40 dní pěšky do Jeruzaléma
Ladislav Zibura
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/530712/bmid_40-dni-pesky-do-jeruzalema-65aea3c393537.png
4
2985
2985
Student Ladislav Zibura hodil v létě 2014 batoh na záda, a vyrazil na pouť do Jeruzaléma. Bez mapy a orientačního smyslu ušel pěšky 1 400 kilometrů napříč rozpálenou krajinou Turecka a Izraele. Stanul pod Zdí nářků a prožil největší dobrodružství svého života. Kniha je vyprávění kavárenského povaleče, který vám svým laskavě nekorektním humorem dokáže, že poutník rozhodně nemusí být katolík, asketa, a dokonce ani nudný člověk.... celý text
Přidat komentář
Ladislava opravdu žeru. Baví mě jeho humor, jeho schopnost být nad věcí. Jeho besedy jsou plné humoru, poutavého vyprávění, které doplňují skvělé fotky. Nevím proč, ale do jeho knih se nemůžu začíst. Ze začátku super ale postupem času se mi dny začnou slívat a přijdou mi podobné. Při jeho vyprávění naživo se mnohem lépe dokážu přenést na místo vyprávění. Při čtení knížky mi to bohužel nejde...
Spojení "zábava i poučení" je obvykle dost klišé, tady to ale vážne platí. Je to čtivé, netáhne se to, je to i legrace, a čtenář se hodně dovi o tom, jaké jsou Turecko a Izrael a jejich obyvatelé zblízka. Toho Turecka je většina, což může překvapit, pokud čekáte hlavně ten Jeruzalém, ale vubec to není na škodu.
Je to poslední díl "cestopisů", který mi od Ládi chyběl přečíst.
Opět povedené.......... Jednu hvězdu ubírám za trošku rozvleklý závěr.
Žasnu nad Láďovou odvahou. Tohle bych rozhodně nedokázala a ani si to nedokážu představit.
Jsem ráda, že jsem si jako svůj první cestopis vybrala zrovna tenhle. Lehký humor, úsměvné a někdy i méně úsměvné situace, které mě nerozrušily jen z toho důvodu, že autor je ještě naživu.
Láďa má můj obdiv, že něco takového dokázal. Já se však jen přesvědčila o tom, že by takové tůry nebyly nic pro mě. Mám ráda pěší turistiku a miluju objevování nových míst a zemí. Ale zároveň mám ráda ten pocit, když si po celodenní námaze dám sprchu, lehnu si do pohodlné postele a hlavně si zajdu v klidu na záchod :D.
Bylo ale milé vidět, že se najde tolik lidí, kteří dokážou neznámého poutníka vpustit do domu, nakrmit ho a vlastně od toho nic nečekat oplátkou.
U knihy jako takové mi vyhovovaly krátké kapitoly doplněné o vtipné obrázky. Lehce se četla, zkrátka oddechovka. Nejvíc mě zaujaly úvodní články každé kapitoly, u kterých se člověk fakt zamyslel. Co jí však škodí je to, že po pár listech vám začnou připadat jednotlivé dny stejné a tím pádem i nudné. Celkově bych hodnotila tak 3,5. Fotky z cesty najdete na Láďově Facebooku.
Zábavný cestopis pojatý trochu jinak. Kniha je důkaz, že se správným přístupem lze i dramatické životní situace přežít s nadhledem a humorem. Lehké a inspirativní čtení.
Ladislav Zibura nic moc neřeší, míjené památky ho víceméně nechávají chladným, jde stále dál a v navštívených místech ho zajímá především, kde se může najíst a kde vyspat, kdo s ním prohodí pár slov a pozve ho na čaj :-) Vyprávění je to vtipné a s tak příjemnou atmosférou, že se moc těším na další knihy autora. Myslím, že kouzlo knihy nijak neohrozím, když přidám jednu zajímavost... už letmý pohled do mapy mi totiž ukázal zvláštní nesrovnalosti mezi vyprávěním a realitou. Proč se autor tak pozastavuje nad tím, že ho autobus nedovezl do Edirne, ale vysadil na dálnici (prý 20 km od města), když jediná dálnice z Bulharska do Istanbulu vede přímo po obvodu tohoto města (je jeho obchvatem)? Proč se v Silivri ptal na cestu k moři a píše o tom, že se k němu musel vracet na západ, když je Silivri přímořské město a pobřeží má takřka rovnoběžkový západo-východní průběh? Tyto dvě nesrovnalosti mě docela zaujaly a protože jsem sledoval v mapě pro prostorovou představu celou cestu, poučen jsem si všímal dalších. V Büyükçekmece jsou dva mosty přes záliv a za oběma jsou pouze bytovky, nikoli romantické domky jako z řeckého venkova a úzké uličky, o kterých autor vypráví (ačkoli poučen knihami Orhana Pamuka o bouřlivé přestavbě Istanbulu tuším možnost vysvětlení v neúprosně ubíhajícím čase). Jeho popis hledání cesty Evliya Çelebi je taky podezřelý, když se z Yalovy nechtěl vracet nazpět na její začátek, přitom cesta začíná na východ v 10 km vzdáleném městě Altınova, kam by šel místo na jihovýchod do Izniku... navíc, pokud ji úplně neminul, tak nutně na ten východ jít musel. Taky nechápu, proč se v Izniku tak vyděsil zapáchajícího jezera, když kolem něj musel nutně jít už několik kilometrů před vstupem do města (jiná silnice tam z tohoto směru nevede). Z města Afyonkarahisar chtěl původně jít do města Çay, což se mu kvůli názvu vůbec nedivím, které leží na jihovýchod, ale nakonec byl nucen jít do města Şuhut. Podle jeho slov poněkud vzdálenějšího, reálně výrazně bližšího a navíc na rozdíl od předchozího města přesně na jih, tedy ve směru jeho putování (zkrátka si tak značně zkrátil cestu). V Izraeli už autor názvy měst neuvádí, takže kromě silnice 444, která až do Jeruzaléma zdaleka nevede, jsem na žádnou geografickou nesrovnalost nenarazil. Ladislav Zibura asi nemá mapy tak moc rád, že si ji nevzal k ruce ani při psaní této knihy. Bude tedy zřejmě lepší ji u čtení taky odložit a vydat se s autorem na cestu bez představy, kde zrovna jsme :-)
Přiznám se, že nejsem zrovna milovník Ládíka. Přijde mi, že už má kolem sebe až moc velkou bublinu ze které těží....ale zas, kdo umí, ten umí. Líbí se mi jeho černý humor. Také mě baví, že podává cestování tak nějak syrovně. Jen si nejsem jistá, zda některé zážitky nejsou trochu poupravené. Protože princ Ládík je tak trochu kecálek =). Nad některými příhodami člověk jen kroutí hlavou. Ale kniha má svou hodnotu a rozhodně ji řadím jako jeden z povedených cestopisů u kterého se rozhodně nikdo nudit nemůže.
Cestopisy povětšinou nečtu a k tomuhle jsem se dostal díky čtenářské výzvě. Byl jsem velmi mile překvapen! Princ Ládík je cvok , ale chvála Bohu za to! Četl jsem pár komentářů, jak je kniha monotónní a jen o tom, jak a kde PL spal. Možná, ale lidé, kteří tyto komentáře napsali, podle mého jen postrádají fantazii, která je při čtení potřeba. S ní je kniha úžasná.
Můj první "Princ Ládík". Kniha obsahuje přesně to, co slibuje. Ilustrace skvěle doplňují Ládíkův styl. Někteří čtenáři si stěžují, že ke konci se opakuje a ztrácí na zajímavosti... No ale, když to tak zažil, tak těžko může psát něco jiného... U podobného putování lze předpokládat, že se autor bude opakovat. Mně to nevadilo, bavila jsem se, autor se podělil i o "radosti" pěší pouti, které jiní opomíjejí a utvrdil mě v domněnce, že podobná dobrodružství nejsou pro mě :) Určitě si časem přečtu další.
Poslouchal jsem jako audioknihu načtenou autorem. Ládík nezklamal, kniha je plná prožitků a příjemně podaných i nepříjemných chvilek, nejde tady tak o cíl, jako spíš o cestu a člověk se celou dobu baví, až by si rád na takovou tůru sám vyrazil.
Cestopisy moc nečtu, ale tento byl zábavný a dobře se četl. Určitě zkusím i další knihy od tohoto autora.
Štítky knihy
přátelství deníky humor Turecko Izrael cestopisy cestovatelé poutníci české cestopisy pěší turistika
Autorovy další knížky
| 2016 |  Pěšky mezi buddhisty a komunisty |
| 2019 | Prázdniny v Evropě |
| 2017 | Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii |
| 2021 | Prázdniny v Česku |
| 2020 | 40 dní pěšky do Jeruzaléma |
První setkání s Ladislavem a JO! moc dobrý. Určitě to nebylo naposledy. Výborný humor a pro mě velmi příjemná forma zprostředkování jeho pěších zážitků.