A co když je to pravda?

recenze

Uchopit Bílou vodu není lehké, a to ani fyzicky, protože kniha patří mezi objemné svazky. Navíc zpracované téma je samo o sobě hodně těžké a lze na něj nahlížet z tolika úhlů pohledu, až by se nejednomu zatočila hlava.

Zkusme to tedy popořadě.

Do polorozpadlého kláštera v obci Bílá Voda přichází věkem a životem strhaná Lena, aby zjevně před něčím utekla, odešla. Někam dorazila. To se jí také podařilo a vítá jí Evarista, sestra řádu Anežčiných panen. Žije jich v klášteře několik a obhospodařují ruinu, jak to jen jde. Těžko, ale se srdcem na dlani. Lena o svém rozhodnutí dost pochybuje a ani srdečná a vždy nad věcí Evarista ji nepřesvědčí, že dělá dobře, ale jinou možnost nemá.

Evarista se Lenu snaží zapojit do činností v klášteře a po chvilkovém hledání se jí podaří pro pesimistickou Lenu najít to pravé, a to roztřídění pracovny matky přestavené, která je už nějakou dobu mimo sebe a chaos a tuny lejster je potřeba dát už dohromady. I proto, že v hromadách se válí třeba i dost nemilé zprávy…

Lena se pustí do třídění a život v klášter pomalu plyne dál. Jenže rozhodně ne v klidu.

Události spjaté s klášterem, řádem i jednotlivými osobami v něm nyní prodlévající se před Lenou otevírají jako stránky hodně zatuchlé knihy. Lena se ocitá v historii natolik děsivé, že tomu má problém uvěřit. Nejenom její vrozená skepse, ale i životní osud jí nedovoluje se vžít do historie místa i osob.

Lena však začíná chápat, že pokud se chce postavit vlastnímu osudu, musí zvládnout i osudy obětí událostí v Bílé Vodě.

A vrazi stále bloudí kolem…

Vytyčit jednu hlavní osu knihy je nesmírně těžké. Autorka Kateřina Tučková navíc tak své knihy nepíše. Už od Žítkovských bohyní je každému čtenáři jejích knih jasné, že rovná dějová linie, která se tak maximálně vlní mezi kopci, není v jejích knihách k dostání. Čtenář se musí hodně namáhat, aby stačil tempu autorčiných vyprávění, která se vždy rozbíhají do mnoha stran. V knize jsou rozehrány osudy jednotlivých postav, dějiny internace řádových sester, mnišských řádů i perzekuce církví jako taková. Padesátá léta jsou tu zobrazena ve svém celém hnusu a faktem zůstává, že i když kniha sama je fikce, stejně jako například Jozef Karika ve svém obřím a nekonečně děsivém Na smrt, autorka jen skládá skutečné události do beletristického rámce. Kdo se jen minimálně zajímá o dějiny těchto časů v našich zemích, nalezne tam mnoho podobností se skutečnými osudy lidí a faktem zůstává, že internace řádů skutečně proběhla.

Internovaní byli týráni a násilně přesvědčováni, aby se zřekli víry. Internovaným byl ztrpčován život až do neúnosné míry. Jejich trapitelé byly skety, které dokázaly jen ubližovat a ničit. Přesně toto je v knize zobrazeno ve veškeré míře frustrace, jakou z těchto časů dokáže čtenář mít.

V příběhu se však zajde ještě dál…

Čtenář navštíví vězení, schůze rudých pohlavárů, tajná setkání podzemní církve, nahlédne do deníku internované řádové sestry a s tím vším ještě ponese nelehký a doslova šílený osud Leny, spojnice mezi všemi událostmi. Ona sama však ještě nemá tušení, co všechno její příchod způsobí.

A aby toho nebylo málo, autorka minulost prováže se současností a jejími problémy, o nichž většina lidí nemá ani tušení, ale jedná se o zlo, které stále doutná.

Kniha je šílená. A to doslova. Pokud ji budete číst už jako rodič dětí, najdete pasáže, které Vám budou rvát srdce z těla. Pokud ještě v této životní fázi nejste, minimálně budete nevěřícně kroutit hlavou, jestli je to jen fikce, nebo se to popsané skutečně dělo. V tom Vám pomohu. Zrovna v popisech utrpení si autorka nemusela vymýšlet nic…

V tom dalším, ať se jedná o historické reálie církve, perzekuce, události kolem papeže a podzemní církev samotnou, autorka vše vcelku přehledně vysvětluje na několika místech knihy. Pokud Vás to zaujme, doporučuji další studium. A to i ve věci nejvíce kontroverzní části knihy. Řeknu jen tolik, je to možné, ale je to těžké.

Mnozí čtenáři vyčítají knize poněkud Cimrmanovský nádech, ve stylu „Nejsem tvůj strýc, jsem úplně cizí člověk!“ Na druhou stranu, je to beletrie. Ne encyklopedie, ale osudy bylo nutné nějak propojit. Pokud by postavy nekonzistentně běhaly kolem kláštera, mohlo by to být více dvojsečné, než když se někteří potkali. Autorka také sama několikrát upozorňuje, že je to román a fikce, byť postavená na skučených událostech. A romány takové zkrátka jsou.

Za mě je kniha super. Vyprávěná je z pohledu vypravěče, a to kolem mnoha osob. Putuje do několika rovin minulosti u mnoha postav, a přitom se v tom člověk neztrácí. Skoky z děje do historických dokumentů, byť fiktivních, dodávají ději na uvěřitelnosti a dějové zvraty a šokující odhalení protínají knihu od začátku až do konce. Navíc autorka opět upozornila na část našich dějin, která není úplně ve světle všeobecného zájmu. A měla by. Církev měla v našich zemích své pevné místo, a i když názor na ni můžeme mít každý jaký chceme, nelze se z toho nijak vylhat. A i popsané události je nutné akceptovat, mají reálné předobrazy a důsledky těchto činů lze vidět doposud.

Pokud se tedy nebojíte, zavítejte do Bílé Vody a vyslechnete si příběh jednoho místa, mnoha osudů a rozmanité bolesti, který se stát mohl, nemusel nebo se ještě stále děje.

Kdo ví.

Dlouho očekávaný přelomový román o ženách, víře a zlu. Bílá Voda. Takto poeticky se jmenuje pustá vesnice skrytá ve stínu pohraničních hor, kam kdysi přicházely zástupy poutníků vyprosit si pomoc u zázračné sošky Panny Marie. P... více

Komentáře (0)