moonell komentáře u knih
"To není žádná spravedlnost!"
JSEM JEN JÁ.
Trocha té utopie pro lepší den. Kéž by se tak skutečnost dokázala postavit na podobně šťastné konce. Ale možná je to jen šance milion ku jedné.
Smutná. Padala na mě tíha a vztek po celou dobu čtení, jako vlna. Nemohla jsem se rozhodnout, jestli postavy nesnášet, nebo Soukupové gratulovat, jak neuvěřitelně jsou... lidské. Mariina část příběhu mě upřímně zasáhla, jako kopanec na přivítanou. Tolik nevyřčeného v tolika slovech.
Co to s tím Kubrick sakra udělal?
Paráda. Jeden z nejlepších Kingových hororů. Thrillerů. Psychotična. Nevím vlastně, jak to označit, ale je to sakra dobrý.
Velice špatná fanfikce. Dojem z valné většiny celého příběhu. Forma ještě přihoršila, překlad to dodělal.
Rozhodně stojí za přečtení. Dostala jsem se k ní díky četbě k maturitě, a byla jedna z mála, co mě opravdu zaujala a ve spoustě myšlenek jsem se s ní mohla ztotožnit.
Dostat se tak k téhle knize jako dítě, myslím, že bych se zbláznila radostí. Třeba jednou to štěstí zprostředkuju nějakým mladším generacím. Do té doby bude muset stačit, že i jako dospělá jsem zvládla několikrát pobreknout.
Cunningham je americký Kundera emocí, kdyby ovšem Kundera nebyl tak zatraceně sexistický a homofobní.
Nesnesitelná lehkost bytí na člověka dopadá ze stránek v naprosto nestřežený momenty. Nedokážu tu hořkost, křehkost přetavit do slov. Jen ve mně zůstává viset. Cunninghamovská melancholie, neurčitá nostalgie po životě, který jsem nikdy neměla. Nevysvětlitelná úzkost, nekonečný příval pocitů, který rozbíjí hlavičky hřebíků.
Trochu tomu v koncovce došel dech, to mi bylo líto, i linka se závislostmi mi přišla lehce nedotažená, možná nedomyšlená. Ale jinak velice nečekaně intersekcionálně feministické dílo od bílého muže v osmdesátých letech, nestačila jsem zírat. Šachové pasáže byly velice umně zvládnuté, s trochou snahy bylo možné si některé partie přehrát víceméně celé.
Nesouvisející, ale přece trochu - byla jsem velice příjemně překvapená tím, jak málo netflixové zpracování zasáhlo do děje i myšlenek, až na pár výjimek víceméně šlo obraz od obrazu (konec vynechme, tam to ujelo někam mimo).
Ach, postmoderno, jak mě týráš a probouzíš masochismus. Epitom autora, který skrze vypravěče vyjebává se čtenářem jako málokdo. A já se ráda nechám.
Milá, přemýšlivá jednohubka o lidech, kteří jsou ochotní vidět i jiné perspektivy světa.
Já nevím. Mně ten Hemingway pořád ne a ne chtít sednout. Třeba ten další.
Příliš dlouho jsem se bála Krchovského. A zbytečně.
Je vlastně úplně jedno, jestli vám děj už někdo odvyprávěl ve škole či jste se ho nazpaměť učili na písemku. Dialogy a myšlenky má tak silné, že vás vtáhnou, nehledě na to, pokolikáté příběh čtete či jak dalece ho předem znáte. Ultimátní pravda skryta ve státě, který sic fiktivní, přece existuje stále..
Je to strašně špatně napsaný, ale fakt strašně. Proč to čtu furt dál?
Myslím, že není potřeba věnovat tolik pozornosti konkrétnostem bizarností Druhého města. Jsou to jen okraje. Někdo tu napsal, že jde o fantasmagorický trip, a svým způsobem ano, ale koncepčně nezáleží na rituálech a mytologiích světa ve stínech, spíš na filosofii s nimi spjaté. Alespoň za mě. Podívat se zeshora, ne zevnitř.
(SPOILER) Vyplatí se přečíst, byť jsou některé pasáže vzhledem ke stáří textu už neaktuální, místy je člověku až špatně od žaludku z toho, jak velká část stále aktuální je. Plus tedy pro mě osobně bylo velice zajímavé konfrontovat se s tím, jak koncept "střední Evropy" vnímá člověk, který z ní nepochází.
Jestli se někdo trefil do Cohenova narativu, tak to byla Simmonsová. Smekám, klaním se a těším se, až si jí přečtu znovu. A znovu. A pro jistotu ještě jednou.
Z nějakého neznámého důvodu jsem se skrz ní kousala neúměrně dlouho, asi jsem si s tím originálem naložila víc, než jsem dokázala snést :) Nicméně zklamaná určitě nejsem, Gaiman krásně ladí s Pratchettem a jejich narativní techniky se výborně prolínaly.