tanuki komentáře u knih

Zulejka otevírá oči na několika místech románu a pokaždé do úplně jiného světa. Nejdřív jako manželka Murtazy žijící v zapadlé vesnici někde v Tatarstánu, převážně islámské republice náležející k Sovětskému svazu. Vede těžký bezútěšný život v úplném podřízení manželovi, tchyni, tradicím a místním zvykům. Pak na ni znenadání dopadne rudé kladivo dějin a už sedí v přeplněném vlaku směrem na Sibiř, kde se stane jedním ze zakládajících členů nové vyhnanecké osady, ve které stráví spoustu let. Setkává se se zástupci ruské inteligence i s rolníky a kriminálníky. Společnost je to pestrá a i když Zulejka strádá a trpí, tak je jednou z mála, která v tomto vězení získává osobní svobodu a nezávislost, které by v minulém životě nikdy nedosáhla.
Kniha získala v Rusku několik literárních cen, takže snad tato země spěje k nějaké historické sebereflexi. Příběh obsahuje pečlivě vykreslené lidské charaktery, popisy drsné sibiřské tajgy, výborný vhled do života v zapomenuté ruské provinční vesnici i ukázku toho, jak revoluce nemilosrdně požírá své vlastní děti. Velitel lágru Ignatov je skvěle nejednoznačný. Snaživý a charakterově pokřivený Gorelov je zase dokonale popsaným padouchem - slizký, odporný, za všech okolností přizpůsobivý a nezničitelný.
Obyčejným lidem zbývá jen touha žít dál, nenechat se zlomit nepřízní osudu a najít si i v těžkých podmínkách malé radosti, které činí život snesitelnějším. Mít kolem sebe spolehlivé přátele je nenahraditelné.

34 04.09.2019

Není to trochu divný název? Jako zabít ptáčka. Toto pojmenování vzbuzuje pocit něčeho neúplného. Vyslovuje závěr nějakého tvrzení, ale my nevíme, co stálo na jeho začátku. Co je podobné, jako zabít ptáčka? Na to právě musí čtenář přijít sám a každý možná objeví trochu něco jiného. Podle toho, co je pro něj důležité.

Smysl názvu knížky objevujeme spolu s osmiletou Čiperou a jejím starším bratrem Jemem, kteří bydlí v malém městečku na jihu Spojených států. Jsou třicátá léta a velmi pozvolna se začínají objevovat první odvážlivci s novátorským názorem, že černoši by snad mohli být ve své podstatě stejní lidé, jako kdokoliv ostatní. Je to myšlenka neokázalá a příliš revoluční. Přístup lidí se mění velmi pozvolna. Právě tuto změnu se snaží kniha zachytit. Na zobrazení dětského chápání světa je vidět, že nová generace bude jiná a stará se už nezmění.

A co jsem si ze čtení odnesl já? Uvědomil jsem si, že v dětech je naděje. Naděje, že překonají naše předsudky, naše nepružné vzorce chování a zkostnatělé uvažování. Děti vidí věci, které my už svým zrakem nemůžeme postihnout. Děti po nás udělají ten další krok. Snad to bude krok správným směrem.

Při četbě jsem měl pocit, že na Pulitzerovu cenu to nestačí. Ale příběh časem zraje. Zvyšuji ze 3* na 4*.

34 09.12.2016

Nechal jsem se strhnout, jako už dlouho ne. Kulisy příběhu jsou pro žánr standardní - jakýsi virus se vymkne kontrole, z celého lidstva se stanou zombíci, pár přeživších se snaží zachránit. Takže poměrně fádní a předvídatelné. Všechno ostatní je však již mnohem originálnější a především napsané živě, uvěřitelně a svižně. Má to spád, má to napětí, má to záhadu. Navíc zase jednou uspokojivý konec, který není ani příliš otevřený, ani do ztracena, ale ctí linii vyprávění a dovede ji do smysluplného vyústění.

33 14.03.2019

Pohled do budoucnosti, ve které lidé nevyvíjí žádnou duševní ani manuální činnost a jen existují...osamocení, bez sociálních kontaktů, bez důvodu. Veškeré dění řídí roboti, naprogramovaní tak, aby sloužili lidem, aby jim ulehčovali život a starali se o jejich blaho, nicméně i ušlechtilé úmysly se mohou zvrtnout. I když možná zase tak ušlechtilé nebyly. Lidé jsou od útlého dětství vychovávání roboty, vštěpují se jim podivná pravidla chování, jsou mentálně zdegenerovaní, neustále zfetovaní a bez vlastní vůle. Stačí ale, aby se pár lidí dostalo ze soukolí systému, aby začali trochu přemýšlet a uvědomovat si, že v tomto světě je něco prohnilého. Je ohromně těžké po letech vymývání mozků začít používat vlastní hlavu a snažit se formovat své vlastní názory. Ale jde to. Od přemýšlení už je pak jen krůček ke konání...

33 28.09.2018

Možná se nám jednou s postupujícím věkem začne svět zamlžovat, ztrácet a rozpadat pod rukama. Nebo se my začneme rozpadat v rukou světa. Soukolí našeho organismu začne zadrhávat, kolečka se budou naprázdno protáčet, informace nenajdou cestu do míst, kam by měly doputovat, myšlenky budou zastřené a my si bolestivě uvědomíme, že některé procesy jsou nevratné. Důležité je nebýt na to sám a mít oporu v někom blízkém.

Sledujeme příběh, který je smutný a nevyhnutelný, ale zároveň dojemný a plný naděje, že když něco odchází, tak vždy i něco nového vzniká. Koloběh života, kterému se nelze vyhnout ani vzepřít. Až jednou přijde náš čas, snad nebudeme sami.

32 25.01.2021

Tvrdím o sobě, že mě životopisné knihy nebaví a vyhýbám se jim, ale tahle mě chytla hned od začátku. Člověk nemusí být fanouškem Applu, aby měl o Stevu Jobsovi a jeho příběhu alespoň základní povědomí. Jobs se na sepsání životopisu domluvil, když cítil, že se jeho čas chýlí ke konci a byl smířen s tím, že to nebude jeho oslava, ale příběh pravdivý a pro vyznění jeho osobnosti také v mnoha ohledech nepříliš lichotivý. Jobs byl v mládí formován hippie érou - což obnášelo uživání LSD, cestu do Indie, meditace a hledání duchovní podstaty. Poznáváme Jobse perfekcionistu s jeho bezbřehou paličatostí, umíněností a černobílým vnímáním okolního světa. Seznámíme se s Jobsem manipulátorem, který dokáže vzteky vybuchnout jako sopka a který nutí lidi dělat nemožné věci v nemožných termínech díky své oblasti zkreslené reality. A závěr je velmi dojemný.

I když je celá tahle kniha o Jobsovi a Wikipedie si při čtení ani na chvíli neoddechne, nakonec Vás příběh stejně vede k zamyšlení nad svým vlastním životem. Co všechno lze ve vyměřeném čase stihnout, co je nutné pro to obětovat, co dělá úspěšného člověka odlišného od nevýrazného průměru a jakou cenu za svoji výjimečnost je ochotný zaplatit nejen sám na sobě, ale i na druhých. Think different.

32 09.11.2020

Ač detektivky normálně nečtu a spíše se jim programově vyhýbám, tak se občas objeví nějaký titul, po jehož přečtení přece jen zatoužím. V tomto případě jsem rád, že jsem to udělal, protože styl vyprávění i celý koncept příběhumi tak nějak sedl do noty. Je to napsáno reálně, postavy vyznívají opravdově a zároveň je příběh prodchnutý povedeným černým humorem a nadhledem, takže to celé vlastně neberete příliš vážně a hlavně se bavíte skvělými dialogy a situacemi z běžného ubíjejícího života řadových policistů. Členové Policie ČR z toho vycházejí jako cyničtí zoufalci, které samolibě šikanuje jak byrokratický systém, tak bdělá veřejnost, která jejich činy a zásahy bedlivě sleduje a ihned aktivně hlásí a překrucuje veškeré činy a slova, které policisté provádějí. Prostě práce snů. :o)

32 23.10.2019

Další zástupce české současné prózy s mysterióznímy prvky, na které někteří čtenáři nereagují příliš chápavě, nicméně z mého hlediska jsou příjemným čtenářský zpestřením. Sledujeme tři linie příběhu, kdy každá má svou vlastní zápletku, své rozuzlení a zároveň jsou vzájemně prolnuté. Říkal jsem jim linie pražská, japonská a detektivní. Všechny tři jsou napsané s bravurou a lehkostí. Snad jen situace, kdy se ošklivý žabák postupně mění v krásného prince je předvídatelná téměř od samotného začátku, nicméně k této proměně aspoň dochází uvěřitelně. Osobně nejvíce jsem se vždy těšil na obtížné odkrývání života a díla spisovatele Kawašity. Velmi povedená kniha.

32 12.10.2019

Daleká budoucnost kdesi ve vesmíru. I když by společnost měla být přetechnizovaná, úplně tomu tak není. Lidé sice využívají výdobytky vědy a techniky, umí cestovat vesmírem, ale v mnoha ohledech žijí primitivně. Dodržují krevní msty, pořádají souboje v arénách, cvičí se v boji s nožem muže proti muži. Vypadá to jako feudální společnost s jejími rody a panovníky, kde na pozadí operuje záhadný náboženksý řád. Každý sleduje své vlastní pohnutky a na pouštní planetě Arrakis se plány několika skupin kříží a dochází k jejich střetu.

Sledujeme plány v plánech jiných plánů a úskoky v úskocích jiných úskoků. Vyspělejší společnost se snaží držet v šachu domorodce pouštní planety, kteří pro ně představují ideální pracovní sílu. Imperátor a jeho spojenci jsou kvůli vlastním ziskům ochotni udělat téměř cokoliv, ale jako společnost se stávají změkčilými a domorodci zocelení drsnými podmínkami a zaštítění dávnými proroctvími nemají co ztratit.

Analogie z naším světem je nabíledni. Napomáhá tomu jak prostředí, tak použitá terminologie, která vykrádá arabský svět. Náboženství a ekologie. Dvě hlavní nitky příběhu. Občas zamotané trochu neuměle, občas se na nich tvoří příliš zašmodrchané uzlíky, ale sledovat jejich plynutí je zajímavé.

31 11.07.2021

Opět jedna kniha, která nám připomíná, co tu bylo a že je dobře, že už to tu není. Politická strana, která to všechno zapříčinila, stále ještě ovlivňuje legálně naše životy, ale volební výsledky dávají naději, že v horizontu pár let zmizí pod hranicí 5%. Potom už ji budeme znát jen z učebnic dějepisu a výstředních prvomájových průvodů zbytků pomýlených věrných.

Zápletka je jednoduchá. Dva bratři slíbí otci, že se postarají o mlýn, který je v majetku rodiny po mnoho generací a soudruzi na všech úrovních státní správy nemohou vystát, když někdo disponuje soukromým majetkem, který odmítá s budovatelským nadšením odevzdat státu. Soudruzi z vesnice jsou při řešení sporů benevolentnější, přece jen to jsou taky sousedé a známí. Soudruzi v Praze už třídního nepřítele dokážou zmáčknout nekompromisně a tvrdě. Aby toho nebylo málo, tak se v knize mihne i zástupce šlechty a farář, takže je ukázáno, kdo všechno pykal buď za svůj původ nebo vyznání. Takto to může znít jako klišé, ale do příběhu to zapadá hladce. Klišé na druhou stranu je, že většina kladných postav je vysokých, tělesně zdatných a fyzicky silných (bratr Tyrš by byl potěšen), kdežto záporáci jsou bezebytku neduživý skrčci s deviantsky pokřiveným charakterem.

Máme před sebou silný příběh o vytvalosti a snaze žít si po svém mimo systém, i když to může vypadat jako bláznovství a výstřednost. Kdo má ale právo zakazovat lidem jejich styl života, pokud nikomu neubližují a nikomu neškodí? Jen chtějí žít tak, jak byli vychováni, ve staletí vyjetých kolejích, které možná nevedou ke světlým zítřkům, ale zároveň nikomu nekříží cestu, aby je musel znárodnit a postavit místo nich asfaltovou silnici, na které bolí nohy a při chůzi schází konejšivý stín starých lip...

31 15.12.2020

Je to ponurý svět. Finální říše. Věčná a nezničitelná. Tyran této zemi vládne už 1000 let a nyní se hrstka odvážlivců, bláznů, hazardérů a idealistů pokusí změnit běh dějin. Příběh, který se tak krásně poslouchá. O tom, jak i ten nejposlednější z posledních v sobě může objevit svoji výjimečnost a rozložit systém, který se zdá dokonale neporazitelný. Každý člověk, věc či zřízení v sobě totiž skrývá nějakou slabinu, jen ji najít a využít. Držel jsem jim všem palce, tajil dech, ani nedutal a odkrýval s hrdiny tajemství, záhady a zákonitosti tohoto světa. Samozřejmě nebylo odhaleno úplně všechno a v příštím díle dozajista bude nadále o čem psát. Těším se. :o)

31 28.02.2020

Nenápadná kniha s komorním, ale velice silným příběhem o tom, jak se naše životy mohou vzájemně ovlivňovat a co z toho může vzejít za trable. Je to vztahový propletenec rozehraný na malém prostoru, kde každý zná jen určitý kousek pravdy. Každý něco ví, něco tají, něco dalšího říká. Počáteční idyla, kdy si o sobě všichni myslí, jak jsou úžasní a skvělí, začne být postupem času nahlodávána tím, jak se jednotlivé postavy navzájem poznávají a začnou se mezi nimi vytvářet intimnější vztahy a přátelství. Do kontrastu vstupuje bohémská volnost jedněch a striktně pravidly svázaná výchova druhých. Přitom v zásadě mohou být uvnitř tito lidé velmi podobní. Jsou slušní a přátelští. Snaží se žít podle svého nejlepšího přesvědčení, ale i tak si mohou vzájemně ubližovat a způsobovat rány a trápení. Někdy je téměř nemožné se tomu vyhnout, ale nakonec i požár, který všechno spálí, dává možnost vyrůst něčemu novému.

31 23.05.2018

Komu se již Michal Viewegh zdá za zenitem svých sil a zároveň si vypěstoval averzi ke všem jeho Oskarům a Kvidům, tomu bych doporučil tuto knihu Patrika Hartla o mužích, kteří se perou s krizí středního věku jak společnými akcemi, tak každý po svém. Je vidět, že jakýkoliv sebešílenější čin může vést od počátečních katastrofických vizí až k nečekaně pozitivním výsledkům. Určitě se nebudete nudit. :o)

31 19.08.2015

Pokud je člověk soběstačný, má život ve vlastních rukou. Samozřejmě ne úplně ve všech ohledech, protože život s oblibou háže lidem klacky pod nohy. Soběstačnost znamená, že člověk má sílu bez cizí pomoci tyto klacky přeskakovat, lámat, přerážet či odhazovat pryč. Bůh mi dal ramena, dává mi i břemena, praví se v knize. Není člověka, aby si nějaké břemeno nenesl a nelze si myslet, že právě to naše je to nejtěžší.

Štěpán, jeho máma a jeho děda mají se soběstačností problémy. Štěpán pomalu dospívá, musí se k ní nejprve dopracovat. Máma bojuje s nemocí a děda se stářím. Všem se v životě dějí nehezké věci. Některé z nich to rozděluje, některé to nečekaně spojí a pomůže jim přes všechny ty zlé ztráty nalézt jeden druhého.

Konce bývají smutné a bolavé, ale téměř vždy je za nimi něco dalšího, nového, neobjeveného. Další začátek...

30 23.12.2021

Jelikož si sám ze svých cest pořizuji suchopárné a nezáživné zápisky za účelem pozdějšího osvěžení paměti, zajímalo mne, jak se tato disciplína dá provozovat na profesionální úrovni a něco se i přiučit. :o) První polovina mě ohromně bavila. Vtip, nadhled, nevšední situace, zajímaví lidé, postřehy k zamyšlení. Psáno poutavě a čtivě. Dokonalé nadšení. Později se bohužel všechno začíná pomalu opakovat - kde se najíst, kde se složit hlavu, jak se zbavit dotěrného učitele, kde se najíst, kde se vyspat, kde se najíst, kde se najíst, kde se najíst. Moje pozornost časem upadala a když bylo zřejmé, že už se asi nic nového nestane, tak jsem ocenil lyrický popis návratu do vlasti. :o)

Popsaný pomalý způsob cestování je mi velmi sympatický. Nikam se nehnat, jít jen tak za nosem, spoléhat na vstřícnost a ochotu cizích lidí, čekat, co se přihodí. Někdy se nepřihodí téměř nic, ale i tak člověk pro sebe z každého okamžiku vytěží zážitky, o které jde v životě především. Naproti tomu naše uspěchané dovolené, kdy se člověk na jeden týden v roce snaží vidět všechno rychle a najednou, s tím nejdou srovnat.

PS: kniha mě trochu nečekaně podnítila i k tomu, abych si zjistil, co psychologové soudí o tom, když o sobě někdo mluví ve třetí osobě :o)

29 20.05.2020

Čeští autoři poslední dobou vystrkují růžky ve všech možných beletristických oblastech. Nebo spíš autorky. Kadlečková, Tučková, Soukupová, Vybíralová, Bolavá...šlo by pokračovat stále dál. Petra Stehlíková se pustila na pole fantasy a jde jí to velice dobře. Vymyslela originální svět, který se nachází na naší Zemi a kombinuje prvky středověku i moderních technologií (děj se odehrává v budoucnosti). Líbila se mi zápletka, která takovou koexistenci umožňuje a přitom není jako pěst na oko.

Hrdinkou je malá holka a příběh je vyprávěn takovým způsobem, že jsem celou dobu tápal, pro jaké čtenářské publikum je kniha určená. A nedospěl jsem k jednoznačnému závěru. :o) Ta malá slečna je děsně přemoudřelá, zvídavá a chápavá. Neustále klade otázky, které mají za úkol čtenáře obeznámit se světem a stále je po ruce někdo, kdo jí s chutí a zápalem odpovídá. První třetina se tak nese téměř čistě v duchu otázek a odpovědí.

Pak se konečně začne něco dít a je to velmi napínavé a čtivé, bohužel ale dost průhledné, což mě vede k tomu, že je kniha určena spíš pro mladší čtenáře. Nemám třeba rád spory vyhrocené jen kvůli tomu, aby později mohlo dojít k nevyhnutelnému usmiřování a prozření, že i ta druhá strana, která by měla být veskrze prohnilá a zlá, přece jen skrývá i spoustu dobrých vlastností. Taky autorka používá zbytečně mnoho uměle vytvořených slov, jen aby svět měl nějaký svůj vlastní jazyk, jak tak fantasy světy mívají. V tomto případě bych na jejich počtu klidně ubral.

Nicméně to všechno jsou jen malé mouchy. Jedná se o velmi povedenou a především originální knihu zabývající se otázkami útlaku a nesvobody, kdy hlavní hrdina disponuje nezvyklými schopnostmi, které se musí naučit ovládat často svépomocí a s jejich správným využitím pak má potenciál změnit svůj život a možná i život spousty ostatních lidí k lepšímu.

Není důvod otálet a rychle si sehnat další díl. :o)

29 06.06.2018

Ač fanoušek a obdivovatel, tentokrát jsme se s panem autorem minuli. Tato krátká črta se mi zdála sterilní, odtažitá, chladná a vyumělkovaná. Všechny tyto ingredience jsou sice základem většiny Kunderových románů, ale navíc je kolem nich vystavěný zajímavý příběh, který mi zde scházel. Kundera je známý díky svým odbočkám uvitř textu a tady jako by z šuplíku vytáhl ty dosud nepublikovné a slepil je dohromady. Objevují se nové motivy - mírně nesmyslná meditace o pupku, absurdní Stalinův a Kalininův příběh, ale i repetitivní stálice - vztah k matce či žert. A samozřejmě téma hlavní - význam bezvýznamnosti. Možná musím k tomuto v doslovu až přemrštěně glorifikovanému dílu ještě dospět.

28 30.10.2020

Psychedelické vyprávění na hranici noční můry, které sleduje pistolníka v honbě za svou obětí. Nebo snad sledujeme oběť chystající past na svého lovce? Svět, ve kterém se nacházíme, je pokřivený a jaksi mimo čas. Možná je to jen jeden z mnoha světů, do kterého se mohou prolínat i světy jiné. Jeho zákonitosti nemají pevné kontury a mění se nám před očima i pod nohama. Čas se může zastavit i nečekaně poskočit. Vize a obrazy, které se naskýtají našim očím a mysli, víří jako písek za divoké pouštní bouře a jen velmi pozvolna se vynořují obrysy v dálce, které mají ustálený tvar a ke kterým se snad v příštím dílu vydáme.

27 04.12.2022

S velkou mírou fantazie vyprávěný příběh z jednoho z 1000 možných paralelních světů, kde všechno je podobné a zároveň všechno jiné. Výběr hlavní postavy v podobě neohrožené, chytré a nesmírně odvážné mladé dívky, které při jejích dobrodružstvích vždy přeje štěstí (i když to na první pohled nemusí být zřejmé), dává tušit, že kniha je určena především starším dětem, nicméně i dospělí si zde najdou něco navíc, co děti zřejmě neodhalí.
Dvanáctiletá Lyra se rozhodne vzbouřit proti silné, utajované a dobře organizované instituci, která v zájmu vědeckého výzkumu začne unášet děti, což Lyru pořádně nakrkne a donutí jednat. Řídí se především svou intuicí a ta ji provede všemi možnými protivenstvími. Postupně získává důležité spojence a stane se nenahraditelnou součástí buňky odporu. Postavy nejsou vždy jasně čitelné a některé činy mohou s postupem času získávat odlišné výklady a dimenze, než se nejdříve zdálo. A to je dobře, protože právě ta nejednoznačnost je prvek, který v tomto žánru často schází.
Konec je přesně takový, aby čtenáře navnadil na další díl, takže nečekat, nelelkovat a rychle shánět...

27 23.04.2019

Vyprávění pro dětského čtenáře, čemuž odpovídá struktura i jazyk. Příběhu vlastně nic nechybí. Čtyři děti se snaží zachránit podivuhodný sněhem zavátý svět. Ne že by chtěly, ale jsou do toho natlačeny vlivem okolností. Proroctvím, ze kterého se nejde vymanit. Sledujeme přátelství, statečnost, obětavost, ale i zradu a odpuštění. Ze zlých postav jejich špatnost sálá na míle daleko. Oproti tomu hrdinové jsou dokonale chrabří a čestní. Svět je rozpoznatelně rozdělený na dvě části. Aspoň že dětští hrdinové v sobě mají ždibet rozporuplnosti. Po přečtení jsem byl mírně zklamán, ale po následných diskuzích u sepisování synova čtenářského deníku hodnocení zvyšuju. Budeme pokračovat dalším dílem. :o)

26 30.10.2020