Osobní rozvoj, duševní rozvoj, motivace, podnikání
A téměř bych zapomněl na starého dobrého Carnegieho a Josepha Murphyho.
Text příspěvku byl upraven 28.03.19 v 15:53
Pro začátek je dobré pustit si nějaké motivační video od Amway, přečíst si něco od Napoleona Hilla jak se snadno a rychle stát v podstatě čímkoliv, pak se rozhlédnout kolem sebe a protřít si oči chilli papričkou :-/
Doporučuji velmi Cesta pokojného bojovníka od Dana Millmana.
Tahle kniha mi dala základy k meditaci a učit se přítomného okamžiku. Takže kdo má problémy s tím, že neustále myšlenkami je někde jinde, tak určitě vám kniha dá aspoň nějaké základy.
Také doporučuji Malého prince, sice se jedná o dosti dětskou knížečku, avšak myšlenky obsažené v knize, by se dali nazvat až filozofické otázky. kniha má snad pouze 90 str., takže výmluva "nemám čas" snad ani není možná :D
ijcro: Přesně -:))).
Asi to chce nějaké jiné rozpoložení, aby motivační knihy fungovaly. Mě to míjí. Četla jsem jen "Čtyři dohody" a bylo to tak hrozné, působilo to jako škrtidlo, až jsem zalitovala všechny, kteří podlehli.
Podobně na mě působily dvě předváděčky, na které mě kdysi vytáhla babička, která si s jinými babičkami koupila strašně moc hrnců a vysavačů, i když už tyhle věci doma měla. Za podobné vymývání mozků považuji podobnou literaturu, a vlastně bych ji do této kategorie ani neřadila, abych neurazila skutečné knihy.
Nedávno mi někdo pěl ódu na "Hygge" a tu druhou od toho autora. Dozvíte se, že když je vám smutno a zima, máte si zatopit a udělat si konvici čaje, uspořádat svoje oblíbené věci, jak máte rádi a přečíst si dobrou knihu.
A ano, k této znalosti dojdete až poté, co si o tom přečtete knihu. Uf.
Janadvorackova: Problém je možná v tom, že Čtyři dohody není motivační literatura, ale esoterická či New Age. Motivační knihy píše třeba Ivo Toman a z odbornější stránky vydává Melvil. Jinak fungují jen v případě, kdy člověk má snahu se změnit. Pro většinu lidí nemá smysl je číst, protože běžný čtenář nemá zájem na sobě pracovat. Jinak je velmi zajímavý jev, že ti největší "odborníci" na motivační knihy jsou ti, co je nečtou. :D Překvapuje mě, že někoho může tahle intelektuální póza uspokojovat. :D Ale co, lidi sou různí. :)
Eldar80: Aby se člověk jakkoli změnil, nepotřebuje k tomu návod. Protože změny jsou individuální proces vycházející z potřeb jednotlivce. Na to kniha nezabere, k tomu stačí mít rozumný hodnotový žebříček a znát svoje možnosti.
Možná jsou Čtyři dohody esoterickou knihou, ale obsahují spoustu keců, které nutí lidi "se měnit." Proto mi to možná žánrově splývá. Přiznám se, že jsem žánrové zařazení té knihy nehledala.
Že nemá běžný čtenář snahu na sobě pracovat, s tím také nesouhlasím. Zní to, jako by čtenář čehokoli, krom motivační literatury, nebyl čtenář, ale nějaký hňupík.
To je póza.
A ano, můj postoj k tomuto druhu plýtvání papírem mě uspokojuje, protože když se mi v životě něco pos..., nepotřebuji k tomu návody podobné sektářským praktikám. Podobné používají "šmejdi" - prodejci. Takoví motivaci dokonce prodávají.
Pokud to někomu zachránilo život, budiž mu to přáno.
Janadvorackova: Přečetl jsem si váš komentář ke Čtyřem dohodám a musím říct, že mě to hodně rozesmálo. Ikdyž je to vlastně dost smutné. Ale snad to není nějaká zabedněnost, ale spíš nějaké totální nedorozumění. Přečtených knih ze žánru osobního rozvoje máte nula. Pak mi prostě uniká, proč vlastně píšete do tohoto vlákna. Říct lidem, kteří tohle vlákno sledují, že vás tohle téma míjí je bezcenná informace.
Eldar80: A vidíte, zase nesouhlasím. Proč lidé, kteří podobné knihy čtou, čekají jen pozitivní odezvu?
Jsem ráda, že jsem Vás pobavila. Komentář ke Čtyřem dohodám nevychází ze zabedněnosti, nepochopení, nebo smutku. Je to názor na knihu, která se mi obsahově nelíbila.
Motivační jsem opravdu nečetla, ale to neznamená, že mi o tom známí nevyprávějí. Jak je to povzneslo a podobné postřehy. Do vlákna jsem koukla ze zvědavosti, jestli bych nezměnila názor.
Osobně na nastavení mysli věřím. A to nastavení se děje na základě podmíněnosti toho, co do nás bylo vloženo geny, výchovou, zkušenostmi, okolím atd., ale také vlastním seberozvojem. Účelem motivační knihy by mělo být pohladit, povzbudit a nakoupnout. Hledat způsoby, jak se zvedat. S tím, že jsou některé napsány sračkovským, manipulativním a sektářským stylem, asi nic nenaděláme. A s tím, že se snaží všechno malovat na růžovo také nesouhlasím. Když někomu umře jeho blízký, nebudu mu vyprávět, že je to v pohodě, krásný a že si to sám vysnil a hlavně ať netruchlí. Pro celistvost života je třeba přijmout i bolest, úzkost a utrpení.
Doporučuji též knihy nebo přenášky Ivo Tomana, kterého zmiňoval Eldar80. Jeho pohled není tak uhlazený, prošel si také kdečím a má na věc pragmatický pohled. Ale bacha, je dost na prachy :-))
Janadvorackova: Nečekám jen pozitivní odezvu. Klidně kritizujte, ale ať je kritika relevantní. Jenže kritika od lidí, kteří se naprosto neorientují mi k věci moc nepřijde. Zmínka o nějakých předváděčkách je úplně mimo. A vytáhnout z osobního růstu zrovna Hygge...
Klamm: Díky za věcný příspěvek.
Kdo "není na prachy", prosím, zvedněte ruku!
Poprosím vás pak, ať své přebytky měsíčně posíláte na účet...{nikoliv můj soukromý běžný!}
:-)
Text příspěvku byl upraven 20.08.19 v 08:34
Dobrý den,
mám přítele, který by se dal definovat jako workoholik, s tím rozdílem, že on není závislý na práci, ale dělá to pro to, aby splnil svůj cíl. Pracuje tak moc, až je to nezdravé, nedokáže vypnout a nedokáže v práci říct ne. V průměru maká cca 12 hod denně a vůbec mu nedochází, že mu utíkají nejlepší léta jeho života. Tohle všechno jenom pro to, aby vydělal co nejdřív na hypotéku. Takhle jede už nějaké ty roky a je na něm vidět fyzické i mentální vyčerpání.
Potřebovala bych nějakou knihu, článek nebo jiný druh motivace, aby se mu otevřely oči a on začal konečně žít. Kvůli jeho práci přichází o přátele, zážitky i o jeho partnerku. Možná to tak bude znít, ale opravdu nepřeháním, když si dovolím říct, že maká skoro 365 dní v roce.
Věřím, že se zde najde někdo, kdo ví, jak vysvětlit muži, že hypotéka a zajištěná, ale otcem opuštěná, rodina nejsou jediný smysl života, pro který stojí se upracovat k smrti.
Na to žádná kniha není (dostatečně výmluvná), na to si musí každý přijít sám...
A vážně jste přesvědčen, že když kvůli práci zanedbává rodinu, najde si čas na čtení?
Tohle je těžké. Znám to. Nezmění se hned. Na to by měl přijít sám, aby si to uvědomil. Blbý je, že spousta lidí si to uvědomí až v momentě vlastních zdravotních problémů. A to bývá většinou už pozdě.
Zkuste najít podobný případ nějaké známé osobnosti, nebo někoho ve svém okolí, kdo na to doplatil. Třeba by mu to mohlo pomoci nad tím alespoň uvažovat, když už ho hned nedonutíte ke změně.
Jestli nejde za každou cenu o knihu, tak jeden příběh, až příliš současný:
Před lety jsem se pracovně potkala s mladým mužem, který dělal ve firmě na obrábění kovu. Firma se položila, přišel o práci a odešel věnovat se oboru do Itálie. Italové jsou takový fajnový lidi, přátelský... Našel si tam ženu, mají dva cvrčky... Teď momentálně leží na JIPce, dýchá za něj přístroj. Má dva dny aby se jeho stav zlepšil, pak ho odpojí a dají "šanci" někomu jinému. Je mladší než já.
Není to žádný workoholik, jen chlap ve špatnou dobu na špatném místě.
Ale nikdo z nás nemáme na život druhý pokus, ale jestli si někdo myslí, že má rubáš kapsy... možná by si měl položit otázku, jestli mu to bude stačit jako útěcha až kolem sebe nebude mít nic než tu hypotéku a věci, které si za ni koupil.
Clint: takovým není pomoci... ani knihami, ani příběhy. Koneckonců příběhů o boháčích, kteří si štěstí nekoupili, je nepočítaně. Hned z kraje mne napadají ti knižní: Král Lear, Otec Goriot...
Dnes psali o sebevraždě F. Štěpánka. Miliardář v oblasti energetiky. Ten to dotáhnul k exitu.
Snad Váš přítel najde východisko dřív, než bude pozdě. Do problému se člověk dostává pozvolna a ani mu to nepřijde. Zato dostat se z toho, stojí neskutečné úsilí. Neskutečné a nejlépe s podporou okoli.
Tak když už se sem opětovně vlomilo téma psychologické pomoci v převlečení za prosbu o knižní tip...
Obvykle se workoholismus interpretuje právě jako převlečený strach z vlastní smrti, nebo třeba "jen" lidské smrtelnosti.
Předpokládám, že když váš partner tak intenzivně pracuje, považuje "jakési čtení" za neproduktivní ztrátu času, Šla bych na to úplně jinak. Zkusila jste mu třeba pár jednoduchými, holými a přímými (tedy jednoznačnými, žádné náznaky!) větami říct, že materiální zahlcení nepovažujete za projev lásky a nevyžadujete to po něm ani vy, ani děti a nějakou společensky pokroucenou roli "pravého muže" neuznáváte?
Někteří urputní vydělávači si svou aktivitu vnitřně i navenek omlouvají tím, že přece musí, protože "ženy jsou náročné".
Text příspěvku byl upraven 14.03.20 v 02:45
Kdysi jsem po práci chodíval několikrát týdně ještě dělat na další dvě hodiny, někdy to byly čtyři, a výjimečně i šest. Jednou jsem se krátce podíval zpátky, a ejhle já byl najednou o pět, a příště o deset let starší, a z těch let co uběhla jsem si téměř nic nepamatoval.
Chtělo by to redukovat průběžné cíle na nějaké jiné, o něco málo nižší, nevyžadující tak velké sebeobětování, které nakonec stejně nepřinese nic dobrého.
(Nejlépe asi to vysněné prodat, je li to bez větší ztráty možné, a smířit se s něčím skromnějším. Ta ztracená léta vám nikdo nikdy nevrátí.)
Snažte se s ním mít každý týden a každý měsíc nějaký dobrý mikrozážitek.
V této době je to těžké, ale jindy bych asi navrhl třeba kraťounkou vycházku do okolí, do přírody, nebo návštěvu výstavy. Především něco co by opravdu zaujalo oba dva.
Knížka mne teď právě nenapadá, ale určitě se připojí i další, a někdo možná na něco kápne.
Mě osobně otevřela oči kniha Iluze od Richarda Bacha. Je to výborná kniha k zamyšlení se nad světem kolem nás a nad sebou samým.
Další skvělou knihou, kterou bych doporučila je Alchymista od Paula Coelha.
Pro mě tyhle návody "co a jak si počít sám se sebou" nejsou. Vždyť si to vemte, když se člověk v obtížné nebo nějak složité situaci obrátí na někoho ze svých blízkých, přítele nebo příbuzného, aby mu poradil, často se stane, že rada kterou dostane mu nijak zvlášť neposlouží. Ne proto, že by se ten rádce nesnažil, ale proto, že v mnoha případech je prostě nemožné vklouznout do cizí kůže a jasně vidět a myslet za někoho jiného. A to jsou prosím osoby blízké, které toho žadatele znají a o jeho problémech vědí všechno - nebo skoro všechno. Jenže lidi jsou různí, každý jsme originál a o tom, co přesně se nám honí v hlavě a jak funguje naše mysl - v tom se kromě nás samých vyzná snad jen Stvořitel sám. Některým lidem pomáhá obracet se se svými trablemi k němu. Výhodou je, že na rozdíl od rádoby moudrých knih od takzvaných expertů taková modlitba nic nestojí a výsledek je zhruba stejný. Někdy to pomůže, ale spoléhat se na to nedá.
Dobrý mohli byste mi doporučit knihy na tato témata? Děkuji.
Text příspěvku byl upraven 21.12.20 v 22:29
Vložit příspěvek