Ztrápený svět

26.06.2019

Už to tak vypadá, jakoby si Winters schovával to nejlepší nakonec. Ztrápený svět určitě není utrápené zakončení série. Naopak. To, co nedokázal autor prodat v předchozích dílech, tady vytahuje z polic na světlo a dává tomu punc originality. Pryč jsou banální zápletky mrtvého pojišťováka i ztraceného manžela, hraje se o život Henryho sestry Nico. Možná za to může onen blížící se konec světa a prosáknutí vší té beznaděje z hroutící se civilizace do vyprávění, kde si uzurpuje více či méně dominantní roli, že Ztrápený svět našel to, co předchozím jeho bratříčkům chybělo: vzrušení z napětí, atmosféru, jasný cíl a syrovost neodvratitelných osudů. Jen s postavami a jejich charaktery zůstalo vše při starém. Ufňukaný Henry Palace, který se svým „Ne, prosím, nezabíjejte mě!“ stává trapnou a komickou figurou umírajícího světa, se skutečně do první ligy hrdinů neprobojuje. Už od chvíle, kdy se objevil na scéně, je to pořád stejně plochá a postradatelná postava, která navíc zůstává stále stejná. Žádný vývoj či přerod u ní nevidno. O co zajímavěji vedle něho působí jeho setra Nico, nebo kdokoli z ostatních účinkujících v epizodních rolích. I tak si ale Ztrápený svět ode mě vysloužil o hvězdičku víc než jeho předchůdci, protože mě Winters konečně pobavil a zaujal.