Život a dobrodružství Martina Chuzzlewita I

13.08.2023

Dvousvazkový román popisuje nejen život Martina Chuzzlewita alelidí kolem něho

28.11.2022

Mám před sebou v edici Knihovna klasiků téměř kompletního Dickense. Ještě jsem od něj nic nečetl, takže moje premiéra začala s Martinem Chuzzlewitem. A začala hodně pomalu, protože autorova extra dlouhá souvětí mi dávala docela zabrat. Nevím, jestli to tak bude i v dalších románech, ale zde si musím hodně zvykat. Autor nám předhodí velké množství postav, některé se stejným jménem, abych to neměl tak jednoduché... a potom je postupně proplétá. Uvidíme, jak vše dopadne ve druhém dílu.

11.12.2021

Je celkem pozoruhodné, jak se Dickens - stejně jako většina autorů - drží svého stylu a zároveň je každá jeho kniha zároveň velmi specifická. Nejinak je tomu u Martina Chuzzlewita. Ačkoliv Martin hraje spíš vedlejší roli, podobně jako Mikuláš Nickleby, jeho postupný vývoj osobnosti je znát s každou další zkušeností životní. A není jich zrovna málo. Ta největší je cesta do Spojených států, a to je taky hlavní gró knihy. To, jak Dickens Američanům po vlastní zkušenosti a zklamání naložil, je naprosto famózní, tvrdé, otevřené, upřímné a do značné míry...přesné. Ani si nejsem jistý, jestli byl v jiných svých románech natolik tvrdě kritický jako v tomto případě, kdy se americký sen mění v noční můru plnou chvastounství, povýšenectví, netykavosti, podvodnosti, pochlebovačství, egocentrismu a pokrytectví. Dokonce je v nejednu chvíli znát, že Dickens moc dobře věděl, jakou reakci jeho, chvílemi dosti vášnivá, kniha u amerických čtenářů vyvolá - a nutno podotknout, že taky vyvolala=o)

V prvním díle, vydaném u nás v roce 1950, se do (vy)bájené americké žumpy Edenu podíváme jen částečně. Za to dickensovské divadlo se stihne rozjet zcela naplno. Martin se spojí s Markem Tapleyem, který v sobě spojuje příjemnou grotesknost pana Jarndyce (východní vítr vs. zásluhy) a poctivost Samuela Wellera. Kdo mě však od začátku velmi baví, to je Pecksniff a jeho povedená dvojice dcer. Ostatně postavu Pecksniffa si Dickens podává s gustem opravdu jízlivého sarkastika. A nesmím opomenout mou oblíbenou "dickensovskou kameru", kdy proplouvám prostředím nanejvýš živým v detailech i celku. A nepochybuju, jak už jsem byl nejednou opakovaně svědkem, že s druhým dílem, začne zápletka i drama nabírat na obrátkách.

Rozsáhlý Dickensův dvousvazkový román není jen o Martinu Chuzzlevitovi, který dle mého není hlavní postavou a jeho příběh hlavním příběhem. Těch (postav i jejich příběhů) je v knize několik, vzájemně se proplétají v zápletkách víceméně dramatických, odrážejících obecnější životní realitu (Dickens realista, kritik) a končících naprosto pohádkově (Dickens sentimentální romantik).

Nemám Dickense načteného a nepovažuji se za znalce jeho díla a jazyka, takže další věty berte s rezervou.

Na jedné straně jde o román hluboce lidský, poukazující na dobré i špatné stránky lidských povah, na straně druhé je tento drobnohled do lidských duší vyhnán téměř až do extrému. Dobro a zlo jsou od sebe odděleny tlustou čárou, hlavní postavy stojí vždy na jedné či druhé straně, a vyvrcholení všeho, kdy zlo je spravedlivě potrestáno a dobro se oževní a vdá navzájem, představuje buď autorovu naivitu, nebo (spíše) snahu zavděčit se čtenářsvu. Ostatně Dickensova obliba za jeho života nepřišla sama od sebe...

Hodnotit knihu jako sentimentální limonádu pro přecitlivělé paničky by bylo příliš zjednodušující a po pravdě i nespravedlivé, ale bohužel míst, kde na stránkách "přetéká srdce citem a žalem a něhou" a všichni jsou dojati, neustále brečí, ať už smutkem nebo většinou štěstím, je strašně moc. Sociálně kritický rozměr knihu vrací alespoň částečně do reality, ale opravdu jen částečně. Podobně pozitivní (v rámci možností) dojem ve mně zanechalo líčení amerického výletu M. Chuzzlewita, které vznikajícím Spojeným státům rozhodně nebylo ke cti (ostatně i Mark Twain cítil potřebu se vůči Dickensovým Americkým poznámkám ohradit - v Životu na Mississippi), ale ani toto není v kontextu knihy to hlavní. Můj hlavní dojem lze totiž shrnout do jednoho jediného slova - pohádka.

Na druhou stranu tento přístup k psaní byl tehdy čímsi jako normou, byla taková doba a Hugovi Bídníci či Stendhalova Kartouza parmská nebyly o nic menší "sentimental stories". Doba kritických realistů, doba Dostojevského, Tolstého a následně Zolova naturalismu měla teprve přijít.