Lachenauerin
diskuze
Ani ten to není. Ale -- bohužel už je to rovněž nebožtík.
Pozor -- hledaný je (aspoň pro mě) náramně zajímavý i tím, jak široký byl okruh jeho činností a jak podstatný byl přitom jeho přínos každému z nich. A k té kapele -- upřesním, její název nebyl jen nevábný, ale doslova slizký...
Není to on. Parku(ů)milovný hledaný se narodil dřív, (relativně) o dost dřív. Ale ročník jeho narození taky končí dvojkou.
Já taky nejsem moc dobrá, uhodla jsem to jen proto, že Plathovou mám čirou náhodou hodně ráda.
No, tuším, že tahle hádanka se tu moc dlouho neohřeje:
Čech. Práce všeho druhu: básník, spisovatel, grafik, člen kapely s nevábným názvem a ještě ledacos jiného. Láska k zahradám a parkům, zvláště k jednomu. V důležitých životních chvílích se mu zjevoval jeden z jeho zesnulých předků. Dlouhá léta ve středu všemožného podnětného dění, přesto skrytost (ale ne skrývání).
Knihy si -- zcela neoriginálně -- kupuju. Nebo je dostávám jako dárek.
Dva body na okraj:
1. Proč lidé vyhazují knihy? Po zkušenostech vím, že mnohdy asi proto, že je antikvariát nevezme ani zadarmo. Když jsem se vdala a dali jsme s manželem dvě knihovny dohromady, vyplynulo z toho množství duplicit. Tehdy, je to přes deset let, jsem obvolala přes dvacet antikvariátů -- bezvýsledně; majitelé to zkrátka neměli kam dát. Takže přišla na řadu "varianta sklep", jenže ne každý ho má. Stejný problém nastal, když jsem loni likvidovala knihovnu po tátovi. Nakonec si jeden antikvář po jistém přemlouvání ty knížky vzal, ale nebylo to snadné a stálo to moře času. V obou případech jsem samo nejdřív "inzerovala" u kamarádů a známých, ale tahle akce mi ulehčila sotva o dvě desítky svazků. K těmto lapáliím příspívá fakt, že dřív vycházely knížky v obrovských nákladech, takže co za něco stálo, v rodinách zkrátka už je.
2. Taky jsem si kdysi říkala: Bože, jak může někdo vyhodit knihu? KNIHU! Fuj, taková bezbožnost. A tak, bylo to v roce 1992, jsem jako ultramladé utratele naběhla do sběrných surovin v sousedství, kde právě složili valník dovezený z nějakého likvidovaného knižního velkoobchodu. No, to jsem se vážně poměla... Marx, Engels, Lenin, Poučení z krizového vývoje...
Přivaž své papírové lodi blíž
k zprahlému břehu, malý kapitáne,
a spi, jen spi, ať neslyšíš
hejna zlých duchů, co jich všady vane.
V ohrádce sadu popolétá výr
a střechy tíží oharky, jež čadí.
Chvíle, jež zničí dílo dlouhých dnů, je tady --
hned láme potají, hned rve jak vír.
Až pukne kýl; a nejspíš bez rachotu.
Kdo stavěl, cítil, že je odsouzen.
Jen člun už rozbitý se zachrání, jen ten.
Zakotvi tu svou flotilu až k plotu.
Eugenio Montale, sbírka Sépiové kosti z r. 1925 (česky ve výboru Anglický roh, 2001, překlad Jan Vladislav)
Úplně jsem se lekla, když jsem viděla číslo přes 1000, osobně jsem si tu čtyřmístné cifry ještě nikdy nevšimla. Nemá DK dneska někde nějakou masivní promoakci (článek ve "velkých" novinách nebo tak)? Nejdřív jsem viděla něco přes 1100, pak 1230, dvě minuty na to už 1261... a než to dopíšu, bude to zaručeně přes 13 stovek. Každopádně gratuluji!
Díky mockrát, tak přece jenom nejsem až tak nedůvtipná. Když já se vždycky radši zeptám, když něco nevím.
Můžu poprosit o vysvětlení principu knihotéky? Resp. toho, jak se liší od rubriky "přečtené knihy"? Trochu tuším, že "přečteno" je zkrátka přečteno, kdežto knihotéka by možná mohl být obsah domácí knihovny, ale jistá si tím nejsem.
Omlouvám se za natvrdlost; prošmejdila jsem web, jestli někde nenajdu nějaké blbuvzdorné vysvětlení, ale bohužel, asi jsem zkrátka lempl...
Velké díky předem za každou odpověď.
Ono je to bohužel pravda. Autorek, u kterých si člověk řekne: "Tý jo, to je velký!" je jako šafránu. Jedna moje kamarádka-knihomolka stále tvrdí, jak moc je důležité brát v potaz, že je autorem žena; v tom smyslu, že je třeba to u každé celkem dobré knížky zohlednit a brát to jako plus. Absolutně s tím nesouhlasím. Ta "soutěž" musí být rovná (a je otázka, jestli vůbec o nějakou soutěž má jít...), na ženy i muže musejí být stejné nároky. Pokud si z knížky člověk sedne na zadek, nesmí to být proto, že ji napsala žena nebo muž. Zkrátka to buď je velké, nebo není; a pak nemůže dílo sbírat body za to, že vyšlo z rukou ženy.
Pár konkrétních příkladů autorek, které jsou podle mě natolik famózní, že starost o jejich pohlaví naprosto odpadá:
Daphne du Maurier
Agatha Christie (případ "Agatha" je docela legrační; všichni to znají, půl světa to obdivuje, ale málokdo si uvědomí, jaká je to literární pecka; asi za to může žánr, který se často chápe tak trochu sepáratně, odděleně od jiných druhů literatury)
Astrid Lindgren (je mi úplně jedno, že je to dětská literatura, hlavní je, že to JE literatura; jak píšu výše, žánr by měl být vedlejší)
Marguerite Yourcenar
Pár bych jich ještě "vypotila", ale pravda je, že moc jich opravdu není. Na výše zmíněnou Mary Shelley si teprve brousím zuby. Ale všimněte si, že pokud je ženská autorka opravdu špička, možná trochu paradoxně jsou to dost "tvrdé", temné věci (horor, detektivka, nelítostné drama).
Oproti tomu E. Jelinekovou nemůžu ani cítit. Ani jako autorku, ani jako osobnost. To je podle mě přesně ten případ, že kdyby Pianistku napsal muž, zdaleka se té knize nedostane takového ohlasu. Asi jsem moc zhýčkaná, ale mě ta knížka připadala ne vyloženě špatná, to bych zase nemístně machrovala, ale poměrně dost tuctová a hlavně, jak jen to říct... poněkud hysterická.
V jednom případě mě film (opakovaně) oslovil víc než kniha. Je to Žízeň po životě z roku 56 (autor knihy Irving Stone; režie filmu G. Cukor a V. Minnelli). Kirk Douglas a Anthony Quinn "dali" dvojici van Gogh a Gaugin takovým způsobem, že mi to bere dech, kdykoli si na ten film vzpomenu.
Za až neuvěřitelně zdařilou považuju "fiennesovskou" adaptaci Oněgina z roku 1999. Hodně jsem se toho bála, přistupovala jsem k filmu s nedůvěrou, ale spadla mi čelist. Tohle prostě už líp nešlo.
A do třetice (i když jde vlastně o filmovou adaptaci divadelní hry, ne románu) vidím jako velmi šťastnou "spolupráci" autora a režiséra krškovsko-šrámkovský Měsíc nad Řekou.
A ještě bych asi neměla zapomenout na Bondarčukovu Vojnu a mír; americká verze mi oproti tomu přijde -- přes veškeré hvězdné obsazení -- dost nevyvedená.
Jak jen to napsat... Smutná pravda je taková, že nakladatelé zatraceně dobře vědí, proč i kvalitní díla vybavovat příšernými, prvoplánovými obálkami. Drtivou většinu tržeb totiž dělají lidé, kterým tyto obálky vyhovují, resp. graficky čistá, nepodbízivá obálka by je "vyděsila". Řekli by si něco ve smyslu: "To je něco moc intelektuálního, do toho já nejdu."
Proto se stává, že např. dobře a osobitě napsaný román dostane obálku, která odkazuje spíš někam do žánru červené knihovny. Proč? Protože mj. obsahuje i citově-milostnou linku; a to přesto, že tato je pouze kostrou, na niž je navrstveno množství podnětných úvah a zajímavá, netuctová autorská výpověď jako taková.
Jenže není tak úplně fér lát nakladatelským domům do hamižníků a chamtivců. Vydavatele totiž až na velmi vzácné výjimky opravdu nepohání nějaká "touha po mamonu", ale bohužel boj o holé přežití.
A protože náročných čtenářů, které odradí "blbá" obálka, je několika- až mnohonásobně méně než těch méně náročných, které odradí obálka "příliš sofistikovaná", je volba většinou celkem jasná. Lidé mají zažité určité vizuální stereotypy, podle kterých se při koupi knih rozhodují. Když se vrátím k modelovému příkladu z předpředchozího odstavce, tu tržbu zkrátka udělají čtenáři, kteří přečetli už 50 zcela pitomých románků -- a teď si chtějí koupit číslo 51; a taky si ho koupí, přečtou, třeba se jim i líbí, třebaže možná ani nezaznamenají, že je "nějaký jiný" než ty předchozí. Nicméně ironií osudu jsou to právě oni, kdo svými penězi vydávání dobrých knih vůbec umožňuje.
Samozřejmě najdete nakladatelství, která si na pěkné obálky potrpí, což svádí k postoji: "Vida, jde to, když se chce." Ale to jsou většinou nakladatelství poměrně malá, prakticky bez zaměstnanců -- takže nemusejí myslet na výplaty, a hlavně úzce vyprofilovaná, tj. mají svůj stálý okruh a typ čtenářů. A zhusta uživí jen vydavatele samotného, maximálně ještě tak jeho rodinu, a to leckdy opravdu horkotěžko.
Na závěr chci ještě uvést některé pozitivní příklady: Za naprosto famózní a jedinečnou považuju grafiku nakladatelství Trigon (a jsme přesně u toho: docela "odtažitá", hodně náročná produkce), vyzdvihla bych třeba i Torst, Atlantis nebo Dybbuk.
Nechci opakovat ty, které už tu uvedli jiní, a proto se omezím jen na dvě jména, jež ovšem rozhodně stojí za to:
Jan Zábrana (dokonalost sama);
Ivan Blatný (esence lyriky).
