Nightlybird´s YJ Night pub

Měl jsem sem vymyšlenou jednu báseň, ale počkám s ní, tahle je skvělá! I když mi přijde, že Bůh osly neopustil (viz. dále). Napsala bys prosím, kde to tam je, že bych si to našel? Osly mám strašně rád (a taky jim říkám oslíci), ať je to osel Tulipán, který uměl odemykat zámky, nebo maličcí arabští, kteří vezli Karu ben Nemsího Džiddou, kde je pohřbena naše pramáti Eva, nebo ten, který vezl Svatou rodinu a díky kterému mají oslíci na hřbetě na památku kříž. V zoo jsem každé ráno zahajoval tím, že jsem políbil na čelo kulanici.

Alix - nic si z toho nedělej, nejsi sama. Já jsem to také přešel bez nějakého zvláštního zaevidování. Ono skutečně záleží na tom, kdy a v jakém rozpoložení knihu čteš - to je ostatně jediný důvod, proč číst tutéž knihu vícekrát, pokaždé vlastně čteš a objevuješ něco nového. No a Nebeská stáj je toho důkazem (mimochodem ten název také označuje jednu z částí souhvězdí Andromedy - v čínských souhvězdích).
A stáj ve mně vyvolala asociaci nikoliv s oslíky, ale s koňmi. Vzpomněl jsem si na "Františka, pastevce koní" - už jsem ho tady mám dojem kdysi citoval a tak jen malý úryvek, který má jakousi návaznost, je to z konce Cesty z bojiště :
.... A za koníčka též, pane prosím.
Byl malý, hubený.Pohledem kosým
objal mne tenkrát, zařehtal nyvě.
Dej se mu pane, pást v nebeské nivě....

A zhruba o 100 stran zpět je v Komedii pěkný úryvek s Coleridge :
Ach, spánek,ach, ten sladký dar
je všemi veleben!
Buď chvála nebes Královně,
to ona vdechla slitovně
v mou duši pěkný sen
HTO - Wilmot čte Fleur z novin verše Wilfrida někde za stranou 400. Nic mi to neříká a tak myslím, že je to výtvor J.G. (není to citace z něčeho).
A mohu směle prohlásit, že mne vaše erotické preference sice nepohoršují (proti gustu žádný dišputát), ale jen poněkud překvapují. To v té zoo mimo kulanice nikdo případnější nebyl? A napadl mne jeden bačovský vtip který souvisí s tématem. Vrozená plachost a skutečnost, že tady chodí i děti mi brání jej ocitovat.

S tím čtením knihy vícekrát, naprosto podepisuji.

V zoo byl někdo případnější, ale já rád líbám zvířata na čelo. V zoo to pak je možné na dost široké škále, od třeba ještěrky, která měla hlavu na zemi, po žirafu, která ji má šest metrů vysoko, takže jsem musel po žebříku do druhého patra.

Galsworthyho bych si měl konečně přečíst.

Nebeská stáj je určitě výtvor J.G., v knize výtvor Wilfrida Deserta a báseň čte své ženě Fleur její manžel Michael. Najdu přesnou stránku a oznámím.

Já zase kopíruju výpisek z knihy Bombi Bitt a já (kterou nemůžu dost doporučit!), protože je tam oslík (tedy, zmíněn):

Sláva! Tady jede Berggren, velkožebrák sedmi okresů, známý a pověstný Berggren. Dveře se zavíraly — i dvířka komínů — rolety v oknech se stahovaly a drůbež se počítala všude, kudy táhl. Taková byla jeho pověst. Teď tudy jede na vyřazené sekačce, která ztratila všechny zuby a jejíž viklavá kola byla dosti excentrická. V sekačce byla zapražena stará špánkovitá hemerka, která kráčela tak skoupě, jako kdyby se v ní natáhl hodinový stroj. Místo biče měl stařík v ruce lískový prut, jehož používal obyčejně jako bodce po vzoru poháněčů oslů. Zdálo se, že spí, jak tak seděl na svém prapodivném vozidle, zapadlý do svého plnovousu a s lískovým prutem, který se ploužil po silnici.

Tedy, hledat vprostřed noci na netu hemerku má skoro takový půvab, jako číst si ten výpisek. Našla jsem:

http://www.skupice.estranky.cz/fotoalbum/historicke/zari-1938-mobilizace-jos.-pekar-veze--zleva-hemerka-rud.bulicek--jos.holub-fr.-jirasek-fr.pekar-a-stojici-v.-jirasek.-.html

A ještě mi k tomu Marek Eben potichu zpíval Někdo klepe. Balada..

Zase další knížka, která mi utekla. Když vyšlo 1. vydání, byl jsem moc mladý, při druhém zase už příliš starý.
Jinak jsem si přečetl Zahradu - je to sice kouzelné čtení, překypující fantazií v obou složkách, jak v textu, tak i v ilustracích, aby to obojí člověk naplno vychutnal, měl by to číst v ranném věku a ne na sklonku života. Takže ji ještě přečtu prtavcům, až mi sem zase přijedou prudit a uvidím, jaký dojem to udělá na ně.

elfos - hemerka není zleva, ale to první zprava na té fotce. Je to totiž trochu archaický výraz pro koně poněkud zchátralého (poněkud dosti).I když já mám dojem, že jsem s tímto označením přišel někde do styku ve tvaru hemeLka.

Ano, hemerku jsem na fotce identifikovala správně jako tu, co schovává hlavu. Možná ten popisek psal někdo, kdo stál k vozu zády....? :-)

A knížek nám sice utíká.. teď jsem si představila komínek knih ze Země na Měsíc, ale tolik jich snad není - ovšem, sem tam nějakou zase někdy, někde.. dojdem. Což je moc fajn.

Tuhle jsem šel kolem plotu, koukalo z něj pět chobotů - M. E. asi taky četl zahradu..

Já si vzpomněl na tento příběh odsud http://www.databazeknih.cz/knihy/modlitba-zaby-2-21746:

Sokrates čekal ve vězení na svoji popravu. Jednoho dne naslouchal zpěvu svého spoluvězně, který zpíval píseň s obtížným textem od básníka Stésichora.
Sokrates jej požádal, aby ho naučil slova.
„Stojí to za to?“ zeptal se spoluvězeň.
„Rád bych se před smrtí ještě něco nového naučil,“ zněla odpověď toho velikána.

Žák: Proč se něco nového učit týden před svou smrtí?
Učitel: Přesně z téhož důvodu, z jakého by ses to učil třeba padesát let před svou smrtí.


Jsem moc rád, nightlybirde, že se ti Zahrada líbila! Napadlo mě, není herka slovo vzniklé zkrácením slova hemerka? Že se to možná vyslovuje různě, to mě nepřekvapuje, holt kraje jsou různé.

Věděli jste, co je to nunvář? Já to přesně nevěděl, a etymologií jsem byl značně překvapen (a s miškařem je to stejné)!

Text příspěvku byl upraven 25.09.12 v 23:43

HTO - v návaznosti na Modlitbu a Sokrata :
"Existují dva typy vzdělání:
to, které učí, jak si vydělat na živobytí,
a to, které učí, jak žít."
Za sebe bych dodal, že se želbohu jednoho ani druhého zpravidla nedá dosáhnout v školních škamnách.
Pokud jde o etymologii, máš nejspíš pravdu, pokud jde o herku.
S nunvářem a miškářem je to trochu jiné. Do styku jsem přišel pouze s druhým jmenovaným, (samozřejmě jen zprostředkované, nemusíš mne litovat). Nejsem si tak úplně jistý, ale jde v podstatě o totožné, dnes již asi vyhynulé profese. Tito muži se pohybovali na venkově, kde prováděli kastrace skotu a hlavně bravu (abych se držet starého tvarosloví). Nunvář kastroval sviňky, miškář kanečky - možná ale oba dělali totéž a jde jen o krajově odlišné názvy. Posledního jsem viděl okolo roku 1950. Tolik o archaických slovech.
Jinak je docela zajímavé povídání o SLOVECH v http://www.databazeknih.cz/knihy/kantos-hyperionu-hyperion-1157 (kterou teď čtu), pronášené ústy básníka.
Ono je možná úloha, nebo funkce - chceš-li - slova nedoceněná. Nemám na mysli jen holou informační hodnotu slova, ale jeho další, mystický rozměr, který slovo nabývá v modlitbách nebo zaříkávadlech, nebo v různých mantrách. Nebo verších básníků. Docela by mne zajímalo, jestli existuje nějaká odborná literatura v tomto směru - něco jako podprahová verbální komunikace, magie slov - něco jako Devět miliard božích jmen nebo Chrudošiví jsou borolové v beletrii (a určitě spousta dalších, které mne teď momentálně nenapadají).

Text příspěvku byl upraven 26.09.12 v 01:40

Zpravidla Bohu žel ne...

Nunvář a miškař by měli podle knih (já s nimi do styku nepřišel vůbec) být to samé. Právě v Bombi Bittovi je v poslední kapitole nunvář (jako malej jsem myslel, že dělá konve). Oboje dvoje pochází etymologicky z téhož, jde o středověký žert na účet osob žijících v kláštěře (nunne, respektive mniška)! Viz. slovo „jebtiška“, které uvádí Eisner v Chrámu i tvrzi.

Čirou náhodou – je-li co takového – jsem Etymologický slovník otevřel na straně 323, poslední slovo: Mrcha. ... Pod vlivem stněm. marha (nyní Mähre) herka nabylo významu „starý kůň“. K herce píší, že je to z něm. Göre (sešlá kobyla).

Co se slov týká, zcela souhlasím. Moderní básníci občas používají „obyčejná“, nebo naopak neobyčejná slova, aby na to upozornili... Např. jak se původně jmenoval medvěd se neví, protože to slovo bylo tabu. Stejné je to dodnes u přírodních národů, buď tabu, nebo opatrnost. Ve fantasy je to tak třeba v Zeměmoří, kdy znalost skutečného jména dává člověku nad tím, kdo to jméno nese, moc.

Nějaké věci na toto téma jistě budou např. v http://www.databazeknih.cz/knihy/puvod-poezie-promeny-poeticke-inspirace-v-evropskych-a-mimoevropskych-kulturach-64909 nebo http://www.databazeknih.cz/edice/svet-archaickych-kultur-223/strana-1

Něco na toto téma je i tady: http://www.databazeknih.cz/knihy/hra-na-smrt-55866 Včera jsem ji zhltl a jsem nadšen – o prázdninách jsem si po deseti letech znovu přečetl prvního Almonda, který tu vyšel, http://www.databazeknih.cz/knihy/tajemny-skellig-11934 , a byl jsem z ní úplně mimo, v dobrém slova smyslu. Vřele doporučuju!!

Tajemného Skelliga se chystám číst, už nějaký čas! Obsah nastíněný v anotaci je velmi lákavý....

Pokud jde o jména - a skutečná jména, i jak je vyslovovat (pokud je vůbec známe), a jak je chránit, je to celé fascinující. Ostatně, pro příklad netřeba chodit daleko.. viz, nebo spíš slyš jméno Boží....

Fascinující je ovšem často i to, jak vznikají jména - tedy pseudonymy, přezdívky, nicky.. na internetu i mimo nej.. Jak si je lidé vybírají a hledají.... Občas mi nad některými zůstává rozum stát.

No baže, elfos má pravdu – viz. Život Briana a scénu s kamenováním proto, že někdo řekl „Jehova“.

Tajemný Skellig je geniální. Zajímalo by mne, proč ho pro druhé vydání přeložili znovu, první, které znám já, je, pokud to můžu posoudit, přeloženo výtečně.

Z Rostenovy knihy Jidiš pro radost:

V Talmudu (traktát o Sanhedrinu, kapitola 4.) je takováto otázka: „Proč stvořil Bůh jen jednoho Adama? Proč nestvořil celé pokolení?"

V diskusi pak došli k několika závěrům:

1. Bůh stvořil jen jednoho Adama, protože chtěl budoucímu lidstvu ukázat, že jeden člověk představuje celý svět. Z toho vyplývá, že když někdo zabije jednoho člověka, je jeho vina stejná, jako kdyby zabil všechny lidi na světě. A kdokoliv zachrání jeden lidský život, je stejně udatný, jako by zachránil celé lidstvo.

2. Bůh stvořil jen jednoho Adama, aby zabránil tomu, že se lidé budou vyvyšovat jeden nad druhého, nebo se chlubit svými předky. Neboť kdyby byl Bůh stvořil mnoho Adamů, určitě by se našli lidé, kteří by říkali: „Můj Adam byl mnohem významnější než tvůj."

3. Bůh usoudil, že kdyby stvořil více Adamů, pohané by tvrdili, že je více Bohů než jeden. Tak Bůh stvořil jen jednoho muže, aby dokázal svou jedinečnost.

4. A Bůh chtěl ukázat budoucímu lidstvu krásu různorodosti, neboť přestože všichni lidé vzešli z jediného Adama, nenajdou se dva, kteří by byli naprosto stejní. A proto musí každý člověk respektovat svou jedinečnost a nedotknutelnost; a vpravdě musí každý člověk říci: „Pán stvořil svět ve mně a pro mne; nechť nikdy neoslabím svou nesmrtelnost nějakou malicherností nebo pošetilou vášní."

Jidiš pro radost jsem ještě nečetla (ač pana Kaplana miluji), a vidím, že to je velká chyba. Další kniha k těm, které chci číst - druhý komínek k Měsíci poporostl.

Tak nevím, je lepší se seznámit s talmudem zprostředkovaně a t.ř. v literární a tedy asi stravitelnější formě, nebo jít přímo k pramenům. Je tady http://www.databazeknih.cz/knihy/talmud-pro-kazdeho-135199, měl by mít širší záběr a navíc i nějaké komentáře (a to pokládám pro pochopení některých pasáží za důležité, nejsa příslušník diaspory). Protože předpokládám, že jde o text, který je nutno číst (a tedy i vnímat) podobně jako třeba Bibli, nebo Korán, případně poezii - tedy po menších dávkách, bylo by vhodné mít knihu k dispozici takříkajíc permanentně. A ejhle - tady na http://www.uloz.to/xdFaaJK/talmud-pro-kazdeho-abraham-cohen-rar je to ke stažení.
V té souvislosti se mi vynořila vzpomínka : sedíme s přítelem, pijeme rum a vedeme řeči.Když je láhev Rondy již poloprázdná, přítel začíná recitovat (pamatuji si jen úryvky :
Byl z Edinburku jeho rod
a jmenoval se Williem Scott....

...černá vlajka na stožáru
na ní bílé hnáty v páru.
Bílá lebka, bílé hnáty,
bílé jako nevěst šaty,
bílé jako mešní svíce,
bílé jako mrtvých líce...
A tak podobně. Pak zařval JOHOHO tak halasně, až nás přišla jeho maminka umravnit. Už taky patří k definitivně umravněným (jako mnoho dalších přátel).
Citovaný literární skvost se jmenoval Pirátské melodie nebo tak podobně, kdo byl autorem už nevím.

Text příspěvku byl upraven 30.09.12 v 00:03

Ach, to je krásná vzpomínka!

Ano, bylo by to nejlepší. Díky za odkazy! Opravil jsem púvodní název na správné Everyman's z překlepu Everymen's – komickou náhodou jsem se dnes ráno probudil se slovem Kdožkolvěk (tedy český ekvivalent anglického slova Everyman) na rtech. Ach, to je dnes již druhý souběh.

Před pár dny jsem dočetl Simmonsův Hyperion. Ne nebudu jej komentovat, je u něj celá řada komentářů (i když někdy protichůdných, jak už to často bývá). Zaujala mne ale jiná věc, o které zatím moc řeč nebyla. Na SF román nezvykle je k hlavním hrdinům – Poutníkům – vlastně přidán, byť nepřímo, další „hrdina“ – anglický básník z přelomu 18. st. John Keats. Dokonce si autor od něj vypůjčil i název (vlastně celé 4.dílné série). A nejen to, jsou tady verše, ve SF neobvyklá ukázka milostné poezie, u kterých není zřejmé, zda jsou Keatsovy nebo z pera Simmonsova (coby součást knihy). Rozhodně jsem si nikde nepovšiml zmínky o autorství.
Den skončil s ní, ach, lásko moje sladká,
ty rty, ta ňadra, ruka i ten hlas,
steny, šepoty, tváře hedvábná látka,
jas očí, těla žár, láskou zvláčněný pas,
zmizel mi v šeru květ i jeho vůně,
zmizela krása duši zmámené,
zmizelo její teplo, lásky tůně,
zmizely vlasy, kouzlo plamene,
s večerem šla tak beze slova,
s plamenem svíce svátku nočního,
záclony vůně láska sobě snová,
by skryla to, co je v ní božího.
Lásky já knihu mešní čtu si jen,
a postím se – ve zbožný padám sen…
Po Keatsovi zůstaly nějaké fragmenty básní – je možné, že je autorem. A možná zapracovalo Simmonsovo „básnické střevo“ . Co já vím? Možná ale ví někdo jiný a ukojí mou zvědavost.
Keatsův Hyperion ani Endymion jsem totiž nikdy nečetl, jeden nestihne všechno a čím jsem starší, tím častěji zjišťuji kolik jsem toho nestihl přečíst.
Jinak je v knize pár zajímavých úvah o poezii. Jen stručně (je to někde okolo str.190-200) :
„Pro poezii jsou slova druhořadá. Hlavní je pro ni pravda.“
A jeden citát z knihy : „Rozdíl mezi tím správným slovem a téměř správným je jako rozdíl mezi bleskem a světluškou.“ (Mark Twain)

Text příspěvku byl upraven 02.10.12 v 13:36

Díky, nightlybirde! Toho Twaina jsem hned druhý den použil v dopise.

Kopíruju z de Mella:

Sokrates čekal ve vězení na svoji popravu. Jednoho dne naslouchal zpěvu svého spoluvězně, který zpíval píseň s obtížným textem od básníka Stésichora.
Sokrates jej požádal, aby ho naučil slova.
„Stojí to za to?* zeptal se spoluvězeň.
„Rád bych se před smrtí ještě něco nového naučil," zněla odpověď toho velikána.


Žák: Proč se něco nového učit týden před svou smrtí?
Učitel: Přesně z téhož důvodu, z jakého by ses to učil třeba padesát let před svou smrtí.

Jak vidím, budu se muset po těch žábách podívat, určitě tam bude zajímavostí povícero (snad jsem to odhadl správně). V knihovně to nemají, podívám se po netu.
Zejména ta poslední věta je v mém případě aktuální.

Působením zde občas obvyklého vzájemného ovlivňování jsem se dostal docela zajímavou oklikou přes Yeatse ke grafiku Mědílkovi, od něj k paní Renaud a od ní byl už jen krok k samotáři z Petrkova na Vysočině, Reynkovi :
RADOST

Bože můj, hořím nadějí,
že věci, které se nedějí,
se stanou,

že přece skončí se výsměšná step,
v které, cest nevida, chodím jak slep
a prahnu:

usnu, a přiletí radost jak pták,
srdce mi otevře, aniž zvím jak
a v hněvu

zabije hada v něm, obludu zavěsí,
zčernalou, na haluz ve vlhkém zálesí
zoufání,

ve branách duše mé, zaskví se stráží,
čekání barvínky slzami svlaží
zpívajíc.

Snad ani nemusím podotknout, že po roce 1948 nesměl publikovat.

Chlapec: Ako jej mám povedať, že ju ľúbim ?
Dievča: Proste jej to povedz.
Chlapec: Dobre, môžem si to vyskúšať na tebe ?
Dievča: Samozrejme.
Chlapec: Ľúbim ťa.
Dievča, Ja teba tiež.. No a teraz bež a povedz jej to.
Chlapec: Práve som to urobil.