Schody do nebe diskuze
Lorna Byrne
Popis knihy zde zatím bohužel není...
Literatura světová Esoterika, astrologie, okultismus Osobní rozvoj a styl
Vydáno: 2015 , Knižní klubOriginální název:
Stairways to Heaven, 2010
více info...
Diskuze o knize (7)
Přidat komentář
Herdeku, dovolím si tlumočit ponaučení mého zemřelého otce : Chlapče, nikdy se nepři s lidmi, jejichž názory nesdílíš a dokonce si jich nevážíš. A díky za zajímavý odkaz - tak trochu mi některé pasáže připomněly špatné konce některých civilizací.
Souhlasím s elfos i HTO - herdek je pašák.
Souhlasím i s moserovou - herdek je fakt pašák. Jen s jednou poznámkou. Onehdá jsem okouzleně pozoroval tanečky hejn bělásků nad mou zahradou. Dnes jsem v kýblu odnesl přes dvě sta nekonečně hladových housenek z mých salátů a květáků a podobného rostlinstva z rodu hospodářského. A poučení na závěr této věru dojemné bajky? Příští rok krásu tanečků bělásků budu pozorovat také, ale s flintou na motýly v ruce. Oddat se výhradně pozitivnu má za následek plnou řiť čertů. Toliko mé stanovisko k této zapeklité problematice.
Souhlasím s elfos, co se herdekfileka týká; dle mé osobní zkušenosti je to báječný člověk. K tomu, co píše elfos, bych jen dodal (obecně), že vidět svět sluníčkově a pozitivně a nevnímat i odvrácenou stranu je nejlepší cesta k psychickému zhroucení.
„Slavnostní nadlidé a diplomaté světovládných mocností jsou pyšní na to, že ovládají svůj hněv. On svůj hněv nepotlačoval. Shazoval nábytek z chrámových schodů a ptal se lidí, jak chtějí uniknout pekelnému ohni.“ (G. K. Chesterton o Kristu, v knize Ortodoxie).
Pokud změním sebe, jak píše herdekfilek, změní se můj pohled na okolí – já mám ale za to, že už tou změnou pohledu je učiněn první krok k tomu, abych to okolí změnil.
Kromě toho, herdekfilek je krásný a skromný, protože už měsíce odolává tomu, aby jej Dan učinil tváří Databáze.
Nemyslím si, že herdekfilek vidí svět jen jako sumu zla a bezpráví (a už vůbec ne, že ho tak chce vidět) - ten příklad dítěte (aneb toho, co se na světě děje) použil jen k vyjádření svého náhledu. Řeknu to takto: herdek vnímá jak krásy světa a to dobré v něm, tak i to, co mu (světu) a na něm provádíme my lidé. A myslím, že vidí i to, že zavřít se (nechat se zavřít?) do krásného skleníku plného světla a andělů, a nechat zlo, ať si díky tomu nerušeně pokračuje ve své činnosti, není nejlepší řešení. Rebelové a buřiči mají jedno společné: proti zlu a bezpráví bojují (nebo se snaží bojovat) a vzdorují mu, co jim síly stačí.
Tož to je úhel pohledu, kolik je na světě lidí, tolik je na světě hodnocení, z tohoto pohledu je mnou udělený odpad zcela v pořádku. New Age obklopený anděly, nesmírnou láskou a hlavně sebestředností má za úkol odstranit ze světa jeden z možného odporu vůči značně pošahanému systému, v kterém žijeme. Člověk zaobírající se duchovnem, toužící po duchovnu, je člověk přemýšlející, hledající jiné alternativy a tedy potenciálně nebezpečný. Pokud se mu dá do rukou uhvízdnutí na esoterických směrech žití, přestane se vzpouzet. Bude pod vším hledat vyšší záměr božstev/vesmírné energie/boje zla s dobrem, do kterého nemusí a ani nezasahuje (krom odesílání pozitivní energie, které je, přiznejme si to, například vůči hladomoru v Africe zcela neučinné). Viz pravděpodobně vykonstruované, ale pravdivé Protokoly:
10) Budeme nadále podporovat planá esoterická učení o universálním založení člověka, o božské esenci, skrze niž se osvícené lidské ego rozplyne v pozitivní energii lásky a smíření. O to nám jde, potlačit lidské ego a uvést ho v pochybnost o svých vlastních schopnostech pro nalezení míru ve vlastní duši. Kdo trpí nespokojeností, neklidem, zlobou či nouzí bude nadále uvržen do temnoty, vyloučen ze společenství těch osvícených, jimž patří blažená budoucnost. Lidé musí stále věřit, že jejich individuální neúspěch je dán jejich neschopností, jejich špatným ustrojením, negativním myšlením, jímž se sami ničí. Tak se vybije veškerá energie vzdoru těchto lidí v sebemrskačství. (zdroj tutok: http://lhotak.blog.idnes.cz/c/353549/Protokoly-plutonskych-mudrcu.html#t2)
Nikdy bych vás nenazval lhářkou poté, co byste mi oznámila, že jste spatřila květinové víly. Jen bych zkonstatoval, že se snažíte utéct před hnusnou realitou, kde nejsou víly, ale kde jsou poplatky za popelnici, roztrhaná těla lidí ve válkách o ropu, kde slovo exekuce skloňuje se častěji, než slovo amen, atd. Tím, že uvidím anděla ničemu nepomůžu. A že změnou sebe změním i okolí? Neřekl bych, spíše se změní můj pohled na okolí. Pokud ovšem změním okolí, změním i sebe. Neustálé hnípání se ve vlastní duši mi přijde jako neskutečně sobecká činnost.
Ztotožňuji se spíše s Ivanem Karamazovem, který odmítal Boha už jen proto, že dovolí, aby na světě za bestiálních podmínek umíraly děti. Děti mohou vidět víly a anděly, ale někdy musí zírat na znásilňování vlastní matky a nůž ve vlastním břichu. I při takové situaci stojí andělé za zády lidí a milují, protože musí? Dokažete si představit tu cynicky milující svini, která stojí za násilníkem bodajícím do dítěte nůž a která toho svého svěřece násilnického miluje, protože musí? Není to, když už, vůči andělům značně nespravedlivé? Takový svět lásky není právě milý, andělský, krásný. Krásný dokáže být, jen když před ošklivostí zavřu oči a chci vidět jen anděly, ale hnus díky tomu nezmizí, jen ho neuvidím.
Moserova: Těším se na anděly, ale radši snad až po smrti. Teď se mi hrozně líbí proběhnout se po lese a kochat se přírodou. Co my víme jestli po smrti neuvidíme jen samé anděly a pro spatření stromu budeme muset otvírat srdce. Skrytá existence andělů má jistě svůj význam, stejně jako veřejná existence třebas tučňáků.
Štítky knihy
andělé New Age mystici mimosmyslové vnímání zemřelí mysl a tělo
Autorovy další knížky
2010 | Andělé v mých vlasech |
2013 | Andělské poselství naděje |
2015 | Schody do nebe |
2014 | Nebeská láska |
2017 | Andělé na dosah |
Nigtlybirde - velmi rád se přu s lidmi, s kterými nesdílím názor, doufám při tom, že se kamsi posunu (potažmo že se báječně zhádám). Snažím se zároveň svého protiřečníka neurazit neúctou, cítil bych se jako to prase (kdybych ho zurážel neúctou, daleko se v hádání neposunu). Někdy si z něho, pravda, dělám srandu, ale to je u mě jen pudové jednání, něco jako když se člověk snaží vyšplhat na strom před vzteklou bachyní. Nejde to ovládnout. Člověk do zblbnutí šplhá i když už překonal vrcholek a šplhá dál jen po svém strachu(prostě je člověk vtipný natolik, až je trapný).
I můj zemřelý otec pro mě měl ponaučení, které ti vyexpeduji k volnému zneužití: "Cože? To si děláš prdel!"
Nebyl moc původní, ale byl to otec, když ho vkládali do hřbitovní díry, plakal jsem jako by mi pomočili knihovnu. Mé žalostné skučení by se dalo tesat do mramoru. Skučel jsem skutečně mocně, za celé lidstvo. Takový já jsem štramák.