Aktuální, argumentačně precizní a myšlenkově bohatý pohled na zneklidňující otázky dalšího vývoje našeho kontinentu

recenze

Evropa na rozcestí, kniha, v níž Stanislav Komárek reflektuje současný stav starého kontinentu, podává čtivý a na pečlivých poznatcích a analýzách založený rozbor problémů, v nichž se dnes Evropa nachází a které ji ohrožují paradoxně víc než dřívější války a nepřátelství mezi státy. Jednou z hlavních předností knihy je přitom fakt, že je napsána člověkem, který není programový euroskeptik a nemá žádné apriorní výhrady vůči tzv. procesu evropské integrace. Jestliže z této výchozí pozice přesto hledí na přítomnost a především budoucnost Evropy s neskrývanými obavami, dává to knize punc autenticity, myšlenkové poctivosti a ideologické nepředpojatosti, což samo o sobě je zase zárukou racionálního zhodnocení zkoumaného tématu.
Komárkova sečtělost a obeznámenost se všemi významnějšími politologickými a sociologickými spisy minulosti i současnosti na jedné straně a jeho schopnost propojování těchto poznatků s vlastními názory a zkušenostmi na straně druhé dávají ve svém výsledku vzniknout dílu, které, jakkoli formálně mnohovrstevné, zabíhající do nejrůznějších detailů a zabývající se obrovským množstvím sociálních fenoménů a interakcí, je přesto monolitickým celkem, v němž čtenář nezabloudí. Vůdčí idea je totiž pevně daná, je jí snaha o pochopení - především na základě analýzy historického vývoje - společenských jevů v dnešní Evropě, resp. hledání odpovědi na otázku, nakolik jsou tyto kauzálními determinantamy či naopak záměrným usměrňováním vývoje ze strany nejrůznějších sociálních inženýrů, politiků a lobystických skupin. Autor je racionalistou a zásadním odpůrcem tzv. spikleneckých teorií, ovšem právě tento jeho nezaujatý pohled jej často přivádí k poznání, že řada teorií, prohlašovaných za lživé a spiklenecké, jsou de facto pravdivým vyhodnocením stavu věcí. Cesta, po níž se dnešní Evropa ubírá vstříc své budoucnosti, je zkrátka určována oběma těmito faktory, totiž jak historickými determinantamy, tak záměrnou destrukcí národních států a převzetí moci nevoleným byrokratickým establishmentem. Dá se trochu zjednodušeně říci, že prolínání těchto dvou postulovaných axiomů, resp. zjišťování jejich vzájemného poměru tvoří základní půdorys knihy, který je následně dotvářen shromažďováním a pečlivým rozborem obrovského množství faktů.
Nabízí se otázka, jak tedy Stanislav Komárek vposledku vidí budoucnost Evropy, zda je spíš optimista či pesimista. Mám za to, že patrně platí ta druhá varianta. Ačkoli to není vysloveno apriorně, z onoho zmíněného výčtu předkládaných faktů je zřejmé, že liberálné-demokratický systém, který nejobecněji charakterizuje vnitřní podstatu evropských států i Evropské unie jako celku, dosáhl svých mezí a nyní se nachází ve stavu jakéhosi přechodného klidu před bouří. Demokracie totiž, jak známo, může smysluplně fungovat pouze tam, kde většinu populace tvoří politicky aktivní jedinci, kteří mají alespoň elementární zájem na prosperitě celku. Takovíto lidé jsou však dnes očividně v menšině, přičemž politické elity nechává tento alarmující stav naprosto klidnými, pokud jej přímo nevítají. Za takovéto situace, kdy je společnost vnitřně rozervána, vytrácí se z ní jakýkoli étos a většině lidí stačí k životu pouze chléb a hry, které jim vlády, žijící na dluh, štědře rozdávají, je pouze otázkou času, kdy dojde ke konečnému kolapsu.
Ukazuje se přitom, že liberální stát má sebedestrukční zákonitosti zakódovány už v samotné své podstatě. Nevyslovená, ale latentně jasně přítomná direktiva výkonu jakožto hlavního měřítka společenské hodnoty člověka zákonitě vyúsťuje do ostrakizování všech, kdo jsou „nevýkonní“ a tedy neužiteční. To pak dále vyvolává tlak např. na legalizaci eutanazie, na co nejrychlejší návrat „neproduktivních“ matek malých dětí z tzv. mateřské dovolené zpět do pracovního procesu atd. To samo o sobě by ještě nebylo nejhorší. Tato - s trochou ironie řečeno „přirozená“ - negativa společenského vývoje jsou rozšiřována o negativa vytvářená uměle, ať již jde o agresivně prosazované ideologie multikulturalismu a genderismu či o snahy zpřetrhat tradiční vazby a atomizovat tak společnost na údajně svobodné, nezávislé jedince, kteří jsou však ve skutečnosti amorfní masou, vyznávající jako primární zásady hedonismu a tudíž povolnou a politicky snadno ovladatelnou. Přirozená aktivita lidí je nahrazována pečovatelskými tendencemi státu, který přebírá odpovědnost za všechny a jenž za to výměnou žádá právě onu občanskou pasivitu. Je logické, že takto se ze státu stává byrokratický moloch, uzurpující si stále větší oblasti veřejného prostoru. Dochází k neustálému vymýšlení nových a nových „lidských práv“, což vytvořilo stav, kdy je fakticky nemožné racionálně řešit stále větší počet nejrůznějších právních situací. Státy tak vlastně fungují už jen ze své podstaty, z toho, že lidé víceméně ze setrvačnosti respektují morální standardy, přičemž stále více je jich třeba k dodržování zákonnosti nutit mocenskými nástroji.
Mám za to, že Komárkova kniha je skvěle vyargumentovaným, srozumitelně napsaným, aktuálním a logicky tedy i velice důležitým příspěvkem do diskuse, která se dnes vede ohledně budoucího vývoje na našem kontinentu. Jsem přesvědčen o tom, že každý, kdo si ji přečte, mi v tomto dá za pravdu.

To, co bývá zvykem chápat jako krizi ekonomickou, respektive finanční, je ve skutečnosti celkovou krizí západních společností. Co je vlastně žitým náboženstvím dneška – ekonomie a vzývání Růstu? Neleží jedna z obtíží dneška v potl... více

Komentáře (0)