• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Nová kniha

Poslední průvodce Prahou - Josef Jedlička

Dva spisovatelé, kteří významně ovlivnili českou literaturu od šedesátých do devadesátých let 20. století, básník Ivan Diviš a prozaik a esejista Josef Jedlička... detail knihy

Nové komentáře u knih Josef Jedlička

Poslední průvodce Prahou

„Vlastně by byl omyl, pokud by někdo tuto knihu považoval například za literaturu faktu nebo dokonce jakési místopisné paměti. Podle mne to je čistá poezie, která vypadá jako místopisné paměti. Ta lehkost, svoboda, se kterou jsou vybírana jednotlivá hesla, a jak jsou pojednávána, nesvědčí o touze sdlěit fakta - je to esence vzpomínky na Prahu, která již neexistuje, ale zároveň v niterném detailu je nesmírně intenzivní. Příklad za všechny: Tramvaje podle čísel - citový povahopis všech linek tramvají...autor jde číslo po čísle a sděluje nám buď fakta, nebo historku nebo pocit, nebo...nic. Například tramvaj č. 3: "Pro mne bez příznaku, nikdy jsem jí nikam nejezdil." Tramvaj č. 7: "Cize žižkovská na rozdíl od 9 a 21 - důvěrně žižkovských". Podobně je na tom heslo Nádraží, kde je také výčet, jako: - "Wilsonovo: nádraží buržoazní, kosmopolitní, světácké..." - "Smíchovské: jakoby až sem sahala Plzeň, smutné, sazovité, vedlejší nádraží, daleko k němu, daleko odtud" - "Libeňské: dokonalý přízrak" - "Holešovice-Bubny: odtud jeden z naprosto neznámých pohledů, být už v Praze, ale stále ještě být na cestě..." A tak dále a tak dále. Mísení naprosto nepodstatných detailů s konkrétními příběhy, mikrovzpomínkami, zásadními hodnoceními celku - to je roztomilá kombinace, která si nejen nečiní nárok na úplnost (viz složitá redakční a ediční práce líčená v editorské poznámce), ale zároveň je to všechno jenom hra. Kdo si ji chce zahrát, je vítán a bude velmi spokojen. Heslo Stesk: "Stesk po Praze - roven stesku po milence, táhlý jak posečené strniště, stesk po Bohu, mystickém středu. Nedá se mu uniknout, v něm obsažena mnohočetná výčitka, ovšem i ona našemu zanedbání a propasení. Stesk po Praze, nejen krutý trestm ale jedno z atematických "témat": láska." Zní z emigrace počátkem 70. let, ale lze se s tím ztotožnit i z Liberce, i jako Pražák v Praze pražákující.“... celý text
— Apo73

---

Poslední průvodce Prahou

„Krásné. Takové všednodenní, ale právě to všednodenní se nenávratně mění a mizí. těším se na něco takového o devadesátkách :)“
— Marmarek

---

Poslední průvodce Prahou

„Požadují zrušení Janka Rubeše a distribuci této knihy do rukou všech lidí vyskytujících se v Praze, respektive: Potřeba vypíchnout detail, zmínit výjimku, upřesnit závorkou, odbočit k formativnímu příběhu, protřídit a seřadit – vlastně docela piplavá práce, za níž stojí touha zpřítomnit neodvratně zaniklý časoprostor a tím se opětovně navázat na ztracené území; a jedná se o území mimo jiné jazykové, odtud neustálé nutkání k zmínění lokálních i rodinných názvů. Zdá se mi poněkud šťastné, že kniha vychází z takovým odstupem (napsána v 1. polovině 70. let) – rozšiřují se tím základní časové body: dětství a dospívání autorů – čas psaní autorů – momentální čas čtenářský (samozřejmě by šlo pitvat časové vztahy ještě nuancovaněji – pozůstatky Rakouska-Uherska, meziválečné období X komunistický převrat, Praha momentální a Praha z osobních vzpomínek čtenáře atd.) Vytváří se tím značné napětí co do prožívání – období 20. až 60. let je ztvárněno nesmírně plasticky, se všemi atributy zaniklé skutečnosti (akcíz, opraváři všeho druhu – "Klinika loutek"! –, ohrady periferie, roletáři...) a zároveň s důrazem vědomé závažnosti, které jsou "dětskému pravěku" připisovány. Pak je tu období mnichovského exilu, které je vlastně zmiňováno explicitně jen výjimečně. Z hesel však prýští osudový pocit toho, že Praha před emigrací je již definitivně zaniklý svět, že již není možné se do něj navrátit – což je popisováno tak, jako by to platilo plošně (pro všechny nastávající generace i na současné neemigrující) a úplně pro všechno. Zejména Jedličkovy texty nahlíží třeba na vánoční zvyky či na "nezbednou" jízdu na řetízkovém kolotoči jako na něco již nemyslitelného; pocit všeobecné nedosažitelnost umocňuje i často používány trpný rod. Tato evokace se však dostává do napětí s pražskou vazbou současného čtenáře, který zjišťuje, že nejen že se určité věci nezměnily, ale zejména dětské prožívání, jak jej Diviš a Jedlička představují, je v mnoha ohledech univerzální a nezávislé na prostoru – všechny ty iracionální tísně a potřeštěná nutkání; například opakovaně se vyskytuje velmi dobře známý pocit dětského toužení po určitému cíli, jež však při dosažení nesplňuje očekávání, čímž se vyjevuje kvalita nedosažitelnosti, samotný smysl tkvící v očekávání a v účinku představy (např. ubohá pouťová, ale lákavá panoptika, vodnaté drahé, ale načančané třešně, vzrušující ceny na střelnici, které snad ani nelze vyhrát...). Nebo majetnicky soukromá rozkoš z jízdy prázdnou tramvají, která jede "jen kvůli mně". Právě toto neustálé střetávání čtenářské a autorské perspektivy, která se v prožitku i poznané skutečnosti někdy liší a někdy ne, dělá z Posledního průvodce Prahou i nesmírně zábavné čtení. Jedličkovy a Divišovy texty lze poměrně bezpečně odlišit i bez na jisto vtisknutých iniciál. Divišovy podstatně kratší texty mají sklon ke glose, jízlivosti, někdy až rozdurděnosti – poměrně vtipný mi připadá jeho urputný odpor vůči Sokolu ("prašná nuda", "Zpocené a branné srazy sokolské, z nichž si pamatuju už jako kluk jakousi rozmáchanou bezbrannost proč a vlastně k čemu"). Jedličkův přístup jako by byl spíš archivářský než citový, plný soustředěné evidence, byť i jeho základ tkví ve velmi osobních prožitcích, které zobrazuje s melancholií i specifickým vtipem: "Uhlíř měl moje tajné sympatie. Chtěl jsem, aby nás okrádal." Je parádní, že knize se dostalo tak pečlivého edičního i velmi úhledného grafického zpracování, jásal jsem také při tom, když jsem uzřel japonskou vazbu – jenže! Vazba, která umožňuje pohodlné rozložení knihy na stole, se zde dostává do napětí s tím, jak tenkou plochou je přilepena k obalu. Asi tak od poloviny knihy se tak dostává pod tlak stránek a výsledkem je smutné odlepení. Přitom by stačilo k obalu přilepit obě strany hřbetu vazby, ach jo! To nic nemění na tom, že je to omamná publikace. Přední hračkářství byla v Praze tři – na nábřeží těsně pod Letnou "U Krále železnic" – obchod specializovaný na vláčky, hlavně později elektrické, v jeho výloze jezdilo celý rok několik vláčkových souprav a z našich končin se tam chodilo na podívanou pouze za tímto účelem. Ostatně daleko více fascinující než ony pohyblivé vláčky byla kašírovaná krajina, sestavená na celé ploše výkladní skříně, které probouzela dětskou nenasytnost a vedla k představě, že by se takováto miniaturní liliputánská země dala zbudovat na areálu nesrovnatelně větším, kde by byly v pohybu i ostatní součástky. (s. 45)“... celý text
— lubtich

---

---

Poslední průvodce Prahou

„Nesmírně bohatá a rozsáhlá literatura o Praze (tzv. pragensie) se rozrostla o jednu nevšední a velice zajímavou položku, totiž o osobně laděného Posledního průvodce Prahou, za nímž stojí dvě významné osobnosti české literatury, prozaik a esejista Josef Jedlička (1927 - 1990) a básník a esejista Ivan Diviš (1924 - 1999). Jedlička je autorem novely Kde život náš je v půli se svou poutí, vzpomínkové prózy Krev není voda či esejů České typy. Po srpnu 1968 emigroval do Německa a působil jako redaktor rozhlasové stanice Svobodná Evropa. Diviš napsal řadu básnických sbírek (mj. Sursum, Thanathea, Beránek na sněhu či Odchod z Čech) a soubor deníkových záznamů a reflexí Teorie spolehlivosti; v roce 1995 získal Státní cenu za literaturu. V roce 1969 emigroval taktéž do Německa a v Mnichově pracoval jako knihovník v rozhlasové stanici Svobodná Evropa. Emigrace byla pro oba české autory tíživá, stýskalo se jim hlavně po rodné Praze, což dobře vyjádřil Ivan Diviš v rozhovoru s Karlem Hvížďalou: „Nestýská se mně po Československu, to je chiméra, žel ani ne po Čechách, páteř té země je několikrát zlámána doslova topograficky, po čem se mně ale stýskat nepřestane, je Praha, město nenahraditelné.“ Tvorba společné knihy se pro Jedličku s Divišem stala jakýmsi záchranným pásem. Jejich Poslední průvodce Prahou vznikal v první polovině 70. let (celek je datován lety 1974 - 1975) a byl psán pro exilové nakladatelství Zdeny Salivarové a Josefa Škvoreckého Sixty-Eight Publishers v kanadském Torontu, z nejasných důvodů zde však nakonec nikdy nevyšel a vydání se opožděně dočkal až nyní, dávno po smrti obou autorů, a to péčí editorky Kláry Soukupové s ilustracemi Jindřicha Janíčka. Nic to ale nemění na zajímavosti ne zcela dokončené knihy. Jedná se o jakýsi slovník, v němž se oba autoři pokusili v jednotlivých heslech zachytit vše, co si zapamatovali ze života v Praze svého dětství a mládí. Šlo o sebemenší detaily: názvy ulic, firem, obchodů, sportovců, restaurací, parků, zvyků, reklam, prostě všeho, co jim z raných let života uvízlo v paměti. A protože oba byli velcí spisovatelé, vzniklo literární dílo jedinečné, mj. už jen díky tomu, o jak odlišné autorské osobnosti se jednalo – Jedličkův styl je spíše melancholický, Divišův rafinovaně invektivní. Do popředí „vystupuje společná zkušenost stesku po nepřítomném místě, jež pisatelé postrádají, protože v něm opustili prostor, do něhož vrostli a jenž je zásadně utvářel,“ jak píše editorka v doslovu. Řada hesel se váže přímo k Praze a jejím místům a objektům, ale jiná hesla se rozrůstají do rozsáhlejších vzpomínkových pasáží, které od daného tématu odbíhají třeba i k rodinným vzpomínkám nebo zážitkům z dětství a mládí. A tak tu vedle biografů, hřbitovů, restaurací, knihkupců, trafik, tramvají, hračkářství, nádraží či stadionů najdeme i hesla o cigaretách, doutnících, jídle, jízdenkách, reklamách, řeznících, strážnících, taxíkách, uhlířích či zmrzlinářích, protože to všechno také patří k Praze a ke vzpomínkám obou autorů.“... celý text
— milan.valden

---

Poslední průvodce Prahou

„S rozkoší přelouskáno na cestě mezi Prahou a Karlovými Vary. Dva pábitelé, čtyřicátníci na útěku před Rusem, vzpomínají v exilovém Mnichově na dětství a mládí, zkrátka dobu "před". Skrze abecedně řazená hesla líčí Prahu prvorepublkovou, válečnou, popřevratovou, padesátkovou, vždy jaksi ztracenou, s půvabem starých časů a následně komunisty pošpiněnou. Se smutkem, nostalgií, úsměvem, úšklebkem. Rozmáchle, věcně, stručně. A je to skvostné čtení... V jakýchsi reklamních tiskopisech Kulíkovy firmy: "Kam sahá pánská punčocha? - Až se. - Kam sahá dámská punčocha? - Ta až sem! - A kam sahá domácí přítel? - Ten sahá po šálku té dobré Kulíkovy kávy!" (Meinl, Kulík, lahůdkářství, s. 114) "A každý stárnoucí národ má takové místo a kolem něho se asociativně stře podobný vějíř psychfenoménů, jejichž společný jmenovatel je iracionalita a nedospělost. Čím je národ starší, tím je ono místo nedospělejší, jako by hledalo po vlastním těle pubertu bez jásotu, který k ní rovněž patří." (Strahov - Masarykův stadion, s. 185)“... celý text
— petrarka72