Souhlasíte s tím, že ve starých klasických pohádkách je mnoho násilí, agrese atd. ?
Woodwarde, to jste napsal krásně, jak o antiseptičnosti, tak o nutnosti tvrdé práce.
Krásu nesmírnou miluju odnepaměti.
Kupodivu, jako malé mi vůbec nepřipadlo, že by některé hororové scény v pohádkách byly nepatřičné. Vlk, který sežral Karkulku i babičku byl spravedlivě potrestán. Výši trestu jsem neřešila, prostě udělal, co neměl a dojel na to.
Totéž u perníkové chaloupky, u Popelky a uřezaných patách... nebrala jsem to nijak krvavě ani brutálně a nepřipadalo mi to nepatřičné. Dokonce mě to ani nepřimělo k tomu, abych v tomhle ohledu experimentovala. Myslím, že tyto pohádky jsou přes některé nelogičnosti realističtější než pohádky o ničem, kde je všechno jenom úsměvné a dobré.
Aby byl příběh dobrý, potřebuje zlo, se kterým se má bojovat. A pohádka by měla to zlo přemoci. Samozřejmě jsou pohádky ještě realističtější, kde dobro tak nějak nevítězí (Anderssen), ale takové pohádky nejsou běžné.
Myslím že důležité je podání takové pohádky, čist ji s citem a možná trochu vysvětlovat.
Na klasických pohádkách vyrostlo více generací a nevím, že by se z nich stali psychopati. Teda až na výjimky, ale za to nemůžou pohádky. :-)
Tak trochu mi připadá, že řešit krutosti pohádek je spíš módní záležitostí, kdy se jeden dospělý zastavil a zamyslel a řek si - hele, oni tu babku upekli zaživa, hrůza!
Že babka předtím chtěla upéct děti, na to už nepomyslel.
A že je chtěla upéct proto, že jí kradly na soukromém majetku, na to už vůbec nepomyslel.
Jinak jsou vedle pohádek čarovných a hororových také pohádky chytré, ty jsem měla taky ráda. Jak přelstít někoho s pomocí důvtipu, nebo vůbec moudré pohádky, ve které hlavní postava nějakým způsobem vyzraje a lidsky řečeno, dostane rozum.
Ad R.E.M. - Pohádkové lístečky si taky pamatuji, prima sešitky na cesty, a pohádky mnohdy neznámé.
Ad Woodward - souhlasím, dobře řečeno. Taky si myslím, že přehnaná ochrana dětí nevede k dobrému. Děti totiž dorostou a najednou jsou vystaveny nelítostnému světu, a svět je nelítostný, není to žádná procházka růžovou zahradou. I bez pohádkových bytostí, čarodějnic, ježibab a lidožravých vlků.
Text příspěvku byl upraven 16.10.15 v 21:34
Starší pohádky jsou prověřené časem. Mnohé se vyprávěním předávaly z generace na generaci, později byly zachyceny v písemné formě, a i když v nich bylo zlo, sekání hlav, prstů apod. tak se hromadně z dětí nestávali násilnici. Ani na mě to nezanechalo žádné následky (aspoň si to myslím :-)) ).
Přiznám se, že když jsem měla malé děti, tak jsem taky zvažovala, jest-li ta či ona pohádka není moc drsná, řešila jest-li číst nebo "zahodit".
binysek: Nevím, kolik má syn roků, ale co třeba vysvětlit rozdíl mezi pohádkovým světem a tím skutečným. I když smrt se vysvětluje složitěji než oživnutí pomocí kouzelné vody.
Je fakt, že u našich dětí k žádnému dramatickému smutku po přečtení pohádky nebo dětské knihy nikdy nedošlo.
Pozn. Četli jsme dětem klasické pohádky B. Němcové, K. J. Erbena, Rumcajse, Česílka, Neználka, Martínkovu čítanku, edici Pohádkových sešitů...
hm, možná máte přemýšlivého syna. když mi bylo osm, četl jsem oceánem na kře ledové a děti kapitána granta, ale i k pohádkám jsem se občas vrátil - a rozhodně mě netrápilo, že někdo umřel. většinou jsem si představoval, že jsem to já, kdo všechny ty padouchy, draky a jinou žoužel rozseká na kusy. už jsem z toho vyrost. ;)
Binysek: Chápu, složité vysvětlování - s ohledem na dítě. Kdysi jsem od dítěte taky dostala otázku, co se děje po smrti.
podle mě nebylo nic špatného na tom, když se na tuhle otázku odpovídalo, že ten zesnulý přijde do nebíčka nebo do peklíčka. do té doby, než si dítě bude schopné utvořit na takové věci vlastní názor je to přímo ideální řešení. a docela určitě to není lež, protože doopravdy o tom nikdo nic neví.
Když jsem byla malá, babička mi četla pohádky bratří Grimmů z veliké a krásné knihy, ve které byly nádherné ilustrace a byla psaná švabachem. Babička mi to četla a když se občas zarazila, protože nemohla najít to správné slovo, tak jsem si stěžovala, že zbytečně zdržuje. Tehdy jsem ještě nechápala, že to jaksi "na živo" překládá. Připouštím, že ty pohádky většinou byly hororové, ale jako dítěti mi to tak nepřipadalo. Za vinu přišel trest a to bylo správné. Dnes už nevím, kdo z rodiny si tu knihu vzal a je mi to líto, protože bych za ni dala skoro cokoliv. Nejhroznější pro mne byla pohádka, kdy se spousta dětí prohání po zamrzlém rybníku a blíží se bouře, o které děti nemají ponětí. Jen stará babička, která bydlí u rybníka, to vidí a aby zachránila děti, podpálí vlastní dům, protože ví, že se tím pádem děti rozběhnou právě k tomu hořícímu domu a zachrání se.
Krutost pohádek mne, jako dítě, nešokovala, dobro zvítězilo nad zlem a tak to bylo správné. Dnes nechápu, že jsem z toho neměla noční můry, ale asi to tak nějak v dětství má být.
Ta pohádková kniha mohla být vážně klenot. Někdy poznáme cenu takových věcí (a někdy i lidí), až když je ztratíme.
(A tu pohádku o zmrzlém rybníce jsem nikdy nečetla a to jsem jako malá přečetla pohádek docela dost :-) )
Eumenida, vůbec si netroufám odhadnout, jak stará ta kniha byla, ale byla nádherná, těžká a velká. No, je to pryč......
Alix, a nezkusila jste zapátrat v rodině? Třeba v dnešní době o tu knihu nestojí. I když ji mohli i prodat, pravda...
Eumenida, zkusila jsem, ale nic jsem nezjistila a nic jsem nenašla. Trošku mne tak napadlo, že to možná někdo prodal. Já jsem nebyla přímý dědic. Už se to nedovím a už nikdy nic tak krásného neuvidím.
Vložit příspěvek