Anna Srbová

Krása jest nejvznešenější zjev v životě lidském. Jest to klíč k nejuzavřenějším srdcím, klíč k pokladům ducha, klíč k oné uzavřené knize, z níž člověčenstvo od pravěku čerpá své moudrosti, klíč k oné schránce, v níž věčné plá světlo, na němž rozžehá svět pochodeň osvěty.

Potud, pokud jest krásno pozemským zjevem a lidským výkonem, měnívá se ponětí o tom, co jest krásné, i dobou i vkusem, ano každý národ, každý věk, každé plémě lidské mívají své zvláštní názory o tom, co jest krásno. A přece jest toto kouzlo světa v hlavní podstatě své jedno a totéž.

Čistá krása působí stejnou měrou jak na divocha, tak i na člověka duchem obdařeného a rozumem pokročilého.

Vzorem věčné a nezměněné krásy jest nám božská příroda. Úchvatný východ slunce, hvězdnaté nebe, nebetyčné vrchy, zelená údolí, květiny poseté lány stejnou měrou působí na lidstvo všech věků, národů i ponebí.

Tak bezprostředně a účinně působí ryzí krása, božství seslané nám pro útěchu a pro oblažení.

Ona zachvátí, roznítí a přinutí člověka, by se ji kořil a ji velebil.

Paprskem její vnikne do srdce, osvětluje i nejtemnější záhyb jeho a člověk nepřemítaje pije z čistého zřídla rozkoší. Požitek rajské této chvíle, která podobá se jaru, kdy nebe rozsévá po zemi své květy vzácné, neporušuje ani rozum, tento věčně reflektující průvodčí duše, svým hloubáním, pitváním a měřením.

Setba nebeská padá tu přímo do srdcí a do duší lidských, které oblažuje a povznáší.

In Přednášky spolku Domácnost (Česká kuchařská škola), č. 2. F. Šimáček, Praha 1888.