Hudba pre náladu
je to legrace vidět tyhle dědky jak hrajou. V 60.-70. letech, kdy ty své hity skládali, tak to byli mladí hippíci na drogách.
Caedmon - Sea Song
https://www.youtube.com/watch?v=d0y6KmsOAAE
Mick Softley - Time Machine (1970)
https://www.youtube.com/watch?v=C15LXv4uEDI
zajímalo by mě, jak dlouho přežije rock. Klasika přežívá několik století. Ale rock se dneš už tady stává klasikou a minulostí a na rozdíl od klasiky to už nebude živá hudba, tj. nikdy ji nebude hrát. Bude existovat jen na nahrávkách.
Už z toho, že tihle ... staří kluci pořád hrajou, bych spíše usuzovala, že jejich hudba bude žít dál - už teď je z ní svého druhu klasika - o ten termín se "vážnohudebníci" budou muset podělit.
BYRNE JAKO SPISOVATEL: Ač jsem cyklista jen sváteční, velice mě nadchla knížka Bicycle Diaries. Hlavně proto, že se nezaobírá ani tak samotnou jízdou nebo, nedej bože, údržbou kola, ale spíše tím, co všechno její autor ze sedla vidí nebo o čem při šlapání uvažuje. A další Byrneova knížka, How Music Works, mě bavila ještě víc! Píše v ní, nepřekvapivě, o hudbě, ale často velmi překvapivě.
(píše Mardoša v článku Cyklista ve Fantomasově citroënu - v Reflexu č. 21, který na Metronome rozdávali)
já tam byla, ale takhle krásně jsem teda neviděla: https://www.youtube.com/watch?v=l8zgIiGfdeg
https://www.youtube.com/watch?v=KkdXbPy97OE&;list=RDKkdXbPy97OE
...jedna vzpomínka...
Pořád ho miluju. I všechny, co tuhle muziku dělají.
Všimněte si, jak je ta muzika plná.
https://www.youtube.com/watch?v=IeDMnyQzS88
Phil Collins? Není to ten chlápek, co zprznil Genesis? Jejich album Tresspass mám v autě
https://www.youtube.com/watch?v=ONMSJREZkt4
Hele, kní, Jaccku & další hudbymilovní. Myslíte, že by nám při pátku/prázdninách prošel rozšiřující pokec?
V týdnu mě zaujal tento rozhovor:
https://program.rozhlas.cz/bojme-se-strasidel-ne-nove-hudby-7550777
A to právě proto, že si na současnou artificiální hudbu netroufám. Samozřejmě po vás nechci, abyste to četli celé, ale vážně by mě zajímal váš názor na tuhle pasáž:
"Mluvili jsme o srovnání hudby a literatury. Myslím, že kdo se odborně věnuje literatuře, měl by mít „načteno“, kdo - i z posluchačů - chce hlouběji proniknout do hudby, měl by mít „naposloucháno“. S objemnou posluchačskou zkušeností pak lehce vstřebá i soudobou hudbu, protože na ni prostě bude zvědavý...
Myslím, že se mýlíte. Kardinálně mýlíte. Tento encyklopedický přístup ke vzdělání vůbec je omyl. Když jste seriózní v tom, že čtete knihy, protože vás zajímají, když nemůžete jít spát, aniž byste otevřela knížku, tak se k tomu Rabelaisovi dostanete (a nemusíte jím začínat). Píše o něm Kundera. A když čtete Kunderu, tak by bylo povrchní, abyste si toho Rabelaise neotevřela, protože vás zajímá, co napsal, když ho zmiňuje Kundera.
A muzika?
Muzika je svým způsobem nejsložitější, nejkomplikovanější, nejnáročnější, co se týče intelektu. Hudba, o které mluvíme, tedy od Bacha po dejme tomu Kabeláče, má vysokou intelektuální náročnost. Mně ohromně pomohly Ostravské dny nové hudby a sledování publika, jak vnímalo skladby, které jsme tam hráli. Ti mladí lidi nemohli být vychovaní ani didakticky, ani zkušenostmi... Řekne se: „No jo, vy jste si tam vychovali publikum, už to tam děláte deset let.“ Ale to je nesmysl. Před osmnácti lety bylo těmhle lidem deset let. A oni teď sedí na kraji sedadla, poslouchají Xenakise, pak vstanou a křičí bravo, nemůžou se toho naposlouchat. A já jsem si najednou uvědomil spojení toho všeho - že zvuk muziky není ta muzika sama, že muzika je za tím zvukem. A že ten zvuk, ta kompozice, je jen obal, který musíte přijmout za svůj, abyste se dostala za něj. A najednou muzika, kterou děláme my, zní jako ten rokenrol, který poslouchají oni.
Mladá generace nemá s tím zvukem nejmenší problém. To je zvuk jejich doby. Mění se to. Koncert v DOXu s Feldmanovými skladbami by před třemi roky ne byl vyprodaný jako letos. Nedělejte si iluze. Ale abych se vrátil na začátek - to, aby se člověk přiblížil ke Cageovi, Feldmanovi, Xenakisovi, nemá nic společného s tím, jestli poslouchá Schonberga. Naopak, Schonberg pro ně musí být nestravitelný. To, co hrajeme v Ostravě, je hudba jejich doby, to je jejich zvukový svět, ve kterém se pohybují. Tak lze porozumět tomu, co se kolem nás děje."
A jako hudební tip posílám skvostného fanfárníka Ibrahima Maaloufa:
https://www.youtube.com/watch?v=HXzv7P7qGdM
Text příspěvku byl upraven 29.06.18 v 18:29
Ha-ha - skvostný fanfárník - dík za něj - další z miliónu, které jsem neznala.
Moc zajímavé téma k zamyšlení. (nesouvisí to přímo, jen honem, než to zapomenu - co mě zaujalo /samozřejmě m.j./ v dokumentu o Halíkovi - kde přirovnal architekturu ke zhotnělé hudbě... jo - taky tam vyprávěl vtip - sejdou se takhle dvě planety, jedna je krásná, barevná, má spoustu měsíců, nádherné prstence - a ta druhá je taková škaredá, zcvrklá... ta krásná se jí ptá, co jí je - a šeredka na to, že má homo sapiens - a ta krásná mávne ... prstencem: "to nic, to přejde"...)
Myslím, že to naposlouchání a přikládání velké důležitosti právě těmto nastřádaným zkušenostem (a sobě) - je spíše typicky mužský přístup - nejen v hudbě, ale i na všech ostatních pískovištích - no ale na druhé straně je zase možná opravdu potřeba se do některé hudby - jako třeba do tvrdšího nebo kyselejšího, ale kvalitního vína - vchutnat, proposlouchat. Možná.
Jinak - strašidla nové hudby se asi taky bojím - nebo ne? - nevyhledávám ji. Nepotřebuju ji. Mám hudebně tak nějak plno. Ale jsem ráda, že je a že ji někdo poslouchá a má z ní radost. Ale i že není povinná... :)
kní, naťukla jsem to téma proposlouchání se za hranice svého obvykla záměrně. Několik měsíců se opakovaně pokouším najít klíč k elektronické hudbě. A furt se mi to nedaří. Ne, že bych to nevydržela poslouchat, jednotlivosti se mi dokonce i zalíbí, ale většinou tím projdu naprosto nedotčena. Nemá to pro mě "příběh", připadám si jako "netopýr přitloukaný na vrata mechanickým opakováním".
Ale nevzdávám to a rozhodně nevěřím "vědeckému" závěru, že člověk okolo třicítky přestává objevovat novou muziku a poslouchá už jen to, co vstřebal a přijal do té doby. Víte čím to změřili? Tím, jestli a jak často člověk kliká na nabídnuté playlisty na streamovacích hudebních webech. Tuze dobrá metodika, že?
:-)
Nebude to už trochu masochizmus? ... No ale v zájmu vědeckého bádání se musí občas nějaká ta oběť přinést! Držím palce.
S tím stropem okolo třicítky ovšem taky nesouhlasím a sama jsem příkladem, že to není pravda. Celý život jsem např. tvrdila, že jazz není pro mě - a najednou plíživě postupně, aniž bych se o to snažila - to není vůbec pravda!
Ale elektronická hudba - tedy to, co si pod tím představuju - to teda nepotřebuju mít ráda. Ne, ani med nemám ráda a naučit se ho mít ráda neplánuju. Dokonce i elekronické období božského Davida Bowieho mi nic neříká a netrápím se tím.
Co tě k tomu přimělo, vybrat si ausgerechnet tohle?
Nic menšího, než snaha najít společnou hudební řeč s mladšími generacemi, přece!
:-)
https://www.youtube.com/watch?v=ONMSJREZkt4
Jack: Děkuji. Tohle neznám.
TakySimona, vážná hudba je strašně pestrá, mnohem víc než si většina lidí uvědomuje - středověká, renesanční, barokní, klasicistická, romantická, moderní, avantgardní. Já jsem se snažil proposlouchat ke všem těmto typům a řekl bych, že se mi to podařilo. Nemám potíž si pustit Orlanda di Lasso, pak Bacha, pak Schumannovu klavírní sonátu, nakonec Stravinského svěcení jara a pak něco od Stockhausena nebo dokonce moderní spektralistické skladby. Ta variabilita je mnohem větší než třeba v rámci rocku, a to včetně progresivního rocku. Myslím si, že aby si člověk určitou hudbu užil, tak musí nejprve rozlousknout její jazyk. Osobně se mi z počátku nelíbil ani Beethoven, ani Bach ani Mozart (svatá trojice). Proniknout k Mozartovi mi trvalo hodně dlouho, asi rok vytrvalých pokusů, než mi to v mozku kliklo. Svým způsobem byl Mozart pro mne tvrdším oříškem než Schoenberg. Osobně si myslím, že není třeba mít nic naposlouchané, že stačí jen otevřenost a ochota investovat do daného typu hudby trochu času a rozlousknout její kod.
Pár ukázek moderní hudby, které si užívám. Zkuste to poslouchat s otevřenou myslí, i když vám to nejspíš nezní jako hudba, na kterou jste zvyklí
Tōru Takemitsu: Rain Tree (1981)
https://www.youtube.com/watch?v=yOsr8inpRZ4
Tristan Murail - Désintégrations (toto je ten spektralismus)
https://www.youtube.com/watch?v=4basuUUatf8
Stockhausen - Gruppen
https://www.youtube.com/watch?v=CZ7jpKh_UF0
Jaccku, není v tomto rozpor?
"Proniknout k Mozartovi mi trvalo hodně dlouho, asi rok vytrvalých pokusů, než mi to v mozku kliklo. ... Osobně si myslím, že není třeba mít nic naposlouchané, že stačí jen otevřenost a ochota investovat do daného typu hudby trochu času a rozlousknout její kod. "
Kdybyste toho Mozarta vzdal za čtrnáct dní, tak byste se jeho ocenění nedobral. Je tedy třeba mít naposlouchaného (ve vašem případě) Mozarta, aby ... Přesně v tohle doufám, že když se budu opakovaně vystavovat expozici té pro mě zatím ne-vlastní
muziky, podaří se mi uslyšet v čem je její krása a originalita.
Za příklady (i naději) ovšemže děkuji.
není v tom rozpor. Myslel jsem to tak, že není potřeba mít cokoliv naposlouchané k tomu, aby člověk mohl přistoupit k jakékoliv hudbě, tj. není třeba nejprve naposlouchat Beethovena a Stravinského, aby člověk mohl začít poslouchat avantgardní hudbu. A dokázat si užít určitou hudbu vyžaduje opravdu opakovanou expozici. Když jsem se snažil proniknout do Schoenberga, tak jsem dal prostě za úkol 1x denně si pustit jeho klavírní koncert, ať se děje co se děje. Zpočátku mi to připadala velmi zvláštní hudba. Asi po 15-tém poslechu to v mozku najednou dokliklo a od té doby miluju Schoenberga. Chodím na jedno forum o vážné hudbě a poslouchači jsou různí. Někteří milují moderní hudbu a mají problém proniknout do té klasické, jiní to mají přesně naopak, a někteří jako já mají to štěstí, že si můžou užívat skoro všechno. A já si teď zcela zaslouženě vychutnám toho Mozarta
https://www.youtube.com/watch?v=tT9gT5bqi6Y
Aha, už rozumím lépe. Tedy že muziku nepovažujete za hierarchickou, ale za heter(o)archickou. Souhlasím.
Kéž bych někdy dorostla k principu:
"1x denně ..., ať se děje co se děje."
Ovšem v pestrosti je nejen krása, ale i síla.
Ještě jednou děkuji, kní i vám.
Jedna věc je ale proposlouchat se, druhá nemožnost oblíbit si odporný odstín sytě růžové barvy tím, že na něj budeme hodinu denně zírat.
Hudba je jako příroda. Někdo dokáže obdivovat, ba milovat třeba hmyz, housenky, žížaly, mně je z nich ale blivno..
Já bych tu elektroniku vzdala, TakySimono. Je to škoda času, který bys mohla příjemně strávit posloucháním ticha, například. (apropó, není tento hudební styl už dávno pasé?) :)
Beru to jako soukromý výzkum, co je mi skutečně vlastní a co jsou jen mé předsudky.
Žádný odstín nemůžu považovat za odporný, pokud nevidím jeho použití v širším kontextu. Jednolitá plocha reflexní zeleně nasvícená ostrým přímým světlem mě unaví okamžitě, ale co když je stejný odstín použit pro vykreslení detailu v členité struktuře světel a stínů?
Ano, hudbu, která reflektuje přírodní procesy právě vyhledávám. Proto se ani nesnažím proposlouchat se do žánrů, v nichž ticho nehraje roli (dechovka, metal, industrial).
Passé jsem já, proto mi na trendech nesejde.
Své utrhnutí se od tématu vlákna končím konkrétní ukázkou toho, co pro mě nadále zůstává zakletým zámkem:
Moritz von Oswald - Watamu Beach Rework
https://www.youtube.com/watch?v=cQ3t0ZbFaGw
Vždycky je čas něco vzdát až zítra.
:-)
Vložit příspěvek