kní
diskuze
A můj příspěveček šel jaksi do stoupy, jak vidím...
To bude ono, já tu možnost pamatovat heslo taky vždycky při přihlašování zruším.
Já myslím, že to automatické odhlašování po nějaké době (tipuju to ale asi tak na hodinu, možná dvě; v ikonkách přítomných uživatelů se sice člověk udrží jen tu půlhodinu, ale k odhlášení pak ještě určitě nedochází), tady funguje. Osobně se neodhlašuji nikdy. Ale už se mi i někdy stalo, vyjímečně, že jsem zůstala přihlášená do druhého dne. Ale to bylo opravdu snad jenom jednou jedinkrát.
Letos jsem na Svět knihy šla s cílem nekoupit si žádnou knížku. Ledaže bych na něco náhodou narazila - žádnou z těch, na které jsem si trochu myslela, jsem ale naštěstí nepotkala, takže jsem vyvázla jen se šesti knihami... :-)
Chci ale zmínit jeden velký zážitek - dlouhá prosklená vitrína plná starých knížek - procházeli jsme kolem ní a obdivovali jejich obálky a říkali si, jako by měly něco společného - až pak nám došlo, že opravdu mají - ta výstava je tam ještě dnes, stojí za vidění (nachází se v levém křídle):
Josef Čapek rydlem a štětcem
Knižní obálky, vazby a ilustrace z díla Josefa Čapka.
Knihkupectví a antikvariát Fryč pořádá výstavu ze
sbírek soukromého sběratele Tomáše Sanetrníka.
No jo, hokej! Tak uvidíme, kolik je mezi knihomoly hokejofilů... Dej pak vědět, jak to dopadlo.
Je to pravda, že školních výprav tam bylo opravdu hodně, to jsem tušila, naštěstí mám mládež ráda. :) Já tam ale musela kvůli tý autogramiádě. A povedl se mi pěkný "úlovek" - ve stánku Izraele jsem viděla Karla Schwarzenberga (a nebyl tam ani Zeman ani Klaus), s někým si tam podával ruku a pak se fotil s nějakou dámou. Vypadá dobře a jeho milé charizma prozářilo celý okolní prostor a pohladilo i mě, ačkoli jsem stála opodál a snažila se na něj moc nečumět. :-)
Letos jsem Svět knihy navštívila už v pátek, nejapně se domnívajíc, že tam nebude tak narváno... Hlavně kvůli autogramiádě knihy "Osmaosmdesátá" kamaráda Milana Holuba (a jeho kamaráda fotografa Jana Šibíka). Takže ji mám doma, je opravdu krásná. Pokud se tam někdo ještě chystáte a téma vás zajímá, je k nahlédnutí na stánku Radioservisu (a Českého rozhlasu) v levém křídle Průmyslového paláce (to je to vyhořelé, náhradní, tedy za slunečna je tam vedro jak v tropech) úplně na konci (L 824).
Zápisky z Abcházie (český vědec na cestě po zemi, kterou již více než 20 let ovládají Rusové)
z reportáže Bohuslavy Binky, vedoucího katedry environmentálných studií FSS Masarykovy univerzity, z cesty do a po Abcházii, uveřejněné v LN 11.4.2015:
Čeští podporovatelé putinovského Ruska by si měli udělat výlet do Abcházie, kavkazské země, která se v 90. letech s ruskou pomocí odtrhla od Gruzie.
... Od okamžiku, kdy jsem se vrátil, stále přemítám o české levici, ke které se svým způsobem hlásím. Nejčastěji přitom myslím na levicové politiky a novináře, kteří dokážou kombinovat slova o zájmu prostých lidí s podporou politiky současné Ruské federace. Buď o situaci lidí v zemích, kde putinovské Rusko uplatňuje svoji moc, nic neví, nebo ví a schoulený Abcházec nevpuštěný do vlastního státu pro ně nic neznamená (autor naráží na svůj zážitek z gruzínsko-abcházských hranic, kde viděl, jak jednoho Abcházce s platným cestovním pasem i povolením pro vstup do Gruzie ruský příslušník FSB vykázal zpátky se slovy: "Dva měsíce v Gruzii? Tak to tě tu už nepotřebujeme - zmiz si tam, kde se ti tak líbí!" - a Abcházec pouze odstoupil pár kroků, sklopil halvu a začal trpělivě čekat, jestli se cizí státní příslušník slituje a pustí ho do jeho vlastní země). Miloš Zeman v rozhovorech pro ruskou státní televizi, Michal Hašek na svém facebookovém profilu, komunističtí poslanci Vojtěch Filip a Miroslav Ransdorf ve většině svých vyjádření vlastně nejvíc ze všeho popírají, že jim kdy o nějakého "obyčejného člověka" šlo. Podpora Putina dnes je totiž rovna podpoře režimu, který s obyčejnými lidmi zachází mnohem hůř než tolik kritizovaný kapitalismus.
Stejně nepochopitelná je pro mě ovšem i ta část české pravice, jejímž hlavním cílem je přes realitu mizející Ukrajiny rozbití Evropské unie. Je pravda, že Rusko (či Abcházie) nemá štědrý systém přerozdělování, to ovšem neznamená, že v něm vládne volný trh libertariánského střihu. To, co nabízí, je policejně-vojenský režim, kde každý důstojník znamená mnohem víc než ten nejschopnější podnikatel nebo liberální myslitel.
Nejtragikomičtěji ovšem působí bývalý prezident Václav Klaus, který v textu pro svůj tank (myslím, že slovo think je v této souvislosti nadbytečné) ohledně situace na Ukrajině píše: "situace (na Ukrajině) je do značné míry produktem problémů Západu, jeho ztrácející se identity, jeho ekonomické stagnace, jeho kulturního a civilizačního úpadku", proti kterému stojí "sílící Rusko", které "našlo svou identitu". Interpretovat současný život v České republice jako "kulturní a civilizační úpadek" a život v Rusku či Rusku podléhající Abcházii jako "nově nalezenou identitu" s pozitivním znaménkem může jen člověk, pro kterého realita neznamená už vůbec nic.
https://www.change.org/p/death-bring-back-terry-pratchett
(už nás je 23.452...)
ještě pár zajímavostí z toho článku:
Terry Pratchett měl (má a bude mít) u nás zástupy věrných fanoušků. Vydavatel Vlastimír Talaš odhaduje, že se zde prodalo na 800 tisíc jeho knih.
Do České republiky zavítal čtyřikrát (rád si mezi hektickým psaním dělával čas na setkání se svými čtenáři). Na veřejných čteních naslouchal Kantůrkovu podání českého překladu, a i když česky nerozuměl, s potěšením konstatoval, že se lidé smějí na stejných místech, na jaká on políčil svůj vtip na čtenáře anglického.
"Nebyl jen šikovný humorista, Pratchett unese i označení satirik. Přesto nebyl jízlivý; nadhled a pochopení mělo u něj větší platnost než prosté pranýřování všeho zlého na světě.
V prvních dílech Zeměplochy autor víceméně parodoval populární fantasy literaturu, aby v dalších dílech stále hlouběji a hloubavěji přemítal o lecčems jiném, od umění přes společenské předsudky po vzdělávání."
"Od člověka ze země Jonathana Swifta to nepřekvapí, ale českému publiku ozřejmil důležitou věc, totiž že humor se nemusí vylučovat se závažností sdělení. Z jedné návštěvy Čech si odvezl ručně zhotovenou vycházkovou hůl zakončenou lebkou, dar od fanoušků. Postava jménem Smrť, hovořící zásadně v kapitálkách, byla ze všech jeho fiktivních protagonistů snad nejoblíbenější. Právě Smrťovi je adresována petice na britském internetu 'Vrať nám Terryho Pratchetta.' (...)"
"Na světě bylo jen málo jistot kromě toho, že zhruba každým rokem přibude do cyklu o Zeměploše jeden či dva nové svazky. Poslední, čtyřicátý, vyšel loni." - napsal v hezkém článku s ještě hezčím názvem - AUTOR ZEMĚPLOCHY SI PLÁCL SE SMRTĚM - publicista Ivan Adamovič v dnešních Lidovkách.
Ještě uvedu jednu větu z předmluvy: "Svět je bez autora slavné fantasy série o Zeměploše najednou nějak - plošší."
ELITY, VÝKVĚT A VYVOLENÍ
(Karel Oliva, jazykovědec, sloupek Pátku, magazínu LN, 27.2.2015)
V souvislosti s (údajným) selháním teď veřejným prostorem prolétlo slovo elita. To má původ v latinském eligere, česky vyb(í)rat, vyvolit. Elita je tedy česky asi něco jako vyvolení - a není zřejmě úplná náhoda, že jedna z komerčních televizí si toto slovo zvolila jako titul své pochybné reality show.
Když se totiž po bitvě na Bílé hoře nebo nejpozději po vydání Obnoveného zřízení zemského (1627) rozhodla nezanedbatelná část obyvatel českého království odejít do emigrace, ztratila populace našich zemí právě svou elitu - a jako důsledek ztráty těch nejvzdělanějších a nekulturnějších se pak v češtině vyvinulo porozumění slovu elita, jež je například ve Slovníku spisovného jazyka českého charakterizováno jako zprav. iron. n. hanl.
Inu, i my Češi máme svoje specifika. Takové pojetí je totiž cizí skutečně úspěšným národům, které si svých elit naopak váží - zejména proto, že jejich úspěch je založen právě na nápadech a činech, na vzorcích chování, na hodnotové orientaci a obecně na dobrém příkladu jejich elit. Historicky k elitě patřili příslušníci vládnoucích rodů a šlechta, ale nejpozději s nástupem humanismu se do ní zařadili i vědci, vynálezci a umělci, přičemž šlo podobně jako u šlechty o celé široké rodiny - z uměleckého světa třeba rodina Bachů, z vědy Bernoulliové.
Rodinné prostředí samozřejmě není žádnou skutečně nutnou podmínkou, ale formování mladého člověka v atmosféře příznivé pro umění, vědu, politiku či třeba "jen" pro charakterní životní postoje může být pro jeho budoucí zařazení mezi výkvět národa významným faktorem. Takový proces je ovšem dlouhodobý a generační přesah stálosti prostředí v něm hraje zcela zásadní roli.
Promítnuto do českých poměrů, chybějí nám elity proto, že po staletí neměly z čeho vyrůstat: po jejich eliminaci na začátku třicetileté války se Češi (a Moravané a Slezané, abych je neopominul) stali spíše národem prostých lidí toužících přežít než národem vzdělanců či hrdinů, osvícenství přineslo germanizační tlak (a to zejména na ty schopné), češství 19. století se pak zabývalo daleko více vzdorným bouřením Rakouska než konstruktivním budováním vlastních struktur, první republika netrvala ani dvacet let a dvě totality po ní usilovaly o důkladné vykořenění všeho, kde vytušily jen stín podezření, že by mohlo něco cenného vyrůst. A těch 25 let od Listopadu je pořád o patnáct méně, než potřebovali životem v Egyptě zkažení Izraelité na to, aby směli vejít do země zaslíbené. Navíc dnešní společnost i její materiální podmínky jsou s tvrdou školou kočovného života v poušti nesrovnatelné a v neposlední řadě kvůli takzvanému boloňskému procesu my starší a odpovědní sami tragicky podtrháváme nohy výchově těch, kteří by se jednou mohli stát pozitivně, neironicky a nehanlivě chápanou elitou národa.
Ale já doufám, že tu ještě alespoň těch patnáct let vydržím a dočkám se Nobelovy ceny pro českého fyzika, chemika, biologa či lékaře, Fieldsovy medaile pro českého matematika, Oscarů pro české režiséry. A politiků, kteří si uvědomí hlubokou platnost myšlenky francouzského sociálního psychologa Gustava le Bona, jenž v knize Psychologie davu napsal, že demokracie se nebuduje sestupováním elit na úroveň davu, ale povznášením davu na úroveň elit.
Já bych, s prominutím, popodstrčila zrakům či ruce novicově nenápadně, ale nepřehlédnutelně ty Malé bohy. Tam člověku nechybí znalost "starých známých" a jejich dřívějších osudů.
Tajemství oranžové kočky a samozřejmě Lindgrenové případy Kalleho Blomkvista.
8. díl (Jónská mise) již spatřil v českém překladu světlo světa:
http://www.talpress.cz/shop/katalog/17-namorni-dobrodruzstvi-aubreye-a-maturina.html
http://en.wikipedia.org/wiki/Aubrey%E2%80%93Maturin_series
To je jasná věc - největší filozof tohoto vesmíru - je kocour Garfield.
Já musím říci, že se mi ten první díl docela líbil. Astrologii jsem neřešila, hned jsem ji prohnala druhým uchem a okem zase pryč, ale zaujal mě týpek Ivana Trojana (a i jeho dva kolegové), nic mě tam netahalo za vlasy, pěkně to odsejpalo. Připadá mi, že to je dobře natočené a podle dobrého scénáře. A dost nerada (další hodina a půl nepročteného času!), ale asi se za týden mrknu na dvojku..
Ještě jednu mám nej, ale je to nejhroznější kniha, ačkoli je výborná (nejhroznější věci jsem se v ní dočetla): Timothy Snyder: Krvavé země - Evropa mezi Hitlerem a Stalinem
