-

Damien Echols citáty

Přidat do oblíbených Koupit knihy

americká, 1974

Citáty (16)

„"Co chce zářit světlem, musí vydržet hořet." Ten citát jsem si převaloval v hlavě znovu a znovu. Pravda, která je v něm skrytá, mě naplňuje naprostým úžasem. Věřím, že je to důvod, proč všichni trpíme. Je to význam, který všichni hledáme v tragédiích našich životů. Bolest nás prohlubuje, vypaluje z nás nečistoty a malicherné sobectví. Činí nás schopnými empatie a soucitu. Činí nás schopnými lásky. Bolest je oheň, který nám umožňuje povstat z popela toho, čím jsme byli, a k tomu si plně uvědomit, čím se můžeme stát. Když dokážete poodstoupit a uvidět v tom přirozeném pochodu krásu, je to nevýslovně úžasné. Celý život jsem slýchával, jak lidé říkají: "Proč by Bůh dovolil, aby se to stalo?" Myslím, že je to proto, že zatímco my vidíme jen tu tragédii, Bůh vidí jen tu krásu. Zatímco my vidíme neštěstí, božstva vidí nás, jak se vrávoráme a vlečeme krůček po krůčku blíže světlu. Skutečně věřím, že jednoho dne budeme svítit tak jasně jako samotní archandělé.“

„„Jak jsem rostl, naučil jsem se také stydět za to, že jsem chudý. Začalo to být ponižující a udělal bych cokoli, abych tuto skutečnost před zbytkem světa skryl. Vyvinul se u mě zdrcující pocit, že jsem odevšad vylučován. Kamkoli se podíváte, vidíte lidi s věcmi, které nemůžete mít, a to na vás zanechá silné psychické následky. Hlavně v průběhu dospívání. (Život po smrti)“

„Kdybych měl přesně stejný zážitek podstoupit ve svém současném věku, potřeboval bych po zbytek života terapeuta. Noční můry by mě oloupily o můj drahocenný spánek a měl bych z toho nervy nadranc. Nedokážu přesně uričit, kdy jsem tuhle svoji pružnost, schopnost se od děsivých událostí jen tak odrazit, začal ztrácet, můžu se jen ohlédnout a konstatovat, že je pryč. (Život po smrti)“

„Kobutsu je plný paradoxů: zenový mnich, který si zapaluje jednu od druhé, vykládá vtipy hraničící s pornografií a vždycky dokáže uznalým zašilnáhím ocenit ženskou anatomii. Je to svatý člověk, pouťový vyvolávač, anarchista, umělec, přítel a kretén, a to všechno zabalené do jednoho hábitu. Okamžitě jsem v něm našel zalíbení. (Život po smrti)“

„Měl jsem pocit jako Jekyll a Hyde - část mého já u ní (matky) chtěla hledat nějakou útěchu, aby mi řekla, že všechno bude v pořádku. Ta druhá část chtěla říct věci, které by jí projely rovnou do srdce a zabolely ji stejně, jako její slova bolela mě. (Život po smrti)“

„Moje matka stáhla okénko a on stál u nás a mluvil s ní, dokud z parkoviště neodjela všechna ostatní auta a mozky se nám v tom neúprosném letním vedru nevařily v hlavách. Když jsem o léta později chodil na kázání o očistci, přestavoval jsem si ho nějak takhle - ne vyložené peklo, ale dost zlé na to, abyste toho parchanta, co Vám visí na okně, a nutí vás na tomhle pustém místě stárnout, prokleli. (Život po smrti)“

„Narodil jsem se v zimě, a tak jsem se stal dítětem zimy. Skutečné štěstí jsem pociťoval jen za krátkých dní, dlouhých nocí a za drkotání zubů. Zimu miluji. Každý rok po ní dychtím, těším se na ni...její krása a samota mě bodá do srdce a přináší s sebou vzpomínky na všechny předešlé zimy. (Život po smrti)“

„Neměli jsme telefon. takže se rozhodlo, že matka vyběhne zadními dveřmi, přeběhne k sousedům a poprosí je, aby si mohla zavolat od nich. Jediný problém byl, že sousedé neotvírali. Moje matka stála na verandě, tloukla na dveře a křičela: Potřebujeme pomoc! Prosím, nechte mě si od vás zavolat!. Bylo to všechno martné, protože jí sousedé odmítali otevřít. Potom, co přijeli policajti, jim sousedé řekli, že si mysleli, že moje matka zastřelila mého otce a pak šla i po nich. (Život po smrti)“

„Pokud se někdo pustí do čtení, protože chce vidět, jak vypadá život z odlišné perspektivy, než je ta jeho, pak budu spokojený. Pokud to někdo čte, protože chce vědět, jak vypadá život z místa, kde právě pobývám, pak budu šťastný. To jen z těch vykradačů hrobů se cítím nedobře a neklidně - z těch, kterým na mně vůbec nezáleží, ale zajímají se jen o takové věci, jako jsou lidé sedící v celách smrti. Tito lidé jsou obklopeni aurou kroužících supů a je na nich něco nezdravého. Libují si v depresi a jejich životy obvykle mají sestupnou křivku. Jejich duše se většinou zdají být mrtvé jako larvy, co v létě hodují na přejetém zvířeti. S touto energií nehodlám mít nic společného. Chci vytvořit něco, co bude trvale krásné, ne výstavku groteskního obludária. (píše v úvodu své knihy: Život po smrti)“

„S některými ostatními chlapy, co sedí v cele smrti, jsme si vykládali o tom, co jsme jako děti prožily, a oni se mému nuznému dětství smějí. Já se směju s nimi.....Dnes, když na to vše můžu jen vzpomínat, to legrační připadá i mě. Ale nebyla to pro mě legrace odjakživa. (Život po smrti)“

„Tady uvnitř moc gentlemanů nepotkáte, ale Jonas vyčníval dokonce i v tomto prostředí. (Život po smrti)“

„Ten večer, kdy mě poprvé vsadili do cely smrti, jsem jako sousedy dostal dva nejzáštiplnější staré parchanty pod sluncem. Jeden se jmenoval Jonas, ten druhý byl Albert. Oběma bylo hodně přes padesát a po tělesné stránce pamatovali lepší časy. (Život po smrti)“

„Utrpení života mě obkličuje jako smečka vlků. Čeká na to, až mě vyčerpání srazí na kolena, aby mě mohlo dle libosti zhltnout. Zdržuje se nad mými kostmi a jako démon se pyšní svou hostinou. Když vás požírá život, vždycky začne od vašeho srdce. (Život po smrti)“

„Ve filmech jsou to vždycky ti ostatní vězni, na koho si musíte dávat pozor. Ve skutečném životě jsou to strážní a vedení. Dají si záležet, aby váš život učinili těžším a ještě více stresujícím, než už je, jako kdyby nestačilo, že čekáte na popravu. (Život po smrti)“

„Vězení je obludárium. Ani v nejvěhlasnějších cirkusech nemají tušení, oč přicházejí. Budu vaším principálem a provedu vás po tomto koutku pekla. Připravte se na to,ž e oněmíte úžasem. Pokud je ruka skutečně rychlejší než oko, nikdy nebudete vědět, která bije. Sám vím, že jsem to nevěděl. (Život po smrti)“

„Vzpomínám si na ten trest a na to, že jsem nebyl sám. Opět jsem si musel stoupnout před celou třídu, tentokrát spolu s dvěma dalšími kluky, a půl hodiny nad hlavou držet štos knížek. Všichni tři jsme stáli s rukama rovně vzpaženýma, třásli jsme se námahou a učitelka na nás zuřivě řvala a říkala věci jako: teď poznáte, že to se mnou nebude žádná legrace! Tolik ke školce. (Život po smrti)“