Pýcha a předsudek – význam

Mohu se na něco zeptat patrně hlavně dam?
O Pýše a předsudku jsem slyšel a i zde na DK četl, že to zdaleka není hloupá harlekýnka, ale docela hlubokomyslná záležitost a kvalitní literatura. Teď jsem se tedy koukl na film, a dokonce i moje manželka se se mnou shodla, že je to klasická pitomá červená knihovna a tu hloubku tam nikde nevidíme.
Napadá mě trojí vysvětlení:
1) Kniha je opravdu hlubokou sondou do čehosi, to jen film je pitomá milosténka
2) Kniha i film jsou povrchní nesmysly, pověst lže
3) Kniha i film jsou hluboké sondy do čehosi, ale já pitomý chlap je nepochopil
Můžete mi říct, které vysvětlení je správné? (Podotýkám, že to nemyslím sexisticky ani útočně – zajímá mě to.)

Hun- Já tu knížku miluju. Řekla bych,že spíš platí to za prvé. Na film se taky někdy ráda podívám,ale vim, co tam všechno chybí nebo je i trochu jinak a tak to beru s nadhledem. Je taky natočený seriál a ten bych řekla,že je lepší. Podle mě to ale rozhodně není klasická červená knihovna. Je to ale jen můj názor. :)

Hun - myslím, že jde hlavně o to, že se jedná o jednu z těch prvních červených knihoven, které utvářely žánr a nebyla psána prvoplánově jako čtení pouze pro dámy. Já na knihách Austenové oceňuju hlavně ten jemný humor a ironii, se kterou jsou jednotlivé postavy a vztahy mezi nimi vykresleny. Jde tam hodně i o kouzlo starých časů, které ovšem nikdy neexistovaly. Toto se ve filmovém zpracování nevyhnutelně ztrácí.
Myslím, že především záleží, ostatně jako v každé knize, na tom, jak si čtenář knihu přebere a na co se zaměří.
Někde jsem četla, že knihy této autorky byly velmi oblíbené za I. světové války mezi britskými vojáky, protože v nich nacházeli domov. Ideál klidu a pokoje, který je utěšoval. A to je myslím nejvíc, čeho může červená knihovna dosáhnout, ne?
Jo a velkým fanouškem byl údajně i sir Winston Churchill...

Text příspěvku byl upraven 15.05.17 v 19:21

Austenovej knihy sú " jemne prepracované miniatúry z anglického vidieckeho života". Sú písané s vtipom, iróniou, ktorá ale nie je každému zjavná a založené na dialógoch, kde záleží na každom jednom slove, aby sa dala správne pochopiť nálada a citové rozpoloženie postáv, ale to tiež dosť ľudí nudí. Filmu toto chýba a tak ide hlavne po deji, ktorý je, keďže je to brané takto nahrubo, samozrejme červená knižnica. Tento film konkrétne mne veľmi nesadol, ale so znalosťou knihy je to podstatne lepší zážitok.

Alienor, hezky jste to napsala. Televizní adaptace, minisérie BBC, se vyvedla mnohem lépe...

Text příspěvku byl upraven 15.05.17 v 19:54

Soudit knihu podle filmu... tak to jste s manželkou fakt šáhli vedle. Film (jasně že ten s Keirou) je hrozný odpad, jediné zrnko útěchy je tam Matthew, i když... i tak se mi víc líbil v Malé Dorritce

A Alienor vystihla podstatu Austenové perfektně.

Text příspěvku byl upraven 16.05.17 v 01:51

Však já taky knihu podle filmu nesoudím, když si pozorně přečtete, co jsem napsal... :-)

Díky všem za odpovědi, velmi přínosné.

Mám to štěstí, že se mi líbí jak kniha (připomínám, že poprvé vyšla před 204 roky), tak film (čsfd: 82 %, 48. nejoblíbenější film) - oboje jsem viděla/četla opakovaně a hodlám v tom pokračovat. Seriál (87 %) jsem viděla taky, ale připadá mi trochu moc doslovný, mám raději filmovou zkratku a obrazy. Opravdu upřímně lituju všechny, kterým ... jejich pýcha a předsudky nedovolí rozpoznat a vychutnat jedinečné kvality těchto děl.
"Dobrá nebesa, Lizzy, co jsi to za snoba - mít výhrady k panu Darcymu kvůli jeho bohatství. Ten chudák za to nemůže!..."

Text příspěvku byl upraven 17.05.17 v 20:12

kní: Poslední věta je jedna z mých nejoblíbenějších z knihy.

Já oceňuji na knize atmosféru, vtip, ironii. Ale je toho tam víc, kritika společnosti, snobství, "pavlačovitosti". A romantické linky jsou půvabné, roztomilé, i rozkošně sebeironizující. J. A. skvěle vykreslila postavy. Třeba takový pan Colins - takový rozhled, skromnost a inteligence, to se hned tak nevidí - číst pasáže s ním - to je přímo knižní lahoda. K tomu všemu cítím z knihy příjemný optimismus a pohodu.

Text příspěvku byl upraven 17.05.17 v 22:39

Hun: Když ti někdo o něčem řekne, že je to dobrá literatura, a ty se koukneš na film, tak se pak nediv. Filmoví tvůrci si na hloubku nepotrpěj, zvlášť když je předlohou slavnej román, kterej má potenciál přitáhnout do kin spoustu lidí, kterým se nechce číst ale chtěj si připadat vzdělaný. Z tvých vstupů do zdejších hádankových her mám pocit, žes toho přečet spoustu, takže bys měl už dávno vědět, že v kině se o literárních kvalitách předlohy nedovíš nic.

Většinu výš uvedených komentářů jsem přeskočila, tak se omlouvám, jestli budu někoho opakovat...
Pokud se správně pamatuji (romantismus jsme brali už vcelku dávno), tak správné označení Pýchy a předsudku je společenský román, červená knihovna mi přijde značně nepřesné, harlekýnka už zcela mimo. Možná je to mnou špatné uchopení žánru, ale pod červenou knihovnou si představuji knihu s vnadnou ženou na obálce v objetí snědého muže - takovou knihu by se člověk bál vytáhnout na veřejnosti, což pro Pýchu a předsudek rozhodně neplatí (možná jsou to ale trochu předsudky vůči červené knihovně, nicméně já to tak vnímám...). Pravda je, že film "červenou" linku téhle knihy akcentuje a většinu zajímavých myšlenek šoupne do pozadí, což vcelku trefně nade mnou napsal woodward.
Dle mého názoru je ovšem Pýcha a předsudek (jako řada jiných knih) pro dva typy čtenářů, někteří si z ní vezmou jen tu milostnou linku a jsou spokojení (nebo taky nejsou...), ti druzí se vyžijí ve výstižném popisu anglické společnosti, který je podaný s ironií a lehkostí. Což samozřejmě nemusí sednout každému... V dnešní době je asi vnímán spíš jako odpočinková kniha a nemyslím si, že by to bylo špatně... Však ona i ta červená knihovna má svůj smysl... (ale jinak to slovní spojení vážně nesnáším...)

Možná v nepříliš daleké budoucnosti vznikne termín modrá knihovna a bude mít obdobně dehonestační konotaci jako knihovna takzvaná červená (proč ta červeň ksakru?!).
Jistou známkou potvrzující význam tohoto díla je i počet knih nebo filmů, kde je citována. Mě osobně to po letech přivedlo k tomu, že když jsem na knihu Pýcha a předsudek natrefila v antikvariátu, nelitovala jsem vynaložené padesátikačky... a mohla se s Jane Austenovou konečně seznámit.

Moje babička měla ve skříni (knihovničkou se to nedalo nazvat ani omylem) několik knížek nevelkého formátu v červené vazbě . Myslím, že to mohly být nějaké romány ze společnosti a třeba tehdy vzniklo lidové pojmenování tohoto žánru "červená knihovna". Matně se pamatuji, byla jsem tehdy dítě závislé na pohádkách, které si myslelo, že každá kniha jsou pohádky. Byla jsem vyvedena z omylu a napomenuta, že uvedené knihy jsou pro mne tabu.

Vtipný omyl. Já si zase coby desetileté pachole hltající dobrodružné knihy Maye, Foglara a Verna všiml v knihovně díla s názvem "Divoký pes dingo" a půjčil si to v domnění, že to bude dobrodružný příběh z australské buše. Ukázalo se, že je to dívčí román z Ruska. Vůbec jsem nechápal, co a proč se na těch stránkách odehrává :-)))

Červená je farba lásky, asi preto sa ľúbostným románom vraví červená knižnica.