milamarus komentáře u knih

Vizuálně podobná je o rok dříve vydané knize Atentát na Heydricha. A ve vší své jednoduchosti stejně geniální, soustředěná, oči zpomalující. Vlastně jsem si docela jistá, že i neméně nápomocná. Hned, později, průběžně. Proto opět maximální počet hvězd.

----------------------------------------------
Antonín Hasal (1893-1960), Alexandr Hess (1898-1981), Bedřich Homola (1887-1943), Sergěj Jan Ingr (1894-1956), Karel Klapálek (1893-1984), Alois Liška (1895-1977), Vojtěch Boris Luža (1891-1944), Heliodor Píka (1897-1949), Antonín Sochor (1914-1950), Josef Stříbrný (1915-1976), Ludvík Svoboda (1895-1979), Jaroslav Vedral-Sázavský (1895-1944), František Adámek (1919-1941), František Ambrož (1877-1945), Josef Bártík (1897-1968), Tomáš Berka (1896-1943), Jaroslav Cabicar (1896-1969), Václav Čermák (1892-1945), Václav Čermák (1896-1985), František Divoký (1892-1972), Rudolf Drbohlav (1914-1952), Jan Evangelista Eybl (1882-1968), Malvína Fantová (1917-2013), Matěj Foubík (1881-1944), Rudolf Gaksch (1896-1966), Štěpán Gavenda (1920-1954), Antonín Handschuh (1902-1942), Vladimír Hauptvogel (1914-1944), Vladimír Hornof (1914-1944), Arnošt Hrad (1914-1938), Josef Jaške (1913-2001), Dalibor Kalík (1910-1944), Miloslav Kašpar (1914-2009), Václav Knotek (1910-1948), Jan Kocmánek (1918-1953), Jan Kotrba (1913-1945), František Král (1914-1944), Gustav Krautstengl-Krátký (1896-1944), Rudolf Krzák (1914-2004), Metoděj Kubáň (1885-1942), Pravoslav Kubišta (1913-2000), Vladimír Kučka (1897-1941), František Lančík (1886-1976), Josef Mautner-Brixi (1899-1965), František Moravec (1895-1966), Jan Najdr (1897-1974), Kamil Nesveda (1890-1941), Jan Netík (1885-1945), František Niemec (1909-1948), Bohuslav Novotný (1914-1986), Adolf Opálka (1915-1942), Marie Pětrošová (1919-1942), Josef Pojar (1914-1992), Raimund Půda (1912-2002), Jaroslav Riedl (1893-1945), Otmar Riedl (1914-1994), Pravoslav Řídký (1907-1943), Ludvík Sečkář (1920-1945), Tomáš Sedláček (1918-2012), Jan Slanina (1915-1939), František Slunečko (1886-1963), Jan Smudek (1915-1999), Julius Sokolář (1895-1942), Jiří Souhrada (1898-1950), František Starý (1924-2000), František Osvald Stein (1923-1991), Gustav Svoboda (1917-2009), Jan Šebek (1904-1976), Ivan Španiel (1918-1944), Ivan Štefan (1914-1943), Karel Tichý (1904-1988), Karel Tržil (1915-1941), Emanuel Unger (1887-1943), Bedřich Valla (1892-1945), Hugo Vaníček (1906-1995), František Vejmelka (1895-1968), Jan Vlachý (1895-1943), Zdeněk Vltavský (1894-1963), Leo Wechsberg-Veselý (1888-1942), Robert Weil (1893-1941), Jaroslav Záruba (1907-1945), Otakar Zeithammel (1917-1942), Jan Žižka (1896-1945), Josef Žižka (1913-1945).

Čest jejich památce!

22 10.01.2019

Jsou to někdy stručná, někdy rozvláčná líčení, která, jak už to bývá - a to je na nich právě to krásné – často opomíjejí důležité, z učebnic známé události, a naopak ukazují ty nedůležité, až malicherné momenty. Momenty, jež se odehrávají každý den, a které by s jistotou zmizely, kdyby nebyly nadobro chyceny papírem.…

Jak ostatně píše sama autorka dne 29.ledna 1931 (viz str. 58-59):
,,Když se někdy dívám na tyto své popsané stránky, uvědomuju si, co všechno mi uniká. Stává se, že ani zajímavou návštěvu nezaznamenám. Na ty oficiální nemyslím vůbec, ale často se přistihnu, že jsem neměla čas zachytit ani osobní dojem z návštěvy milé a výjimečné. Před Vánoci jsem zapomněla i na sympatického profesora Miljukova. Obědval s námi v Lánech. Po obědě s ním prezident odešel do své pracovny, ale druhý den jsem viděla na lístcích, které mi dal do archivu, zaznamenané hlavní myšlenky dlouhého rozhovoru. Někdy mi utíkají i naše domácí rozhovory. Nestačím je hned zapsat a po několika dnech si už netroufám reprodukovat je věrně.
Rozhovory o denní politice zdají se být tak samozřejmé, že tehdy, když je mám v hlavě, na psaní ani nepomyslím. A ovšem, kolik se právě v tom každodenním hovoru zablýskne perel a perliček, které nedokážu všechny posbírat a ponavlékat.“

…Některé ale přece, a tak můžeme s odstupem sta let objevovat, co se stalo, o kom se mluvilo, jaké knihy byly čteny, kdo přijel, kdo odjel, jaký dojem udělal,… a koneckonců poznávat i pisatelku samotnou. // Asi nepřekvapí, že v zápiscích častěji než ostatní zmiňuje pana prezidenta a jeho dceru Alici. Mnohokrát je zmíněn též Edvard Beneš a Karel Čapek. V ostatních odkazuji na jmenný rejstřík na konci knihy. Nejsou tam všichni, ale je jich tam dost. Může pomoci v dalším pátrání - po dočtení, nebo i v průběhu.

Závěr: Tahle kniha potřebuje jen trochu reklamy, aby se stala žádaným zdrojem informací, takže přidávám štítky a těchto pár vět. Jo, a ještě tohle - místem vzniku zápisků nejsou jen Lány a Pražský hrad. Autorka psala i při svých cestách do Topoľčianek, Tatranské Lomnice, Židlochovic a jinam. // Kdo by při čtení postrádal fotografie, nechť si prostuduje tuto překrásnou mapu - http://tg-masaryk.cz/mapa/

Doporučuji.

21 28.02.2020

Jsem překvapena, že tato kniha zde nebyla dosud hodnocena, ani komentována. Doufala jsem, že se budu mít o co opřít, s čím souhlasit, na co navázat. Takhle ale - s tou bílou plochou před sebou, s tím zmatkem v sobě - je to hledání prvních slov zatraceně těžké. Skoro nemožné. // Omezím se proto jen na jednoduché konstatování - stojí za přečtení! // Pátá příčka letošní ČV obsazena.

CITÁT:
,,(...) Jsem asi opravdu taková sviňka, že se ozvu, jen když je mi úzko. Ale není to tak úplně, protože mně je úzko tak často, že bych Vám musel psát skoro pořád. (...) "

21 04.01.2020

Původně jsem chtěla napsat něco jako „v jednoduchosti je krása“, a dát knize pět hvězd, jenže je v ní znát kus pořádné práce a srdce autora, takže to trochu rozvedu.

Ano, kniha se mi zdála na první pohled jednoduchou a nenáročnou. Těch několik fotek a krátkých popisků jsem prošla za necelých patnáct minut. Ale! Bylo to těch důležitých, rozhodujících patnáct minut, před kterými vás dopředu nikdo nevaruje, ony jen prostě proběhnou a přinesou vám touhu poznávat a objevovat na vlastní pěst (ehm, “objevovat“, to není ten správný termín, měla bych napsat spíš “doučovat se“)…. a v případě osobnosti Antonína Dvořáka taky na vlastní uši.

A za to děkuji, pane Procházko! Jdete na to jinak, nespisovatelsky, ovšem výsledek na mě působí stejně silným dojmem jako v případě jiných, na slova bohatých, knih. Možná ještě silnějším. To Vás musím napsat.

A tobě, milá kniho, tobě přeji více pozornosti. Zasloužíš si jí.

21 27.09.2019

Šrámek - student, Šrámek - voják, Šrámek - anarchista, Šrámek - básník a spisovatel.... rovněž taky Šrámek - milující syn, Šrámek - vášnivý čtenář a chodec... a Šrámek - vnímavý, kolem sebe pozorně se dívající muž. Muž s dobrým srdcem a mnoha vzpomínkami. Ach ano, vzpomínky! Ty jsou základním stavebním materiálem téhle studie. Právě v nich ho potkáváte, z nich ho poznáváte, sbližujete se s ním, a můžu-li to tak vyjádřit, zamilováváte se do něho. Já tedy určitě.

-----------------------------------------------------
,,(...) Mohl byste se již porozhlédnouti, pronajme-li mi tam někdo skromný pokojík? (něco zcela obyčejného, postel, stolek, židle; aby to bylo čisté, tiché a aby to okýnko koukalo do krásné přírodičky, byl bych rád, kdyby to bylo u nějakých milých, nebubáckých lidí...). A máte tam u vás veselé děti, které je přece trochu slyšet? To mám hrozně rád! Člověk to po ránu potká, řehtá se to náhle, a rázem nakousneš den z toho veselejšího konce. (...)

21 21.07.2019

Hořkosladce okouzlující kniha o hlubokém citu, jež ve mě nechává hluboký dojem. Souhlas s předchozími nadšenými komentáři. Nepamatuju, kdy naposledy jsem měla po dočtení knihy tak velkou chuť otevřít ji a začíst se znovu. Pět!

--------------------------------
ÚRYVEK:
,,William, iste si o mne myslíte, že som sa zbláznila."
,,Povedzme radšej, že nie ste celkom normálna, vaša milosť."
,,William, je to báječný pocit."
,,Vždy som to predpokladal, vaša milosť."

21 08.01.2019

Návštěva dětského oddělení nebyla plánovaná. Původně měl sedmnáctou příčku letošní čtenářské výzvy obsadit nějaký červený román s polonahým mužem na obálce. (...) Vstoupila jsem tam tiše a obezřetně, přesto jsem podezřívavému pohledu paní knihovnice neunikla. Všude tam totiž zářily barvy – červená, žlutá, modrá a jiné - a já skoro celá v černém. Blbec.
Zapadla jsem k regálu, který byl nejblíž, tupě koukala před sebe a cítila se nepatřičně….Až do chvíle, kdy se pode mnou objevily dvě růžové sponky a s nimi dvě drobné ruce - vlastně jen o málo menší než ty moje. Ruce, které začaly metodicky procházet knížky na spodní polici. Co hřbet knihy, to kraťoulinký dotek ukazováčku. Bylo jich asi deset, a pak najednou stop. Její oči si vybraly. A tak jsme obě spatřily kluka v džínách a kytarou na zádech. Ona ho znala, usmívala se. Já ne, ale usmívala jsem se taky. Díky ní. Držela tu knížku v rukách jen moment, během kterého se chvatně prolistovala k obrázkové příloze uprostřed. Jakoby chtěla pozdravit své staré známé. A než knihu zavřela, přitiskla si jí k hrudníku a trochu se s ní zavrtěla. Pak si mě všimla. Usmála jsem se ještě víc….

Nevím, zda vnímala mou bezradnost, a proto mi jí podala. Co ale vím, je, že přesně tohle byla ta chvíle, ten správný moment, který nesmíš nechat jít. Přečteno!

21 20.07.2018

Ach, jakou já mám pro takové knihy slabost a jak ráda se k nim upínám. // Hodnotím vysoko a dávám pět hvězd - jednu hvězdu každému z pisatelů, jednu za slovosled, jednu za koncovky -ti, a tu poslední pátou za krásné, dnes již málo používané slovo skoupozvuká. V dopisech bylo míněno jako výtka, jako postesknutí si nad citovou uzavřeností, přesto mi svou libozvučností vyvolalo úsměv na tváři a oči donutilo, aby se o kousek vrátily. // Děkuji o to víc za vlídné upozornění na existenci zdejších e-knih. Opravdu stačilo párkrát kliknout, a už jsem četla. // Nedostižné!...

------------------------------------------------
Marie Palacká:
,,(...) Večerního času trávívám mnohou chvíli při západu slunce neb při milém měsíčku i hvězdičkách, nebo hromu a blesku, a tuť se mi zdá svět tak krásný a milý! I zdálo by se mi, že by všichni lidé musili býti šlechetnými a vděčnými Bohu, kdyby z toho se mohli spolu všecky [!] těšiti a myšlenky své pozorny činiti na přírodu? a to spanilé ticho, které tu panuje! Nezdá se Vám též, že není možná, by člověk jeden na druhého choval hněvivé city, když se prochází mezi růžemi spanile květoucími?"

František Ladislav Rieger:
,,(...) Co do mne, já jsem přesvědčen, že čím blíže Vám státi budu, tím vroucněji Vás milovati budu neb taková je povaha Vaší spanilé bytosti, že nepůsobí jako blesk do dálky oslepující, ale co jemná, teplá záře zblízka nejvíce lahodící a blažící Již nyní jsem šťasten v té naději, že Vás, drahá duše, budu moci mou nazývati. A Bohdá, že i Vy budete šťastnou, když se s plnou láskou a důvěrou ke mně přitulíte."

20 21.02.2020

Malá velká kniha. Pro mě přitažlivá tím, že informace jenom odkrývá. Nevystavuje je. Nenutí odpovídajícího k dlouhé odpovědi, k vysvětlování, netlačí ho do kouta, do bolesti. // Kniha, v níž je znát onen dar důvěry mezi oběma stranami. Dar docela obyčejného vzájemného porozumění. // Pět hvězd!

----------------------------------------------------------
ÚRYVEK:
(…) Josef Somr je chlap. Když stiskne, tak stiskne, když obejme, tak obejme. Moje maličká dcerka ho při prvním náhodném setkání pohladila po tváři a dala mu pusu. Pak si ho dlouze zálibně prohlížela. Byl dojatý a ubezpečoval mne, že jsem šťastná. Pohnutí v jeho očích jsem zažila ještě jednou. Dala jsem mu číst svůj text. Četl bez hnutí. Dočetl, uhnul očima, ve kterých jsem cítila slzy, souhlasně pokýval hlavou a spěšně odešel. Chtěla jsem mu říct, že ho mám ráda. Bylo pozdě. On se však najednou otočil: ,,Děkuju, mám vás rád, vždyť víte.“ Krásněji to řekne vždycky ten, kdo promluví první. (…)

20 23.01.2020

Jeden čtenářský dluh splacen. Místy velmi silné, procítěné,... souzním.

CITÁT:
,,Děti a básníci, i kdyby na sůl nebylo, budou přestavovat věci z místa na místo, budou rušit navyklé souvislosti pro neskonalou rozkoš nových sousedství, pro štěstí nepomíjivé hry, která snad je nejvážnější prací na zemi. Každé dítě i každá báseň je výzvou k oné činnosti obnovující svět, a na ostatních je, když už nechtějí být při tom, aby hru aspoň nekazili."

20 16.07.2019

Výborný počin, který může směle konkurovat zdejším místopisům o Praze, a dost možná i suplovat učebnice. Jen vědět o jeho existenci. Přidávám proto několik štítků a pět hvězd.

Doporučuji!

20 27.05.2019

Jak lépe potvrdit všechna předchozí konstatování o přátelství, pravdivosti a slovní bohatosti než ukázkou? Vybírám část Voskovcova dopisu Werichovi ze strany devětatřicet. V ní je všechno.

-----------------------
,,(...) A teď začnu po pořádku, sic se zblázním a poseru a ty taky. Choděj sem přes oceán drby, že jsi deprimován a zklamán - představuju si tě následkem toho často v náladách, jež jsou mi povědomé z minulosti, když posedáváš, poleháváš u radia, komentuješ cokoliv se ozve z amplionu a cokoliv zahlédneš v poblíže ležících novinách způsobem absolutně negativním, načež nemůžeš najít fajfku, což je taky špatný, pak mně řekneš, že mám blbou kravatu, začneš řvát na Janu, že necvičí na piano a Zdeničce vyčítáš, že je nervosní. Býváš pak též názoru, že nic nejde - to jest, že nic nebude fungovat, každý návrh na cokoliv - ať je to večeře, scenario na film, přemalování bytu nebo naděje, že zítra bude venku hezky, s důkladným racionálním doložením exploduješ. Positivním východiskem bývá náhlý odchod do nejbližší společnosti co nejmoronštějších hráčů karet, jež lze dát za daných okolností dohromady, což, jak mi moje psychoanalitická zkušenost napovídá, je ti podvědomě vnuceno tajným přáním prohrát, jež racionalisuješ jako touhu po rozptýlení a nadějí na výhru - ale to je vskutku a v prapodstatě dovršení tvé momentální potřeby se potrestat za to, že jsi.
Tak jestli se zrovna teď zase tak cítíš - tak se s tím nedá nic dělat, dokud nezjistíš, proč se tak cítíš. Já dovedu opravdu jednoho povzbudit, že ano? Abys neřek, tak tady máš anekdotu: Jak tu máme tuhle vlnu stávek, tak taky stávkovaly dvě kurvy. Piketovaly hotel Peerless v pětačtyřicáté ulici a měly na cedulích tento slogan - FUCK YOURSELVES. - Tolik o humoru. (...)“

20 08.04.2019

Kniha o síle, statečnosti, záchraně a vděčnosti. Kniha o lidech, kteří chtěli uprostřed ztrát a fanatismu udělat pro jiné z ničeho něco. Kniha o tom, jak to něco vypadá. A ve vzpomínkách přetrvává. Protože, i když si to neuvědomujeme, nebylo a ,,není lidské myslet každou minutu na smrt, dokonce tím spíše, když v budoucnosti lze očekávat násilí a jatka.“

---------------------------------
UKÁZKA:
,,(…) Rája, dcera Rosy a Arthura Engländerových, vzpomíná, jak jí otec v Terezíně zachránil život, když měla tyfus a umírala: ,,A v této chvíli, kdy ze života zbýval pouhý záchvěv, mi sestra přinesla dopis ještě páchnoucí dezinfekcí. Byl od táty. Přinutila jsem se posledním zbytkem vůle jej přečíst. Nechápavě jsem hleděla na čísla a vzorce a snažila se porozumět obsahu dopisu. Táta psal: ,Myslím, že už lenošíš dost dlouho, jistě se uzdravuješ a je nejvyšší čas se vrátit k učení, abys všechno nezapomněla. Posílám pár příkladů, vypočítej je a pošli zpět. Opravím je a pošlu Ti další.‘ Abych tátovi nezpůsobila bolest, přinutila jsem se všemi zbývajícími silami soustředit na vypočítání několika jednoduchých příkladů. Zcela vyčerpána jsem složený papírek podala sestře k odeslání. Za dva dny přišel další dopis s opravenými příklady a několika dalšími. Začínalo mne to bavit. Pomalu jsem opouštěla svůj snový svět a započal bolestivý návrat k životu. Ještě přicházely chvíle propadávání, ale životu již přibývaly síly a odmítal se vzdát. Slabá jako moucha, vyhublá na kost jsem se znovu učila chodit. Až přišel den, kdy jsem se připotácela k návštěvnímu okénku a za sklem stál můj táta. Chvíli jsme se na sebe mlčky dívali. Pak mi po tvářích začaly stékat slzy. ,Proč pláčeš?‘ pravil hlasem, který se snažil být pevný, ,vždyť už ti ta matika zase docela jde, ale dalo to práci.‘ “ – str. 90

20 21.12.2018

... aneb nejdřív vystoupat na Sněžku, pak se při brodění Úpou trochu pocvičit v přírodopise, a huráá do Malých Svatoňovic, Úpice, Hronova a Hradce Králové. // Počasí bude proměnlivé - v jednu chvíli i sníh - ovšem průvodci, ti jsou oba znamenití. Vypráví, vyznávají se, vrací se....// Nevšední knižní zážitek. Doporučuji.

----------------------------------------------------
CITÁT:
Člověk může svůj domov opustit, ale ten ho nepřestane k sobě poutat svazky třeba neviditelnými a neuvědomělými.

19 10.03.2021

Jaká radost koukat zase na Prahu takovou, jaká byla dřív, a vidět třeba Krocínovu kašnu na Staroměstském náměstí. // Skutečné překvapení na mě však čekalo na levém břehu Vltavy, a to v dnešních Chotkových sadech. Jde o dvě kolorovaná díla – jednak velkorysý „Pohled na Prahu od Chotkovy silnice“ vytvořený kolem roku 1830, jednak detailnější (jako byste o pár kroků popošli vpřed) „Most v Lidové zahradě“ a pod ním strmá úvozová cesta spojující Malou Stranu a Hrad.

Nádherné!

19 04.09.2020

Velmi pěkná a dobře zpracovaná kniha, na které se autorsky podílelo sedmnáct lidí. Jejich jména jsem sem vypsala jako zajímavost. // Medailony jsou, jak napovídá anotace shora, řazeny do skupin. Před každou z nich je krátká předmluva. I ta stojí za přečtení. // Dávám pět hvězd. A doporučuju všem.

19 02.03.2020

Fascinující obrazo-fotografická porovnávačka, na kterou je pět hvězd sakra málo. Nejen proto, že se soustředí na Prahu, v níž žiju, a ukazuje oba její břehy, ale i pro textovou část. Už úvodní slovo je skvělé! Přečetla jsem ho před prohlížením i po něm. // V popiscích na každé straně je pak pro budoucnost přehledně zaznamenáno množství rekonstrukcí, přestaveb a demolic toho či onoho místa. Pěkně dům po domu, číslo po číslu. // Jedinou možnou překážkou v okamžitém poznávání jména a obrazů Jana Minaříka (1862-1937) je fakt, že tato kniha je určena pouze k prezenčnímu studiu a domů ji nepůjčují. I když, i to má své neopakovatelné kouzlo. Zastavit se, sednout si, prohlížet, a pak po otočení poslední stránky poděkovat a jít domů. Jít a dívat se kolem sebe…. // Snad se za sto let najde někdo, kdo si na tuhle knihu vzpomene a bude mít zájem vytvořit třetí strany. Avšak...

---------------------------------------------
CITÁT:
,,(…) V této chvíli stojíme před malířovými nejlepšími díly v němém úžasu vtaženi na ulici či na dvorek, vidíme každý detail, prasklinu na omítce, květinu v otevřeném okně, peřinu přes zábradlí, člověka či celý děj a vnímáme atmosféru a k úplnosti iluze chybí už jen jediné: by nějak zachytil i ty zápachy, které tu tak nelibě vanou.(…)

19 14.02.2020

Po dlouhé době opět kniha, na které je vidět, že koluje od člověka k člověku, a že to, co se v ní píše, čtenáře oslovuje, jeho oči zastavuje. Třeba tahle pasáž: ,,Jsme hříšní nejen proto, že jsme jedli ze stromu poznání, ale i proto, že jsme dosud nejedli ze stromu života. Stav, v němž se nacházíme, je hříšný nezávisle na vině.“ – ta je zaškrtnuta hned několikrát.

…Jednou vzal někdo do ruky obyčejnou tužku a dal ty řádky do hranaté závorky. Druhému to ale nestačilo, a tak je označil ještě kolmou čarou po pravé straně (hned vedle té závorky). Po nějakém čase přišel k tomuto místu v knize třetí. Přečetl si ony věty, přečetl si je znovu, a ještě jednou, protože přece byly nad ostatní konstatování autora vypíchnuty dvěma značkami, a pak - pod tíhou těch slov, těch značek a sebe samotného - vzal růžovou pastelku a udělal stejnou kolmou čáru jako to udělal druhý. Jen zleva.

A to je myslím nad všechna hvězdičková hodnocení.

Jestli na tuhle knihu někdy zapomenu, na tato slova nikdy.
-------------

28. ÚNORA 1944 (PONDĚLÍ)
,,(…) Před pár lety jsem ve snech, v představách o své budoucnosti, vídala takový výjev: večer, pracovna a stůl, u kterého sedí žena (už starší) a píše… píše a píše… bez přestání… nevnímá, co je kolem, jen píše. A ta žena to jsem já. (…)“

19 14.10.2018

Budu-li opírat kvalitu této knihy o množství přínosných informací na jedné stránce, řeknu, že pro mě je velmi, velmi hodnotná. Začnu hned těmi několika zelenkavými dvoustranami, na nichž autor rozebírá Jedlíky brambor, Slunečnice a Rozsévače. Právě zde totiž nenápadně upozornil, jak by věty bez přídavných jmen byly chudé, a co hlavně, donutil mě zpomalit, (někdy úplně zastavit) a obrazy vnímat, ne jen prohlížet. Za to pomyslná šestá *.

Pak bych ráda zmínila dvě časové osy, jež v knize průběžně mapují důležité okamžiky Vincentova života a zároveň dění ve světě. Díky nim přijdete na nová jména a nové pojmy. Za všechny zmíním alespoň Williama Bootha (1829-1912), Johna Dunlopa (1840-1921) a Heinricha Hertze (1857-1894).

Závěr: našla jsem v ní toho mnoho, co jsem nevěděla. A ano, ač toho nevím ještě dost, zdá se mi, že je toho o něco méně, než bylo minulý týden.

19 12.04.2018