Aiwa
diskuze
Já si budu muset něco od toho Sapkowského přečíst, pořád na něj někde narážím. Zajímavé je, že autoři hledané knihy pochází ze stejné země.
+trocha hudby od Dudu Tassa http://www.youtube.com/watch?v=WR46juniQ0g
Tenax i Dudu (není to přezdívka podle izraelského zpěváka jménem Dudu Tassa?, na druhého uživatele mi vyskočil podnik Výfuky Tenax) na drátě, tip žádný.
Nápověda (jestli se v ní tedy vyzná i někdo jiný): obráceně je ten fluviální svahový pohyb s velkým písmenem na začátku a předchází mu značný rozsah
Po takové nápovědě není divu. Tak jo:
Fluviální svahový pohyb značného rozsahu obráceně
Dudu, kdybyste viděl můj papír popsaný: si a/ale ne... Nakonec mě cosi osvítilo:-).
Hádanka zde:
Síť obdařená přídavným jménem přirovnaná k holícímu nástroji
reader007: já myslím přidat literární cenu (konkrétně Prix Goncourt des Lycéens), ne své hodnocení
Otázka asi mimo téma - jak můžu přidat ke knize/autorovi ocenění, jde to vůbec?
Doplním, že existuje ještě Prix Goncourt des Lycéens – vzniklo 1988, členové Akademie Goncourt vyberou díla, která dostane k přečtení zhruba 2000 studentů francouzských lyceí (vybírá se 50 tříd), kteří poté diskutují a zvolí vítěze. Na četbu mají 2 měsíce (letos jim bylo vybráno 15 knih; jak to probíhá v praxi, nevím) a mají k dispozici pomoc učitele. Deklarovaný cíl: podnítit mladé lidi k četbě. Letos se bude rozhodovat dne 18. listopadu. Toliko anglická a francouzská Wikipedia, jejichž údaje se v mnohém liší (přičemž v anglické verzi je paradoxně více informací) + stránky Ministerstva školství (http://www.education.gouv.fr/cid53225/le-prix-goncourt-des-lyceens.html). Pozn.: mé znalosti francouzštiny lze označit za horší než chabé, kdyby někdo objevil chybu, sem s ní.
Laureáti přeložení do češtiny:
1988 Erik Orsenna: Koloniální výstava (získalo i klasickou Prix Goncourt)
1994 Claude Pujade-Renaud: Macecha
1995 Andreï Makine: Francouzský testament (získalo i klasickou Prix Goncourt)
2000 Ahmadou Kourouma: Alláh není povinen
2001 Shan Sa: Hráčka Go
2007 Philippe Claudel: Brodeckova zpráva
2008 Catherine Cusset: Skvělá budoucnost
2009 Jean-Michel Guenassia: Klub nenapravitelných optimistů
2012 Joël Dicker: Pravda o případu Harryho Queberta
Doufám, že to tady ještě nezaznělo. Chvíli trvalo, než jsem se dokopala k sepsání. Filozof M. Foucault se zabýval tím, jak bylo v různých údobích obecně nahlíženo na duševní choroby. Na základě toho sepsal Dějiny šílenství, vydáno na poč. 60. let http://www.databazeknih.cz/knihy/dejiny-silenstvi-59763
Nečetla jsem, ale dostalo se mi několika doporučení, jen upozorňuji, že Foucault nepsal úplně „oddychově“ (jestli něco takového existuje), ale nenechte se odradit. Mimochodem, jeho dílo (poměrně široké) patří v současnosti k hojně citovaným v oblasti sociálních věd.
Reportáž z terapeutické komunity pro schizofreniky ve včerejším Magazínu Práva (8. listopad 2014)
Některá do češtiny nebo slovenštiny přeložená vítězná díla:
1916 Henri Barbusse: Oheň
1919 Marcel Proust: Ve stínu kvetoucích dívek
1933 André Malraux: Lidský úděl
1954 Simone de Beauvoirová: Mandaríni
1978 Patrick Modiano: Ulice temných krámků
1984 Marguerite Duras: Milenec
1997 Patrick Rambaud: Bitva
2006 Jonathan Littell: Laskavé bohyně
2007 Gilles Leroy: Alabama song
2008 Atík Rahímí: Kameň trpezlivosti
2009 Marie NDiaye: Tři mocné ženy
2010 Michel Houellebecq: Mapa a území
2011 Alexis Jenni: Francouzské umění válečné
2013 Pierre Lemaitre: Na shledanou tam nahoře
Goncourtova cena pro rok 2014 udělena spisovatelce jménem Lydie Salvayre za knihu Pas pleurer
Prix Goncourt je nejvýznamnější francouzská literární cena. Vznikla na základě závěti Edmonda de Goncourta, v níž ustanovil zřízení desetičlenné akademie, která od roku 1903 každoročně vybírá nejvýznamnější román francouzské literatury. Cena je vyhlašována v pařížské restauraci Drouant po skončení oběda členů akademie, kteří zde doživotně vlastní příbor. Každý literát dostává cenu maximálně jednou za život. Jedinou výjimkou je autor Romain Gery, který ocenění obdržel za knihu Les racines du ciel (tj. Kořeny nebe, v češtině nevyšlo, zfilmováno jako Roots of Heaven r. 1958) a podruhé pod pseudonymem Émile Ajar za La vie devant soi (Život před sebou) (zdroj wikipedia).
Já jsem bazar nikdy nevyužila, ale přesto mi sem tam přijde nabídka - nejlépe z nově založeného a úplně čistého profilu
Knihovny dnes mají nejen šatny, ale i kamery a pípající bezpečnostní rámy. Není nic lepšího, než jít s nadílkou z knihovny na nákup:-). Ale malé knihovny nemají nic, krom víry v návštěvníky.
Střepiny jsem také neviděla a obvyklé „morální paniky“ (v originále moral panic, doporučuji termín dohledat) se účastnit nehodlám. Hranice mezi tím být „normální“ a „cvok“ je poměrně tenká a prostupnější než se zdá. S psychiatrem jsem tu čest neměla, ale během studia nám přednášelo několik psychologů. Kupodivu milí lidé a myslím, že pokec s nimi by v dnešní době prospěl kdekomu. Když se doma něco porouchá, voláme opraváře a nestydíme se za to. Proč se stydět za to, že si pořídíme „řemeslníka na duši“? Já tedy můžu mluvit tak maximálně za část své generace, která na návštěvě psychologa nevidí nic divného. Rudé doby jsou ty tam a není důvod izolovat lidi trpící psychickými poruchami a odsouvat je na okraj společnosti.
Co se týče nedávných událostí, problém nevidím v nemoci samotné, ale ve způsobu péče, kterou stát (ne)poskytuje osobám tzv. nebezpečným svému okolí. Doporučuji k přečtení rozhovor s psychiatrem Karlem Hynkem (Týden 43/2014), dlouholetým odborníkem, který „proslul“ tím, že na něj zaútočil pacient s mačetou
Jako osoba s diplomem pedagoga musím potvrdit nutnost motivace ve vzdělávání. Existují dva typy motivace - vnitřní a vnější. Vnější - odměny a tresty – není tak účinná jako vnitřní. Podstatné je v žácích podpořit motivaci vnitřní, tj. podnítit/podpořit zájem o věc a tzv. nakopnout. A učitel je jeden z motivačních činitelů (to je neoddiskutovatelný fakt), pokud motivovat neumí, tak je to smutné.
Záměrné a bezděčné učení: záměrné se dá asi ztotožnit se „šprtáním“, bezděčné prováděl Richie1. Učení je celoživotní proces. Obávám se, že životem nelze projít bez záměrného ani bezděčného učení. Potřebujeme obojí – dokážete si představit např. lékaře, který za studií prováděl pouze bezděčné učení? Bez šprtání se člověk někdy prostě neobejde. Samozřejmě záleží na tom, jakým způsobem se dotyčný učí, ale to by bylo na samostatné téma
