Set123 komentáře u knih

Poprvé jsem knihu četl asi v prvém ročníku na střední, teď, nevěda roupama coby, poslechl jsem si audioknihu. Řekl jsem si, snažím se si tu na Databázi hrát na vzdělaného člověka, všude každému cpu co si myslím a ještě tady nemám 1984? Tak to by nešlo, podíváme se na to a napíšu pod tu knihu něco hrózně zajímavého. Mno, asi se tentokrát sám v sobě zklamu. Nějak mi furt nejde na mysl nic moc zajímavého, co bych mohl přinést. Kniha by snad mohla být velice zajímavým materiálem na filosofickou debatu (snad ani nemyslím pseudometafyzické monology O’Briena, které jsou vyloženě zastaralé, ale spíše témata pro daný svět, například proletářskou revoluci, či možná lépe revoluci prolétů, která je považována za metodu svržení režimu, po mém soudu by však daný režim ztroskotal na zcela jiném prvku – odmítnutí kolektivizace ve vrcholných kruzích vnitřní strany, kde autor – a díly němu samozřejmě postavy knihy, moc spoléhaly na racionalitu vedení) a samozřejmě se hodí pro politologické debaty, ale osobně k ní prostě nemám moc poznámek.

Původně jsem se zde chtěl vztekat nad fungováním režimu Angsocu, ale jednak tu pro to opět není místo (autor v tomto ohledu byl velice komplexní a rozhodně nelze jeho výtvor rozebrat jednoduše, opravdu si dal hodně záležet) a jednak sám ve své logice nacházím jisté chyby, o nedostatečném vzdělání ani nemluvě – spoustu problémů vidím na straně lidské psychiky, která po mém (jak jsem naznačil naprosto neodborném) soudu, funguje jinak, než jak ji Orwell využíval.

Dalším námětem nad kterým jsem se vztekal je problematika internetových (a politických, co si budeme nalhávat) blbů, kteří používají 1984 k argumentaci keééé…. všemu. Takový další ad Hitlerum argument. To, že se dnes vše přirovnává k „orwellovským metodám“ je naprosto absurdní. Ne, že by nebylo možné najít některé paralely s chováním některých států, respektive s některými konkrétními politickými rozhodnutími, to jistě ano, ale jsou slabé a chabé. Patrně neřeknu nic nového, když podotknu, že mnohem orwellovštější jsou sociální sítě a i ty vás sledují právě a jen tehdy, když se vy rozhodnete jim to dovolit a proboha, využívají je k tomu, aby si vydělaly peníze (což je upřímně dost čistý a milý důvod), nikoliv k tomu aby „používali moc pro moc samotnou“ a ještě k tomu tak, že „způsobí utrpění“ druhé osobě. Druhým problémem je to, že některé postarší osoby rády přirovnávají režim reálného socialismu k tomu, co vytvořil Orwell. Snad ani nemusím vysvětlovat, jaká hloupost to je, však to vyvrací v textu i sama kniha. Oblíbené prohlášení „Orwell by se divil“ je absurdní. Orwell vytvořil kontrolu jdoucí daleko za reálné možnosti snad jakékoliv diktatury. Za zmínku stojí snad ještě problematika „newspeaku“, která je v současnosti velice amplifikovaná v souvislosti s takzvanou cancel culture, samozřejmě opět zcela špatně. Prosím, newspeak nespočívá v zákazu, řekněme, sexistického, homofobního a jiného vyjadřování, není to ono slavné „zakáží nám používat slova muž a žena“, ale na redukci lidského myšlení jako takového. Člověk, chtěj nechtěj, uvažuje prostřednictvím slov. Když mu dáme vhodnou slovní zásobu, regulovanou tak jak my chceme, nebude schopen uvažovat o věcech, o kterých nechceme aby uvažoval.

Ten můj komentář je docela dlouhých "ne moc poznámek", že? Jsem v tom dobrý. Tak tedy závěrem, jedná se o knihu neskutečně zajímavou, která je napsaná elegantně a čistě, bez zbytečností a složitého vyjadřování, její myšlenka, jasně vyložena, je zavěšena na celkem pěkný příběh, který celkem napomáhá strašlivosti komplexu knihy. Neříkám, jsou tam jistá slepá místa, ale co už. (Zde narážím na scénu, ve které Winston čeká v cele ještě před začátkem procedury a setkává se tam s některými postavami. Je to zbytečné natáhnutí, které pouze ukazuje co už bylo dávno jasné a nic jiného nepřináší, snad krom jakéhosi patetického apelu na city.) Vžila se, myslím, do obecného povědomí a patrně se opravdu jedná o jeden ze základních kamenů „klasické“ literatury. A mimochodem, po jejím přečtení už některé věci z hlavy prostě nedostanete. Klasicky takové Ministerstvo lásky, které se specializuje na mučení.

Snad jedna informace, o které tu třeba ještě nikdo nehovořil, závěrem. Zajímavé je prohlášení „Nic nebylo nezákonné, protože žádné zákony už dávno neplatily.“, které krásně aplikuje marxistické idee a co více, smýšlení většiny sovětských právníků, minimálně těch čerstvě porevolučních (pane Stučko, koukám na vás). Vycházeli z předpokladu, že nejen právo, ale dokonce ani stát nebude do pár let vůbec potřeba. Zajímavé bylo, že ideu o zániku práva realizovali tak, že tvořili absurdní množství právních norem - dekretů… Orwell se rozhodl tento nedotažený projekt dovést do konce.

Žil jsem asi sedm let v domnění, že mne tato kniha bavila méně, nežli Poslední přání. Může za to asi především ta skutečnost, že zatímco Meč osudu jsem četl pouze jednou, nepočítaje první povídku a epilog, Přání jsem četl několikrát. To kvůli tomu, že Meč se mi po prvním přečtení prakticky rozpadl. Povídky jsem si téměř nepamatoval a to co jsem si pamatoval, pamatoval jsem si nepřesně. Vím, zní to divně od člověka, který je na samotnou ságu úchyl, ale co naděláme.

Nyní po druhém přečtení musím uznat, že tato kniha je vlastně lepší nežli kniha první. Povídky v ní jsou formálně, obsahově, i citově mnohem kvalitnější. Do značné míry za to samozřejmě může to, že svět Zaklínače už existuje a povídky jsou do značné míry konzistentnější protože jsou zasazeny do kulis povídek předchozích. Narativním vrcholem v tomto ohledu jistě je Něco víc, která nám předvádí mnohovrstevnost děje.

Poslední dvě povídky z knihy, nepočítaje epilog, který je opravdu lepší číst po přečtení ságy, jsou ve své podstatě přípravou na rozsáhlé vyprávění, které přijde v následujících pěti knihách. Pro celkový děj je taktéž důležitá povídka Střípek ledu. Nerad bych opomenul patrně nejlépe narativně zvládnutou (ač se s ní pere právě Něco více) povídku Trochu se obětovat, která je dost dobře možná nejlepší z knihy. Je neskutečně silná, to musím uznat…

Obecně se jedná o skvělou knihu a jsem strašně rád, že jsem si ji znovu přečetl. Bavil jsem se u ní ještě lépe než bych se vůbec mohl bavit dříve, protože tentokrát se mi do rukou ostalo vydání s rozšířeným množstvím ilustrací paní Komárkové. Opravdu, bez nich bych se snad ani z poloviny tak nenasmál. Což zní krutě, na druhou stranu musím říct, že kvalita je proměnlivá a některé ilustrace jsou opravdu pěkné.

Do čtení této knihy jsem šel naprosto, ale naprosto naslepo. Netušil jsem o čem kniha může být, neviděl jsem film, nečetl žádné recenze.

Abych byl naprosto upřímný, ze začátku čtení jsem byl poněkud rozpačitý. Začátek značí odhadem tak sto stran. Příběh jakoby neměl žádnou strukturu a ač hned první strana (pohřeb) ukázala neuvěřitelnou lyriku textu, četlo se mi špatně. Několik dní… mno, vlastně týdnů, mi trvalo se začíst. Nejen, že se v textu hned od začátku vyskytovalo i na mne až moc velké množství postav, což by se dalo snést, ale autor měl ještě k tomu tendenci neudržovat souvislý text déle než čtyři stránky a najednou hop k jiné postavě, do jiného měsíce, či dokonce do jiného roku. V jedné kapitole byl autor schopen přeskočit i několik let života postav. A tak se všechny charaktery najednou téměř bez kontextu, zmíněného jenom okrajově, ocitaly v různých, zdánlivě nesmyslných situacích.

Na rozdíl od mnohých si nechci stěžovat na užití otčestva sem, příjmení tam a titulu zase jinde, protože kdybych se v tomhle nebyl schopen orientovat, nemohl bych vůbec číst ruskou literaturu, ale i přes to pro mne faktory výše zmíněné od četby velice odrazovaly.

Po překonání těchto asi sto stran se to zlomilo. Děj se ukotvil (s odbočkami samozřejmě) na Živagovi. Text začal konečně být jakž takž konzistentní a jeho krása se začala plně vykreslovat. A jaký ten text je? Inu, abych to vyjádřil co největší oklikou, nepíší to takto: Pokud si správně pamatuj, měl Pasternak obdržet, potažmo obdržel, Nobelovu cenu hlavně za svou básnickou tvorbu. A kdybych měl ve svém životě od Pasternaka přečíst pouze Živaga, mohl bych si myslet, že jinou literaturu, nežli poesii, ani netvořil. Text je neuvěřitelně básnický a ač je to samozřejmě román – epický, celou dobu na člověka vyskakuje neuvěřitelně poetická lyrika. Nejsem si jist k čemu Doktora Živaga přirovnat. Ano, podobně konstruovaných knih jsem již četl více, ale z Živaga přeci jenom sálá jakýsi neuchopitelný chlad, navozený literárním mistrovstvím Borise Leonidoviče Pasternaka.

Děj knihy je mnohem drsnější než s čím jsem počítal. A musím říct, že Pasternak musel mít v krvi mnoho odvahy, protože s revolucí a „socialismem“ si nebere servítky. Doktor Živago krásně demonstruje osudy ruské inteligence a nutno podotknout, nebyly to osudy nikterak záviděníhodné. Krev, bolest, ztráta, to jsou esence jejich tehdejšího bytí.

Jurij Živago sám mi byl velice sympatický - nad veškerá očekávání, abych tak řekl – a nesmírně si ho jako postavy a do té míry jako osobnosti vážím. Ač na tu drobnou, řekněme, charakterovou vadu. A to sice že byl až přílišným milovníkem dam a zároveň byl člověkem slabé vůle, leč silného magnetismu. Tím způsoboval svým blízkým myslím neméně utrpení, nežli sama revoluce, ale tu už je asi jenom můj osobní pohled na věc. (Ne že by to tak samozřejmě nebylo s celým komentářem…

Závěrem už jenom zmíním poslední kapitolu, Básně Jurije Živaga. Jsou ohromné. Můžeme je rozdělit na dva druhy. Lyrické, čistě citové, které popisují vnitřní rozpoložení Jurije. A potom tam jsou epické, povětšinou náboženského charakteru. I to mnoho vypovídá nejen o Juriji Živagovi, ale také o Borisu Pasternakovi. Jak jsem řekl, všechny jsou fantastické a okouzlující. Kdybych měl však vyzvednout jednu, která mne asi nejvíce zaujala, budou to nejspíše Zlé dny. Ani nevím proč, ale je to tak.

P.S.
Dovolím si zde vypsat jeden citát z knihy, se kterým dosti sympatizuji, Kniha je celá doslova narvaná úžasnými postřehy, ale není zde prostor se o nich rozvášňovat. Tak jenom jedna z posledních vět, kterou v knize Lara pronesla: " Život je vůbec strašlivá záležitost..." No není to rozkošné prohlášení?

Po všech těch letech, kdy jsem myslel na tyto knihy a pro jejich rozsah jsem nenacházel čas se k nim vrátit, uplynul jejich děj před mýma očima jako voda. Tři dny na druhou a třetí knihu dohromady. A radost ze skvělého zážitku.

I pro tuto knihu, dokonce více než pro knihu předešlou, platí stejný nešvar. Dělba děje do dvou knih podle aktérů a příběhu v nich se odehrávajících. I zde to shledávám čtenářsky nepříjemným, autorovi se navíc, v jinak kompozičně bravurním textu, nepodařilo tento koncept udržet. Obzvláště poslední kniha, ač se po většinu času soustředí na hobity, odskakuje tu tam, tu onam, jednota fokalizace nebyla dodržena. Nejstrašlivější okamžik nastal, když musel vypravěč v závorce připomenout, co zrovna v tu dobu dělal Frodo.

Jinak se však jedná o mistrovský kus, famózní, dojímavý, krásný. Obsahuje neuvěřitelně nádherné promluvy vypravěče zamýšlejícího se nad původem nazghula, původu Úst Sauronových, vhledů do myšlenek těch, do jejichž myšlenek bychom se dostat nechtěli, dialogů, monologů, nadále skvělých proslovů. Scén doslova velkolepých, při kterých se člověku po těle přežene mráz. A konec, kterým není rovno. Autor musel ukončit monumentální záznam dlouhé a složité historie. Nepřekvapí proto, že kniha končí takřka sto stran. Drobné dílčí děje, které však celý monument tvarují, nachází svůj konec. A když je vše vyřešeno, ti, kteří se měli pochovat jsou pochováni, ti kteří měli vstoupit do manželského svazku do něj vstoupili, ti kteří měli dojít návratu klidu a míru se k nim navrátili. Kraj je vyčištěn, srdce jsou klidná a panuje radost. A čeká moře.
Snad nemám co více knize říci. Jen tak málo, nebo nedobrat se konce…

A je to tu. Má nejoblíbenější kniha ságy. Ano, je to tak, Věž vlaštovky, i Paní jezera mám velice rád, ale zkrátka je to právě Křest který si vždy nejvíce užiji. Vždy když se ke Křtu znovu dostanu, oslavuji to několika kalíšky pálenky, pravda, není to mandragorovice, ale i tak se do nastalé atmosféry chatky na hřbitově velice hodí.

Křest ohněm nás zavádí na dlouhou pouť neskutečně sympatické skupinky. Jedná se sice o klasickou fantasy výpravu známou už od Tolkiena, na druhou stranu na ní ovšem není nic typického. Sledujeme trpaslíky hrající gwinta, apatykáře ošmatávající rozžhavené podkovy, nenilfgaardské Nilfgaarďany, nezaklínačské zaklínače, sprosté polodryády a šumaře na cestě z lesů Brokilonu nikam. Křest začíná být více než předchozí knihy plný folklorních a náboženských aluzí a referencí a navíc je v knize nebývale humoru.

Sapkowski nám ukazuje svého génia, když nás nutí několik stran číst o vaření rybí polévky, přičemž my, čtenáři, doufáme, že to ještě není konec. A o pár stran dál se nám dostane dlouhé disputace na téma falešné mýty a legendy o mytologickém a legendárním netvorovi.

Zároveň sledujeme tajné plány nilfgaardského císaře a vznik jedné babské organizace s možná až příliš velkými ambicemi.

Co je ovšem vedle samotného putování hlavním tématem knihy, to je válka. Velké a slavné události, které započaly v knize předchozí jsou nám bez zbytečné citlivosti přiblíženy prostřednictvím puchu spáleného a hnijícího masa, které za sebou v té slavné válce armády nechávají. A to hnijící a hořící maso je důvodem proč u Sapkowského vidím velkou inspiraci v Sienkiewiczovi. Opravu jako bych se zase octl mezi kozáky, v armádě pana Chmielnického, která za sebou táhne jen smrt. Opravdu, tak i armády Severu a Jihu za sebou nechávají zemi pokřtěnou ohněm a pokrytou popelem.

Ano, tuto knihu miluji a patří mezi mé nejoblíbenější knihy, pakliže není úplně nejoblíbenější.

Omlouvám se za délku. Opravdu. Fakt promiňte.

Dovolit si zde na této platformě komentovat Svaté písmo, Bibli, knihu knih, hraničí téměř s drzostí. Ostatně přemýšlím o napsání poněkud rozsáhlejšího pojednání, ale to ještě uvidíme. Předem je třeba si definovat co to vlastně komentujeme. Už tato prostinká otázka má několik rozměrů. Předně zde jsou dva zákony. Starý a Nový a je nutno si přiznat, že tyto dva texty mají naprosto rozdílnou podstatu. Jsou-li s vůbec v něčem podobné, je to spíše náhoda. K tomu přidejme tento fakt: Oba zákony obsahují mnoho zcela separovaných textů. A tyto texty jsou ještě k tomu děleny do několika formálních skupit. Texty pak dělíme na kapitoly, kapitoly na verše. A najednou tu máme několik tisíc (záleží na vydání) stran velice komplikovaného a pouze těžko v jednom celku uchopitelného textu. Ještě přidejme jeden fakt. Překlady Bible jsou od základu velice komplikovanou záležitostí. Část je původem v aramejštině, část máme v řečtině, něco v latině, další jazyky stojí v řadě. Ujednotit překlad je tedy samo o sobě obtížné. A překlad může být různý, pročež texty mohou vyznít velice různorodě. Já sám vlastním tři vydání Bible. Ekumenický překlad (Zde si dovolím vyjádřit smutek nad nedávným úmrtím jednoho z tvůrců ekumenického překladu a zároveň velkým člověkem a filosofem profesorem Janem Sokolem.) a poté dvě vydání Bible kralické. A ano, i tyto dvě Bible kralické se od sebe liší. Jedna z nich je totiž v původní formě vydané v šestnáctém století jako šestidílka a dokonce členění knih v ní funguje jinak, o poznámkovém aparátu ani nemluvě. Tak a teď si to komentujte.

Dovolím si tedy poněkud se zdržet komentování obsahu v surové podobě a pokusím se spíše vyjádřit co je Bible pro mne a jak o ní smýšlím.

Je naprosto neoddiskutovatelným faktem, že Bible nejen trochu, nýbrž zcela masivně ovlivnila historii našeho světa, ba co více, dodnes ovlivňuje svět více než mnohé jiné faktory, které bývají třeba i mnohem přítomnější. Bible ovlivnila veškerou kulturu, smýšlení, dějinné události, každého člověka. Lze jistě říci, že ji za mnohé vděčíme, protože na ní stojí, ať chceme, či nikoliv, celá naše kultura. A když se člověk kolem sebe podívá, řekne si, že ten náš svět vlastně vůbec není špatný. A teď přijde to, co si opravdu myslím. A nebylo by na tom světě bez Bible mnohem lépe?

Podívejme se na to prosím co nejobjektivněji (a připouštím, že můj pohled může být zcela neobjektivní, ale to samozřejmě nemohu posoudit) a položme si otázku, co pro nás z hlediska čistě morálního a mravního udělala, potažmo co pro nás udělalo křesťanství (judaismus protentokrát ignoruji). První myšlenka, která vás musí v tomto směru napadnout, směřuje jistě k desateru. No jo, desatero... Vlastně je třeba mluvit o sedmeru, nemá smysl do toho tahat přikázání vztahující se čistě na Hospodina. Ono je to pěkné, ale upřímně si někdo s mozkem na tomto světě myslí, že než přišlo desatero, lidé se vraždili, násilnili a kradli si, aniž z toho byly vyvozeny následky? Jistě že ne! Takové chování bylo přísně stíháno od prvopočátku civilizace, dlouho před tím, než někdo vůbec pomyslel na monoteistického boha. A co máme dál? Co je tu vedle desatera? Jaké že to morální principy vyvozujeme od Bible? Moc toho není, že? Ačkoliv, to také není pravda. Mnohé jiné principy které silně ovlivnily dějiny, do nedávna velice striktně platily. Jaké? Hmmm... Co třeba diskriminace žen? Co třeba diskriminace homosexuálů, či vlastně jakéhokoliv sexuálního sebeurčení? Pomněte o kolik požitků v oblasti sexuální, ale přirozeně ne jenom té, tolik lidí přišlo. Dodnes se do značné míry odvoláváme na antické tradice, řekněme si tedy jaký pohled měl antický svět na homosexualitu? Na sexuální svobodu? Mno, svobodný. A kdo to zkazil? Bible. Církev, která po dvě tisíciletí morálně terorizovala každého kdo se pokusil být šťastný, či vlastně se vůbec pokusil být svůj. Biblické hodnoty potlačily individualitu a vedly v úpadku vědomí sebe sama. Bible nastolila věk popírání sebe ve prospěch... Čeho vlastně? Jakéhosi hypotetického démona. Ke konci přihodím třeba ještě svobodu náboženského vyznání, což byl institut zdevastovaným křesťanstvím. Mnoho dalšího bychom mohli zmínit, ale není prostor.

Krutě může vyznít onen předchozí odstavec, že? Ano, vím, možná to opravdu není fér. Ale toto vyvřelo z mého srdéčka. Teď abych se zase zachoval aspoň trochu férově ke všem, pro které je Bible svatou knihou. To že kniha sama má až neuvěřitelné množství nedostatků (a kdyby jen těch…), neznamená, že neobsahuje neuvěřitelně krásné věci. Já sám miluji mnoho textů v ní obsažených. Opravdu jsou skvělé, mnohdy ukrývají skvělá moudra a dokonce jakási ponaučení. Přirozenou lidskou tendencí není se myšlenkám adaptovat, nýbrž si je upravit do vyhovující podoby, pročež většina křesťanů žije výlučně na základě těch nejkrásnějších pasáží, připouští platnost jenom toho pěkného. Je to pokrytecké? Ano. Je to špatné? V žádném případě. Nic, absolutně nic nemám proti lidem žijícím v souladu s myšlenkami této knihy. Ba dokonce co se kněží týká, velice rád je poslouchám, velice rád si listuji v knize samé, rád chodím do kostelů (na mše myšleno). Jsem rád, že tato kniha lidem přináší uklidnění, spiritualitu, která asi opravdu je důležitá a jsem rád, že lidé jsou schopni v knize najít lásku. Poslední otázka však stojí takto: je tomu tak z podstaty knihy, nebo z podstaty čtenářů? Já nad odpovědí neváhám.

P.S. Nepopírám hodnotu jednotlivých příběhů, které jsou kolikrát skvělé, stejně jako nepopírám nutnost znalosti tohoto textu už jenom pro to, aby člověk chápal svět. Jenom kritizuji to, že taková nutnost vůbec vznikla.

Idiot, Zločin a trest, Uražení a ponížení. Teď Bratři Karamazovi. Člověku se do knihy která mám tisíc stran (dobře, devět set osmdesát) nechce. Zvláště pak když ví, jak pomalu se umějí knihy spadající do kategorie „ruská klasika“ táhnout. O to úžasnější pak je, když si člověk několik dní po sobě večer zas a znovu s nadšením sedá do křesla a těší se na další desítky stran tohoto geniálního počinu. Sto stran vám při této knize uteče jako voda a vám se prostě a jednoduše nechce knihu odložit, protože zrovna začíná další kapitola, možná úžasnější než ta předchozí.

Dostojevskij, a píši to všude, je geniálním psychologem a dokáže vytvořit charaktery, které jsou extrémní do všech stran. U mnoha autorů člověk naráží na neschopnost tvorby různorodých charakterů. Ne Dostojevskij. Ten je geniálním pozorovatelem a psychologem. Koho v knize potkáte? Arogantního Ivana, labilního Dimitrije, odpudivou – alespoň pro mne - mršku Agrofenu, šaška nad šašky Fjodora Pavloviče, prohnilého do morku kosti. A Aljošu. Jaký je vlastně Aljoša, když už jsme u toho? Já si upřímně poté bezmála tisícovce stran nejsem definicí jeho charakteru jist, ale nelze o něm neříct, že je dobrý. On je opravdu od základu dobrý. Což působí neuvěřitelně vedle Fjodora a jiných. Člověk se nad oním spletencem lidských příběhů takto různorodých charakterů zasměje, udělá se mu nevolno, chvíli se cítí schopen a připraven vstoupit na nebesa, chvíli si je jist, že se před ním otevírá propast do pekel, doslova cítí jak se mu ony háky zasekávají do ramen a strhávají ho do nekonečných ohňů.

Obzvláštním dojmem na mne působily tři pasáže knihy. Nikoho nepřekvapí ta první. Velký inkvizitor. Ohromnou radost mi ten Dostojevskij udělal, když tak nádherně popsal i některé mé postoje k bohu abrahámovských náboženství.

Druhá pasáž je již ke konci knihy. Ivan hovoří se Satanem. Nebo ne? Kdo ví, Ivan určitě ne a já jsem s ním v tom. Satanas sum et nihil humani a me alienum puto. Tato věta mne zahřála u srdce.

Třetí částí je samý konec knihy. Soud. Nevím kdo jiný by si mohl dovolit líčit sto třicet stran soudní řízení a ještě si u toho neustále stěžovat, že má pro tu příležitost málo prostoru. Kniha nekončí dobře, ale to od ní nikdo nečekal, tak aspoň končí geniálně. To jsem nečekal já a Dostojevskij mne opět příjemně překvapil. (Jo a musím se studem přiznat, že jsem se asi zamiloval do advokáta Feťukoviče...)

Celá kniha je protkána, mimo dosti vedlejší „detektivní“ dějové linky, která není vůbec detektivní a je podle mne chyba takto knihu definovat, také velice silnou filosofickou tématikou. Píši filosofickou a myslím teologickou. Existuje Bůh? Bylo jednání Ježíše Krista fér? Měli bychom se řídit zastaralým dogmatem, či jej vyříznout jako hnisavý vřed? Je tradice to nejdůležitější? Může existovat Bůh bez Satana? Konec konců ptejme se klidně, je přítomnost zla důkazem existence dobra? Mnoho dobrých otázek tato kniha předestírá... Není samozřejmě jediná, ale je v tom sakra dobrá. Pokud pak člověk nechce přemítat nad podstatou Hospodinovou, je tu jiná, světská otázka. Jaké je pouto mezi dítětem a rodičem? Je absolutní, nebo je relativní? A mnoho dalších otazníků, mohl bych zde vypsat.

Nevím zda mohu o Bratrech prohlásit, že by se stali mou nejoblíbenější ruskou literaturou. To asi ne, Mistr a Markétka je kniha v tomto směru těžko překonatelná. A nejsem si jist, zda jsou pro mne nejoblíbenější knihou od Dostojevského. K Idiotovi mám totiž speciální niterný vztah. Ale čistě objektivně vzato, jak z hlediska obsahu, tak z hlediska příjemnosti čtení jsou Bratři Karamazovi lepší.

O smrti je třeba hovořit s pokorou a smířením. To je můj názor. Pokora nás nutí držet si ji od těla a dík smíření se s ní nakonec dokážeme setkat beze strachu, nemusíme celý život prchat a ohlížet se. Když o ní někdo hovoří s obdivem, ba dokonce s láskou, je zřejmé, že se jedná o psychopata. Pan Kopfrkingl je psychopat nejčistšího ražení.

Komentář obsahuje vyzrazení děje, dále tedy případně nečtěte.

Pan Kopfrkingl je velice hodný člověk, dobrák, který si o každém myslí to nejlepší a každému se snaží učiniti něco k dobru. Ale je to zároveň psychopat a hlupák. Když se hloupý, psychopatický dobrák setká s nebezpečnou, zlou a klamavou ideologií a když mu někdo tuto ideologii tluče do hlavy téměř metodou norimberských trychtýřů, musí to zákonitě dopadnout katastrofálně.

Celou knihou se dá sledovat to, jak pan Kopfrkingl o smrti hovoří s čím dál tím větší láskou, bere ji jako vysvobození od bolesti světa a tedy za nejskvělejší událost v životě lidském. Když pak vidí svou ženu smutnou… či když popatří na otázku utlačovaných židů… Inu, jeho čest a to nejlepší co v něm je, velí zasáhnout!

Jedna učitelka mi kdysi sdělila, že dívky tuto knihu nerady čtou, prý se jim z toho dělá nevolno. Úplně se nedivím. Může za to asi i sloh, který pan Fuks užívá. Označil bych ho za dokonalý. Ani slovo v knize není přebytečné, všechno má svůj smysl a motiv. Opakující se motivy zdůrazňují postup Kopfrkinglova šílenství. Motivy zůstávají stejné, ale zároveň se mění. Chápu, že to leckomu může připadat poněkud únavné, neprofesionální a otravné. Ale ani jeden z těchto vlastností není pravdivá.

Celá kniha je jaksi nepřirozeně vlídná, sluníčková a miloučká. Ale člověk zůstává neklidný. Za tou vlídností lze cítit něco špatného. Něco, co by mělo být jinak, Něco… nebezpečného.

Spalovač mrtvol asi nebude mnou nejoblíbenější knihou, ale musím uznat, že o ní budu asi dlouho přemítat a téměř jistě si ji někdy přečtu znovu. Memento, homo, quis pulvis es et in pulverem reverteris!

Máj je prazvláštní kus poesie, jen co je pravda. Na jednu stranu je obecně brán jako jedna z nejúžasnějších česky psaných básní, na stranu druhou se jedná o dílo čtenářsky hůře přijímané, hlavně poté mezi mladšími lidmi – mými vrstevníky.

Báseň je kraťoučká a jednoduchá. Na základní škole mi dělalo poněkud problémy se ve verších zorientovat a když jsem se musel učit zpaměti ono pověstné „Byl pozdní večer – první máj –„, vůbec jsem se nebavil a báseň jsem na šest let odložil k vodě.

Nyní, když jsem se konečně zbavil svého strachu a s tím, že už jsem nějakou tu poesii přelouskal, jsem se u básně nejenom bavil, ale dokonce jsem si ji i několikrát recitoval.
Temnota, která je ukryta ve verších, stejně jako láska, pomsta a mnohý jiný cit, mě ohromila. Vedle krásně popsaných citů, však kniha obsahuje neuvěřitelně krásné popisy přírody a krajiny vůbec. Tyto popisy vyvedené cele dokonale vás vtáhnou do děje a nepustí.

Děj básně je depresivní, konec smutný. Zároveň je však kniha protknuta romantickým citem. Tento cit je však zkalen zklamáním… „ Bez konce láska je! – Zklamánať láska má!“
Když jsem smutný, vzpomenu občas na verše této skvělé básně. Neřadí se mezi mé nejoblíbenější, ale daleko v listu také není. Jsem rád, že jsem si ji přečetl a klaním se před panem Máchou a jeho geniálním talentem.

Tato kniha je dle mého snad vůbec nejgeniálnější kniha profesora Tolkiena a tím pádem jedno z nejlepších děl na poli fantasy, vůbec.
Kniha zacházející hluboko do historie světa Pána prstenu, ukazující jeho bohatou historii a mytologii, svědčící o tom, jak malou historickou událostí vlastně byla Válka o prsten.
Úžasné postavy, fantastický děj, brilantní vypravovací sloh a bezkonkurenčně používaný jazyk. To všechno mi dopomohlo tuto knihu přečíst jedním dechem.
Ano, přečetl jsem ji jedním dechem, ale až na podruhé. Poprvé jsem knihu začal číst ve svých čtrnácti letech a tehdy jsem nebyl schopen knihu, se spoustou složitých jmen přelouskat a raději jsem ji odložil.
Podruhé jsem se k ní dostal o nějaký rok později a to byl zážitek. Atmosféra Ardy na mě dýchala na každé stránce a čtení jsem si velice užil.
Hodnotím bez kompromisně 5 hvězdami.
+Také bych podotkl, že až po přečtení této knihy začnete chápat Tolkienův svět, v plných rozměrech a mistrovu geniální představivost, tvůrčí elán a brilantní mysl.

Povím vám, tohle byl teda s prominutím trip jako prase…

Slyšel jsem o knize mnoho informací, nejen zde v komentářích, ale i z jiných zdrojů. „Nejdepresivnější kniha dvacátého století“, říkali. Mno… Pokud chcete číst tento komentář, raději se připravte na případné prozrazení děje.

Smrad zdechlin se line z každé stránky této knihy. Když ji čtete, zabaleni do deky, cítíte, jak se vám přes ramena valí proudy hnisu, slizu a zkažené krve. Ta páchnoucí břečka vás pomalu svazuje a prožírá se vám do vnitřností, ničí vaši duši. To je tato kniha. Bible hnusu, perverze, fetiše a bestiality. Kniha krásná ve své bezbřehé odpornosti, brilantní ve své nejhlubší shnilosti.

Víte, kniha je velice zvláštním průvodcem. Průvodcem, který vás vede po třech stupních do pekla mysli, do sféry, kde opravdu existuje peklo. Ty tři stupně jsou označeny třemi kapitolami.

První stupeň vás zavádí do země fanatiků, šílených ve své výře, strašlivých ve své hlouposti. Octnete se v zemi hnusu, zaostalosti a nesnášenlivosti. Jednoduše v dokonalém prostředí pro zrod blázna. Seznamujete se zde s osobou, v jejímž pekle se nacházíte. S mladým Euchridem a jeho světem. Poznáváte trpícího, týraného, postiženého mladíka. Ovšem také mladíka podivného intelektu, který se svém okolí jaksi vymyká.

Druhý stupeň je předstupněm zkázy. Hodnoty se hroutí, vše co upevňuje svět v jeho obrysech pro Euchrida končí. Svět se pomalu zahaluje v háv kouře a… a vpravdě apokalypticky se rozpadá.

A pak stanete na stupni posledním, v nejhlubším pekle. Peklo se nazývá Psíhlavsko. Samozřejmě tomu tak není, ale Psíhlavsko mi připomíná parodii, karikaturu, na zářné Sedmihradsko z Krysaře, zemi dokonalosti, míru a klidu. Opakem je toto Psíhlavsko, pravým opakem Sedmihradska. Poslední kapitola je jakýmsi děsivým honem na štvanou zvěř, honem šílenství, slizu, zaschlé krve a ztráty jakéhokoliv rozumu.

Řekl bych, že první dva stupně zasadily čtyřicet a dvě rány do rozumu Euchridova a ten se nakonec rozpadl. Celý jeho život byl plný ran. A rány mohou také rozbít...

Mno… Zhruba takto na mne kniha působila. Podle mne není úplně pravdivé říci, že kniha téměř nemá děj. Kniha je vypravovaná chronologicky, až na pár odboček a postupně se propracovává k celkem jasnému konci. Říct o této knize že nemá děj je asi jako říct o knize Smrt krásných srnců, že nemá děj. I A uzřela oslice anděla je povídkovou knihou, kde hlavní postava popisuje své dětství, akorát je to poněkud jinak pojaté…

Poslední věcí, kterou chci zmínit, je jazyk knihy. Je krásný. Text je prokvetlý hrozivým množstvím biblických odkazů. Krom toho si autor fantasticky dokáže hrát se slovy, i větami a opravdu doslova kreslí jazykem. Je to fascinující zážitek. Dokázal ony tři stupně do pekla napsat tak, že se každá další kapitola, ba dokonce každá další stránka čte o něco hůře, nežli ta předchozí. Celý text opravdu působí jako jakési antievangelium…

Gradující frustrace vrcholící absolutním zhroucením.

To je podle mě nejlepší popis této knihy v jedné větě. Ale stejně jí dávám nejlepší možné hodnocení. Působí to maličko zavádějícím dojmem?

V průběhu čtení jsem poslal mému známému zprávu: „Připadám si maličko jako idiot, když teď potřetí čtu jeden příběh a vím, že ještě jednou mě to čeká.“ Nepřipsal jsem k tomu, že už jsem ho jednou četl v Silmarillionu, tudíž poslední verze v této knize – nepočítám-li ještě vývoj příběhu – byla pátým dočtením. Byla to naprostá pravda a chápu, že to mnohé od knihy zradilo a nebavilo je to. Mě také ne. Ale svým způsobem zase ano.

Pokud jde o příběhový obsah knihy, toho je tam vlastně na cca osmdesát stran. Ale hlavní snahou této knihy nebylo představit příběh, ale mysl tvůrce. Příběh známe ze Silmarillionu a bohužel se žádná delší ucelená varianta nezachovala, respektive nevznikla. Tedy ne taková, aby zastala samostatnou knihu. To hlavní co dělá tato kniha, je přesný popis vývoje pana Tolkiena. Jsou nám předloženy čtyři texty: Pověst, Náčrt mytologie, část Quenty Noldorinwa a Poslední verze. Tyto texty nám úžasně ukazují neuvěřitelnou fantazii pana profesora, ale také vývoj jeho vypravěčského génia. Každá verze se čte lépe, navazuje na okolní svět a dokonce někdy na variantu předchozí. Člověka to může frustrovat, ale například mě to i přes to mimořádně nadchlo. A nakonec se dočtete k Poslední verzi. Dočtete ji a! A to je to zhroucení.

Poslední verze Pádu Gondolinu je neuvěřitelný text. To je pravý mistr vypravěč, kterému se jenom málokdo vyrovná. Úžasné plynutí textu, vývoj děje, dokonaly dílek dokonale pasující do dokonalého světa Prvního věku. A konec. Příběh se sotva dostává do… no ani ne poloviny a konec. Pan Tolkien přestal bojovat. Autor, editor, i čtenář došli vyvrcholení frustrace. Autor s vypětím všech sil dokončil masiv Pána prstenů a jeho prokletí bylo zrušeno, frustrován a vyčerpán končí. Editor – Christopher Tolkien -, i čtenář jsou zničeni ze stejného důvodu. Krása byla useknuta, propadla se v nicotu.

Čtenář se nediví autorovi, ale bolest přetrvává. A právě tuto bolest považuji za následek čehosi velikého. To je znak dobré knihy.

Poznámky Christophera Tolkiena jsou opět brilantně provedené a člověk se dozí neuvěřitelné množství informací. Ale jedna věc mi přeci jenom velmi vadila. Nemůže za ni nikdo jiný, nežli nakladatelství. Celou knihu se editor odkazuje na svou předchozí knihu, Berena a Lúthien. A tato kniha z nějakého důvodu – nevím jakého, doufám, že dobrého – posud nebyla vydána v českém překladu. A tak Argo přeskočilo jednu knihu a vrhlo se na další, ve které se ovšem editor velice často odkazuje na tu předchozí. To mě opravdu maličko… nedělalo radost. Ale jinak se jednalo o velikou knihu, která po sobě zanechala veliké znalosti a veliké emoce.

Rozečetl jsem v září tuto knihu a nepřízní fakulty a mimořádně obtížného zkouškového období, které do sebe pojalo hned tři z nejtěžších zkoušek studia právnického, dočítám ji nyní, koncem ledna. Bylo to tedy poměrně dlouhé a třebaže absence času byla objektivní překážkou čtení, přeci na mě kniha, nevlídná tvář Davidova, dosti nepříznivě shlížela a já se styděl. Jsem tedy velice rád, že to mám konečně z krku. Teď už si David může čumět jak chce.

Je to famózní kniha. Jeden z nejkrásnějších (míněno doslova – jedná se o estetickou krásu) románů co jsem vůbec kdy četl. Je to naprosto fantastický text, opravdu je. Tak tedy pár poznámek.

Že prý se Schulzovi vyčítalo, že nezvládl románovou formu. Je-li to pravda, jeví se mi tato kritika vcelku opodstatněná. I přes délku textu nevytane člověku při čtení na mysl zrovna slovo "román". Jedná se spíše o sérii obrazů, či sousoší – a mám pocit, že to ve vztahu k tématu bude patrně úmyslné. Kniha je neuvěřitelně statická. Nenarazíte v ní takřka na děj, narazíte jen na výjevy, které se chronologicky střídají, ukazují vývoj času z jednoho bodu do druhého, tomu však děj říkat nelze. Je to jen posloupnost.

Každý jeden presentovaný obraz má vlastní charakter, je dokonale stínován, sahá do hloubky. Vykreslit jej ovšem trvá – odtud ta strnulost. Každý obraz má dominantu a ta dominanta své specifikum. Jakési epiteton constans – skřehotavý hlas skřehotavého mnicha, či klepající se ruce Sixtovy, kterého straší ve snách podivný obr Lorenzo il Magnifico. Neustále se opakující fráze, donekonečna opakovaná charakteristika toho kterého obrazu, té které postavy, toho kterého miniaturního děje, který se podařilo dostat na plátno. Je to možná trochu unavující čtení. Unavující, ale velkolepé, krásné. Schulzův jazy a cit neuvěřitelným způsobem popisují famózní dílek historie světa, obalený zhruba kolem života jednoho velkého umělce – ale jen zhruba. Ve skutečnosti má kniha širší záběr. Myslím, že sotva tak třetina knihy se odehrává v přímé přítomnosti Michelangelovy. Autor nepojímá jednoho známého umělce, který hovořil s duší kamene, autor pojímá celou jeho dobu, a nejen osudy Florencie, ale osudy celých království, osudy Evropy. Při čtení, naprosto kouzelném, člověk se neubrání lítosti – pětina. Vznikla pětina těchto obrazů, zbytku se nedočkáme. A přitom už ta pětina je zkrátka velkolepá.

Umělcův jazyk a cit je zkrátka ohromující. Dovolím si skor závěrem odcitovat jednu scénku, která se obzvláště dotkla mého srdce. "Oč lepší by bylo nyní sedět doma a číst Senecu, popíjet chlazené víno, a ne to bankéřské, ledabylé, trpké víno, ale víno opravdové, labužnicky vybírané, dobře kořeněné a připravené, víno vhodně zvolené, neboť každý večer pro svoji chuť potřebuje víno jiné a zvláštní, popíjet, lehce hladit lesklou srst chrta umdlenou rukou a číst." Já se vám omlouvám, ale tahle scéna, tenhle jemně a dokonale vytříbený obraz, je mi rájem na zemi. Prostě ohromující. A takových scén je tam samozřejmě víc. Hned úvodní kapitoly, ještě před narozením umělce, kapitoly, v nichž "zatím tři muži nesli na [Sixtův] rozkaz smrt do Florencie.", vůbec mě nejvíce z celé knihy snad bavil titánský souboj Sixta a Lorenzem.

To mne přivádí k poslední obecné poznámce. Kniha není dokonalým obrazem reality, je jen její nedokonalou, ale snad upřímnou, reflexí. Přeci je ohromující, jak dobře se autorovi podařilo mimo jiné vystihnout právě jednotlivé papeže, včetně zvěrstva jehož se počátkem knihy dopouští papež Sixtus IV., pánům Braitovi, Dacíkovi či Vodičkovi, kteří se pokoušeli v době jejího vzniku, o cenzuru, respektive úplný zákaz této knihy, navzdory. Kniha naštěstí přetrvala – na rozdíl od jejího autora.

Poprvé jsem četl Silmarillion někdy kolem roku 2016, či 2017. Tehdy jsem jej nedočetl, nebudu vám lhát. Příliš mnoho Finwȅů, Fȅanorů, Fingolfinů a Finarfinů, Fingonů a Finrodů. A kde se u všech čertů najednou vzal Thingol tam, kde před chvílí stál Elwȅ?

Později jsem se ke knize vrátil a zamiloval jsem se do ní. Byla obtížná, ale její dočtení bylo díky tomu o to větší odměnou. Na třetí čtení, druhé dočtení byla kniha již snadnou. Pochopil jsem možná ten svět. Ten svět s historií mnoha tisíců let, svět, vzestupů, vrcholů, kolísání a pádů. Člověk si vždy zapamatuje pády, že? A přes to je to nejspíše Ainulindalȅ, které světu dává všudypřítomného génia. Je to začátek světa, na kterém není Bůh tvořící slovem, ale Eru tvořící písní, tvořící hudbou. Hudba je magií a ta si může dovolit co chce. Proto si svou tragédií dovoluje překonat tragédie Shakespearovy (žádná z jeho tragédií totiž nemůže v posledku překonat tragédii Túrina Turambara, a tím pak spíše ani tragédii Berena a Lúthien Tinúviel, magie jim dává mnohem více toho, čeho se lze vzdát) a proto pády bývají velkolepé, famózní. Smutné a strašlivé, nikoliv proto však méně velkolepé. A na konci je vždy další začátek.

Knize lze vytknout některé redakční chyby napáchané nakladatelstvím (klasicky rozmístění ilustrací, některé nedokonalosti ve formátu, jinak však Argo odvádí na Tolkienově díle neocenitelnou práci!), jiné Christopherem Tolkienem (rámování je dobré, nikoliv pak dokonalé, na konci měl stát Dagor Dagorath), to však nakonec pro krásu díla mnoho neznamená. Pro bravuru, se kterou Tolkien namíchal (až kacířsky) svou vlastní víru se skandinávskou mytologií, ale zdá se jakoby do jeho díla zabloudily i prvky té slovanské, rozhodně zde máme například zcela otevřené odkazy na Atlantidu, Artušovské legendy

Prim však hraje křesťanství a skandinávské mýty. Na začátku je první, na konci druhé. A jedno i druhé se postupně mísí a vzájemně se zdokonalují. Oboje však předznamenává mnohé pády, které již byly zmíněny. Dovolte mi tedy zakončit jednou kratičkou citací. Dovolte mi zakončit Kainovým znamením.

Zdálo se jí to totiž u něho něčím divným a pokřiveným, a tak to od té doby vidí Eldar stále: jako zlé ovoce zabíjení rodných, jímž padl stín Mandosovy kletby na poslední naději Noldor.

P.s. Mimochodem netvrdím nezbytně, že má Tolkien větší literární kvality než Shakespeare, píšu-li, že jeho tragédie jsou větší (Ačkoliv pro někoho jistě větší literární kvality mít může, ostatně, co je to ta literární kvalita?), jen srovnávám množství bolesti, které je jeden autor sto na bedra svých výtvorů položit.

Tak jsem si po letech zase přečetl tento velkolepý kousek. Čistě pro tu radost jej číst. Abych mohl shledat toto čtení nejen potěšujícím, ale i užitečným, protrénoval jsem na originále angličtinu. V tomto kontextu si dovolím postesknout, že překlad (který jsem si občas otevřel právě pro to, abych viděl, jak je kvalitní) Stanislavy Pošustové je leckdy mechanický a doslovný, dokonce i co do větné skladby a působí tak zbytečně kostrbatě, složitě a pateticky, což není vlastností originálu, nebo alespoň ne v dané míře.

Mohu opakovat co jsem již dříve napsal – jedná se o skvělé fantasy, iniciační text žánru, který je snad takřka nepřekonatelný. Je pomalý? Ano. Je leckdy zdlouhavý? Ano. Tolkienovy nešlo o znázornění pološílených řežeb, od toho ostatně dnes máme Warhammery a podobné, jemu šlo o vtažení čtenáře do dokonalého světa, který přes všechnu svou magičnost není méně realistický než svět živý. Text Tolkienova originálu je precizní, fantastický, dokonalý, neobsahuje navíc slovíčko, neobsahuje zbytečnou kontrakci. Vše je takové jaké být má, je to skvost, ze kterého je třeba se radovat. Proti mému zvyku se tak nebudu dále rozepisovat, budu se jen radovat.

„Ó fretná chrochtobuznosti!
Tvé mikturace jsou mi
Co zprudlé žvastopunksery na plzné včele
Škvrrrk, já zapřísahám tě svými frůnícími kvrdlovrzy
A krákorně zafras mě svými scvrknuvšími patlocaráty
nebo tě roztrhám na fidloprčičky svým frkodrťákem,
tak bacha na to!“

To je, drazí, vogonská poesie. Sice to nejsou „Mé oblíbené chrochty ve vaně“, ale i tak. Začaly vaše orgány samovolně páchat sebevraždu? Ty mé, při čtení vogonské poesie ne, jsou odolné. Ale při čtení Alchymisty se mi tlusté střevo začalo kroutit. A zcela volně jsem si málem vypíchl oči, ale zachránilo je, že v přítomnosti této věci můj nůž zkorodoval a rozpadl se.

Já nevím. Opravdu nevím. Proč sakra někdo cítí potřebu tuhle… promiňte mi to… sračku číst? Doslova se táži, proč? Já tomu nerozumím. Literární kvality to nemá žádné, to si snad ani nikdo myslet nemůže. Otázkou je, komu je tato věc určena. Jestli školákům prvního stupně základky, styl odpovídá. Tam by člověk zase Coelha nejraději oběsil na jeho střevech kvůli „myšlence“, ale budiž. Jestli pro dospělé publikum… nu, někdo má „jednodušší“ styl rád. Problém je, že ani věty tohoto jednoduššího stylu v Coelhově případě zkrátka nedávají smysl.

Příběh hodnotit nemá smysl, myslím, že když jsem jako malý (9 let?) psal knihu „Komárák“, vymyslel jsem komplikovanější narativ. Sakra Klub tygrů má komplikovanější narativ. Kuchařka stařenky Oggové má složitější narativ! Jako fakt, tohle je bída. Jdi tam, pak tam, pak zpátky, hele, zlato!

A jsme u hlavní myšlenky. Chovej se jako kokot, ignoruj, že rozum, prostá úvaha „selského rozumu“ ti říká, hele, jsi blbec! Ne, vytrvej! Vytrvej v dělání hovadiny. Víte jak to mělo skončit? Měl tam v té poušti pojít, to jako pardon. Tehdy bych knize přiznal… no, statut knihy. Takhle je to… blivajz. Blivajz, který se intelektuálně blíží k „seď doma na posteli, zírej na stěnu, hrozně moc si přej být bohatý a budeš bohatý.“. Upřímně, tato věc neobsahuje žádnou myšlenku, kterou by vám nesdělila babička, kdybyste se jí zeptali. Zato ta babička by vám neřekla tolik hovadin jako tato... podivnost.

A hele, pokud jste dospělí, čtěte si to. Čtěte si co chcete. Ale jestli to dáte do ruky dítěti, měl by na vás někdo zavolat sociálku. A ten učitel, který tohle dal na maturitní seznam by měl být ze školy vyhozen. Jako fakt. Četl jsem Mein Kampf. Četl jsem Manifest a Stát a revoluci. Tohle… Tohle je první… věc, které mohu s klidným srdcem dát hodnocení „odpad“, protože je to kniha, kterou je regulérně nebezpečné číst. Předchozí zmíněné měly alespoň tu slušnost samy se intelektuálně zdiskreditovat. Této se to, bohužel, stále nedaří, patrně proto, že žádný intelekt nenese.

Tak jsem po letech nevydržel a znovu jsem si přečetl tuto mimořádně zajímavou knihu. Tedy, nevydržel Spíše jsem pocítil potřebu ověřit si, zda si ji pamatuji správně. Když se člověk pohybuje ve světě současné popkultury a potkává upíry doslova všude, časem na ně začne být alergický. Dokonce i iniciační knihou, ač ji četl a ví, že se mu líbila, začne tak trochu opovrhovat. To byla ovšem chyba.

Je to kniha která nejen že má zajímavý příběh, ale naplňuje, po mém nekvalifikovaném soudu, i požadavky kladené na vysokou literaturu, má formální kvality. A to, připusťte, není pro žánr zcela typické. Kniha je psaná způsobem nikoliv ojedinělým, ale ne zcela běžným formou zápisků. Pročítáme se hromadou deníkových zápisů, telegramů, sem tam novinovým článkem, či krátkou zprávou. Tím se střídá fokalizace mezi několik postav. S tím obecně bývá problém i u velice dobrých vypravěčů, nejsou zcela schopni formu textu přetvořit tak, aby působila odlišně od jiného zápisu. A to, kupodivu, Stoker dokázal velice dobře. I bez nadpisů dovedete rozpoznat zápisy a promluvy doktora van Helsinga od Sewardových, Harkerových, či Mininých. Van Helsing neustále operuje s koncovkou ti, v čemž je zcela ojedinělý, Mina text romantizuje, Sewardův je poněkud strukturovanější, obsahuje úvahové části, Harker působí jako hlavní vypravěč, jeho styl je nejprostší. Pravda, rozdíly mezi zápisy Miny a Lucy prakticky neexitují, ale to je patrně tím, že jsou si postavy neobyčejně podobné. Pravdou je, že ač vychvaluji formální rozdíly mezi postavami, charakterové rozdíly prakticky postřehnout nejde. Všichni muži jsou stejní romantičtí hrdinové bez bázně a hany, milující, milovaní a milováníhodní, ženy jsou zase jakousi ozvěnou Pénelopé, věrné, milující, velice mazané, ale v této knize až přehnaně romantické. V tomto ohledu je kniha přeci jenom trošičku obtížná. Časem se to maličko ohraje no.

Na straně druhé jsem si ale skupinu hlavních hrdinů celkem oblíbil, je neskutečně vtipná. Takže právník (vlastně ještě takřka koncipient), ředitel psychiatrické léčebny, prof. MUDr. LITDr. van Helsing atd., jeden lord, patrně nedělající nic, jakýsi polokovobj z Ameriky a jedná/dvě věrné manželky. To jsme dostali proti mocnému upířímu hraběti Dráculovi. Co je vtipné, za celý ten krutý souboj s vampýrem o prohnanosti stovek let, zemřou sotva dva členové této hrdinné družiny. No, ale to je jedno.

K tomu vtipu Ona celá ta kniha vypadá jako vtip. Považte, profesor van Helsing, který proslul svou prací v, de facto, neurologii a který poskytuje transfúze, je povolán do Anglie a první co jej v jeho neuzavřené mysli napadne je upír. Moderna a pokrok a najednou upír. Bez zaváhání. I v tomto ohledu je text vlastně dost komický. A toho komického je v tom víc. Fantastické promíchání komedie, až frašky s hororem, brutálním gotickým románem a dramatičností fascinujících rozměrů.

Měl-li bych vyzdvihnout některé další přednosti knihy, zmínil bych obzvláště dvě věci. Jednak úvod celé knihy odehrávající se v Maďarsku. Kulturní přenos se tu podle mě Stokerovi podařil skvěle a už z toho důvodu první kapitoly ukrývají jisté napětí, nejistotu. Že Stoker dobře věděl co píše lze poznat už z toho, že většina Slováků v knize hraje úlohu zápornou. Druhá mimořádně zajímavá věc se odehrává v Sewardových kapitolách. Sice drahý náš zoofág, šílenec, který se snaží pozřít co nejvíce životů najednou, aby jimi došel nesmrtelnosti. Stísněnost léčebny a nechutnost celé této scenérie je opět více než fascinující. A zajímavá. O to zajímavější, když si prohlédnete fantastické Štormovy ilustrace.

Kniha má snad jen jednu zásadnější vadu. Je asi opravdu moc dlouhá. Je smutným faktem, že po čase atmosféra knihy poněkud vyčpěla. Posledních sedmdesát stran už si ani nelze moc užít. A je to škoda, protože jinak kniha obsahuje mimořádné scény, které jsou neskutečně atmosferické a tísnivé. Vzpomeňme na kapitána lodi, které se přivázal ke kormidlu

Jo a proč vůbec tenhle můj text čtěte? Přečtěte si raději Upíří křest krví aneb Kletba nepominula, od Aleny Dvořákové.

Je to rozkošné, že? Číst si knihu, která vyšla v roce 1987, která nám popisuje jak se malá holčička snaží dostat na školu čar a kouzel v Ankh-Morporku, když ještě nedávno ani netušila, že umí čarovat. Ta škola je neviditelná, tedy pardon, je to Neviditelná univerzita a žije v ní uskupení postarších čarodějů. Studenti v ní navštěvují různé přednášky a tak podobně. Neviditelná univerzita, pravda, vypadá mnohem zábavněji, nežli Bradavice, ale stejně tu na paní Rowling dělám takové menší mrk.

Bylo zábavné zase po pár letech číst tuto knihu, tentokrát v limitované edici. Čaroprávnost nás poprvé bere pryč od Mrakoplaše (jak vidno, nikoliv pryč od mágů) a představuje nám zcela novou hrdinku. Ne, není to Esk. Je to Bábi Zlopočasná, osoba, která by byla náčelnice všech čarodějnic, kdyby ovšem čarodějnice měly nějaké náčelnice, a to samozřejmě nemají! To je přece jasné. Až na to, že to ještě není ta pravá bábi Zlopočasná. Má k ní blízko, to jistě, ale ona to není. Do příští knihy ještě dojde jistou plastikou, která z ní udělá pravou nenáčelnici. Každopádně, jako bábi je? Bábi je úžasná. Jak může být člověk nosící zásadně jenom služební čerň tak vtipný? A nebojte, i v budoucnu se vrátíme k černi, žádná vínově červená už nebude.

Co se Esk týká, jsem až překvapen, že je mi sympatická. Aby bylo jasno, já nesnáším malé děti. Zvláště pak v knihách. Ale Esk je přes svou… mno… dětskost opravu celkem sympatická postava. Bohužel Čaroprávností odchází ze scény a pokud vím, více už se s ní nesetkáme. Na druhou stranu, nám bude Esk připomenuta v budoucnu postavou Toničky Bolavé.

Kniha je velice zábavná a její téma je rozkošně probíráno. Konfrontace mágů a čarodějek – čarodějky, abychom byli přesní, je velice vtipná a jedinečná. No vážně, kde jinde něco takového vidíte? Na druhou stranu je fakt, že Čaroprávnost stále ještě nenese to plné kouzlo, kterým Zeměplochy disponují, atmosféra je jiná a to nás ještě chvilku neopustí. Na druhou stranu se mi zdá, že mágové jak jsou vykresleni kolem Ostúhla už připomínají Výsměškovskou univerzitu trošičku více.

Když už hovořím o Výsměškovi… Po dočtené té prapodivné situace kolem Bábi a Ostrúhla jsem dostal silnou chuť si jít přečíst Dámy a pánové… Ale což, půjdu postupně. V nejbližší době se snad dostane znovu na Morta.

Po Pražském hřbitově jsem byl na další Ecovu knihu velice natěšený. Tak jsem si koupil Kyvadlo a to mi asi osm měsíců leželo v knihovně. Jednou jsem ho rozečetl, zvládl Keter a knihu zase zavřel s jistotou, že teď ne. Po čase jsem se se špatným svědomím vrátil a asi za dva týdny jsem knihu přeci jenom přečetl. A jak to čtení vypadalo? Upřímně bych litoval toho, kdo by na mě při tom viděl, protože jsem se celou dobu usmíval jako blbeček, občas se chechtal, občas takzvaně řehtal. Jindy jsem však seděl u počítače a hledal a pátral. Většinou jsem nic moc nevypátral, ale alespoň snaha byla, že?

Pro plné pochopení knihy člověk opravdu bez jakékoliv nadsázky potřebuje být lidskou encyklopedií. Pokud si chcete jenom přečíst příběh tak… Tak tuhle knihu nečtěte. Fakt ne. Více se nad tím rozzuřím v tom posledním dlouhém odstavci, ale předem říkám, pokud vás nebaví zjišťovat věci, pátrat a pozor, přemýšlet!, fakt se na to vybodněte. Akorát byste z toho byli rozmrzelí a z knihy nic neměli. Mezi těmito dvěma možnostmi je přirozeně mnoho mezistupňů, které si každý čtenář může navolit jak se mu zlíbí. A ano, lze vybalancovat bod který snoubí hru s příjemným zážitkem a je z toho zážitek ještě příjemnější.

Nejdříve si člověk musí zjistit něco o židovském mysticismu a hlavně zjistit co jsou to ty zatracené sefiroty podle nichž je knihy dělena. Nikoliv nesmyslně, mimochodem. V průběhu čtení si musíte shánět informace o mnoha kultech. Ani zdaleka ne o všch, to by bylo šílené, ale o mnoha. Osobně jsem přečetl několik menších dokumentů, které byly zmíněny, ale nijak jsem to nepřeháněl. A opravdu, ze čtení byla neuvěřitelná zábava.

Předně je kniha neskutečně sarkastická. Střílí si téměř ze všeho a ze všech. Nejvíce přirozeně z ďáblolobů, ale nikoliv pouze z nich. Za tím se skrývá celkem pěkný historický kurz vývojem ďáblologie (a ano, ten termín se mi velice zamlouvá) a dějinami obecně. A na tomto příjemném pozadí se odvíjí relativně jednoduchý příběh, který začíná sluníčkově a obecně suprově, ke konci však už nemůžete prohlásit nic jiného, nežli: „Monsieur, vous etes fou.“ Když už o tom hovořím, jistě nepřekvapí, že je celá kniha prolezlá latinou, francouzštinou a sem tam také angličtinou, občas hebrejštinou a třeba portugalštinou. Cizích termínů a podivných názvů je v knize víc, než by člověk byl schopen vstřebat. On ale ani nemusí – většinou – takže to není takový problém. Na druhou stranu, přeskakovat odstavce se nevyplácí, protože v nich jsou ukryté vtípky.

Nejvíce zábavy jsem si osobně užil kolem kapitoly devadesát jedna. Asi od poloviny knihy jsem myslel na to, že Foucaultovo kyvadlo je dost podobné Pražskému hřbitovu. A pak jsem jenom čekal, až na řadu přijdou Protokoly Sionských mudrců. A ono jo. V kapitole 91 která je uvedena citací z dopisu jistého kapitána Simoniniho. A proč jsem se tolik nasmál? Inu, Pražský hřbitov nejenže obsahuje tentýž dopis, to by nebylo tolik zajímavé. Hlavní je, že protagonistou (či antagonistou, prostě hlavní postavou) Hřbitova je Simoniniho fiktivní vnuk Simon Simonini. Celý Pražský hřbitov se tak stává jakousi výsečí Foucaultova kyvadla, která ovšem zároveň popírá Plán a dělá si z něj srandu. Pan Eco byl prostě obdivuhodný génius.

V posledním odstavci se už jenom tak vztekám nad blbci, takže to případně nečtěte.

Vždycky, ale vždycky když se chci nasrat, jdu si číst komentáře na facebookovou stránku ČT24. Občas, ale jenom občas se naštvu také při čtení komentářů tady na Databázi. A ano, u Kyvadla se mi to stalo. Povím tu některým uživatelům tajemství, které si před čtením knihy, jejíž sám název působí dosti zvláště, nezjistili. Eco, to jako autor, psal postmoderní romány. Postmoderní romány bývají jen zřídkakdy jednoduché a jejich úplně nejzákladnější charakteristikou je, že prakticky ignorují dějovou linii. Protože tady nejde o dějovou linii. To neznamená že tu není, ale sakra snad nejde čekat, že z toho bude braková idiotská detektivka, nebo románky typu Steelová. Vím, je to překvápko, ale je to tak. Postmoderna je hra aluzí, hra se čtenářem, který je postaven do bludiště ze kterého se buď tupě vymotá, nebo najde poklad. A ano, pokud nejste postarší profesor, který se celý život zabýval jen a pouze sběrem informací, budete k tomu potřebovat slovník, wikipedii, encyklopedie, studie a hlavně znalost klasické literatury. To neznamená že to tak číst musíte, cest je mnoho a je jen na vás jakou obtížnost si vyberete, ale když si vyberete tu nejjednodušší, nemůžete očekávat plný zážitek. Sakra, to by fakt nemělo být překvapení. Dokonce si tu někdo stěžoval, že nechtěl číst knihu u které musí přemýšlet. No woooooow, tak to je přesně ten stav kdy sáhnu po Ecovi, rozhodně ne po nějaké brakovce, ale zrovna po Ecovi. A ještě to není moje chyba, že knize nerozumím, může za to autor, že nepíše brakovky, ale vysokou literaturu! Každý autor by měl psát fantasy, romány pro ženy, nebo brakové detektivky, nic jiného. Jistě.

Roky jsem tuto knihu odkládal, ale nyní, po složení maturity, při které jsem se musel učitelce přiznat, že jsem Válku posud nečetl a ona mi ji naléhavě doporučila, jsem se na to vrhnul. (Maturoval jsem z Bílé nemoci.) Inu, Čapek byl autor experimentální a to se ukazovalo již na způsobu vyprávění Továrny na absolutno, i na samé existenci „noetické trilogie“. Válka s mloky je jednoznačným vrcholem nikoliv jen tohoto experimentování, ale zároveň celé autorovy tvorby. Komentář dost dobře možná bude obsahovat spoiler.

Co do obsahu, nemá myslím cenu snažit se postihnout co všechno zde Karel Čapek kritizuje, či před čím vším varuje. Dílo je, nehledě na rozsah, neuvěřitelně zaplněné spoustou úvah, postřehů a zajímavostí. Dovoluji si říci, že se zde nevyskytla jediná kapitola, která by neobsahovala něco zajímavého. A čím je toto dílo? Varováním před fašismem? Varováním před nacismem (němečtí nadmloci… wow)? Kritikou kapitalismu? Kritikou komunismu? Kritikou konzumu? Ne. Válka s mloky je jednou z mála povedených celospolečenských kritik. Čapek toho zde stihl opravdu mnoho a řídil se tím demokratickým heslem „Všichni dostanou stejnou nakládačku.“. To je mi sympatické. A o to pozoruhodnější je, jakou dávkou humoru autor tuto kritiku obalil. Mše za tovární ceny a podobné výroky mne doháněly málem k slzám.

Každopádně nelze tvrdit, že by kniha byla vtipná celá. Inu, dostaňme se k dělení Války. Sestává se ze tří knih. Vtipná je právě ta první, která zabírá dobrou polovinu textu. Nikoliv nekritická, ale velice vtipná. Inu a pak je tam kniha druhá. A druhá kniha je jedním z klenotů české literatury. Hordubal je zajímavý proto, že obsahuje několik vypravěčů, kteří nám nabízejí rozdílné pohledy. Ti vypravěči jsou čtyři. Ve válce s mloky je jich tuším ke třiceti. Druhá kniha je totiž autorem skládána jako kronika zániku lidstva. A tato kronika se skládá z více či méně zajímavých článků. Právě tyto články jsou zdrojem humoru, ale také zdrojem mrazení při čtení druhé části. Přečtěte si Bukanýry XX. Století, nebo záznamy vědeckých pokusů na mlocích. Přečtěte si, jak zjevně myslící bytosti amputovali všechny končetiny (a přihoďte k tomu ocas), či jak snědli svého vědeckého kolegu. Jistá míra odporu se ve vás prostě zvednout musí, stejně tak, jako zjevně naplnila autora při psaní. Třetí část je… Inu, je rychlá. Je zatraceně rychlá. A nezvratná.

Na Válce je zajímavá jedna další věc. Končí optimisticky. Tedy, jakž takž. Autor připouští, že lidstvo možná přežije. To je myslím hlavní rozdíl ve vyznění právě Bílé nemoci a Mloků. A je to zajímavý rozdíl, který nám může prozradit opravdu mnoho o rozpoložení autora.

Doufám, že jsem neopomenul nic důležitého, co jsem tu chtěl sdělit. Snad jenom ještě podotknu, že Válka s mloky je možná opravdu nejlepším Čapkovým dílem.