Jandery, cítila jsem z ní zvláštní smutek a moudrost smíření s věcmi života i smrti. Také bych chtěla ocenit jemnou eleganci knížky samotné, obálku i vnitřek doplňují pěkné ilustrace Christiana Rohlfse.
Miloň Čepelka (*1936) je spojován především s kultovním divadlem Járy Cimrmana, kde působí jako herec už od jeho vzniku v šedesátých letech minulého století. Za sebou má ale i několik knih básní i prózy. Zvláště v posledních letech se jeho díla často objevují na pultech našich knihkupectví. Uveďme např.: „Poklesky rozverné snoubenky“, „Bezdětný otec a syn“, „Deník haiku“ atd. V září se na trhu objevilo jeho další dílo vydané nakladatelstvím Čas pod názvem „Svědectví inspektora Toufara a jiné povídky“. Tato sympatická útlá knížka se od předešlých titulů námětově liší. Je to vlastně takový debut v oblasti žánru, který by se ním asi moc nespojoval. V některých knihkupectvích je vedeno po heslem horory, ale po přečtení bych si dovolil tvrdit, že termín horor je přece jen přehnaný. Žánr, do kterého bych tento titul zařadil, je spíše tajemné či strašidelné příběhy. Ano, zcela v tradici jeho předešlé prózy, i zde je základem především obrovská slovní zručnost, ze které vystrkuje růžky cimrmanovské šibalství.
Příběhy sice čerpají z mlhavých postav duchů, ze vzkazů ze záhrobí, nebo nápadů zcela vyšinutých osob, ale ruku na srdce, jejích cílem není čtenáře vylekat či vyděsit jako při četbě Stephena Kinga, Cliva Barkera či Dean Koontze. V knize nebudete atakováni přílivem lidské bestiality, potoky krve či brutality vyšinutých masových vrahů. Většina uváděných povídek ve vás bude vyvolávat pocit, že je vám vypráví důvěrně známý přítel, který má potřebu konečně vypovědět neuvěřitelný příběh. Příběh, u kterého by vás cizí osoba považovala za pomatence a duševně chorého. Přesně jak začíná jedna z povídek: „Město ho mělo za blázna, ale já jsem věděl, že kde tajemství není, tam si je lidé vymyslí, a podle toho jsem se na klepy o Panu Kaprálovi díval.“ Do toho patří především čtveřice povídek pojmenovaných jako svědectví. Ať už je to titulové Svědectví inspektora Toufara, ve kterém jsme svědky gentlemanského vyřizování účtů ve školském systému, i ze záhrobí, se skvělou závěrečnou pointou. Nebo Svědectví Václava Kotála, ve kterém uvidíme, kam až může zajít zarputilý boj za ekologii a čisté ovzduší. Svědectví inženýra Krásy poukazuje, jak smrt milované osoby může na lidi zapůsobit, či ve Svědectví lékárníka Jandery, že touhu po pomstě ani smrt nepřekazí. A pak v knize jsou i povídky, tajemně lyrické, které jakoby poukazovaly, že Miloň Čepelka je duší básník.
Celou knížku doprovázejí ilustrace německého malíře z přelomu 18. a 19. století Christiana Rohlfse, jehož autoportrét z roku 1918 vévodí obálce knihy.
Nelze ale ani opomenout předmluvu inženýra S., za kterým se skrývá sám nakladatele a osobní přítel Miloně Čepelky Josef „Pepson“ Snětivý.
BoboKing
Část díla
- Bůh plamenů
- Jmenuje ji sestřičko
- Racek z desátého patra
- Setkání po letech
- Svědectví inspektora Toufara
Autorovy další knížky
| 2013 |  Míjím se s měsícem |
| 2016 | Nedělňátko aneb S Cimrmanem v zádech |
| 2009 | Deník haiku |
| 2012 | Deník haiku 2 |
| 2008 |  Příliš mnoho pohřbů aneb Když květiny promluví |
Miloň Čepelka mě zase přesvědčil o tom, že není žánr, který by nezkusil, tentokrát horor. Jen jazyk užívá pořád stejně krásně poetický. Více mě zaujaly epické povídky, hlavně titulní Inspektor Toufar. Pěkná jednohubka, ale jak varuje autor předmluvy – raději nečtěte před spaním. :-)