Pod květy skořicovníku
John Keats - Zářivá hvězdo... /Déšť z plané růže/
Zářivá hvězdo, kéž tvou stálost mám,
ne však tvou nádheru, tvé osamění,
když střežíš, s víčky věčně dokořán
jak poustevník přivyklý dávno bdění,
posvátný obřad vodstev proudících,
jež obývají obydlený břeh,
či bílý příkrov, který měkce sníh
rozestřel na horách i na blatech.
A přec být stálý, přece vytrvat,
na oblých ňadrech milé uložen,
po věky cítit jejich zdvih a pád,
neklidem provždy sladce probouzen,
v objetí dechu, něžné kolébky,
žít věčně - nebo usnout navěky.
Čtvrtek 9.3. ve 20.20 na ČT Art - Jasná hvězda - životopisný film o J. Keatsovi
Určitě stojí za shlédnutí
CIZOTA
Šel, šel a jeden dům tam byl,
z okna tam výkřik vyskočil,
Dívčí hlas volal "tatínku",
bas odpověděl za chvilku.
Však on se náhle zastavil,
jako by boží hlas to byl,
jenž dětským slovem vyčítá,
jak prázdně světem klopýtá,
jak ve své lidské podobě
hnije, jsa zrno neplodné...
Tu čekal, bledý, až se třás,
na zavolání, na ten hlas,
však okno už se zavřelo.
Tělo se pohnout nechtělo
a na skráň vršila se hladká
cizota jako jinovatka.
Franz Werfel, Přítel světa
a ještě jednu ...
JÁ ŽASNU
Já žasnu, že je rudá barva rudá
a žlutá že zas žlutě žhne
a žasnu, jak smrt na život je chudá,
a že co žije, mrtvo nepadne.
Já žasnu, že se každého dne stmívá,
když tma si bledé světlo podřídí,
a žasnu, že nám slunce přivážívá
den za dnem nové ráno na přídi.
Já žasnu, že přes všechny stupně žití
mužství a ženství přísně dělí se,
že dvojnost ta nás nikdy nedosytí
a že jak šťastná vlna srdcem jde.
Sám úžas je mi smyslem, nevztahuji
po jiném smyslu ruku s úžasem.
Jen žasnutím sám sebe postihuji
a žasnu, že žasnu, že jsem.
Franz Werfel, Přítel světa
Tak Werfel do třetice a naposledy - omlouvám se, ale ta malinká knížka mě prostě nadchla.
BALADA O NEMOCI
Ne každého si chytne hned
smrt, která ho pak padnout nechá.
Většinou tuze málo spěchá
a po douškách nám dává jed.
Nemoc k nám vklouzne po špičkách
do pokoje jako jeptiška.
V bačkorách škrundá. Kývne ti,
spěchá své věci vybalovat,
manželské lože připravovat,
neb ty jsi ona, ona ty.
Tak ve svornosti, těsně spjat
žádný pár ještě nežil snad.
Od toho rána, kdy tu je,
jen ona ještě k tobě může.
Žena a děti v tiché hrůze
na tebe hledí bezmocně,
a když si postěžovat chceš,
poručí nemoc: umlkneš.
Co chybí ti, víte vy dva,
jenom k ní chodíš ke zpovědi,
ví, kde hluboká bolest sedí,
kde mělká a kde palčivá,
má o tom zprávy přetajné,
jen ona a už nikdo ne.
Ač nemohou ti pomoci
lékaři, přec tě nejvíc trápí,
že ona každé slovo lapí
o tom, co tě rve za nocí,
a od úst bere bolesti
vše, co by chtěla pronésti.
Však jednou zrána, jaký div,
ztratil jsi náhle svoji družku,
šťastně se protahuješ v lůžku,
směješ se, zpíváš, znovu živ.
Klidně si ušetři ten ples,
ona má jenom volno dnes.
Když se pak vrací zdaleka,
lehne si k tobě zimomřivě,
tvé krátké štěstí zničí chtivě
a ždá, co přísná manželka,
abys od oné chvíle dál
výhradně s ní jen obcoval.
Franz Werfel, Přítel světa
denib, klidně to sem cpi ve velkém, je to krásné... Někde si tu sbírku seženu, díky za tip!
CO ŘEKNOU?
Co řeknou ti páni co sedíce strnule
plijí tu na ty kdož opustí vlast?
Zas budou jen mlčet jak mlčeli minule
Třásti se strachem a tiše si krást
Co řeknou ty dámy co sedí tu s kukátky
tehdy až o pravdě zakážou hrát?
Vím budou zas ochotně poslouchat pohádky
o tom že pravdy je třeba se bát
Co řeknou ti všichni kdož dnes ti tu tleskají
tehdy až mocní ti umlčí hlas?
Zas budou jen tančit jak jiní jim pískají
Hopsat tak dlouho až zlámou si vaz!
Karel Kryl, Kníška Karla Kryla
PRSTEN S KAMEJÍ
Prosím jen vteřinu
popřej mi slyšení
Pro zbytek kopretiny
zkus ještě vstát
Přes hlavu peřinu
to není řešení
Popřej mi slyšení
Nebudu lhát
Tabulky okenní
uvidí později
jak k tobě do povlaků
ulehne pláč
Na jiné řešení
na novou naději
prstenu s kamejí
budeš se ptát
Přišel jsem poprosit
abys mi prominula
Chtěl jsem si vyprosit
polibek slíbený odminula
Teď však mě vítají
zavřené okenice
Hodiny sčítají
kolikrát volal jsem ze silnice
Prosím jen na chvíli
staň se tím obrazem
na jehož objevení
čekám tu sám
Půlnoční motýly
pošlu ti se vzkazem
Staň se tím obrazem
pro zlatý rám
Karel Kryl, Kníška Karla Kryla
Láska
Láska je rána
kterou čas sešívá ze všech sil
Ty dneska prstem svojí něhy
mi z rány vytahuješ stehy
abys ji
obnovil
Světlana Burianová-Z ruky do ruky
Balada o jazycích klevetníků
Vem arzenik a olovo tam vlej,
posypej sírou, co se svařilo tu,
nehašeným to vápnem zamíchej,
pak rozkrájej tam propocenou botu
a z židovky tam vetři nečistotu;
z malomocného opatři si hlen,
žluč z vlků, lišek, jezevců a fen,
s utrejchem svař to, zalej do aspiku,
aby to bylo hodně ostré jen,
a škvař v tom jazyky svých klevetníků!
(první část balady)
François Villon - Villon
Dole v pestrých vazbách jako kokety
dřímou díla galantní a dráždivá,
dobrodružství, zmatky srdce, zálety,
Schnitzler mlčí, Boccaccio se usmívá.
V druhé polici jsou díla básníků,
zlaté ořízky a bílé hedvábí,
sladké naděje a hoře úniků,
zklamané sny, které dávno nevábí.
Spencer, Kant i Bergson, ve vazárně
přioděný černě, čeká marně.
Život! V něm je pravda zakleta!
Útěchy i moudrosti jsou plané,
a když v kamnech uhlí pěkně plane,
čtu si příběh prince Hamleta.
(Guyla Juhász: Knihovna)
***
Vždy, když se život urovnal a spal,
z klidu a ticha zmocnil se mě žal.
Můj věčný neklid ve mně děl:
Vem hůl a jdi! - A já jsem šel.
VLNY
Poslouchám na skalách příboj,
počítám vlny, jak jdou.
Stoupá jich z hlubiny tolik,
že najde zde každý tu svou.
Hodíš tam dolů své srdce,
ryba je pohltí.
Moře je dálka a láska,
nic, zapomenutí.
Moře je šedivá plachta,
jež tiše tě tě přikryje -
Je člověk kde, jenž tě tak tiše
políbí, zabije?
obě básně Josef Hora, Slunovrat
BOURANÝ DŮM
Století milovali se tu
a v tichu hodin odlehlých
stavěli na stůl vázy květů
a do tmy lampy lásek svých.
A dnes, dnes krumpáč v tvrdé dlani
obnažil malbu pokoje.
Dávno usnulo milování
a ještě nad ním modro je.
Josef Hora, Slunovrat
Den se v růži skryl
a z růže vůni bral,
tím jsi dlouho žil
a kráse přísahal.
Mám už v tváři sníh,
to léta můžou být,
s prázdnem slůvek Tvých
chci sotva v písních znít.
To víš, že zůstanou,
jak loukám tváře kvést.
Dál v knihách všech zázraků,
mou písní zníš dál.
To víš, že půjdem k nám,
jak cestám zbývá jít.
Též dveřím, co vzývají,
jak náruč toužení,
já dlaň Tvou stále znám.
To víš sny zůstanou
a možná může nás hřát
zas dál pár slůvek Tvých,
když poznáš stůl a nůž.
S příliš krásnou lží
se loučit náleží,
vítej k nám, vítej k nám,
ten stůl tu máš.
Už náruč znáš,
jak chutná prázdná číš,
přijď zas k nám, ať sám už víš,
jak ve dvou dá se žít,
až přijdeš zpátky k nám.
Český text: Zbyšek Malý, zpěv: Věra Špinarová
POLEDNE
Smích ďáblů nebem blankytným se honí,
v ulicích dusí rozpálený prach.
Město je mísa a my spadli do ní.
Na stromech sedí listí v mrákotách.
Slunce se sune v rozvrzané káře
pomalu vpřed. A vzadu zvonek zvoní.
Pitím a žalem zrudly městu tváře.
Jdeš, ochromený, sám jak na Sahaře.
Do lidí, naštván, ale s chutí vrážíš.
Na dětské sny, když připadáš si staře,
se těchto domů zeptat neodvážíš.
Rulíky sklízíš z keřů těchto dnů.
Jen úzkost stoupá. Vichry vhazují ti
škrabošky černé do nejhlubších snů.
Jde den a noc a sotvakdy se chytí.
Jakov van Hoddis, z antologie Držíce v drzých držkách cigarety
ŽEBRÁK
Ve stínu dómu dřepí na schodišti
a před ním klobouk. Trochu strach jde z něho.
Do tiché země kvapí půlnoc příští
volána chřtánem zvonu prastarého.
Z hadrů tu trčí jeho nohy holé
a v žáru luny zkouší si je hřát.
Pár bílých kopyt. Jsou srostlé, tam dole.
Jak pěsti, které krve zbavil chlad.
Přichází bouře, mraky táhnou tmou
k cíli, jejž dlouho marně hledají.
Na jeho starou hlavu prořídlou
studené velké kapky padají.
Georg Heym, z antologie Držíce v drzých držkách cigarety
Jack Kerouac - Rozprášené básně
Pohlaď mi ho
...
Obejmi mě,
ztiš mé sny,
zjasni mysl,
rozsviť dny.
Zvichři srdce,
líbej rty,
jsi můj anděl,
jsi to ty.
...
SMUTNÉ VYZNÁNÍ
Nejčistší světlo je když svítá
A přece přijde chvíle ta:
můj obraz ztratí se ti někde v dálce
a nebude už ani ve tvých víčkách
Protože moje srdce nelétá
a umí chodit jenom po špičičkách
jedenkrát večer k tobě přicupitá
a poznáš moje písmo na obálce
Tu řekneš si že čehosi je škoda
tma nejkrásnější že je když se stmívá
a budeš náhle stařičká a sešlá
Pak budeš plakat až ti slovo podá
můj pohled který se už nepodívá
a ucítíš že láska neodešla
Jiří Orten, sbírka Čítanka jaro
PUKLÁ VÁZA
Na vázu, v níž květ verbén zvadl,
narazil vějíř v doteku;
ba úder ani nedopadl,
zvuk nezradil ho člověku.
Avšak ta lehká rána denně
hlodajíc v tvrdém krystalu
plíživě, jistě, neviděně
obešla vázu pomalu.
Prchla z ní voda po krůpěji,
květ zvadl, vláhy nemaje.
Netuší nikdo rány její.
Netkněte se jí, puklá je.
Tak mnohdy milovaná ruka
se lehce jenom srdce tkne;
tu srdce samo sebou puká,
květ lásky jeho povadne.
Potichu, světem nepoznána,
pláče a dál se rozzeje
hluboká, jemná jeho rána.
Netkněte se ho, puklé je.
autor Sully Prudhomme, překlad Karel Čapek
tady na DK jsem nenašla, ale na stránkách pražské knihovny (www.mlp.cz) je legálně zdarma ke stažení: Karel Čapek - Překlady (není to to samé jako Básnické počátky)
PLÁSTEV
nebyl můj děda,
ale patřil do rodiny,
to měl od včel,
ten rojivý neklid v sobě.
když jsme vyváželi na hnojiště
rezavá kolečka až po vrch plná starých pláství,
jednu mi zničehonic podal
a prý: na, tadyhle máš moji paměť.
tou schránkou z vybledlého vosku
jsem jenom bezradně otáčel v prstech,
byla už prázdná,
ale pořád lepila.
Dan Jedlička, Sbohem malé nic
Neumím bez Tebe žít
Co na tom, že se vidíme
jednou za dva měsíce či méně
Přijdeš pro mne a vyzvedneš si mne
jako z půjčovny
a já jdu
poslušná, jako jsou poslušné věci, které se půjčují
Jdem vždycky do malé hospody
na předměstí
vypijem po dvou vodkách a já pak
zůstanu u Tebe
Zapomínám na svět, křičím štěstím,
ale Ty
po celou dobu myslíš na to, abych
nezmeškala poslední tramvaj
A proto se obléknu a jdu
Jdu a říkám si:
Spát spolu, spolu spát, být náhle
lehouncí jak smetí
hluboce dýchat, měnit se v táhlý zpěv
v tu malou sladkou smrt podobnou
nemluvněti
Spát spolu lehouncí jak smetí, měnit se
ve společný zpěv...
Ale Ty se mnou nikdy nebudeš spát
muž nerad usíná vedle ženy, ke které
necítí lásku
Co dělat
Neumím bez Tebe žít
Milan Kundera - Neumím bez tebe žít
Mám-li rozkvést ještě jednou,
ať se rty tvé ku mým zvednou!
Mám-li rozpučet se znova,
jednoho je třeba slova.
Čekám stále - sotva vzdychnu -
Mlčíš - Nerozkvetu, ztichnu!
Jaroslav Vrchlický - Intimní sloky
CHVĚJE SE MI RUKA
Proč se jen pláče při bolesti
když každá úleva
tě vrací zpátky
proč se jen pláče jaké je v tom štěstí
ach ano pláč je asi pro šťastné
Opravdu chtěl bys někdy plakat
Déšť na římse to je ta pravá nota
máš mnoho starostí
jak skončit tento den
když okno otevřeš zima tě rozdrkotá
ty nevíš k čemu teplo je
k čemu je déšť co ti to říká
Ach teplo to je býti unaven
a déšť jsou housle pro básníka
ale ty nevíš k čemu ještě hrát
když nikdo nepřichází aby slyšel
a čísi hlas ti říká tiše
že čas je skoncovat
Jiří Orten, sb. Čítanka jaro
Nedověje, nedoletí,
co jsi větru svěřil.
I kdyby to vítr dones,
kdo by tomu věřil?
Větře, větře, tajný posle,
my si rozumíme,
lidem řeknem, co se musí,
tobě o čem sníme.
Fráňa Šrámek - Vítr
Vložit příspěvek