milamarus komentáře u knih

Anotace shora mluví o malířích, ale je tam i jedna žena – Zdenka Braunerová (1858-1934). To se sluší zmínit. // Jinak nevím, co bych napsala. Přesvědčovat nebudu. Záleží na každém, čemu dává přednost, která místa zná, a zda se mu víc líbí Praha za tmy, v denním světle nebo smáčená deštěm. // Poznamenám si tu jen názvy tří konkrétních děl, které mě zaujaly víc než ostatní. Jsou to:
- Přílet racků do Prahy
- Vyšehradská skála
- Tramvaj u Národního divadla

18 14.02.2020

Moje první kniha s kapsami plnými artefaktů a rovněž první od nakladatelství Extra Publishing, ....takže se nedivte tomu nadšení, kterému teď dám průchod, ale prostě přišlo a trvá. // Dávám pět hvězdiček každému autorovi jednotlivě. Odvedli jste skvělou práci, pánové! Vážně skvělou. Jsem uchvácená.
A přála bych Vám i knize ještě hodně spokojených čtenářů, kteří zde stejně jako já objeví něco nového, neznámého, a budou do čtení zabraní (a bude je čtení bavit), i když přijdou na přetřes zbraně a výbroj naší armády nebo třeba to, co všechno obsahovala denní dávka potravin pro jednoho vojáka.

Doporučuji!!!

------------------------------------------------------------
A místo obvyklého citátu vypíchnutí dvou kapitol a jednoho artefaktu:
- "Velitelé čtyř armád" - připomínka osudů čtyř důležitých mužů, a sice generála Sergeje Vojcechovského (1883-1951), generála Borise Vojtěcha Luži (1891-1944), generála Josefa Votruby (1879-1959) a generála Lva Prchaly (1892-1963),
- "Mobilizační deník" - poskytuje základní přehled událostí od pátku 23.září do pátku 30.září, den po dni, hodinu po hodině
- "Scénář války, ke které nedošlo" - napsal ho Martin Brabec a najdete ho v kapse u kapitoly Vláda generálů?

18 10.02.2020

Sešítek veliký jako žákovská knížka. I tak tenký. A že je v něm víc fotografií než textu? To mi nevadí, neboť je to odvyprávěno dobře. // Nechybí tam švec, chůva, Vítek, prohnaní rádcové, ani královský výběrčí daní, který jen co si ráno promne oči, už pracuje. I na příští rok.... Nechybí ani má oblíbená replika: ,,A přece tě mám ráda. I když jsi král." // Prostě: rozněžnila jsem se a doporučuji dál. ♥

18 12.01.2020

Zvědavost, kdože se to na mě z obálky dívá, byla hodně silná, a tak jsem si knihu prostě přinesla z knihovny domů a přečetla. // Čistě matematicky je to 1:9. Muži jsou ve značné přesile, ale to je celkem nepodstatný detail. Důležitější je ta chytře proměnlivá forma, se kterou jsou informace o jejich životech autorkou předkládány. Ani chvilku jsem se nenudila a do čtení nenutila.// Skvělý, nový, vzdělávací kousek. Pět hvězd!

-------------------------------
CITÁT:
Nikdy se v životě nevzdávejte. Vše je ztraceno teprve tehdy, když se necháte osudem zlomit. Budete-li se jeho nepřízni bránit zuby nehty, určitě se Vám podaří dosáhnout svého cíle.

18 02.12.2019

Komorní záležitost pevně zasazená do konkrétních dnů. Datum, čas, zápis. Datum, čas, zápis,..... // City se dostavily. City se musely dostavit. Dokonce bych napsala, že silnější knihu letos už asi sotva potkám. // Respekt autorovi a jeho schopnosti popsat souběžně probíhající vnitřní i vnější dění. Respekt za chtění a ochotu skládat.

18 21.11.2019

Jsem z knihy trochu zklamaná, a proto čtyři hvězdičky. Postrádám v ní totiž pohled třetí osoby - někoho, kdo by mě průběžně vysvětlil, poučil, odkryl a nezúčastněně zhodnotil v dopisech zmíněná i nezmíněná fakta, a prostě alespoň na chvíli přerušil ten příval ranních, poledních, odpoledních a večerních zamilovaných slov. Snad jen věcná předmluva a doslov by pro mě byly bývaly dostačující... a pak by i ono kouzlo, které kniha bezpochyby má, prostě bylo a trvalo, po celou dobu.
Je to však první komentář, jak vidím - tu výsadu napsat ho, mám nějak často, se mi zdá - takže skončím kladně, totiž krátkou ukázkou, abyste mohli sami lépe posoudit, jak krásné ty dopisy jsou, a maličko jsem vás ke knize přilákala.

Vybírám kus z večerního dopisu napsaného dne 5. května 1901. František Bílek píše:

,,Bertičko moje, celé odpoledne jsem byl v Táboře. Různé návštěvy a záležitosti vyjednával. (Myslím, že jsem potkal i Tvou sestřenici, ale neznám ji dobře, nejsem si jist.) To se ví, že všude všechno o mně věděli. Nebyl jsem však spokojen, protože musel jsem se mnoho obírati lidmi a jen málo Tebou. Když na Tebe nemohu myslet, tu zdá se mi, že nejsem při sobě, že snad ani nežiji.
(...) Je mi nyní v nitru klidno a v posvátnosti klidu toho spokojen na Tebe vzpomínám. To, že v náručí tě k sobě vinu, to, že líbám Tě jak holubičku svou, to, že zrak Tvůj drahý, co ve studánku se dívám, to vše mi tane na mysli a to vše cítím jako v živém snu. Bojím se, abych jednou z toho snu neprocitl a neměl Tě jen snoubenou jako ve snu.
Pokojný, klidný, smířený s čekáním na Tebe bez konce, tiše kráčím v budoucí můj týden. Co přinese mi ten nový týden můj? A co přinese nám ten nový týden náš?! Kéž jen vůli Boží! Ach, minulý týden těžký a trpký byl."

18 11.11.2019

Úryvky z dopisů napsaných v rozmezí let 1920-1930, několik fotografií a především prvotřídní poznámkový aparát Bohumila Plevky. // Předchozích znalostí netřeba. Stačí zájem o osobu Emy Destinnové. // Dávám pět hvězd.

---------------------------------------------------
UKÁZKA:
,,(...) Často se v duchu zatoulám do Chicaga a hledám Vás tam, zde je vše při starém, stálé oslavy, já oslavila s sebou v Londýně koncertem ve prospěch British Legion naše 10letí a obdržela výbornou kritiku. Tak se tam tedy v květnu poštrachám zase zpívat vlastní recital. Takto ovšem zpívám dost málo a už mne to ani nebaví, moderní názory na kumšt vůbec všechno umění jaksi zahořklo, vše se pokazilo. Je to jako se vším na světě: víru ve staré nám vzali a nové nedali - není už plné důvěry a plného uspokojení.
Kdybych byla nyní u Vás v Chicagu, pracovali bychom každý den na mých memoirech, obdivovala jsem Vaši ohromnou paměť ve všech mne se týkajících článcích, které jste mi zaslal a děkuji Vám ze srdce za každé dobré a hřejivé slovo. Víte, že cos podobného člověk u nás odvyká? Zde, když už někdy a skoro ,,z přinucení" o vás napíší něco hezkého, už už hledají honem, čím by vás v zápětí mohli bodnout nebo zlehčit. (...)"

18 14.10.2019

Nepatrný, avšak cenný příspěvek k jiným, obsáhlejším titulům zabývajících se událostmi ze srpna 1968. Příspěvek, který připomíná konkrétní lidi, konkrétní činy, konkrétní zločiny.

Doporučuji.

---------------------------------------------------------------------
CITÁT:
,,Označit smrt jako nešťastnou náhodu není složité. Bylo však těchto náhod třeba…?“

18 14.10.2019

Vždycky jsem obdivovala ty, kteří dovedou zachytit okamžik na papíře, ty, kteří si ho všimnou, zachytí a rozpitvají na docela prosté věty, krásné a pokorné věty, jež pak vyvolávají úsměv a slzy zároveň. Je to dar. A když takové dárce slov hledám ve spojitosti se jménem Jaroslava Seiferta, hledám najisto. Pět hvězd!

Vřele doporučuji. ♥

-----------------------------------------
,,(…) V útulném pokoji plném zajímavých věcí sedával většinou na dřevěné židli opřen o kulaté opěradlo. Jen občas přešel namáhavě místností opíraje se o francouzské hole. Velké rohové okno u psacího stolu vedlo do zahrady a skýtalo místnosti hodně světla. Stěny byly zaplněny krásnými obrazy. Na skříni vedle dveří stála busta našeho prvního prezidenta a na knihovně ležela hlava Madony. Knihovna byla plná básnických sbírek. Nestačil jsem nikdy přečíst všechna jména autorů, ale jméno Jaroslava Vrchlického jsem viděl nejčastěji. Vlevo vedle stolu visel obrázek básníkova tatínka a posmrtná maska F. X. Šaldy. V rohu za knihovou tikaly hlasitě staré kuchyňské hodiny. Když vzpomínám na Jaroslava Seiferta, vloudí se mi do vzpomínky tento pokoj jako rám, který patří ke svému obrazu. Když jsem vkročil do dveří, čekala mě vždy básníkova usměvavá tvář, židle blízko stolu a hlavně plno různých otázek, kterými mě zasypal dříve, než jsem stačil dosednout. Zajímalo ho všechno. Musil jsem vyprávět o škole a o učitelích, co je nového v Klatovech a co doma. Nejvíc mě překvapilo, že ho zajímalo i mé vyprávění o fyzice a matematice, protože jsem věděl, že právě tyto vědy ho kdysi před maturitou vyhnaly z gymnázia. O sobě však mluvil velmi málo. Rád se smál, přestože trpěl stálými bolestmi. Jen vzácně si trochu postěžoval, to když se omlouval, že mě nevyprovodí ke dveřím. Sbíral jsem pro něj různé dětské anekdoty, vtipy a humorná vyprávění a těšil se již, až uvidím jeho rozesmátou tvář. Měl husté bílé vlasy, které mu neposlušně padaly na spánky, vysoké čelo a temně modré oči. Nikdy nezapomenu na teplo, které jsem cítil z jeho tváře.(…)“
- str. 48-49

18 10.09.2019

Pustit se do Šrámkovy korespondence bez znalosti jeho života a tvorby bylo jistě poněkud opovážlivé. Dost možná ale tato neznalost po celou dobu, stránku po stránce, znásobovala mou radost z právě čteného.
…protože způsob, jak Šrámek laskavě hubuje manželku, že mu nepíše (dopis VIII – str. 27); jak ji neúnavně chválí, radí nebo přiznává, že na ni myslí, a myslet bude (dopis XX – str. 49); jak roztomile popisuje své prázdninové zahálení (dopis XXIII – str. 57) nebo jakým stylem ji navrhne, aby za ním do Sobotky přijela a odvezla si ho (dopis XXXI – str. 78), je vskutku umělecký, a jeho čeština je krásná a bohatá.

A ten odstavec o proměnlivém červnovém počasí :-) Cha! Skvělé! Píše:
,,(…) Počasí od pátku co nejpestřejší. Na nebi mají štaubky, vyklepávají koberce a vylévají putýnky zrovna nám na hlavu; kromě toho se tam pořád někdo fackuje, bramarbasí a sakruje, jako by tam ani nebyla křesťanská elita; a tak jemnocitný člověk nemůže se ani odvážit na výlet bez nebezpečí, že si ho některá nebeská ,,Dienstmädel“ nesplete s klosetem a nezničí mu obsahem putýnky osmizlatové žluté botky. To jest, co nutno říci o počasí. (…)“

Doporučuji! A létu zdar!

18 17.06.2019

,,Kdykoliv se mluví o naší překrásné zemi při Enži a velebí se nádhera, do níž je vsazena tak jako nějaký klenot, mají se obvykle před očima horské krajiny, ve kterých se v modrém povětří tyčí do výše skála, šumí zelené vody a hoví si temný pohled jezer - kdo ji jednou poznal a zamiloval si ji, ten na ně vzpomíná s radostí, a její jarý obraz s vonícím šerem a jiskřivým blykotáním tkví mu v radostné duši - ale jsou i jiné, nevýznamnější, téměř trudomyslně sličné končiny, kouty odlehlé, které pocestného nevolají, zahlédají ho zřídkakdy, a pokud přijde, rády mu ukážou, co všechno mají ve svém hájemství; kdo je jednou poznal a zamiloval si je, ten na ně vzpomíná se slastným smutkem jako na skromnou milou ženu, která mu zemřela, která nikdy nic nepožadovala, po ničem neprahla a všechno mu dala. (...)"

… aneb až jednou bude v čtenářské výzvě kniha, u níž se délka první věty pohybuje řekněme nad třicet slov, s chutí se do tohoto příběhu – vskutku romantického - začtu znovu.

Doporučuji!

18 12.06.2019

,,Ponořte se do ní pěkně pomaloučku a stárněte společně s ní.“ - je asi ten nejoriginálnější pokyn, který jsem kdy v úvodu od autorky dostala. A i když ze mě už nikdy nebude inženýrka technologického institutu, garbolog či expertka na pozemní šneky, je radost postupně objevovat, že někdo takový existuje a kolik informací zná. Navíc ilustrace Kelly Murphyové jsou líbivé a leckdy opravdu vtipné (moje nejmilejší je netrpělivá, za hlavu se držící jepice, čekající v hmyzím bufetu až na ní přijde řada, samozřejmě s pořadovým lístkem v ruce)…, takže dávám plný počet hvězd, a zvířatům, rostlinám, nám lidem, umění, i celému vesmíru zdar!

CITÁT:
Když budete uvažovat pomalu, zjistíte, jak úžasný může svět být.

18 28.03.2019

Tato kniha nemůže být dílem jednoho muže. A jestli je, je to ten schizofrenní případ a pralo se v něm při jejím vytváření o slovo pět dalších, kteří o sobě věděli. (...) Každý z nich měl svou vizi a jen na tu se soustředil. Leč, ruce měli dohromady, a pracovat mohl tedy vždy jen jeden. (…) Skriptku, která by je zvenčí jednotlivě nabádala k přečtení již napsaného, a průběžně tím zajišťovala jejich vzájemnou soudržnost a návaznost, k sobě nepřizvali. Bohužel. (…) Vznikla tak pro mě zmatená, mezi řádné knihy o Praze nezařaditelná a těžko hodnotitelná koláž.

Možná měla být učebnicí dějepisu, možná čítankou, možná průvodcem či obsáhlou reklamní brožurkou. Možná se těm pěti podařilo vytvořit přesně to, co vytvořit chtěli. Kdo ví?! (…) Každopádně, článek nelhal – kniha skutečně ,,přináší koncentrovaný souhrn informací o literární Praze od 9. století po současnost včetně přehledu milníků pražských literárních událostí a jejich souvislostí s historií země.“ Jen není na jedno přečtení. Je třeba v ní opakovaně listovat, informace hledat, a pak je zcela samostatně rozlévat a ředit.


CITÁT:
,,(…) Myslím, že by člověk měl číst jen takové knihy, které kousají a píchají. Jestliže nás kniha, kterou čteme, neprobudí ranou pěstí do lebky, k čemu ji tedy vůbec čteme?(…)“ – str. 16

Držet tuhle knihu, je jako stát na rozcestí před ukazateli, které směřují ke dvanácti různým cestám. A číst ji, znamená se po nich postupně vydat a taky zjistit, že existují další a další cesty. Souběžné i křižující; a po čase nové, navazující a nahrazující. Autor jich zmiňuje nespočet. Ovšem těm z Vás, kteří se chtějí vyhnout překotnému listování, doporučuji mít už při čtení po ruce tužku a papír, neboť v závěru nejsou uvedeny použité zdroje či jmenný rejstřík. Vše je v textu. // Rozhodně však jde o pěkný, nadprůměrný a dost možná ojedinělý počin.

----------------------
CITÁT:
,,Máme cíl, jaké umění mělo odjakživa: Naplnit citový prostor člověka. Pro nás je ten úkol ještě těžší, protože lidský citový prostor je dnes prázdný, nebo naplněn všelijakými krámy, potraty a zrůdnostmi. Nebo člověk trčí v blátě a lhostejnosti. Chceme ho z toho vyvést, probudit, zlákat, otřást jím. Člověka, vás. Máme jen štětec nebo dláto, abychom vám sdělili, co chceme říci. Někdy to říkáme líp, někdy hůř, ale věřit nám můžete vždycky.“ – str. 59

18 18.02.2019

Jedenáct fotografií a vedle nich v několika větách trocha historie. Nenápadný, ale podnětný sešítek! O Krocínově kašně jsem neměla ani ponětí.
Dávám maximum hvězd a zde ta důležitá jména:
- Andreas Groll (1812–1872)
- František Fridrich (1829-1892)
- Karel Maloch (1858-1933)
- Jindřich Eckert (1833-1905)
- Jan Mulač (1841-1905)
- Jan Kříženecký (1868-1921)

18 10.12.2018

Skvostná publikace, u které je vskutku „radostno sledovati, jak oba přátelé mají stále neutuchající zájem o tvorbu druh druha“. Publikace, v níž si i po přečtení listuji a vracím se k určitým stranám a formulacím. Proto maximální hodnocení. (…) A důvodem, proč chci ke knize napsat také pár vět, jsou spojovací texty. Vidím totiž, že na ně anotace shora upozorňuje bez uvedení jejich autora. S dovolením tedy opravuji. Tím důležitým mužem č. 3 je dr. Emanuel Svoboda (1883 -1967), zeť Mikoláše Alše.
Titulní strana knihy jeho roli charakterizuje jako ten, kdo dopisy uspořádal a slovem doprovodil. Je třeba ale říct, že toho pro čtenáře vykonal mnohem víc. Pan Svoboda je čtenáři trpělivým průvodcem - poodhaluje mu fakta za korespondencí skrytá; dovysvětluje chování obou pisatelů a těžkosti, kterým museli čelit; rozvádí informace o lidech v dopisech zmíněných,...; a činí vše tak jasně, srozumitelně a hned. Jeho výklad je včleněn přímo mezi dopisy. Stejná velikost písma=stejná důležitost. To se mi moc líbilo. Musím se totiž přiznat, že s obvyklým heslovitým pidi-poznámkovým aparátem bojuji. Tady jsem přečetla plynule všechno. Žádné přeskakování, a pak výčitky.

Závěr:
Doporučuji a přidávám krátký úryvek z dopisu napsaného dne 3. ledna 1875.

-------------------------------------
,,(…) Nejvolněji mně je, když podvečer u kamen sedám a venku se chumelí – Oheň praská, zář jeho kmitá se na stěně – je mně tu jako za mladých let a vzpomínám – a že na tebe také, to asi můžeš si myslit – Nepíšeš, jak se máš - Za těch mrazů jsem mnoho na Tebe myslil, nekřehneš-li někde zimou, nečervenají-li Ti prsty, v nichž tužku držíš a básníš – Rozvažuji, proč jsme se tak pozdě seznali – a kolikrát jsem si vzpomněl, jak jsem se na Karlovu náměstí s Tebou chodě těšil, že letos budeme mít komůrku společnou – Mám krásný pokoj, ale tisíckrát raději bych se odstěhoval do té tvé komory s oknem zamřežovaným. Nový rok jsem vítal po boku dívky – jsem jako u vidění – nerozumím sám sobě – měl jsem se za Kozáka, jenž se jen šavlí recte brkem těší – ale – snad se to ohlašuje láska – ale ne, za nějaký den to přejde – Jen klidu a spokojenosti krůpěj bych si přál -
Potěšils mne nemálo, píšeš, že pilným Jsi – Pán Bůh Ti dej štěstí k prvnímu kroku. Doufám v Tebe a jak to myslím, víš předobře – Kéž bych se teď na Tvé práce mohl podívat a hodinku aspoň s Tebou pohovořit. Těším se o Velkonocích budeš v Praze – Míním, že tam dozajista v ten čas přijedu a pak – těším se, hochu, velice. (…)
Piš mně, Mikulášku, zas brzo. Tvůj list na mne blahodárně působí – Piš, na sloh nehleď, jako já toho nečiním – vždyť víme, že hladká slova nejsou srdce. Je v neděli odpoledne – kolem tak mrtvo, ticho a já jsem sám – cítím takové prázdno – stýská se mně – Měj se dobře! Pozdravuj stokrát Lišku, aby mně jen psal, a pozdravuj všechny známé – Piš brzo, piš.
Líbám Tě Tvůj vždycky věrný Alois.“

18 27.11.2018

Když jsem smutná, otevřu si tuhle knížku a vstřebám z ní do sebe pár stránek.

--------------------------
(…) Jednou přijel Jan Masaryk vládním vozem před svůj domov a šel vstříc hostům, kteří zároveň vystupovali z druhého vozu. Potom rozpřáhl ruce a v širokém gestu ukázal na obrovský kamenný kolos Černínského paláce – tak nějak podobně, jako když se ztracený syn chlubí rodným koutečkem: ,,Tak tohle je moje chaloupka!“

--------
(…) Jednou si zase přišel posedět k jisté československé jednotce. Celý výcvikový tábor byl na nohou radostí. Byl to jeden z nejhezčích večerů strávených v přátelské besedě s důstojníky a mužstvem.
Když bylo už k půlnoci, Jan Masaryk se zvedl, aby se odebral na lůžko. Přítomní důstojníci i kmáni podle předpisu povstali. Jan Masaryk jim svým typickým způsobem pokynul na rozloučenou, ale pak se ještě zastavil u dveří a řekl: ,,Přeju Vám dobrou noc a doufám, že zde nebudete provádět žádná alotria, protože… to bych zůstal mezi vámi.“

18 07.07.2018

Vynikající, čtivé a leckdy úsměvné vyprávění o časech minulých a těžkých, kdy strach bojoval se zvědavostí a úřední osvědčení podmiňovalo vše. I touhou po pokroku.
Dozvíte se, kdo byl vůbec jednou „z největších potíží všech našich průkopníků kinematografu“ (str. 44-45), jak probíhala záchrana zadlužené košířské Klamovky (str. 53-54), nebo co to pro diváka a rozpočet znamenalo, když se řeklo dvojitý program (str. 71-72). // Z jmenného rejstříku v závěru knihy vypichuji tři nejfrekventovanější, a to Thomase Alvu Edisona, Jana Kříženeckého a Františka Ponce.
Hodnotím maximálním počtem hvězd a doporučuji dál.

-----------------------------------------------
ÚRYVEK:
„(…) Ponrepo prodával lístky, vítal návštěvníky uctivou poklonou a upřímným stiskem ruky a osobně je uváděl na místa. Většinu jich dobře znal, protože chodili do jeho kina každý týden, někteří dokonce dvakrát týdně a mnozí měli již svá stálá místa, téměř jako v předplacení. Stejným způsobem se se svými návštěvníky loučil. Protože však při větší návštěvě se nemohl pozdravit se všemi osobně, dal si natočit krátký film, který byl pak vždy na konci programu promítnut. Tak se na plátně objevil sám majitel kina, přicházející v dlouhém císařském kabátě před oponu rozloučit se s váženým obecenstvem několikanásobnou poklonou. (…)“

17 03.06.2021

Z předchozích příspěvků to není patrné, ale Petr Zídek vytvořil dvě verze životopisu Hany Benešové. První vydalo v roce 2013 Husitské muzeum Tábor, druhou jen o rok později nakladatelství Universum. Přijde mi nešťastné a nespravedlivé, ta slova podtrhuji, spojit je zde dohromady, do jednoho profilu, pod jedny komentáře a diskuzi, neboť už z hlediska počtu stran jde (musí jít) o odlišný způsob vyprávění, o dvě různé knihy.

Mám před sebou tu první. Nese název Hana Benešová 1885-1974. Je to drobná knížka o rozměrech 15 x 16 cm mající pouhých jednapadesát stránek, z nichž víc jak polovinu zabírají fotografie. Bez výjimky černobílé. Text je stručný, věcný, do podrobností nezabíhající, ledacos vynechávající. Jsou to spíš fragmenty ze života – i když chronologicky řazené, rozdělené do mnoha odstavců... Prostě medailon, dalo by se napsat. Medailon jedné ženy, který nemá vyššího cíle než čtenáře zaujmout, podnítit ho k dalšímu pátrání. A že to pátrání může vést rovnou k přečtení verze č. 2 – k mladšímu a obsáhlejšímu “Neobyčejnému příběhu manželky druhého československého prezidenta“? Inu, proč ne. Bude jistě zajímavé je obě porovnat a k autorovi se vrátit.

Dávám maximální počet hvězd, děkuji za uvedení pramenů, z nichž bylo čerpáno, a velmi se přimlouvám za vytvoření samostatného profilu této knihy. Zaslouží si srovnání s většími kolegyněmi, nikoli zastínění či záměnu.

-----------------------------------------------------------------
CITÁT:
„(…) Uměla jazyky, byla přirozená a společenská. Svou empatičností, citovostí a ženskou měkkostí vhodně doplňovala racionálního a ve společenském styku většinou chladného manžela.(…)“

17 29.07.2020

Katalogy výstav to je náramný štítek. Díky za něj! A díky taky těm dobrým duším, které jím zde knihy označují. Zprvu na vás kouká trochu vyčítavě, dělá se větší, odbornější, skoro jako kdyby chtěl, aby z něj šel strach, ale pak se usměje, a člověk začne objevovat. Je to štítek, který mi šetří čas. Často totiž shromažďuje skvosty, poztrácené střípky, skládá je a prezentuje. V případě této publikace jednoduše a krátce. Všechna čest, pane Paříku.
Jedním z frekventovaných motivů, jak uvádí anotace shora, je Starý židovský hřbitov. Kresby, akvarely, rytiny, litografie a olejomalby se rozprostírají mezi stranami č. 37-77. Na někoho budou působit chmurně, strašidelně, to je jisté, ale mějte odvahu. Při západu slunce a za měsíčné noci se kouzlo vrátí. Alespoň mně to tak připadá.
Z jmen bych podtrhla Adolfa Kohna (1868-1953), a to hlavně proto, abych upozornila, že Židovské muzeum vydalo v roce 2002 publikaci jen o něm samotném. Jmenuje se Malíř pražského ghetta.

Doporučuju!

------------------------------------------------------------
CITÁT:
,,(…) Chodívám teď v uličkách města pražského a mám den ode dne větší dopal, že se vše bourá. (…) Teď chci malovat ty úzké uličky ghetta, než to celé zplundrují slavní konšelé staroměstští. Aby alespoň něco z té vábné klikatiny a architektonických zvláštností zůstalo pro věky, kdy po onom místě – Židovském Městě – nebude ani památky.“

17 15.05.2020