Barbara Nesvadbová citáty

Přidat do oblíbených Koupit knihy

česká, 1975

Citáty (100)

„Láska je dar. Ne komplikace.“

„Lásku, kterou člověk jednou zabil, nelze vrátit.“

„Loučení je proces. A nikdy nikdo nestanovil pravidla.“

„Má Žáčkův talent automatické poesie. Neumím říct, že je to roztomilé. Nebo příjemně naivistické. Neumím použít jakýkoliv svůj běžný sarkastický komentář. Neumím se posmívat. Miluju ho.“ — Iluze

„Milovat muže je přece tak cenný, neopakovatelný pocit.“

„Miluji svůj každoden nadevše.“

„Musí být zlý, aby nebyl smutný.“

„Musí začít mít ráda sama sebe. Až pak může dovolit komukoliv druhému vstoupit do jejího vlastního života.“

„Myslela jsem, že až ho jednou potkám - v kině, na vernisáži, v parlamentu - zvládnu to. Kolena se mi nerozklepou, protože on už bude jen někdo, koho jsem milovala. Myslela jsem si, že to zvládnu... Mýlila jsem se.“

„Na žádném odlišném místě na světě, mezi kterýmikoliv jinými lidmi se nechováme tak přirozeně jako v rodině. Nikde si nedovolíme víc křičet. Víc plakat. Ani víc milovat. Rodina je bezpečí. Rodina je láska. Rodina je absolutní blízkost. Důvěra. Hodnoty, které je prostě hloupé vzdát jen proto, že za každým jednotlivým rohem je nová, možná zábavnější možnost.“

„Najednou mi pokorně dochází, že není nic hezčího než skutečně milovat muže.“

„Naše vlastní rodičovství nemá právo soudit nikdo. Snad jen naše děti. A jejich psychiatři. Pochopitelně.“

„Něco jiného je s partnerem zestárnout a něco zcela jiného je si již starého muže vzít.“

„Někdy z těch nejhorších chvil budou ty nejhezčí prožitky.“

„Nelze zachránit celý svět. Ale kousek, ten kousek, který člověk vidí, vnímá, ve kterém žije, ten jistě zachránit lze.“

„Nemohu mu být přítelem. Ne po těch polibcích.“

„Nerozumím situaci, když rodič smaže vlastní dítě. Nezajímá ho. Nechce ho vidět. Neumím si to vůbec představit. Nedokážu to pochopit. Neumím to nahlédnout. Přijmout. Nerozumím tomu.“

„Netušila tehdy, že co mine dvacet let, začne spíše preferovat vzorec RADĚJI NEZAŽÍT, než TĚŠÍM SE NA COKOLIV, CO PŘIJDE.“

„Neuměla bych být přítelem muži, kterého miluji víc než vlastní život. Nepřeháním. Dýchala bych za něj. Nikdy, za celičký svůj už docela dlouhý život, jsem necítila tolik lásky. Sounáležistosti. Blízkosti.“ — Iluze

„Neumím se ho vzdát. Jeho tělo se otisklo do mého. Navždy tam zůstane. Jako vlys.“

„Nevím, komu tuto knihu píšu. Možná Tobě. Ale kdo jsi Ty? Znám Tě vůbec? Asi ne. Nesmyslně jsem si do Tebe projikovala své sny, nesplněné touhy a ideály. Co jsem čekala za zázrak od tisícího devdesátého prvního polibku svého života? A co jsi čekal Ty? Chtěl jsi něco přebít? Staré zážitky? Starou lásku? Sám sebe? To jsi chtěl? Nepovedlo se. Přebil jsi jen mne. Ale to jsi asi nechtěl, viď?“

„Nevím, proč jsem tak neochvějně přesvědčena o tom, že právě on byl ideální. Vždyť já vlastně ani nevím, jaký muž by byl ideální. Já už prostě jen nechtěla znovu zkoušet. Chtěla jsem jistotu. Už jsem si nechtěla hrát.“

„Nevnímám vlastní samotu jako osamělost.“ — Iluze

„Nežijeme ve světě, svět žije v nás.“ — Iluze

„Nicméně pár let po čtyřicítce se neschopnost zanalyzovat vlastní chování už ani na divné rodiče svést nedá...“

„Nikdo, kdo nepoznal, si neumí představit, jak těžké je nemít domov.“

„Nikdy jsem neplánovala být Viktorkou. Nikdy.“

„Nikdy nezapomenu tvoje ruce. Tolikrát jsem je pozorovala. Připomínaly mi domov. Ani tvoji chůzi. Natožpak tvoje objetí. Nikdy.“

„Nikdy to milování nezapomenu. Co budu na světě živa, budu vzpomínat na tuhle noc. Nikdy nepopřu minutu lásky. Sekundu splynutí.“

„Nikdy, s nikým, nikdy jsem nezažila to, co s ním. Jeho tělo je mi bližší než moje vlastní.“