Mnohem víc než hokej...

recenze

Na této knize je dle mého názoru nejpozoruhodnější to, že - ačkoli je pochopitelně věnována v prvé řadě sportovní dráze slavného hokejisty - nezůstává, jak se říká, na povrchu věci, ale jde mnohem hlouběji. Kniha o hokeji se tak stává knihou o životě jako takovém, sport tu není cílem sám o sobě, ale je představen jako jedna z možností, jak naplnit život něčím smysluplným, co dává radost nejen konkrétnímu jedinci, ale mnoha dalším lidem - kolegům z týmu či klubu, popř. divákům a fanouškům.
Kdysi jsem slyšel či četl, že popularita Bobbyho Orra dosahovala takových rozměrů, že když šel po ulici a na semaforu byla červená, strážník zastavil provoz, aby hokejista mohl přejít. No, nevím, co je na tom pravdy, jak jsem koupil, tak prodávám. Co pravdou ale je, to je skutečnost, že patřím ke generaci, která ještě Bobbyho Orra zažila „naživo“ - vzpomínám si na slavné finále Kanadského poháru z roku 1976, kde hrál a svým gólem přispěl k vítězství Kanady nad Československem.
Memoáry špičkových sportovců obvykle nemívají kdovíjak vysokou literární kvalitu a mnohdy se zabývají líčením vcelku banálních sekvencí či příhod ze sportovcova života v přesvědčení, že právě takovéto pikantnosti a historky jsou tím, co čtenáře zajímá nejvíc. V případě životopisu Bobbyho Orra jsem ale byl velmi příjemně překvapen tím, že se tady čtenář nejenže nesetkává s něčím podobným, ale že kniha je vyzrálým a troufám si říci i neobyčejně moudrým životním ohlédnutím se opravdové, tedy nejen hokejové osobnosti. Ačkoli je Bobby Orr držitelem bezpočtu nejrůznějších ocenění a rekordů, kterých během své veleúspěšné kariéry v NHL dosáhl, bere je pouze jako jakési „doprovodné jevy“ či „vedlejší účinky“ hokeje, přičemž tou hlavní hodnotou je pro něj - jakkoli to dnes může znít staromilsky - radost ze hry. V knize se na mnoha místech setkáváme s Orrovou skromností a odmítáním titulu superhvězdy, od kterého se distancuje s poukazem na týmový charakter hokeje, kde se sice občas objevují výjimeční jedinci, jimž ovšem dává vyniknout právě onen kolektivní duch v jejich mužstvu.
V této souvislosti se autor vyslovuje značně kriticky k některým jevům v současném, především mládežnickém hokeji. Vzpomíná na volnost, kterou za jeho mládí poskytovali trenéři začínajícím hráčům, na to, že - i když tato tvůrčí svoboda měla i některá negativa - právě tímto způsobem se mladí hokejisté učili nebát se jít do rizika, být v pozitivním slova smyslu sebevědomí a samostatní, umět převzít odpovědnost, strhávat svým příkladem ostatní. Dnešní, již od prvních hokejových krůčků na přísně vyžadovaném dodržování nejrůznějších strategických pokynů založený systém tréninku vede podle Orra k tomu, že se v dětech zabíjí kreativita a přirozený talent a hokejový svět tak přichází o mnohé potenciální hvězdy.
Jak již bylo řečeno, paměti Bobbyho Orra jsou svým širokým záběrem a orientací, která je na hony vzdálena pouhé sebeprezentaci či jen na hokej zaměřenými vzpomínkami mohou s „klidným svědomím“ vzít do ruky i ti, jimž tento sport nic neříká a kteří by tudíž kolem této knihy přešli bez povšimnutí. Je tomu již 35 roků, co slavný obránce Boston Bruins předčasně ukončil svou kariéru a jestliže se až dnes, po tak dlouhé době, rozhodl k napsání svého (nejen hokejového) životopisu, pak je jasné, že máme před sebou výpověď zralého muže, který nám určitě má co říci - a také říká!
Za sebe chci jen ještě jednou zmínit, že seznámení se s knihou Bobbyho Orra Můj osud pro mě bylo jedinečným čtenářským zážitkem a jsem tudíž rád, že ji mohu touto recenzí doporučit ostatním.

Legenda hokejového světa, Bobby Orr, konečně prolomil celoživotní mlčení a napsal memoáry, které jsou stejně unikátní jako on sám. Žádnému z hokejových obránců se nikdy nepodařilo napodobit jeho styl, žádný hráč nezískal tolik tro... více

Komentáře (0)