Hlubokomyslná a zároveň napínavá kniha?
Přijde mi, že se „hlubokomyslnost“ a „napínavost“ u knihy vzájemně téměř vylučují. Pokud chci vytvořit strhující děj, zpravidla ho potřebuji poněkud zjednodušit. Pokud chci, aby se čtenář při čtení mého díla často zastavil a zamyslel (nad životem, společností, hodnotami...), těžko můžu zároveň chtít, aby bez dechu otáčel stránky jednu za druhou.
Je to opravdu tak? Znáte knihy, které podle vás splňují obé? (A podotýkám: Nezaměňujte hlubokomyslnost s kvalitou – ta se s napínavostí jistě nevylučuje.)
siena: on nepožaduje, on se jenom ptá...
hun: souhlasím s intelektuálkou - Jméno růže. Ale taky třeba létající hospoda nebo Napoleon z Nottinghillu od Chestertona. Podle mě hloubka myšlenek automaticky neznamená, že se to "musí číst pomalu". Pokud stíháš s autorem a jeho myšlenkami držet krok, nic tě nebrzdí.
woodwarde, dobře, opravím...proč by mne tedy měla výše zmíněná kombinace očekávání u jedné knihy napadnout, proč ji hledat? Prosím, to nebylo nic útočného. Záleží, co si vlastně pod slovem "napínavé" představujeme. Pro mne "napínavou" knihou může být i kniha naučná...
Text příspěvku byl upraven 10.02.18 v 19:47
proč by tě měla napadnout... nemyslím, že by člověk měl jakkoliv usměrňovat, třídit nebo dokonce cenzurovat, co ho napadá. Hun se jenom pozastavil nad takovou představou, a zajímá ho, jestli ta představa může být reálná. Já si myslím, že klidně jo. Jiní si to nemyslej. A vzhledem k tomu, že z diskuse o takovém námětu nemůže vzejít žádná škoda, není důvod se pozastavovat nad tím, jak ho to vůbec mohlo napadnout. Každýho tu a tam něco napadne - a někdy jsou to pěkný hovadiny, smím-li soudit podle sebe. Na tom není nic špatného.
Zázrak v Andách - donutí člověka přemýšlet nad tím, co je v životě důležité a při tom je to tak napínavé, že musíte obracet jednu stránku za druhou.
Podle slovníku to znamená „mající hluboký smysl“. Jinak už ve svém úvodním příspěvku myslím si definuji, co tím slovem chci říct...
Já bych se spíš vrátila k té druhé charakteristice - "napínavá". Pod tím si aspoň já představuji od děje, kde se něco děje (heh), přes dramata (v próze - tedy dramatické životní a historické zvraty) až po detektivky a thrillery.
A tady mám dojem, že teprve v těch posledních dvou kategoriích mnozí (dnešní čtenáři) vůbec nehledají hlubokomyslnost, dokonce ji tam ani za nic nechtějí - pak se to stránky teprve rychle obracejí... Takže nemohou hodnotit kladně (a v ideálním případě pak snad už nevyhledávají, tedy neškodí špatným hodnocením) ta díla, kde u - některých výjimečných autorů - jde hlubokomyslnost ruku v ruce s napínavostí v žánru detektivek a thrillerů.
To jsem to pěkně zamotala, tak příkladem z autorů, které znám, budiž C.J.Sansom (Shardlake) a Fred Vargas (obě série), moji oblíbenci (ale asi si pak vzpomenu i na další). Dokonce i čistokrevný detektivkář McBain své knihy naprosto přirozeně, i při jejich krátké délce a velkému napínavému ději, vždy prodchne mnoha životními/světovonázorovými úvahami plynoucími z mysle a duše velmi různorodých uvěřitelných hrdinů (nebo z ducha případu), proto se k 87. revíru vždy ráda vracím.
Od téhle debaty bychom se mohli snadno přehoupnout k literatuře pro poučení versus zábavu, nebo "oddechovky", jak je mnozí houfně označují v komentářích. Podle mě je to neoddělitelné, dobrá kniha může (a možná by i měla) nabídnout obé.
Text příspěvku byl upraven 11.02.18 v 15:21
woodwarde, jak jsem napsala, nemyslela jsem svým vstupem nic špatného, nechtěla jsem nikoho usměrňovat, třídit, či cenzurovat. Je mi docela záhadou, jak jste k tomuto "obvinění", woodwarde, vůbec došel.
soukroma, dovolím si trochu oponovat, jestli tedy vůbec mohu, abych zase nebyla z něčeho nařčena. Jak se zdá, z nemála komentářů v poslední době, už je jistá nenáročnost požadována i po knihách naučných. Zrovna včera jsem si přečetla, jak není kniha, naučno-historická, pro běžného čtenáře, neb je příliš historická, zabíhající do hloubky a kdejakou historickou souvislost zmiňující...
Text příspěvku byl upraven 12.02.18 v 18:55
siena: nebuďte pořád tak vztahovačná. nikoho z ničeho neobviňuju, na nikoho neútočím. huna napadlo, jestli je hloubka vyjádřených myšlenek v protikladu se spádem děje a s napětím. a vy jste vyjádřila podiv nad tím, proč ho to vůbec napadlo. a já říkám proč by ho to (nebo cokoliv jinýho) sakra nenapadlo?
Ano, cokoliv jiného může člověka napadnout. Děje se to tu ve všech vláknech, a ještě jsem se v žádném, tedy myslím, čistě "literárním", nedočetla, že by někdo odpovídal ve stylu, jako jste mi odpověděl Vy. Poté, co jsem si tu chvilku předtím přečetla v komentáři, že je historická kniha moc historická, ještě zasazená do historických souvislostí, ó ta drzost od autorů, tak mne tak napadlo, co by asi napsal stejný uživatel k nějaké "hlubokomyslné" a "napínavé" knize. Proto můj komentář, navzdory tomu, že sama toto spojení nevylučuji, i napínavá kniha může být zároveň plná "myšlenek", případně zdrojem faktografických a historických dat a souvislostí. Už jsem tu i psala, že hlavně proto vyhledávám i severskou, zde mnohdy zatracovanou, detektivku.
siena: Tam někde nahoře jste neoponovala ani trochu mně, ale komentovala jste všudypřítomný vox populi (teď vyvstane otázka, zda majoritní, nebo minoritní).
Pro zajímavost, teď jsem dostala paleček za komentář ke knize, a to se vždycky hned běžím podívat, co je čtenář zač, co čte a hlavně doporučuje (a také, zda/jaký má komentář u té dané knihy). A tenhle jakoby se sem do tohodle vlákna přesně hodil, tak si dovolím ocitovat z profilu, snad tím někoho nepohorším ani neporuším copyright: "Preferuji knihy bohaté na informace, psané ovšem čtivou,srozumitelnou formou, což každému autoru není dáno." Tak, já to vidím stejně. A velice oceňuji, že se uvedený uživatel představuje jako "Svědomitý čtenář", to už zase já bych si asi tak úplně netroufla o sobě v posledních letech říci.
Ale to jen na okraj, neb to tak docela nesedí nastolenému tématu úplně nahoře, tedy spíše informativnosti (než napínavosti) literárních sdělení.
S odkazem na zítřejší a úterní pražský pobyt Petera Høega (kdo můžete, poslužte, prosím jako reportér zejména z úterní besedy) nominuji do téhle kategorie jeho nejznámější román Cit slečny Smilly pro sníh. Námětů pro přemýšlení nabízí nepočítaně a akce je zejména ve druhé polovině tolik, až jsem propadla pochybám, zda to není parodie na nezničitelné hrdiny typu Chucka Norrise.
Napínavost knihy Jana Kjærsteda Znamení k lásce nevyplývá ani tak z hrdinských skutků jako spíše z mozaikovité struktury vyprávění a mystifikačního rámce. Jako bonus se dozvíte spoustu detailů a zajímavostí o tak potřebném řemesle, jakým je tvorba a užití fontů písma.
A do třetice román Noční vlak do Lisabonu od Pascala Merciera vás kromě příběhu z temného období salazarovské diktatury vybaví i spoustou otázek z oblasti psychologie a filozofie.
Co chtít víc?
Nic.
Opravdu to závisí na každém čtenáři, Forsytha jsem také kdysi dávno četla a přestala, protože na rozdíl jiných mých oblíbených autorů v podstatě stejného žánru tam pro mně žádná ta hloubka nebyla. (ale třeba to byly jiné knihy :)
Z toho, co jsem četl (v tomto případě četl znovu) v poslední době naprosto určitě Chronolity a hlavně Spin od Roberta Charlese Wilsona.
A v noci mě napadl přímo archetypální příklad autora zároveň hluboce filosofického a přitom neodložitelného: Graham Greene.
Na mne svého času hlubokomyslně působily některé fantasy romány, které svým dějem byly i dobrodružné. I když příběh sám o sobě byl někdy lehce "béčkový", vždy jsem natrefila i na nějaký zlatý valounek v podobě hluboké myšlenky, pravdy, kterou autor umně vložil do úst postavám či která vyplývala z jejich činů. Aktuálně mohu citovat romány o Angelice, které prvoplánově mohou evokovat milostný román, spíše je to ale román historický a třeba u takového čarodějnického procesu s Peyracem stránky jen odsýpají a myšlenky na čtenáře padají jedna za druhou...
Vložit příspěvek