1Q84: Kniha 1 a 2
Haruki Murakami
https://www.databazeknih.cz/img/books/13_/137474/bmid_1q84-kniha-1-a-2-V0i-137474.jpg
4
1428
1428
Co kdyby jednoho dne kdosi kdesi přehodil imaginární výhybku, a svět, jak ho znáte, jednou provždy skončil? A co kdyby si toho navíc nikdo kolem vás nevšiml? Aomame a Tengo jsou zvláštní postavy. Ona je geniální fyzioterapeutka, která rozumí lidskému tělu jako málokdo. Jen svých znalostí občas využije k tomu, aby odeslala na jiný svět muže, na které je běžná spravedlnost krátká. On je vynikající matematik se spisovatelským talentem, který se jednoho dne propůjčí ke zdánlivě nedůležitému literárnímu podvodu. Ti dva se neviděli dobrých dvacet let, v hloubi duše ale nepřestávají myslet jeden na druhého. Oni sami se vlastně nezměnili. Jenže svět kolem nich začal být od jistého okamžiku jiný a podivný. A oni by v něm teď měli najít jeden druhého… Ve svém nejnovějším románu se Murakami pokusil propojit své dosavadní tvůrčí postupy a zkušenosti do rozsáhlého celku, ve kterém nechává zaznít mnoha protichůdným hlasům, aby se znovu a nově zamyslel nad svými oblíbenými tématy. Název 1Q84 odkazuje na jiné slavné dílo, a sice román 1984 George Orwella. V japonštině má totiž Q stejnou výslovnost jako devítka, takže se z tohoto hlediska jedná zároveň i o jakousi slovní hříčku. Má naznačovat nepatrnou, ale přesto velmi podstatnou změnu, jež má obrovské následky.... celý text
Přidat komentář
Magický realismus na úplném vrcholu. Lépe to snad ani popsat nejde. Tohle není jen obyčejná kniha, titul. To je prostě dokonalost. Opravdová špice, více, než jen literární dílo. Podobný pocit jsem měl jen a pouze u tvorby Milana Kundery.
Již úvodní kapitola mě dovedla k úžasu. Janáčkova Sinfonietta. Výklad dějin Československa. Jak je možné, že o něčem takovém píše japonský autor v příběhu, který vlastně nemá s naší krajinou vůbec žádnou spojitost? Tahle absurdita mě vlastně ale úplně odrovnala. Ač se to tam zdánlivě nehodí, sedělo to tam úplně perfektně.
Aomame a Tengo. Lásky největší. Držte se.
Prosím, už mu dejte tu Nobelovku, fakt!!!
(Dávám stejný komentář k části 1&2 i k části 3, četl jsem to v jednom svazku a beru to jako jedno dílo...)
Murakamiho opus, rozsáhlá trilogie 1Q84 (v anglickém překladu cca 1300 stran, po českém jsem nesáhl, protože první dva díly jsou prakticky nedostupné). Velký příběh nacpaný různými parafrázemi, odkazy, pochopitelně magičnem a celou řadou pro autora typických motivů. Celé to začíná jako příběh nájemné vražedkyně Aomame a paralelně s tím druhá linie o literárním ghostwriterovi Tengovi. Snažit se v pár větách popsat, co vše se na tom nesmírně širokém poli (míněn rozsah díla) odehrává, by asi nedávalo příliš smysl, avšak musím – jako už víckrát – alespoň říct, že Murakami je výborný vypravěč, originálně zpracovávající jak postmoderní prvky, tak ty magickorealistické, nadto si rád vypůjčuje i z různých mytologií nebo popkultury a mix je to stále vyvážený... První dvě knihy výborně rozehrává příběh, ve vyprávění nikam nespěchá, je v pomalých popisech až pedantsky důsledný. Škoda, že ve třetí knize to maličko ztrácí dech – děj se někdy zdá až příliš táhlý, nemluvě o řadě linek, které autor nechává vyhnít a až trestuhodně velké množství věcí nakonec vysvětluje podle vzoru "nevěděl/a jak to ví, ale věděl/a to", čímž příliš často obchází logiku a skoro bych tu Murakamiho podezíral z autorské bezradnosti, jak tolik věcí nakonec vysvětlit. Prostě deus ex machina, což občasně nevadí, ale tady to autor trochu nadužíval. Přitom jinak se jedná o nesmírně mnohovrstevnaté a inteligentní dílo, spousta záhad je vyřešena mimoděk, jen ať si na ně přijde ten, kdo dává pozor. Bohužel, často to tak není. Samotný závěr pak působí trochu příliš přeslazeně (i kvůli délce toho závěru) a i v rámci světa podivně nepravděpodobně... ale kupodivu tohle zrovna až tak nevadí. On si takový konec ten epický příběh vlastně žádá... navzdory tomu, že jsem tu psal spíš to, co mi na knize vadí, je 1Q84 velké a výborné dílo, jen závěr má pár rezerv. Ale určitě ho budu doporučovat, kudy půjdu a nejpozději za pár let to celé musím přečíst znovu... na což se už teď vlastně těším.
(SPOILER) Pořádně nevím, jak hodnotit, když jsem ještě nečetla Knihu 3 a tedy to zatím skončilo otevřeně. Čtení mě bavilo, přišlo mi to napínavé a chytlavé, ale přece jenom docela zdlouhavé (na to, že se tam pořádně nic nevysvětlilo a člověka čeká dalších 500 stránek). Taky jsem myslela, že to bude spíš sci-fi, ale přišlo mi to víc laděné do fantasy, což úplně můj nejoblíbenější žánr není. Třetímu dílu ale nakonec tu šanci ještě dám :).
Mně se "1Q84" hodnotí velice těžko, protože tato kniha končí v tom nejnapínavějším bodě, takže ani nevím, jak příběh pořádně končí. Haruki Murakamiho mám moc rád, vlastně to je jeden z mých nejoblíbenějších spisovatelů, a nezklamal mě žádnou knihou, která se mi od něj dostala pod ruku. "1Q84" na mé milované "Norské dřevo" či "Kafku na pobřeží" nedosahuje, ale i tak jde o velice kvalitní knihu. (Tak kvalitní, že se nemůžu dočkat, až otevřu pokračování... Důležitá poznámka: knihy na pokračování jsem schopen číst v rozestupu klidně půl roku, - tak moc mi jsou některé příběhy lhostejné.) "1Q84" se od dalších knih autora příliš neliší: osamělí, rozervaní hlavní postavy, spousta suchého sexu a erotiky, kočky (ano...), hodně západní hudby a spousta WTF momentů, které mi už ani nepřipadaly tolik-WTF, když autora znám a vím, co od něj čekat. Chápu, že Murakami je přesně kvůli tomu poměrně kontroverzní a chápu, že spoustě čtenářům nemusí přijít jeho knihy po chuti. (Mě v této knize už taky poměrně otravoval: pořád dokola historie Předvoje, pořád sání z bradavky a pořád měření hrudníků, přirození a hodnocení lebek.) JENŽE mě i tak Murakami moc sedl. Proč se ptáte? Především kvůli promyšleným nápadům, tomu, že autor volně píše ve stylu magického realismu, a taky kvůli té jakési "spirituální rovině" (pokud mi dovolíte takový termín...), která mě nutí pochybovat o světě a lidech kolem sebe (a to miluju moc, úzkosti není nikdy dost). Jo... taky mi vždycky polichotí, když Murakami zmíní nějakou skladbu, kterou mám náhodou rád taky. A tohle je moje slabost: jakmile má někdo podobný hudební vkus, toleruji vše. Tak to vidíte. Ale důležitý závěr už takhle dlouhého komentáře: "1Q84" bude skvělá pro někoho, kdo autora zná a má rád jeho styl psaní, nový čtenář se podle mě bude trápit (více na začátek doporučuji "Kafku na pobřeží" či "Norské dřevo").
Je to sci-fi?Je to podobenství?Je to Murakami v krystalické podobě.Reálné popisy dějů a postav zahalené do tajemných událostí souvisejících se střetem protichůdných sil,nezapomenutelné dialogy(Tengo s otcem,Aomame s Lídrem),příběhy v příběhu(Kočičí město,Sachalin) a po přečtení knihy jistota,že zaručeně zvednete hlavu k nočnímu nebi.
Nic proti základnímu příběhu,motivu dvou prolínajících se světů,dialogům nebo zobrazení lidské osamělosti v odosobněném velkoměstě.Vše je ale předloženo s chladnou manýrou zručného spisovatele a hlavně utopeno v moři slovního balastu a opakujících se popisů téhož-jen Tengovy genitálie a hrudníky obou hrdinek by daly dohromady několik stránek.Slova se valí a řinou a jako by zakrývaly ten prostý fakt,že HM nemá /tentokrát/ co říct.
První kniha ještě dobrý, ale ve druhé se autor asi rozhodnul unudit mě k smrti a naprosto mi znechutit sex přemírou slov ejakulace a erekce... Nevím, jestli to není překladem, ale obávám se, že ne, že je to čistě autorův rukopis.
Místy mě zarazily některé obraty překladu, ale vzhledem k tomu, že v originále bych to fakt nepřečetla, díky za ty dary, že si to člověk může přečíst v rodném jazyce...
S Murakamim mám asi trochu problém. Krátké knihy podle mě postrádají pointu, dlouhé jsou zase strašně rozvláčné.
Zatím se mi nejvíc dostala pod kůži kniha Na jih od hranic, na západ od slunce, která mě opravdu dostala, ještě se mi líbila i Komturova smrt, ale v ostatních pořád marně hledám důvod, proč to vlastně číst :)
Stejně si ale nedám pokoj a určitě po nějaké další autorově knize sáhnu... asi masochismus.
Za mě slabé. Poměrně zajímavá myšlenka utopená v podivně rozvleklém vyprávění. To by nebylo to nejhorší. Horší je, jak uměle a nepřirozeně kniha působí. Postavy mi přišly spíše jako karikatury a to, co prožívají a co si myslí, je často v dalších kapitolách popřeno nebo změněno. Chyběla mi kontinuita. Úvahy o lásce mi přišly často patetické (u jinak dospělého příběhu), části o sexu a intimitě až profesorské a strojové. Některé obraty pak působily vyloženě fádně (oči jako studánky apod.). Taktéž korektura byla odfláklá a dost rušivá s množstvím překlepů nebo krkolomnými obraty (záchranné kolo? Snad kruh nebo alespoň lano). Asi se zdá, že jsem příliš kritický. Přesto mě oslovila autorova imaginace a bavilo mě i ono nahlédnutí do jiné kultury, do jiných zvyků, které jsou na první pohled dost jinačí než ty naše, na pohled druhý jsou ale některé prožitky, emoce, myšlenky natolik univerzální, že dokáží spojit i zdánlivě nespojitelné.
Úžasná kniha. Zvláštním způsobem ctiva. Zamiloval jsem se do Fukaeri. První láska s postavou z knihy.
Myslela jsem si že moje nejoblíbenější kniha od Murakamiho bude vždy Kronika ptáčka na klíček, po přečtení 1Q84 jsem to však musela přehodnotit. Překvapivě velmi dějově bohatý příběh se zajímavými postavami, ať už vražedkyně Aomame nebo všestranně nadaný Tengo. Oba svými znalostmi vyjímeční. Všechno navzájem geniálně propojené, Murakami opět dovede udržet pozornost čtenáře a neustále překvapuje. Místy byl děj dokonce velmi napínavý, což u něj nebývá běžné. Přesně jak to máme rádi ani v této knize nevíme, co je realita a co představy postav.
"Po dovršení určitého věku se život člověka změní v jeden veliký řetězec ztrát. Všechno, co vám v životě bylo kdy drahé, vám jedno po druhém začne vyklouzávat z rukou, jako když se lámou zuby na hřebeni. A náhradou za to nezískáte víc, než pouhé bezcenné imitace. Tělesné síly, touhy, sny, ideály, jistota, smysl, anebo lidé, co máte rád, všechno a všechny začnete postupně ztrácet. Rozloučí se a odejdou, anebo prostě jen jednoho krásného dne bez varování zmizí. A jakmile je jednou ztratíte, už se k vám víckrát nevrátí. A náhradu za ně se vám taky najít nepodaří. Zasáhne vás to tak, že byste nevěřil. Občas to bolí, jako by vás krájeli na kusy."
Taková kniha v knize v knize.
Kniha byla zvláštní (ostatně ale asi u Murakamiho nic překvapujícího) a zůstala mi po ní taková... příjemná pachuť - jak kdybych v příběhu něco zapomněla.
Ze začátku mi trvalo, než jsem se začetla, v polovině jsem se těžko otrhávala a těšila se na opětovné čtení a naopak na konci mě trochu nudilo opakování pasáží, které již byly zmiňovány v příběhu víckrát a s nutností jsem dočítala poslední stránky.
Mám pocit, jak kdyby se v příběhu vyskytovaly nenápadné smyčky, které se jen detaily liší od předešlých v příběhu.
Líbilo se mi, že jeden z hlavních hrdinů se věnuje psaní/je spisovatelem, líbila se mi hlavní postava Aomame od hlavy až k patě a fakt, že si schovávala tu konkrétní lásku v sobě a i Fukaeri měla své kouzlo.
Poslední knihu nebudu číst hned, dám si odstup, ale těším se, až se dozvím, jak to s hlavními hrdiny dopadne.
Nejzábavnější kniha, kterou jsem kdy přečetl. Všechna ta "magická bizarnost" má tak geniálně realistickou atmosféru. Skvost.
Naprosto skvělý příběh, poutavý a částečně neuchopitelný, stejně jako Kukly ze vzduchu. Moc se těším na rozuzlení příběhu, pokud tedy nějaké bude :)
Na knihu jsem se moc těšil a velmi složitě jí sháněl. Kniha mě úplně nezklamala,ale čekal jsem od ní více. Příběh se táhne a takřka stojí na místě. Kladně musím hodnotit vlastně její úvod k třetímu dílu, který je strhující a nemohu se ho nabažit. Knihu jako takovou ale neodsuzuji do nezájmu (ani bych nepochodil), příběh je prostě Murakami, jen se mi zdálo, že občas chybí vyprávění energie.
S takto roztahaným dějem plných nejrůznějších odboček, které vysávají jakékoliv napětí, které by mohlo vzniknout, jsem se ještě nesetkala. Dočíst tento dvojdíl mě stálo nemalého úsilí a na konci jsem se ani nedočkala toho, na co jsem celou dobu čekala, což mě dost zklamalo, ale vůbec nepřekvapilo.
Co u Murakamiho opravdu oceňuji je originálnost přirovnání a metafor, které naprosto konkrétně popíšou vzhled či vlastnosti zcela běžných věcí a trochu je ozvláštní. Pozornost k detailu je někdy až přílišná, dle mého názoru. Také kvůli tomu je kniha roztahaná mnohem více, než by musela být.
Hlavní věcí, která mě u knihy unavovala a nudila, je absence reálného děje... postavy si většinou o tom, co proběhlo nebo má proběhnout pouze povídají, ale k popisu samotné akce už nedochází, nebo velmi poskrovnu. Dialogy jsou sice vykresleny velmi pěkně, ač ne vždy realisticky (což není problém), ale někdy je jich až příliš. Je dobré nechat postavy jednat a nechat jejich činy mluvit samy za sebe, ne vše vysvětlovat skrz dialogy a monology. V tomto ohledu mi styl vyprávění opravdu nesedl.
Zajímavou věcí na tomto příběhu je výskyt a zároveň absence záhady. Po celou dobu vlastně nemáme ponětí, jak a proč se postavy ocitly v novém světě a kdo vlastně jsou ti, proti kterým jdou. Vysvětlování a různých hypotéz se sice dočkáme až až, v podstatě se ale nedozvíme nic moc. Kniha má přes 700 stran. To už je opravdu umění.
Další zajímavou věcí, které jsem si všimla po přečtení několika jeho knih, je Murakamiho záliba v dysfunkčních a lehce (či více) deviantních sexuálních životech jeho protagonistů. Toto je prý produkt japonské represivní společnosti a kultury a v literatuře je to prý běžné. Pokud je toto pravda, pak se asi není čemu divit, ale na mě některé erotické scény působily moc křečovitě a do příběhu mi vůbec nezapadaly, jako by byly navíc a měly sloužit jen pro potěšení autora. Mně osobně trochu kazily prožitek z knihy.
Překlad plný překlepů a chybějících písmenek, které bijí do očí, tomu všemu také moc nepřidal.
Další díl přečtu, ale také s velkým vynaložením sil. Murakamiho styl psaní vám musí sednout, jinak to bude běh na dlouhou trať.
Skvělá kniha.... napětí až do konce... a konec naprosto otevřený u všech postav...
Nenechte se zmást vnějším zdáním. Realita je vždycky jen jedna jediná. Realita je bezbřehá netečnost, nekonečná samota. (Haruki Murakami: 1Q84, strana 18)
„Cožpak je možné přátelit se s motýlem?“ „Aby ses mohla spřátelit s motýlem, musíš se nejprve sama stát součástí přírody. Smazat všechny známky své lidské přítomnosti, ztišit se tam, kde právě jsi, považovat sebe samu za strom, za rostlinu či za květ. Nejde to hned, ale jakmile zvládneš uchlácholit jejich pozornost, docela samozřejmě si tě oblíbí.“ „Dáváte svým motýlům nějaká jména?“ zeptala se Aomame na to, co ji vrtalo hlavou. „Víte, jako se pojmenovávají třeba psi nebo kočky?“ Paní nepatrně zavrtěla hlavou. „Motýlům není nutné dávat jména. I bez nich je člověk rozezná jednoho od druhého podle tvaru či kresby na křídlech. A pak, i kdybych jim dala nějaké jméno, zakrátko přece stejně zahynou. Jsou mými bezejmennými přáteli jenom na krátký okamžik. Přicházím sem k nim den po dni, setkáváme se, zdravím je, rozprávím s nimi o všem možném. Jakmile ale přijde čas, motýli kamsi mlčky zmizí. Napadá mne, že jistě zemřeli, jenže ať hledám, jak chci, jejich mrtvolky nikdy nenaleznu. Jako by se rozplynuli ve vzduchu, vytratí se a nezůstane po nich jediná stopa. Motýli jsou hlavně a především tvorové pomíjivé, efemérní krásy. Zrozeni odnikud, nežádají víc než v tichosti pár omezených maličkostí, a zanedlouho zase kamsi tiše mizí. Nejspíš do nějakého jiného světa, odlišného, než je ten náš.“ (Haruki Murakami: 1Q84, strana 113)
„Ale můžu si tak alespoň říkat, že je někde na světě člověk, na kterýho si myslím.“ „I kdyby on sám na tebe třeba nemyslel?“ „Když někoho dokážeš doopravdy milovat, i jen jednoho jediného člověka, znamená to, že máš naději. I když s tím člověkem třeba nemůžeš být.“ (Haruki Murakami: 1Q84, strana 253)
Pro člověka není v žádném případě nepodstatné, jak sejde ze světa. Nevybereš si, jak se narodíš, můžeš si ale vybrat, jak umřeš. (Haruki Murakami: 1Q84, strana 453)
Po dovršení určitého věku se život člověka změní v jeden veliký řetězec ztrát. Všechno, co vám v životě bylo kdy drahé, vám jedno po druhém začne vyklouzávat z rukou, jako když se lámou zuby na hřebeni. A náhradou za to nezískáte víc, než pouhé bezcenné imitace. Tělesné síly, touhy, sny, ideály, jistota, smysl, anebo lidé, co máte rád, všechno a všechny začnete postupně ztrácet. Rozloučí se a odejdou, anebo prostě jen jednoho krásného dne bez varování zmizí. A jakmile je jednou ztratíte, už se k vám víckrát nevrátí. A náhradu za ně se vám taky najít nepodaří. Zasáhne vás to tak, že byste nevěřil. Občas to bolí, jako by vás krájeli na kusy. (Haruki Murakami: 1Q84, strana 497)
…nic nestojí člověka tolik a nevynese mu tak málo jako pomsta… (Haruki Murakami: 1Q84, strana 575)
…Bez lásky je všechno jen laciná fraška… některé věci se jinak než životem splácet nedají… Nejspíš byste spolu neměli už vůbec nic společného a oba jste zestárli v osamění a v myšlenkách jeden na druhého… jenomže v roce 1Q84 můžu alespoň vědět, že pro něj umřu. … jaká je smrt, to neví nikdo jistě, dokud si to sám nezkusí… (Haruki Murakami: 1Q84, strana 603)
Člověk je možná ve svém životě osamělý, není však izolovaný a sám. Jeho život se vždycky pojí s jinými životy. (Haruki Murakami: 1Q84, strana 663)
Štítky knihy
japonská literatura magický realismus
Autorovy další knížky
| 2005 |  Norské dřevo |
| 2012 | 1Q84: Kniha 1 a 2 |
| 2010 | Kafka na pobřeží |
| 2004 | Na jih od hranic, na západ od slunce |
| 2015 | Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování |
(SPOILER) Super kniha, která ovšem chvílemi těžce ztrácí dech a začíná dokonce až nudit (přidání třetího pohledu do třetí knihy velmi pomohlo, po té hromadě stran bylo osvěžující vidět příběh i jinýma očima). Tengova linka mi přišla mnohem zajímavější, Aomame a paní mi moc k srdci nepřirostly. Teď jsem v polovině třetí knihy, jsem zvědavý, jak to dopadne (i když nějaké finální rozřešení nečekám :-)).