Stín bohů vypouští na svět zlo nečekaných rozměrů

recenze

Wow. Od tohoto britského autora by se mohli učit všichni, kteří píší brutální krimi thrillery! John Gwynne v prvním díle své mytologické fantasy zacházel do tolika nechutných detailů, že jsem občas nestačila zavřít pusu. Už jen to, že do skrz naskrz krví nasáklého příběhu zapojil děti, je něco, co mi mrazilo krev v žilách.

Ale pojďme na to od začátku. Gwynne nám ve Stínu bohů představuje tři hlavní hrdiny - Elvu, Orku a Varga. Každý si jde za svým cílem, splnit úkol, který nedá jeho srdci klid. Elva chce slávu na bitevním poli, Orka hledá svého syna a Varg touží pomstít smrt své sestry. Všichni tři se tak nepřímo stávají drobnými kolečky v soukolí, které bude měnit svět. A i malé součástky umí zničit celý stroj. Bude to ale případ Stínu bohů? Jelikož jde o první díl série, budeme si muset počkat, jak to Gwynne navlékne…

Napínavý příběh sledujeme z pohledů každého výše zmíněného hrdiny. Start je tedy, jako u každé pořádné fantasy, pomalý. Varg nic neumí, musí se učit používat zbraně a srovnat se se skutečnostmi, které se mu nelíbí. I když žil daleko od akce, přece jen se k němu dostaly oslavující písně hrdinských činů lidí či dávno padlých bohů. Orka je oříšek, protože je zkušená a jde si tvrdě za svým - stále ale na ní je něco, co člověku nedá spát. Navíc je její příběh opředený bolestí ztráty a pulzující nadějí. Pro mne, jako matku, šlo o zobrazení nejhorší noční můry. S Orkou poznáváme přírodní ráz krajiny, kterou putuje. Díky jejím společníkům se i u ní setkáváme s popisem techniky boje. A i když se kapitoly s Elvou zdají být jako nejbezpečnější částí knihy, opak je pravdou. Jednak nás Gwynne v jejím “prostoru nechává poznávát námořní techniky, jednak nás seznamuje s krevní magií, odvahou, přátelstvím a ctí.

Tak jako většina prvních knih série bývá pomalejší, ve Stínu bohů to tak úplně není. Akce střídá akci a v odpočinkových fázích se seznamujeme s fungováním světa. Povahu knihy i bez detailů však pochopíme. Násilí a krev dominují celému příběhu a vsadím se, že to tak bude i ve dvojce, Hladu bohů. I když nás autor neseznamuje s každým kamínkem či fungováním lidského soužití, dává nám dost jasně najevo, že si máme užívat světa bez palných zbraní. Světa, kde um se sekerou či kopím je životně důležitou dovedností. Vrací nás do dob, kdy se hrdinou stal odvážný a čestný člověk. Pocity mi jen čas od času kazily chyby (Elva byla občas Eva, Agnar byl jednou v jednom odstavci zaměněn za Glórniho, drobné pravopisné přehmaty). Nic však nezmenšilo napětí, které ze Stínu bohů doslova odkapává jako krev z použité sekery, která před chvílí vězela v lebce nepřítele.

Pro někoho může být matoucí množství postav. Já se většinou držím dojmů, které z jednotlivců mám, na jména kašlu. Gwynne mne však s jednou postavou dokonale převezl, na Elvu jsem si musela zvykat a u Varga mne rozčilovala nerozhodnost. Z Orky jsem cítila takovou bolest, že jsem musela přestat číst a jít obejmout svého syna, který je jen o tři zimy mladší než její Breca. Ale abych nekončila smutně! Mapa, která je na předsádce, mi mnohokrát pomohla s orientací. Až v závěru knihy jsem měla strach, jak Stín bohů skončí, protože pasáže Elvy jsem skončila s pusou dokořán, Orka stála v bojovém nasazení a Varg s Krvopřísežnými hledali členy své skupiny. To, jak Gwynne příběh ukousl, bylo k vzteku. Ale na druhou stranu - Hlad bohů už spatřil světlo světa i česky, takže můžu jít a osudy hrdinů dál sledovat. Horší to bude pak. Netroufám si tuto sérii, která je prostoupena cizími slovy, číst anglicky. Takový machr nejsem a dílo britského génia si chci užít do poslední kapičky krve.

Ty nejlepší ságy jsou napsané krví. Uplynulo celé století od doby, kdy spolu bohové bojovali a navzájem se vyhubili. Zůstaly pouze jejich kosti, slibující velkou moc těm, kdo jsou dost stateční na to, aby se je vydali hledat. Vigr... více

Komentáře (0)