Eutanázie
Jaký je Váš názor na eutanázii?Zvěrstvo nebo praktika která je v pořádku?
Podle mě je eutanázie naprosto v pořádku.
Já už mám dokonce napsané prohlášení - samozřejmě se všemi náležitostmi, které prohlášení musí mít - že kdybych se dostala do stavu, kdybych byla upoutána na lůžko, nemohla bych se o sebe postarat, tj. nemohla bych udržovat hygienu, nemohla bych se sama najíst, prostě NIC, jen ležet, tak s eutanázií souhlasím.
Jenomže v našem právním řádu pojem eutanázie neexistuje. Čili vaším přáním se nikdo nejenom že nemůže, ale dokonce ani nesmí řídit.
Text příspěvku byl upraven 16.07.19 v 11:20
Ano, já vím, že u nás ještě eutanázie není povolena.
Ale to jsem napsala jaksi.. do budoucna. Víte?
To je dobrý, já v tom nevidím ironii. Já Vás chápu. Jen přemýšlím, jak Vám to vysvětlit.
Vy si zřejmě myslíte, že já počítám s tím, že tu budu třeba.. třeba.. ještě deset let.
Ne. Nemyslím si to. Vím, že tady už zítra nemusím být. Nemusím tu být ani večer.
Nemusím tu být ani za hodinu,
protože mně z Vás klepne..
Ale.. já to myslela tak, že třeba! třeba! tu ještě za deset let budu a eutanázie už bude povolena
a mně by se stalo to, co jsem popisovala, tak pro ten případ jsem to prohlášení napsala.
Kdyby eutanázie byla povolena a mně by se stalo to, o čem jsem psala,
pak už bych to prohlášení nenapsala. Už bych nemohla nic, že? Jen nehybně ležet.
(Já mám prostě takovej blbej zlozvyk: pořád myslím dopředu.. )
Jsem pro eutanázii. Člověk má mít i možnost důstojně odejít a neprodlužovat si utrpení, když už byly vyčerpány všechny možnosti. Ale je to právě o těch všech možnostech. Medicína sice dokáže zázraky, ale na smrt je krátká.
Medunkovero, myslela jsem to z opačné strany. Když opakovaně potvrzujete, že doufáte v přijetí zákona o euthanasii v horizontu 10 let,prokazujete takovou míru optimismu, o které se mi může jenom zdát.
Dokud tady bude vládnout ekonomie zisku, tedy neustálé přepočítávání všeho na peníze, resp. tázání se "co za to?", tak tento altruistický humanismus prostě většinu v parlamentě nezíská.
nemyslím si že je eutanázia nákladná - trochu vyššia dávka oblbovákov to spraví. Naopak sú s tým spojené zisky - mne takto odpravili susedu na psychiatriu do Kremnice a medzitým dva razy predali jej barák.
Nejde o náklady na vlastní usmrcení žadatele. Ale o politickou atmosféru ve společnosti. Ale tohle vážně nemá smysl řešit na knižní databázi.
Já jsem pro Eutanázii aspoň u sebe.Kdybych měla mít kruté bolesti, které nejdou vyléčit a nebo ležela 24h a téměř o sobě nevěděla či byla duševně chorá a nevěděla ani jak se jmenuji a vyléčit nešlo, tak radši smrt.
A to samé i u dítěte.Pokud bych měla mít postižené dítě v komatu či duševně postižené, nebo velmi těžké formy Autismu tak raději Eutanasii.
Copak duševně nemocní, nebo děti nemají právo rozhodovat o svém osudu sami, v míře přiměřené jejich věku a mentální kapacitě?
Ach jo...
Tak duševně nemocní- ti co o sobě ani nevědí nebo v komatu několik let asi těžko mohou o sobě rozhodovat a určitě by si takový život nepřáli a to rovněž Autista uzavřený zbytek života v ústavu pro těžkou poruchu.
Jak to víte? Prošla jste tou zkušeností?
Byla jsem vzdáleným svědkem života dívky, jejímž rodičům doktoři už při prvním kontrolním vyšetření dali žádanku na potrat (protože se to "tak dělá!!" :-)) protože TO (Sic!) má těžké genetické postižení.
Rodiče to ze svých oprávněných důvodů (a proti pochopení svých nejbližších i četných známých i neznámých) rezolutně odmítli.
Juliánka se narodila a žila skoro osm let. Prý to bylo velmi štastné a spokojené dítě, přestože péče o ni byla velmi náročná... Ale rodina s ní žila a dál žije velmi normálním způsobem a její mladší sourozenci jsou naprosto zdraví.
Co my víme o prožívání lidí a jiných bytostí, které nemohou komunikovat pomocí jazyka, třeba i znakového?
Text příspěvku byl upraven 18.07.19 v 18:50
Vidíte žila skoro 8let a stejně tedy zemřela.Také chudáci rodiče a šťastná a spokojená se zdála všem,ale co z takového života? Naprosto nic akorát sebeobětování rodičů. A až by nemohli, ústav.Každý máme názor svůj a jiný a tady to nemá cenu řešit.
Její rodiče podstoupili tuto pro nás ostatní asi nepředstavitelnou úlohu/zkoušku/dar dobrovolně, z lásky k životu, který spolu stvořili a pro svou víru v neomylného B-ha.
Rozhodně se necítí jako sebeobětovavší se chudáci.
A Juliánčini sourozenci, až dorostou, nám sami možná popíšou, co jim společný život s nemocnou sestřičkou dal.
Juliánka o tom, sobě a svých pocitech mluvit nemohla ani za živa.
*
Každý jednou umřeme, tak proč tady teda NEDOBROVOLNĚ jsme!?
Nemáme se z této existenciální úzkosti zabít, sotva si to uvědomíme a dokážeme na sebe vztáhnout ruku?
**
My dvě si teda vážně ne-porozumíme.
Vystupuju z debaty.
Text příspěvku byl upraven 18.07.19 v 22:33
Vy mě, pane Hluboký, máte asi obzvlášť rád, že? Čím jsem si tu lásku (čili výjimečnou pozornost, byť s e znaménkem mínus) zasloužila? :-)
Kdybyste chtěl, na oplátku bych vás naučila editovat příspěvky, ať tu nemusíte plevelit svými vzápětí smazanými výkřiky.
Vložit příspěvek