451 stupňů Fahrenheita
Ray Bradbury (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/33_/33119/stupnu-fahrenheita-33119.jpg
4
3822
3822
Guy Montag, hrdina románu žije ve své ohnivzdorné vile obklopen civilizací tryskových aut, raketových letadel, mechanické hudby a také ovšem policejních helikoptér a mechanických „ohařů“, kteří svým chemickým čichem neomylně sledují stopu zločince. Kdo je však tímto „zločincem“? Ten, kdo překročí základní zákon této utopistické civilizace, tj. ještě vlastní a čte knihy, kdo nemyslí tak, jak je předepsáno myslet, kdo se pokouší uvažovat samostatně. Tohoto „zločinu“ se právě dopustí Montag. A o příšerné, hrůzné štvanici, kterou na něho uspořádá policie ve svých helikoptérách, o zmechanizovaném děsu, který je mu v patách v podobě mechanického ohaře s prokainovou jehlou v čelisti, o úděsné televizní reportáži z této honičky a o konečném zániku onoho odlidštěného světa vypráví tento příběh. Je to jedno z nejlepších Bradburyho děl, v němž nastavil křivé zrcadlo fantastiky civilizaci moderního světa, jež člověku nepřinese skutečné štěstí, dusí-li v něm to nejcennější – lidskou myšlenku. Vydavatelství Svoboda v edici Omnia, kniha vydána s názvem 451° Fahrenheita (viz obálka knihy) Vydání druhé Překlad - Jarmila Emmerová, Josef Škvorecký Autor obálky - Leopold Dvořák Vazba brožovaná Počet stran 155 Doslov napsal Josef Škvorecký... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 1970 , SvobodaOriginální název:
Fahrenheit 451, 1953
více info...
Přidat komentář
451°F bývá řazeno k 1984 nebo ke Konci civilizace, ale dle mého názoru nedosahuje jejich kvalit, protože nezachází příliš do detailu popisu moderního totalitního systému, ale staví na jedné - do absurdna dotažené myšlenky - že jádrem civilizace jsou knihy. Což není úplně mimo, ale není to také zcela přesné - je to spíše vědění a vzdělání a kniha je pouze nosič, kterým ovšem může být i jiný způsob předání informace. Důkazem přepálenosti Bradburyho vize je, že první tuzemské vydání (které jsem četl i já) pochází z roku 1957 a druhé 1970, tedy z doby tuhé totality respektive normalizace. Na druhou stranu je zde dost přesně popsán současný efekt informační exploze a princip manipulace zahlcením spotřebitele banalitami, že je až mrazivé, jak se Bradbury v tomto trefil: "...vzdalujíc se od lidí, kteří snídali stíny, obědvali páru a večeřeli přeludy."
Knihu jsem přečetla ve volných chvílích za dva dny, celkem jedním dechem, měla spád a stále mě zajímalo, jak to bude pokračovat dál. Čekala jsem poněkud rozsáhlejší dílo, ale je to vlastně jen malé dílko o 160 stranách. Po jazykové stránce mě místy rušila jakási občasná kostrbatost textu, někdy jsem měla dojem trochu zmatečných míst, kdy mi vždy chvíli přišlo, že věty navazují nějak divně a po pár větách se to zase srovná a zas to začne dávat smysl. Moje dojmy z knihy mi hodně osvětlil fakt, že autor knihu nejdřív napsal jako kratší povídku a pak až na přání vydavatele jí prodloužil. Také sám autor říká, že toto dílko psal tryskem, velmi rychle, prostě tak, jak mu to proudilo myslí, a tedy to moc detailně nepromýšlel a nepropracovával. Mně tyto informace o knize sedí s mými vjemy. Pokud člověk očekává propracovanou sci-fi s promyšleným světem a dotaženými a uvěřitelnými principy totalitního režimu, tak pak může být podle mě knihou celkem zklamán. Pokud bude ale očekávat pouze něco jako rozsáhlejší povedenou sci-fi povídku, může být příjemně překvapen. Postřehy ohledně budoucnosti které zde autor načrtnul už v roce 1953 jsou z pohledu dneška opravdu trefné - nejen ohledně televize, reklam, konzumu, neustálé plytké zábavy a z toho plynoucí povrchnosti vztahů a citů, ale třeba i ohledně práv menšin a jak je potřeba se ani nejmenších citů těch nejnepatrnějších menšin nikdy nedotknout apod. Spousta takovýchto myšlenek ale není vyjádřená příběhem, ale je tam prostě nějakou postavou o tom světě řečená. Co naopak je vyjádřeno příběhem a atmosférou (aniž by se to nějak analyzovalo a pojmenovávalo) je citová plytkost vztahů, povrchnost komunikace a myšlení, neempatie, cizost mezi lidmi, útěk od všech znepokojujících myšlenek a potenciálních starostí k zábavě, povrchní štěstí a pohoda, ale pod tím spodní proud děsu, prázdnoty, marnosti a z toho plynoucí sebevražedné myšlenky u velké části populace. Tato vnitřní beznaděj a nedostatek opravdovějšího štěstí a smysluplnosti je ale přebíjena vším možným a tak často není jedincem rozpoznávána ani nijak reflektována. Fandím knihám, ale tady je to vše kolem nich trochu přitažené za vlasy - samy o sobě by spásou nebyly a rozhodně ne všechny. I to vše kolem požárníků je spíše absurdní - ale když se na to člověk právě podívá jen jako na delší povídku, pak je to ok a není problém to plně ocenit. Po dočtení jsem nicméně neměla dojem, že jsem plná nových myšlenek - bohužel, to vše už o naší době prostě víme, tady je to jen vyjádřené zhuštěněji, extrémněji.
Je to dobrá kniha, taková už celkem klasika. Ale řekl bych, že by se všichni tihle antiutopičtí autoři divili, kam jsme dospěli v realitě a kam to směřuje (třeba takový bodový systém budovaný teď v Číně by strčil hravě velkého bratra do kapsy). A co jsme schopní dělat pro to, abychom náhodou neurazili nějakou menšinu a to jak se dělají rozdíly (za to, co projde menšinám by byl heterosexuální bílý muž dávno ukřižovaný), je taky škoda mluvit. A do třetice - a opět Čína - vzhledem k tomu, že mají v plánu snímat zaměstnancům mozkové vlny, aby věděli, jaké mají emoce, tak ani ta bezpečnost myšlenek v hlavně není už tak jistá.
Možný spoiler!
Trošku mi na knize vadilo to, že 95 % děje bylo vlastně úplně zbytečného, vzhledem k tomu, že město na konci stejně vymazala bomba. Navíc jsem tak nějak pochopil, že pálení knih se odehrává hlavně v Americe, předpokládám, že zbytek světa má jiné starosti, než to, jestli se všichni mají dobře, takže nějaké pamatování si je vlastně taky úplně zbytečné.
Kniha plná podnětů k zamyšlení, pro knihomolské čtenáře obzvlášť. Několik myšlenek rozhodně předběhlo svou dobu.
Asi bych hodnotil výše, kdybych četl v 50. letech, kdy kniha vyšla. V té době byly televizní stěny, mušličky v uších a reality show místo zpráv zvráceným vykreslením totalitní budoucnosti, zatímco dnes se jedná o každodenní realitu. V dnešní společnosti nepůsobí nic z hrůz, co se v knize dějí, tak strašlivě a neuvěřitelně (což samozřejmě dokazuje genialitu Bradburyho vize budoucnosti). I když má kniha stále své nezpochybnitelné a důležité poselství, musím říct, že čas ji ubral něco na její působivosti.
Bradburyho jsem četl pro jeho vliv na žánr a uznání od ostatních, ale příliš mě nenadchl. 451 stupňů pro mě bylo výrazně záživnějších než Marťanská kronika, s uceleným příběhem a dobrou nosnou myšlenkou.
Kniha, ve které bylo po přečtení mnoho založených míst na stránkách, ke kterým se můžu vrátit kdykoliv a dají mi nějaké moudro. O vztazích mezi blízkými i ve společnosti.
Po dočtení jsem neměla úplně dobrou náladu z toho, kolik vizí z doby před více než 60 lety se naplnilo. Kolik se jich ještě naplní?
Největším kladem této knihy jsou myšlenky, které v sobě skrývá. Celkově mi kniha přijde velmi nadčasová a mám pocit, že spousta věcí, které Bradbury v románu popsal se dějí i dnes. Například se podle mého názoru píšou stále kratší knihy a hodně čtenářů už nemá se čtením takovou trpělivost. Možná je to tím, že jsem přečetl už docela dost dystopií, ale měl jsem pocit, že je vývoj příběhu snadno předvídatelný. Rozhodně zajímavá kniha a jsem moc rád že jsem si ji přečetl.
65 rokov stará kniha, ktorá je dnes viac aktuálnejšia než inokedy. Kniha o tom, že spoločnosť sa snaží ľuďom do hláv natlačiť nepodstatné sprostosti, zaujať ich nezmyslami a oni zabudnú na podstatu. Nebudú sa pýtať prečo sa to robí, ale ako sa to robí. Nie o pálení kníh, ale o snahe vytvoriť z ľudí stádo, ktoré sa ľahko ovláda. O tom celom to je. Čítalo sa to naozaj rýchlo, aj napriek tomu, že niektoré pasáže ma nudili, aj keď viem, že tam jednoducho museli byť ... ako celok, naozaj slušné dielo. Príbeh síce jednoduchý, ale obsah podstatný.
Rovnako, ako vo mne zanechala dojem kniha od G. Orwella 1984, ktorá v predstihu popisuje dobu minulého storočia, tak aj táto kniha zanechala výrazné stopy v mojej mysli. Totižto preto, že viac ako pred 50 rokmi autor vystihol dobu, v ktorej žijeme dnes. Je to až zarážajúce. Úžasná kniha, ktorú by si mal každý prečítať a zamyslieť sa nad tým čo dnes môžeme vidieť okolo seba vo svete, ktorý speje k takémuto scenáru. Jednoznačne 5* ;)
Nedokážu být objektivní, na Bradburyho prostě trpím! Jestli s ním začínáte, zkuste sbírku Ilustrovaná žena (tak s ním začala i já, kouskem z Levných knih asi za 15 korun, teď, co tuším, ji mají na Megaknihách nebo Kosmasu ve výprodeji taky za hubičku), případně Kaleidoskop. Jestli vás zajímá, jak před/u psaní ne/přemýšlí, zkuste Zen a umění psát. Rozhodně ale neopomeňte ani tuhle knížku, která nepochybně patří do ranku, ve kterém jí společnost dělá kupříkladu Vonnegutovo Mechanické piano. Obě skvělé. Tahle má ještě plusové body za... wait for it... za to že je od Raye. :) Já na něj fakt trpím.
Nedostává se mi slov, když chci popsat, jak na mě tato kniha zapůsobila. Snad jen, že Bradbury je prostě génius. Ta kniha je pětašedesát let stará a přesto působí jako by byla psaná teprve nedávno. A do toho jsou ještě vpleteny myšlenky klasiků, o jejichž díla v knize jde (Platónovo podobenství o jeskyni je asi nejvýraznější). A nejpalčivější na tom je, že naprosto přesně popsal, kam se naše civilizace ubírá. Od čtení náročných textů ke krátkým sloupkům, od přemýšlení k zábavě, od hlubokých citů a myšlenek k povrchnosti. Z toho až zamrazí...
Podobne ako 1984 táto kniha u mňa aj po rokoch stále rezonuje a stále sa k nej myšlienkami vraciam. Je taká aktuálna, v súčasnej dobe mobilov, sociálnych sietí, televízie, internetu, povrchných hodnôt, virtuálnych vzťahov.
Knihy asi nie sú jediným prostriedkom záchrany, ale sú jej znakom, symbolom. Tým, čo ide do hĺbky a neskĺzava sa po lacnom povrchu, pozlátku, jednoduchých výrazových prostriedkoch.
Tak nevím, nějak mi nesedl ten styl. Moc chytráckých řečiček na úkor děje. 1984 je lepší.
Je docela zajímavé přečíst si některé komentáře níže...přesvědčuju se poněkolikáté, že ve vnímání zejména některých kvalitních knih (nebo aspoň těch, které jsou za kvalitní obecně považovány) začíná být znatelný generační rozdíl...A jakoby to i Bradbury předjímal, důležitější než knihy a jejich obsah je zábava, rychlé přejímání informací, vizuální zážitek, atd. O to cennější je jeho kniha. U mne za pět. A doporučuji všem.
Podobně jako román 1984 od George Orwella zde Ray Bradbury skvěle popisuje antiutopickou společnost, kde knihy a vlastní názor nejsou tolerovány. Ale když si někdo přečte jedinou knížku, tak na ni už nikdy nezapomene, protože ji nosí v hlavě, podobně jako hlavní hrdina. Nadčasové vykreslení budoucnosti, ke které směřujeme.
Ta knížka je skvělá. A je zase dalším z důkazů proč by neměl člověk odsuzovat knížky jenom proto, že je viděl v seznamu povinný četby ve škole. Líbí se mi konečné poselství, kdy jednotliví lidé jsou jako živé knihy. Každý nosí v hlavě jednu dvě knížky a je nenapadnutelný systémem, protože žádné knihy v rukou nemá. Ale má je v hlavě. A to se mi strašně líbilo.
Tohle počítám mezi antiutopickiu trojku: Brave New World & 1984. Je to trochu slabší nez Huxley, ale pořád skvělé. Opravdu povinná četba. V duchu si říkám, kolik lidí si tuhle knihu přečte a v kontextu doby jim to nic neřekne. Už jsme sakramentsky blízko...
Já vám nevím... Musí se uznat, že vize budoucnosti se Bradbury povedla podobně jako Huxleymu. Je to pořádně deprimující, ale vůbec se mi ale nelíbí pointa, která dělá z knih nějaký tajný hnací motor téhle civilizace.
Jakoby jedině díky knih dokázali lidé být šťastní. Znám mnoho lidí, kteří nečtou (a že jich je) a nějaké nešťastné podlidi to z nich rozhodně nedělá. Někdo to prostě k životu nepotřebuje.
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie zfilmováno útěk 20. století americká literatura budoucnost tajemství symbolismus hasiči rozhlasové zpracování pragmatismus o knihách technologie budoucnosti oheň knihy
Autorovy další knížky
| 2001 |  451 stupňů Fahrenheita |
| 1959 | Marťanská kronika |
| 1989 | Kaleidoskop (70 povídek) |
| 1995 | Pampeliškové víno |
| 2017 | Ilustrovaný muž |
Další kniha z povinné četby. Popravdě jsem od ní moc nečekala a zajímavý mi přišel jen nápad s požárníky, kteří pálí knihy, ale doslova mě nadchla. Sice je děj pochmurný a budoucnost ve které se odehrává je pro mě příšerná (žádné čtení knížek), ale řekla bych, že autor naprosto přesně vystihl svou myšlenku. Prostě a jednoduše nádherné čtení, které bych s radostí rozebírala u maturity. Opravdu jsem si Raye Bradburyho oblíbila, nejen tím jakým způsobem své dílo napsal, ale taky díky jeho úvodnímu slovu u kterého jsem se věřte nebo ne i nasmála a to se mi ještě nestalo : )