Agi
diskuze
Niečo úsmevné na víkendový večer:
Kdesi u Tábora ho přepadla slabost z hladu, a tak koně prodal sedlákovi, najedl se u něj jitrnic, šel se vyspat do stáje, v noci koně ukradl a pokračoval v útěku. Tak to provedl ještě několikrát, ale při posledním kradení ho div nechytili a polekaný Slavík se začal rozhlížet po nějakém bezpečnějším živobytí.
Pár dní hrál po vsích karty o peníze, vždycky všechny obehrál a vždycky se za ním pustili všechny psy a vždycky jim na svém skvělém koni lehce unikl. A zrovna když měl nahospodařeno nejmíň na měsíc živobytí, když projížděl hustým lesem a vesele si pískal, zase ho přepadli loupežníci a zas mu všechno vzali, i koně a falešné karty. To je doopravdy koněc, zoufal si Slavík uprostřed lesa, ukrást koně loupežníkům nepřicházelo v úvahu a uživit se bez karet i bez koně, co se dá ukrást třeba stokrát za sebou, ještě míň.
Takhle strašlivě beznadějně, i když pocházím z chudých rodičů, jsem na tom ještě nebyl nikdy, zoufal si Slavík, když rozvážil svou situaci, nakonec abych ještě začal pracovat nebo co. Zničeně se potácel houštinami, střídavě klel a střídavě plakal a vůbec si nebyl jist, utíka-li ještě pořád na západ, nebo vrací-li se zpátky na východ, a bylo mu to jedno.
Trochu mi je to povedomé - nie je to Svatá kniha vlkodlaka od Pelevina?
Dej sa odohráva v juhoamerickej džungli a každý člen štvorčlennej výpravy má inú národnosť.
V náš poslední večer v Asriamas jsme dali dohromady veškeré své vybavení a proviant. Měli jsme pětačtyřicet kilo rýže. Víc už jsme jí koupit nemohli, protože vesnici docházely zásoby. Koupili jsme třicet nebo pětatřicet kilo sušených fazolí. Taky jsme měli velký trs zelených banánů a zbytek zásob, které jsme nazhromáždili v posledních dnech: juku, okurky, cibuli a spoustu feferonek, trochu medu vyrobeného z cukrové třtiny, sůl a koření. Sůl se v Asriamas odměřovala jako zlatý prach. Za všechno tohle zboží jsme zaplatili spoustou různych dárků, podle preferencí příjemce.
Karl měl na starosti naše finance a nadělal spoustu chyb. Vyhandloval skoro všetky cívky s rybářským vlascem, takže nám zůstalo jenom pár metrů. Totéž udělal s rybářskými háčky, zbavil se všech kromě tří. Když jsme dorazili do Asriamas, měli jsme s sebou deset zapalovačů. Když jsme odcházeli, zůstal nám jenom jeden, a ten byl pouze z polovičky plný.
/Je to autobiograficko-dobrodružný román zo súčasnosti, prečítalo ho 28 ľudí./
Prodavač se mě zeptal, co si přeju.
"Máte bednu?" zeptal jsem se, "takovou velkou bednu? Potřebuju bednu, abych se do ní mohl schovat."
"Bednu?" zeptal se.
"Potřebuju bednu, abych se do ní mohl schovat."
"Jak to myslíte?" zeptal se. "Myslíte jako takovou velkou bednu?"
Řekl jsem, že myslím takovou velkou bednu, abych se do ní vešel.
"Já bedny nemám" odpovědel. "Jenom kartony, co v nich chodějí konzervy."
Zkusil jsem to ještě v několika obchodech se smíšeným zbožím, ale nikdě neměli tak velkou bednu, abych se do ní mohl schovat. Nedalo se dělat nic jiného než prostě pohlédnout životu nebojácně tváří v tvář. Necítil jsem se nijak silný a byl jsem plný té mohutné touhy schovat se na dlouhou dobu do bedny.
"Co tím myslíte, že se potřebujete schovat v té bedně?" zeptal se mě jeden kupec.
"Je to jistá forma úniku", vysvětlil jsem mu, "když se člověk schová do bedny. Člověk si tím omezí starosti a zúži si tak prostor svých úzkostí. A taky nevidí žádné lidi."
Ísť na pivko, to je celkom príjemná kratochvíľa, Dell. Nebude to Medvědí román?
Dáme si niečo ľahšie:
Přítel Todd je mi dlužen dolar. Ja mi ho dlužen už dvanáct měsíců a já se obávám, že už mám pramálo vyhlídek na jeho vrácení. Kdykoli ho potkám, uvědomuju si, že na ten dlužný dolar nejspíš zapomněl. Je totiž při našich setkáních pořád stejně upřimně přátelský jako vždycky. Pustil ten můj dolar úplně z hlavy. Vidím, že už ho nikdy nedostanu zpátky.
Přitom zároveň vím, že si budu celý život pamatovat, jak mi je Todd dlužen dolar.. Doufám, že to nic nezmění na našem přátelství, ale nikdy to nedokážu zapomenout.
Dovolte, abych vám vypověděl, jak se to stalo. Todd si ten dolar vypůjčil loni 8. dubna /uvádím to datum pro případ, že by se tyhle řádky někdy dostaly Toddovi do rukou/, právě když odjížděl na Bermudské ostrovy. Potreboval dolar v drobných na zaplacení taxíka a já mu ho půjčil. Seběhlo se to docela prostě a přirozeně...
no, od istého Oscara to asi bude, ak sa nemýlim. A ešte by sa zišlo trocha filipa...
Teraz to bude niečo ľahké, túto knihu čítalo takmer 600 ľudí. Mám jej slovenské vydanie, ale v češtine má takmer totožný názov, líši sa len interpunkčným znamienkom.
Predtým som mesiace preležal v mapách, ba aj knihy o prvých priekopníkoch som čítal a vychutnával názvy ako Platte, Cimarron a podobne, a na automape som objavil červenú čiaru, ktorá sa volala Cesta č.6 a viedla z výbežku Cape Cod až do Ely v Nevade, odkiaľ sa spúšťala k Los Angeles. Tej sa budem držať až do Ely, povedal som si a sebavedome som vyrazil. S plnou hlavou plánov, čo budem podnikať v Chicagu, v Denveri a nakoniec v San Fran, som nasadol na Siedmej avenue na metro ...
Tak ešte kúsok doplním,, už to bude snáď jednoznačné.
I studujúci mediciny musejí někde bydlet. Otázka vhodného podnájmu je složitá, protože medik jen velmi neochotně vydáva na podřadnosti jako kvartýr a jídlo peníze, které by mohl lépe investovat do piva a tabáku. A kromě toho budoucí felčaři nejsou z většiny ideálem kvartýrských.
Medici bývají hore dlouho do noci, v sobotu se vracejí nachmelení a přechovávají v ložnicích flaše s divnými věcmi.
