9412 diskuze u knih

a) útok na autoritu otce, odmítání rozdílných rolí otce a matky a uzmutí rodičům jejich práv jakožto hlavním vychovatelům dětí;
b) odstranění rozdílů ve výchově chlapců a dívek;
c) odstranění veškerých projevů zvláštního postavení muže, např. přítomností žen v ozbrojených složkách;
d) prohlášení žen za „vykořisťovanou třídu“ a mužů za „vykořisťovatele“.
Münzenberg shrnul úsilí frankfurtské školy následovně: „Západ zkazíme tak, až bude smrdět.“
Škola rozlišuje dva druhy revoluce: politickou a kulturní. Kulturní revoluci, která rozkládá řád zevnitř, považují za dlouhodobý plán zaměřený zejména na rodinu, školství, sdělovací prostředky, oblast pohlavního života a populární kulturu.

Napsaná kniha je však jen druhou polovinou příběhu zrodu gendrové ideologie. Tato je jen sekundární produkt ideologie politické o nalezení 3.cesty ve tehdejším vygradovaném bipolárním světě mezi komunismem a kapitalismem. Tou 3.cestou je filozofická Frankfurtská škola a související skupina německých filozofů hledající východisko 2 ujařmených společností z historicky vzniklých matrixů každého ze systémů.
Gabriele Kuby se vůbec nezabývá důvody vzniku sexuální revoluce jako protestní odpovědi intelektuálů Herberta Marcuse, Thomase Adorna a rebelie západní mládeže Daniela ConBedita ochotných převrátit jakýkoliv hodnotový systém na obou stranách bipolárního světa naruby.
Myšlenka „kulturní revoluce“ není ničím novým. Už hrabě Joseph de Maistre, který byl patnáct let svobodným zednářem, psal: „Doposud byly národy vyhlazovány v souvislosti s porobením, tedy cizím vpádem. Zde se však naskýtá důležitá otázka: Může národ zemřít na svém území nikoli přesídlením nebo vpádem, nýbrž tím, že dovolí mouchám rozkladu narušit samotné jádro oněch původních a určujících zásad, které z něj činí to, čím je?“
Původ frankfurtské školy
V době, kdy v Rusku proběhla bolševická revoluce, vládlo přesvědčení, že se „dělnická“ revoluce rozšíří do Evropy a případně i do Spojených států. Tak se ale nestalo. Koncem roku 1922 začala Komunistická internacionála (Kominterna) hledat důvody neúspěchu. Na Leninův popud se tehdy v moskevském Institutu Marxe a Engelse uskutečnil kongres Kominterny.
Cílem setkání bylo mj. vyjasnit si plán marxistické kulturní revoluce a stanovit prostředky, jak jej uvést do života. Mezi účastníky kongresu se nacházeli György Lukács (přišel s myšlenkou na revoluční využití pohlavního pudu) a Willi Münzenberg (jenž navrhoval: „Musíme organizovat intelektuály a s jejich pomocí rozložit západní civilizaci. Jedině tehdy, až zničí její hodnoty a učiní život nesnesitelným, můžeme zavést diktaturu proletariátu.“). Konzervativní novinář a spoluzakladatel časopisu National Review Ralph de Toledano tehdejší kongres Kominterny označil za „možná zhoubnější pro západní civilizaci než bolševická revoluce sama“.
Lenin zemřel v roce 1924. Stalin, který ho nahradil, považoval Lukácse, Münzenberga a podobné myslitele za „revizionisty“. V říjnu roku 1940 bylo v lese na jihovýchodě Francie nalezeno Münzenbergovo mrtvé tělo; byl oběšen na stromě a pravděpodobně se jednalo o dílo NKVD na Stalinův rozkaz.
Na Pátém kongresu Kominterny v létě 1924 se staly Lukácsovy spisy terčem kritiky. Ten se ovšem už dříve v roce 1922 podílel na pořádání setkání marxisticky zaměřených sociologů, které později vedlo ke zrodu tzv. frankfurtské školy.
Tato „škola“ (jejímž cílem bylo pustit do revolučního programu čerstvý vzduch) vznikla na frankfurtské univerzitě jako Institut für Sozialforschung (Institut sociálního výzkumu). Institut byl oficiálně založen v roce 1923 díky prostředkům Felixe Weila. Weil se narodil v Argentině a ve věku devíti let byl poslán do německých škol. Následně navštěvoval univerzity v Tübingen a Frankfurtu a svá studia zakončil doktorátem z politických věd. Právě zde začal jeho zájem o socialismus a marxismus. Podle historika Martina Jaye, který se dlouhodobě věnuje frankfurtské škole, byly tématem Weilovy disertační práce „praktické problémy v uskutečňování socialismu“.
Prvním ředitelem institutu se stal zapřisáhlý marxista Carl Grünberg, byť institut neměl žádnou oficiální spojitost s komunistickou stranou. V roce 1930 převzal vedení Max Horkheimer, který byl přesvědčen, že marxistická východiska se mají stát základem bádání institutu. Když se k moci dostal Hitler, činnost institutu byla ukončena a jeho představitelé různými cestami utekli do Spojených států, kde se uchytili na předních univerzitách, jako jsou Columbia, Princeton, Brandeis a Berkeley.
Mezi představitele školy lze započítat i gurua nové levice z šedesátých let minulého století Herberta Marcuse (jmenovitě odsouzeného Pavlem VI. za jeho teorii osvobození, která „pod pláštíkem svobody otevírá cestu bezmezné svévoli“[1]), který spolu s Maxem Horkheimerem, Theodorem Adornem, populárním Erichem Frommem, Leem Löwenthalem a Jürgenem Habermasem patří k jejím nejvlivnějším myslitelům.
Východiska frankfurtské školy můžeme v podstatě shrnout následovně: dokud je jedinec přesvědčen, nebo alespoň pociťuje naději, že se díky daru rozumu dají vyřešit problémy společnosti, pak společnost nikdy nedosáhne stavu beznaděje a odcizení, které jsou nezbytné k vyvolání socialistické revoluce. Jejich snahou je tedy podkopat dědictví západní civilizace. Proto její stoupenci prosazují co nejničivější kritiku každé myslitelné oblasti života, která by mohla narušit společnost a rozložit to, co považují za řád „útisku“. Doufají, že se jejich myšlenky a postupy rozšíří jako virus, aby, jak to vyjádřil jeden z nich, „dílo západních marxistů pokračovalo jinými prostředky“[2].
Frankfurtská škola, aniž by ostatním blíže odkrývala své záměry, prosazuje pro zdárný postup „sametové“ kulturní revoluce mezi jinými následující věci:
1. zvláštní trestnost rasových zločinů;
2. zavádění nového jazyka a změnu obsahu a vnímání pojmů;
3. sexuální výchovu a šíření homosexuality mezi dětmi;
4. podkopávání autority učitelů a školy;
5. podporu přistěhovalectví ke zničení kulturního rázu země;
6. rozšíření užívání drog;
7. útok na náboženství;
8. nejistý právní systém nastavený proti obětem zločinů;
9. závislost na státu nebo státních příspěvcích;
10. ovládnutí sdělovacích prostředků;
11. oslabování role rodiny a její rozbití.