-

Albert Camus citáty

francouzská, 1913 - 1960

Citáty (58)

"Všiml jste si, že teprve smrt křísí naše city? Jak najednou milujeme přátele, kteří nás právě opustili, nemám pravdu? Jak obdivujeme své učitele, kteří už nepromluví, protože mají ústa plná hlíny! A my z ničeho nic pocítíme úctu, úctu, kterou od nás možná celý život marně očekávali. Ale víte, proč k mrtvým býváme vždycky spravedlivější a šlechetnější? Z prostého důvodu! Jim už nejsme ničím zavázáni. Ponechávají nám svobodu, můžeme si odbýt povinnou vzpomínku mezi koktailem a hezkou milenkou, zkrátka když nemáme nic důležitějšího na práci. Kdyby od nás něco vyžadovali, bylo by to uchovat si jejich památku, jenže paměť je krátká. U našich přátel v nás probouzí lásku smrt čerstvá, a přitom bolestná a dojímavá, potrpíme si na vlastní rozechvění a přitom se koneckonců dojmeme i sami nad sebou." Pád


„A v tú noc pochopím, že človek môže chcieť zomrieť, lebo vzhľadom na určitú priezračnosť života už na ničom inom nezáleží. Človek trpí a poddáva sa jednému nešťastiu za druhým. Znáša ich, uzrozumený so svojím osudom. Ľudia si ho vážia. A potom príde jeden večer, a nič: stretne priateľa, ktorého mal veľmi rád. Ten sa s ním rozpráva bez záujmu. Keď sa ten človek vráti domov, zabije sa. Potom ľudia rozprávajú o osobných trápeniach a o skrytej dráme. Nie. A ak treba za každú cenu nájsť príčinu, zabil sa preto, lebo nejaký priateľ sa s ním rozprával bez záujmu.“ (Rub a líce, s. 45)


„Abyste přestal být sporný, musíte zkrátka přestat být.“


„Chystala sa už zomrieť a dcéra ju obliekla do hrobu, ešte keď žila.“ (Rub a líce, s. 82)


„Jediný spô­sob, ako sa vyrov­nať s neslo­bod­ným sve­tom, je stať sa tak slo­bod­ným, že už len tvoja samotná exis­ten­cia je pre­ja­vom rebé­lie.“


„Povedal by som, že ani nie tak z márnotratnosti ako z nejakého iného druhu lakomosti, som skúpy na tú slobodu, ktorá sa vytratí, len čo začne byť majetku nadbytok.“ (Rub a líce, s. 10)


„Spisovatel se přirozeně nemusí zastavit před ničím. Pro něj neplatí žádná omezení, jeho touha může dojít až do konce. V tomto ohledu je Sade dokonalý literát. Člověk revoltující


„Tým, že odmietnete kompliment alebo prejav úcty, vlastne nabádate poklonkára, aby si myslel, že ním pohŕdate, a vy pritom len pochybujete o sebe.“ (Rub a líce, s. 14)


„Život je součet všech našich rozhodnutí“


A tady jsou stromy, znám jejich hrbolatost, tu je voda, pociťuji její chuť. Ty vůně trávy a hvězd v noci a za večerů, kdy se srdce uvolňuje, jak bych mohl popírat tento svět, jehož moc a sílu pociťuji? Avšak veškeré vědění této země mi neposkytne nic, co by mě ujistilo, že tento svět je můj. Popíšete mi ho a naučíte mě ho zařadit. Vypočítáte jeho zákony a protože žízním po vědění, připustím, že jsou pravdivé. Ukážete mi jeho mechaniku a moje naděje vzroste. Zcela nakonec mě poučíte, že tento přenádherný a rozmanitý vesmír lze zredukovat na atom a že atom se dále redukuje na elektron. To všechno je v pořádku a čekám, že budete pokračovat. Vy ale začnete vykládat o neviditelném planetárním systému, v němž elektrony obíhají kolem jádra. Vysvětlíte mi ten svět pomocí obrazu. Pochopím, že jste se dostali k poezii: nikdy se už nic nedovím. Mám čas se nad tím pohoršovat? Mezitím jste už změnili teorii. A tak věda, která mě měla poučit o všem, končí v hypotéze, jasnozřivost se ztrácí v metafoře, nejistota se změní v umělecké dílo. K čemu bylo všechno to úsilí? Jemné linie těchto kopců a ruka večera na vzrušeném srdci mi povědí mnohem víc. Vrátil jsem se na začátek. Poznal jsem, že i když díky vědě dokážu pochopit jevy a vyčíslit je, nemohu se zmocnit světa. I kdybych prstem objel celý jeho reliéf, nevěděl bych o něm nic víc.


Abychom světu porozuměli, musíme se od něj občas odvrátit. Abychom byli prospěšnější lidem, je třeba si je chvilku držet od těla.


Běda mně, který jsem se opovážil přemýšlet.


Co vím o morálce a povinnostech člověka, za to vděčím kopané.


Člověk je jediné stvoření, které odmítá být tím, kým je.


Člověku pomůžeme víc, když mu nastavíme příznivý obraz jeho samého, než když ho budeme ustavičně upozorňovat na jeho chyby.


Existuje dobro a zlo, vítěz a poražený. Když se člověk nemýlí, musí mít pravdu. Závěr z této neúprosné logiky okamžitě vyvodí dva tisíce energických plic, které soudce obviní, že se zaprodali, nebo se nechali koupit….Existuje dobro a zlo - toto náboženství je nemilosrdné!


Existuje pouze jeden opravdu závažný filozofický problém: to je sebevražda. Mýtus o Sisyfovi


Existuje pouze jediný případ čistého zoufalství, a to zoufalství člověka odsouzeného na smrt


Jak vidíte – aby se člověk zprostil viny nestačí, že se obžaluje sám, leda by byl čistý jako beránek. Musí se obžalovat jiným způsobem, který jsem po mnohaletém úsilí vypracoval a jejž jsem objevil teprve ve chvíli, kdy jsem dopadl až na dno. Do té doby kolem mne nepřestával šumět smích a já nadarmo podnikal bezhlavé pokusy připravit ho o tu blahovolnou, bezmála něžnou přívětivost, z níž se mi dělalo nevolno.


Jaký je tedy onen nevypočitatelný cit, který zbavuje ducha spánku nezbytného pro život? Svět, který dokážeme vysvětlit, byť falešnými důvody, je důvěrně známý svět. Naopak ve vesmíru náhle zbaveném iluzí a světla se člověk cítí jako cizinec. Toto vyhnanství je neodvolatelné, protože je zbaveno vzpomínek na ztracenou vlast nebo naděje na zaslíbenou zemi.


Jednat, milovat a trpět ve skutečnosti znamená žít.


Jestliže za jistých okolností člověk odpovídá "nic", když se ho někdo ptá na povahu jeho myšlenek, může to být pouhá finta. Milované bytosti to velmi dobře vědí. Pokud je však taková odpověď upřímná, jestliže ztělesňuje onen podivuhodný stav duše, kdy prázdnota se stává výřečnou, kdy je přerušen řetěz každodenních gest, kdy srdce se marně pídí po článku, který by tento řetěz obnovil, pak je vlastně prvním znakem absurdity. (Mýtus o Sisyfovi)


Jistota, že jsme inteligentnější než ostatní, je povážlivá už proto, že ji s námi sdílí tolik pitomců.


K vraždě člověka jsou vždycky důvody. Zato je nemožné ospravedlnit, že žije. Proto si najde zločin vždycky obhájce a nevinnost jen někdy.


Každá překážka umožní urazit další kus cesty.


Láska ze soucitu je vlastně jen ranou z milosti.


Lhát neznamená jen říkat to, co není pravda. Znamená to hlavně říkat víc než to, co je ve skutečnosti pravda.


Ľudia majú dvojakú tvár: nemôžu milovať bez toho, aby pritom nemilovali sami seba.


Musíme chránit nikoli člověka, ale možnosti v něm obsažené.


Na konci každého racionalismu je masový hrob.