451 stupňov Fahrenheita

28.11.2018

Nezměrná autorova láska k tištěnému slovu, která proudí z této knihy mě jako čtenáře nemohla neoslovit. Stejně jako orwellovská utopistická big brother společnost budoucna, která se stává skutečností. Bohužel pro mě ( a Bradburyho ) je servírováno kostrbatě a neatraktivně a já se u knihy chci taky bavit a ne jen sledovat filosofické myšlenky - 55 %

27.11.2018

Kniha předčila má očekávání. Bála jsem se, měla jsem radost, byla jsem smutná, byla jsem napjatá...zkrátka nenechá vás chladnými. Nebudete ji číst, ona vám bude vyprávět.

22.11.2018

Jako knihomolovi už od dětství se mi tahle knížka nečetla snadno. Když si člověk představí, že by se něco takového klidně mohlo stát, že síla davu je kolikrát silnější a lidé pak na úkor toho přestávají samostatně přemýšlet... člověka při tom až mrazí.
451 stupňů Fahrenheita je podle mě jedna z těch kultovních knížek, který by si měl každý, kdo alespoň trochu čte a literatura jako taková ho zajímá, určitě přečíst. Samotnou mě žánr science fiction nikdy moc nebral a knihám do něj spadajícím jsem se vyhýbala, ale jak říkám, tohle je prostě skvost, žánr nežánr. Skvělý jazyk už od prvních stran, odstavce, u kterých máte přímo nutkání si je ofotit a následně vylepit na nějaké dobře viditelné místo, jak jsou pravdivé.

Kolikrát jsem v tomhle antiutopickém díle viděla i Orwella. Taky je zajímavé, jak je kniha nadčasová, vzhledem k tomu, že ji Bradbury napsal v padesátých letech minulého století.
Co říct na závěr, snad abychom si uvědomili, že to my máme ovládat techniku, ne ona nás. Že jí nemáme nechat řídit naše životy, podřizovat se jí a trávit na ní hodiny a hodiny svého času. Protože bychom mohli skončit právě tak, jako lidé v této knize. Prázdní.

„Představ si to. Člověk devatenáctého století se svými koňmi, psy, kočáry, pomalým pohybem. A pak, ve dvacátém století - pusť svou kameru rychleji! Knihy se zkrátily. Zkondenzovaly. Vykuchali je. Víc obrázků než textu. Všechno se sesychá na vtip, na senzační závěr." (…) „Seškrtali klasiky na patnáctiminutový rozhlasový program, pak je znova seškrtali, aby se vešli na jednu stránku, a nakonec to dotáhli na deseti - nebo dvanáctiřádkové heslo v naučném slovníku. (...) Výtah z výtahu, výtah z výtahu výtahu. Politika? Sloupek, dvě věty, palcový titulek! A pak jde všechno k čertu! Roztočte lidskou mysl, rozpumpujte ji rukama vydavatelů, literárních zlodějů, rozhlasových podnikatelů asi tak rychle, aby ta odstředivka odmrštila všechny nepotřebné myšlenky, které jen ukrádají čas!" (monolog Beattyho - s. 61/62)

19.11.2018

Velice zamyšleníhodná knížka, byly tam sice části, kdy jsem se až strácela v toku Bradburyho myšlenek, ale rozhodně stojí za přečtení. Je skoro neuvěřitelné, jak to vystihuje naší dobu, ikdyž to bylo napsáno tak dávno.

16.11.2018

Přečteno během 2 dnů a to s nadšením. Krásný, nadčasový a pochmurný příběh. Sice napsaný skoro před 70 lety, ale tolik věcí je tam jak z přítomnosti... Kniha, nad kterou jsem po přečtení přemýšlela. Skvělá kniha.

05.11.2018

Novela nadčasová a současně hodně poznamenaná dobou svého vzniku (a proto poněkud vyhrocená, psaná bez odstupu), kdy svět svíral strach z jaderné katastrofy, v USA probíhal McCarthyho hon na čarodějnice a (západní) intelektuálové se obávali úpadku vzdělanosti pod náporem televize a dalších masmédií. Monta(i)g(ne)ovo prozření nastává symptomaticky díky setkání s dívkou reprezentující nonkoformní, antisystémově smýšlející mladou generaci. Z hlediska naplňování žánrových konvencí může být kniha pro současného čtenáře příliš přímočará a předvídatelná. Nemluvě o tom, že řada pasáží má charakter krátkých úvah o moderní civilizaci a tempu vyprávění dělají medvědí službu. Jako vyznání lásky k psanému slovu, v jejíž vrcholné fázi se s knihou přímo sžíváte, jde ovšem o knihu, které je těžké nepodlehnout. Obzvlášť, pokud v sobě máte alespoň kousek bibliofila.

28.10.2018

Skvělý antiutopistický román Raye Bradburyho, který přes veškerou svou fikčnost až nebezpečně výstižne zachycuje signifikantní znaky dnešní doby (digitální demence apod.) a je zároveň děsivým poselstvím o tom, jak by svět mohl vypadat bez knih a kultury. Bradbury na jednoduché pointě vystavěl velmi čtivý a přes svou "jednoduchost" i velmi hluboký příběh, který by měl být, stejně jako Orwell, v seznamu povinné literatury.

24.10.2018

Sci-fi?Možná v době, kdy byl napsán, ale dnes je otázkou jestli to je ještě sci-fi. Už nyní si stěžujeme, že nemáme na nic čas. Už dnes elektronická media vytlačují tištěnou literaturu (naštěstí ještě ne literaturu úplně), obrazovky televizorů dostávají pomalu rozměry telestěn, filmy jsou 3D, armády jsou vybavovány robotickými zabijáky....Ne, ještě nejsme tak daleko, jak popisuje Bradbury. Ale jeho vize budoucího světa je podobná líčení Orwellových románů.
Román není rozsáhlý (a osobně bych tam klidně ještě pár stránek postrádal), ale myšlenkově hutný. A i když to není moderní literatura z hlediska času, tak rozhodně ano z hlediska obsahu.

24.10.2018

Nadčasová, alarmující kniha, která se stává a bude stávat stále aktuálnější. Autor nám představil svůj "imaginární" budoucí svět velmi přesvědčivě a mnohé jeho vize nejsou nereálné. Vyobrazuje zde duchaplnost společenských vyvrhelů, kteří podlehli špatnému vlivu moudrosti pocházející z knih, spolu s prostoduchostí řádných občanů, kteří si nechávají diktovat jak žít. Vyobrazuje jednoduchý svět, kde moudré je zlé a povrchní zábava apod. je dobrá - prostě čím dál aktuálnější. I přes vznešenou podstatu a myšlenkovou hloubku je to dílko poměrně akční a dynamické a spolu s krátkým rozsahem je jeho přečtení chvilkovou záležitostí.

20.10.2018

Bradburyho vymyšlený svět až děsivě připomíná ten náš současný. Lidé pohlceni neustálým spěchem a honbou za úspěchem, za penězi a prostoduchou zábavou. Manipulace médii hraničící s vymýváním mozku, všudypřítomná politická korektnost zacházející často až do extrému. S tím vším jdou ruku v ruce rozbité rodiny, zhoršování vztahů a mezilidské komunikace vůbec. Jen to pálení knih nám tady zatím chybí... Alarmující kniha, v níž je ale i naděje a víra v lepší zítřky.

26.09.2018

Neuvěřitelně aktuální kniha.

11.09.2018

Kniha, která u mě vzbudila obrovské uvědomění a sebereflexi, kterou jsem potřebovala. Neskutečné, nadčasové dílo, které jsem si zamilovala!

06.09.2018

Znala jsem pouze film a díky tomu mne kniha nikdy moc nelákala. Ale když teď vyšla její dramatizace, tak jsem neodolala a knihu si poslechla. Zpracování je vynikající i když některé ruchy a podkresová hudba znesnadňují poslech mluveného slova. Asi 3x jsem musela přetáčet nazpátek, abych porozuměla tomu co bylo řečeno. Mechanický ohař byl méně výkonný než ohař živí. Alespoň mně to tak přišlo. Jak si jinak vysvětlit, že stačilo pustit zavlažování a pes ztratil stopu. Osud Clarissy byl smutnější, ale věrohodnější než ve filmu a to je dobře. Celkově knihu hodnotím jako velmi zdařilou a určitě se k ní časem vrátím.

04.09.2018

Touto knižkou začala moja vášeň pre Bradburyho (zberateľská a tak). Kultová vec, nadčasová, ako celý Bradbury. Istým spôsobom dáva návod, ako si určiť priority vo výbere kníh... :) ale - nebudem viac, nech neni spoiler!

03.09.2018

Klasika. Krásné. Začnete číst a neskončíte. A bojíte se o svět.
Super napsané.
Zajímavé je také, že knihu přeložil /s další překladatelkou/ Josef Škvorecký - a napsal doslov.
Citát:
"Aspoň jsi dělal špatně dobré věci."

03.09.2018

Další kniha z povinné četby. Popravdě jsem od ní moc nečekala a zajímavý mi přišel jen nápad s požárníky, kteří pálí knihy, ale doslova mě nadchla. Sice je děj pochmurný a budoucnost ve které se odehrává je pro mě příšerná (žádné čtení knížek), ale řekla bych, že autor naprosto přesně vystihl svou myšlenku. Prostě a jednoduše nádherné čtení, které bych s radostí rozebírala u maturity. Opravdu jsem si Raye Bradburyho oblíbila, nejen tím jakým způsobem své dílo napsal, ale taky díky jeho úvodnímu slovu u kterého jsem se věřte nebo ne i nasmála a to se mi ještě nestalo : )

02.09.2018

451°F bývá řazeno k 1984 nebo ke Konci civilizace, ale dle mého názoru nedosahuje jejich kvalit, protože nezachází příliš do detailu popisu moderního totalitního systému, ale staví na jedné - do absurdna dotažené myšlenky - že jádrem civilizace jsou knihy. Což není úplně mimo, ale není to také zcela přesné - je to spíše vědění a vzdělání a kniha je pouze nosič, kterým ovšem může být i jiný způsob předání informace. Důkazem přepálenosti Bradburyho vize je, že první tuzemské vydání (které jsem četl i já) pochází z roku 1957 a druhé 1970, tedy z doby tuhé totality respektive normalizace. Na druhou stranu je zde dost přesně popsán současný efekt informační exploze a princip manipulace zahlcením spotřebitele banalitami, že je až mrazivé, jak se Bradbury v tomto trefil: "...vzdalujíc se od lidí, kteří snídali stíny, obědvali páru a večeřeli přeludy."

30.08.2018

Knihu jsem přečetla ve volných chvílích za dva dny, celkem jedním dechem, měla spád a stále mě zajímalo, jak to bude pokračovat dál. Čekala jsem poněkud rozsáhlejší dílo, ale je to vlastně jen malé dílko o 160 stranách. Po jazykové stránce mě místy rušila jakási občasná kostrbatost textu, někdy jsem měla dojem trochu zmatečných míst, kdy mi vždy chvíli přišlo, že věty navazují nějak divně a po pár větách se to zase srovná a zas to začne dávat smysl. Moje dojmy z knihy mi hodně osvětlil fakt, že autor knihu nejdřív napsal jako kratší povídku a pak až na přání vydavatele jí prodloužil. Také sám autor říká, že toto dílko psal tryskem, velmi rychle, prostě tak, jak mu to proudilo myslí, a tedy to moc detailně nepromýšlel a nepropracovával. Mně tyto informace o knize sedí s mými vjemy. Pokud člověk očekává propracovanou sci-fi s promyšleným světem a dotaženými a uvěřitelnými principy totalitního režimu, tak pak může být podle mě knihou celkem zklamán. Pokud bude ale očekávat pouze něco jako rozsáhlejší povedenou sci-fi povídku, může být příjemně překvapen. Postřehy ohledně budoucnosti které zde autor načrtnul už v roce 1953 jsou z pohledu dneška opravdu trefné - nejen ohledně televize, reklam, konzumu, neustálé plytké zábavy a z toho plynoucí povrchnosti vztahů a citů, ale třeba i ohledně práv menšin a jak je potřeba se ani nejmenších citů těch nejnepatrnějších menšin nikdy nedotknout apod. Spousta takovýchto myšlenek ale není vyjádřená příběhem, ale je tam prostě nějakou postavou o tom světě řečená. Co naopak je vyjádřeno příběhem a atmosférou (aniž by se to nějak analyzovalo a pojmenovávalo) je citová plytkost vztahů, povrchnost komunikace a myšlení, neempatie, cizost mezi lidmi, útěk od všech znepokojujících myšlenek a potenciálních starostí k zábavě, povrchní štěstí a pohoda, ale pod tím spodní proud děsu, prázdnoty, marnosti a z toho plynoucí sebevražedné myšlenky u velké části populace. Tato vnitřní beznaděj a nedostatek opravdovějšího štěstí a smysluplnosti je ale přebíjena vším možným a tak často není jedincem rozpoznávána ani nijak reflektována. Fandím knihám, ale tady je to vše kolem nich trochu přitažené za vlasy - samy o sobě by spásou nebyly a rozhodně ne všechny. I to vše kolem požárníků je spíše absurdní - ale když se na to člověk právě podívá jen jako na delší povídku, pak je to ok a není problém to plně ocenit. Po dočtení jsem nicméně neměla dojem, že jsem plná nových myšlenek - bohužel, to vše už o naší době prostě víme, tady je to jen vyjádřené zhuštěněji, extrémněji.

30.08.2018

Je to dobrá kniha, taková už celkem klasika. Ale řekl bych, že by se všichni tihle antiutopičtí autoři divili, kam jsme dospěli v realitě a kam to směřuje (třeba takový bodový systém budovaný teď v Číně by strčil hravě velkého bratra do kapsy). A co jsme schopní dělat pro to, abychom náhodou neurazili nějakou menšinu a to jak se dělají rozdíly (za to, co projde menšinám by byl heterosexuální bílý muž dávno ukřižovaný), je taky škoda mluvit. A do třetice - a opět Čína - vzhledem k tomu, že mají v plánu snímat zaměstnancům mozkové vlny, aby věděli, jaké mají emoce, tak ani ta bezpečnost myšlenek v hlavně není už tak jistá.

Možný spoiler!
Trošku mi na knize vadilo to, že 95 % děje bylo vlastně úplně zbytečného, vzhledem k tomu, že město na konci stejně vymazala bomba. Navíc jsem tak nějak pochopil, že pálení knih se odehrává hlavně v Americe, předpokládám, že zbytek světa má jiné starosti, než to, jestli se všichni mají dobře, takže nějaké pamatování si je vlastně taky úplně zbytečné.