Pohádka, kterou dětem číst nebudete

recenze

Dvůr trnů a růží (2016) / katy238

Každý někdy potřebuje pohádku. Opravdu.

Ovšem série Harryho Pottera sedmým dílem skončila (skončila a ta poslední žlutá kniha to nezachrání), Tolkien je po smrti už dlouho a jeho příbuzní z jeho psacího stolu už asi více nedostanou, k návratu k příběhům Eragona se nějak nedokážu donutit a na mánii kolem Stmívání mám dost zlé vzpomínky (jediný fanoušek Deavera mezi vlhkými spolužačkami). A na Boženu Němcovou ani Andersena jsem náladu neměla.

Knižní výzva neknižní výzva.

Pak se vyloupla červená obálka se spoře oděnou mladicí a anotace zněla dobře. Kráska a zvíře, motivy, převyprávěnky.

Inspirující originál jsem v životě neviděla ani nečetla. Ale tak nějak mi ovace na knihu dávaly tušit, že živé hodiny ani jiný nábytek v knize nebudou.

Mno, proč ne, znělo mi hlavou a já to zkusila.

A spadla jsem do příběhu chudých lidí a bohatých víl po hlavě.

Ústřední hrdinka Feyre nemá zrovna lehké živobytí. Musí uživit zdeptaného otce a své dvě sestry a sem tam si od rodinné tabule utrhnout i kousek jídla pro sebe.

Jako nejmladší a zjevně nejvíce zodpovědný člen rodiny se stará o přísun bílkovin na rodinný stůl po svém a vydává se na pravidelné výpravy do lesa za přežitím. Sice si sama není vždy jistá, zda se ke své neúplné rodině chce ještě vrátit, ale slib je slib, tak Feyre zkouší osud každý den.

A jednoho nepříliš krásného dne v lese spáchá přečin tak zlý a tak urážlivý k prastaré úmluvě mezi dvěma říšemi, že si pro ni přijde vykonavatel trestu a odvleče ji od nic nechápající rodiny do svého... dvora?

Do své malé říše, kde nic není takové, jak se zdá.
Kde víly nejsou létající panenky s průhlednými křídly, ale hrdý nesmrtelný národ, kde jsou celkem pěkní chlapi, dobré jídlo a nekonečná možnost zábavy. Nesmíte ovšem moc daleko za hranice zahrady, která je pod vladařovou kontrolou. Lidé jsou v říši víl oblíbenou lovnou zvěří a stvoření, jaká se kolem potulují, sice většinou mluvit umí, ale rozumná řeč s nimi není.

Tak se mladá lovkyně Feyre ocitá ve světě, kterému nerozumí, rozumět ani nechce a neví pořádně, proč tam je.

Po několika pokusech vymanit se z podivného trestu se smíří s osudem, otevře pořádně oči a zkouší chápat svět, v jakém musí žít.

Zástupci vílího rodu jsou celkem ucházející, zábava ujde taky a když sem tam zapojí hlavu, zjišťuje, že její nový domov je fascinujícím místem s vlastními zákonitostmi, jaké by nepoznala ani v těch nejdivočejších snech,

Na celém tom snu ovšem leží černý stín a Feyre začíná chápat, že její úloha v celém tom zmateném příběhu je větší, než se kdy odvažovala chápat.

A navíc ten Tamlin, když není proměněný ve zvíře, by stál za hřích...

Mladá žena je však postavena před zkoušky mnohem větší a záleží jen na ni, zda ji její láska a lidské srdce dokáže dostat do cíle přes stezku bolesti a utrpení, kterou si sama zvolila. Záchrana vílí říše i jejího milovaného leží jen na jejích bedrech a ona nejistým krokem vstupuje na stezku zla.

Na rovinu, je to místy přeslazené. A naivní. Šíleně naivní. Jako intelektuální knihu roku bych to ani nenominovala a spoustu věcí čtenář uhodne tak sto stran před trochu natvrdlou Feyre.

Jenže je to dobré. Je to sakra dobré.

Když jsem se začetla, prostě jsem potřebovala vědět, jak to dopadne. Tedy, bylo mi celkem jasné, jak to dopadne, ale chtěla jsem ten příběh prožít s Feyre. Vidět jí do hlavy, chápat její lásku k Tamlinovi a radovat se s ní z každého malého vítězství.

Vzhledem k popisům milostných vzplanutí, smrtelných zranění a různých následků mučení, to není četba na dobrou noc pro děti, ale pro dospělého s touhou utéct do pohádkové říše je to ideální.

Protože každý chceme věřit, že existuje lepší místo za zdí a že tam čeká hodný vladař, který splní všechna naše přání a touhy a nezajímá ho, že jsme vlastně trochu blbí a vyděšení. Proto nás má rád. A že je ten vladař pěkný, to je příjemný bonus navíc.

A tak mohu zodpovědně říct, že už se dost těším na další díl a že s Feyre půjdu její nelehkou cestou dál. Protože mě zaujala a protože v říši víl mi bylo dobře.

A za to opravdu moc díky. Moc.

---

Dvůr trnů a růží Sarah J. Maas

Když devatenáctiletá lovkyně Feyre zabije v lese vlka, odvleče ji podivný tvor do svého doupěte, které se ukáže být jiným světem. Tam zjišťuje, že únosce není zvíře, ale Tamlin – jedna z nesmrtelných bytostí, které kdysi vládly sv... více

---

Komentáře (5)

Přidat komentář

---