A dost! – Francouzské děti nedělají scény
Pamela Druckerman
https://www.databazeknih.cz/img/books/13_/139321/bmid_a-dost-francouzske-deti-nedelaji-sc-Hm0-139321.jpg
4
98
98
Toužíte vychovat vyrovnané, soběstačné a spokojené dítě? Inspirujte se francouzským způsobem výchovy dětí, který ve své vtipné a výstižné knize popsala americká žurnalistka Pamela Druckermanová. Když se americké novinářce Pamele Druckermanové narodilo v Paříži dítě, neměla v úmyslu stát se „francouzskou matkou“. Koneckonců, přístup k výchově není nějaká „věc“, jako třeba francouzská móda nebo francouzský sýr. Dokonce i sami francouzští rodiče tvrdí, že nedělají nic zvláštního. Jenže francouzské děti, které Druckermanová poznala, spaly celou noc ve dvou nebo třech měsících, zatímco dětem jejích amerických přítelkyň to trvalo rok nebo i déle. Francouzské děti spořádaně jedly zdravá jídla, která daleko častěji obsahovala dušený pórek než kuřecí nugety. Když přišli na návštěvu američtí přátelé, většinu času řešili problémy svých ratolestí, kdežto ti francouzští v klidu upíjeli kávu, zatímco si děti hrály. Autorka se proto rozhodla odhalit tajemství francouzské výchovy. Zjistila, že francouzští otcové a matky jsou mimořádně přísní v několika málo věcech, ale ve všem ostatním nechávají potomkům celkem volnou ruku. A uvědomila si, že aby se člověk naučil vychovávat děti jinak, nepotřebuje jinou rodičovskou filozofii. Potřebuje úplně jiný náhled na to, co jsou děti zač. A když se sama naučila pevně říkat NE, zjistila, že děti – včetně jejích vlastních – dokážou věci, jaké si vůbec neuměla představit.... celý text
Literatura světová Literatura naučná Rodina
Vydáno: 2012 , Lucka BohemiaOriginální název:
Bringing up bébé, 2010
více info...
Přidat komentář
Hledáte knihu o výchově? Tak to jděte raději jinam. Chcete si přečíst oddechovou kulturní sondu do života američanky ve Francii? Tahle kniha bude to pravé pro vás.
Kniha mi velmi připomíná titul Francouzské děti jedí všechno. Jak formou a jazykem, tak obsahem. Až jsem se pozastavila nad tím, proč je v hledáčku pořád Francie. Co ostatní země světa?
Autorka uvádí mnoho studií a vědeckých názorů. Zapomíná ale uvádět ty výsledky, které nepasují s francouzským pojetím výchovy. Vede to k několika paradoxním otázkám - na celém světě je pro děti přirozené se v noci často budit a kojit se, jen ve Francii výzkumy dokazují, že by miminka měla spát celou noc. A čirou náhodou je to ve věku, kdy matky přestávají kojit, jdou do práce a miminka šoupnou do jeslí. První dvě kapitoly a závěrečný happyend nepřinášejí čtenáři žádné zajímavé informace.
V dalších částech se pak dle francouzské výchovy doporučuje vybrečení starších dětí, hranice jsou někdy z mého pohledu nesmyslně přísné (například proč by si dítě nemohlo dát k pití džus místo vody), průběh těhotenství a porodu je obecně katastrofální (na zemi Odenta) a velmi šovinistický.
V textu se ale dají najít i světlejší chvilky - klidné matky se selským rozumem, předpoklad, že dítě rozumí a je schopné se učit, nevyrušovat dítě zabrané do hry, nastavování hranic.
Omáčka v podobě životopisu Doltové, historické stati o původu a vnímání jeslí v USA a ve Francii a kapitola o bilingvismu může být pro někoho zpestřením, pro jiného spíše otravou.
Co si z knihy odnést o výchově, co v jiných publikacích nenajdete:
- Počkejte. Nechte dítě chvilinku kňourat a dejte mu tak šanci uklidnit se samo. Neběhejte za ním hned, když něco potřebuje, ale v klidu dořekněte větu, domyjte nádobí a pak se potomkovi plně věnujte.
- Nespěchejte s vyučováním dovedností a dejte dítěti prostor k objevování (aneb nestůjte mu věčně za zadkem).
- Říkejte ne. Zákazy udržujte konzistetntí a uvádějte jejich důvod. Většinu věcí povolte, ale až poté, co se dítko zeptá.
- Pěstujte vztah k jídlu. Je důležité jej ochutnat, popsat chuť, strukturu, zvuky...Nebojte se servírovat sladká jídla.
- Příliš dítě nechvalte.
- Užívejte si čas pro sebe. Vztah rodičů je důležitý. Najděte si chvilky pro sebe a využijte je bez viny. Dítě není modla a nemusíte se mu zcela obětovat.
- Nechte jej žít vlastní život.
Půvabná výchovná příručka, která nemá formu výchovné příručky. Autorka si nehraje na vševědoucí psycholožku či supermatku, která radí ostatním, jak vychovat superděti. Naopak se smyslem pro sebeironii popisuje vlastní výchovné snahy i různá selhání a konfrontuje je se stylem výchovy v zemi, do níž se přistěhovala. Kontrast USA a Evropy je nosný i v jiných oblastech. Pokud jde o výchovu dětí, přináší spoustu skvělých témat. Knížka je napsaná lehkým jazykem, pobaví a jako bonus přináší inspiraci pro výchovu dětí i sebe sama. Čím mladší děti máte, tím víc užitečného k přemýšlení (i když ne nutně vždycky k přebírání) v ní najdete.
Autorka je Američanka žijúca v Paríži. Vychováva 3 deti a porovnáva americkú a francúzsku výchovu. Často je nám - čitateľom zo Slovenska a Česka tá francúzska (európska) výchova bližšia a niektoré veci z knihy sú nám prirodzené. Napríklad autorka sa pozastavuje nad tým, že deti vo Francúzsku musia zdraviť a nezdravenie je považované za neslušné. Alebo, že malé deti vo Francúzsku nejedia denne chipsy a nepijú colu. To je rovnaké aj u nás. Niektoré myšlienky sú však zaujímavé a začíname ich skúšať doma. Nájdu sa aj časti v knihe s ktorými nesúhlasím vôbec - jasle napríklad. Z tohto dôvodu mám z knihy zmiešané, ale ak si z nej vyberie človek len to, čo potrebuje, prečo nie? 7/10
Jakožto pro člověka z Evropy a z podobného kulturního okruhu, mi francouzský styl výchovy nepřipadal až tak odlišný od toho, který známe z Česka. Pro Američany se může jednat o šok, ale pro mě to bylo spíše oddechové čtení, určitě bych knihu nepovažoval za odbornou literaturu o výchově. Knížka je spíše pro ženy, ale to jsem zjistil až ve čtvrtine, a tak jsem ji dočetl :-)
Než příručku jak vychovávat dítě, bych tuto knihu zařadila jako sondu do dvou různých kultur. Autorka využívá jako příkladu vlastní rodiny a dělá to s nadhledem a humorem. Kromě tipů na výchovu kniha obsahuje i pohled do francouzské/americké mentality. Příjemné a oddechové čtění.
S francouzskou výchovou se víceméně ztotožňuji. Je důležité, abychom kvůli dětem nezapomněli na sebe. Samozřejmě, že dítě je na prvním místě ale čím dříve ho naučíme, že v životě to tak nechodí, tím lépe. Nicméně opravdové rady plynoucí z téhle knihy by se daly shrnout do kratičkého desatera. Takže tuhle knihu doporučuji číst jako román, nikoli příručku o správné výchově. Je mi to líto ale autorka mu byla v příběhu čtení víc a víc nesympatická. Jako by vůbec neměla vlastní názor a nepoužívala mateřskou intuici.
Tak kniha určitě stojí za přečtení, je zajímavá a čtivá. Každý si v ní najde to své a postřehy, které může uplatnit ve výchově vlastních dětí. Já jsem ale velmi ráda, že jsem matka česká se zdravým selským rozumem, což je něco mezi francouzskou pohodlností a sebestředností a americkým vědecko-hysterickým přístupem...Trochu mě mátly protichůdné informace, jakože všechny děti-i kojené, spí ve třech měsících celou noc a za pár stránek se dočtete, že ve Francii kojí snad jen Marťani...Tak asi tak.
Zajímavá kniha, velice čtivá a vtipná. Ráda si od autorky přečtu i něco dalšího.
Po letech se na knihu konečně dostala řada a rozhodně nelituji.
Srovnání francouzské a americké výchovy capartů. Přínosná kniha i pro nás.
Spíše než o přesný návod na výchovu se jedná o knihu esejů a zážitků, které popisují střet americké matky s francouzskou výchovou.
Spisek mohu popsat několika přídavnými jmény: veselé, milé a osvobozující. Rozhodně pomůže maminkám dívat se na výchovu a dítě z jiného pohledu.
Prostě zdravý selský rozum. Děti jsou "středobodem" našeho života, ale nemusí to vědět na první dobrou, ne? :-) A když se jim vymezí hranice v nichž se naučí pohybovat, jsou z nich príma parťáci. A mít doma nějak povinnost a práci není důvod ke hroucení. Já respektuji tebe, ty mě.
Aby clovek nezesilel a predevsim nebyl uplnym otrokem ditete, musim rict, ze se celkem s francouzskou vychovou ztotoznuji. Takto nejak byla vychovavana ma generace a opravdu si nemyslim, ze by se to na me nejak vic podepsalo. Rodic je taky clovek a ma sve potreby:) V porovnani s tim, Americka vychova ( kde dite= kral) zni opravdu silene. Kniha se mi libila, docela ctiva, autorka vypravi sve postrehy se sympatickou sebekritikou.
Pro mne osobne:
- Mirne znovunabyti rodicovske sebeduvery pomoci vety:"Tady rozhoduju ja!" a uvedomit si to. Chci-li aby dite poslechlo, mluvit opravdu sebevedomym duraznym tonem bez pochybnosti, abych tomu i ja sama verila (pripadne "valit oci":))).
- Ze by dite melo mit rezim pri stravovani - tri hlavni chody plus odpoledni svacinka. Mezi jidly moc nejist, at se pak naji pri spolecnem jidle. Koneckoncu na tohle dojde dite i ve skolce, tak je dobre to zajet uz od zacatku. Nedavat diteti na vyber z vice chodu. Vsichni budeme jist stejne jidlo....Nezavadet si , ze budu pripravovat nekolik jidel, az co mu zachutna.
- Aby dite spalo a usinalo samo v urcitou hodinu - to jsme ocividne uz prosvihli a vecery rozhodne volne pro sebe nemame. Skoda, ze jsem tohle necetla drive. Jestli se to povede, tak to ted bude stat mnohem vice usili. My k diteti vstavali pri kazdem zaknourani.... neucili jsme ho trpelivosti , coz byla jedna ze zakladnich rad v teto knize.
- Trpelivost - v klidu pozadat dite aby v klidu pockalo, naleha-li na neco ci vyzaduje-li si pozornost. Samozrejme se spravnym vyhodnocenim situace...
Pravdou je, ze dusledna vychova v jistych pravidlech je jiste ze zacatku velmi narocna, nicmene verim , ze se pozdeji rodici vyplati.
Napřed si je třeba přiznat, že jsem jako matka nepochybně produktem své doby a mnoho malých příčin mě nutí věci řešit jinak než doporučuje autorka této knihy. Ne zas tak principiálně, ale přesto v důsledcích podstatně. Například pokud jde o spaní jsem došla k tomu, že zdaleka nejjednodušší je miminko nechat spát hned těsně vedle vlastní postole a pokud začne pofňukávat prostě ho přitáhnout blíž, dát mu pít a sama v klidu spát dál. Nedělala jsem to tak proto, abych trpěla a dokazovala si tak, že jsem správná matka, jak v jedné chvíli lehce podsouvá autorka této knihy, ale protože to tak pro mě bylo nejjednodušší. Naopak jsem se proklínala, že kvůli tomu, abych to dělala dle názoru o generaci starších rodinných příslušníků SPRÁVNĚ, tedy abych nedovolila proboha dítěti něco tak strašlivého jako spát s rodiči v jedné posteli, jsem víc jak půl roku vstávala a odkládala dítě, které po první části noci (cca čtyři až šest hodin), kdy spalo relativně dlouho, mně nad ránem budilo tak po půl hodině a já padala nedospalá únavou. Prakticky totéž bych mohla napsat o kojení. Než zahřívat mléko a dezinfikovat lahve je mnohem jednodušší dítě nakojit. Pochybuji, že mě při nepravděpodobné možnosti, že si ještě pořídím další dítě, něco přinutí se k tomuto problému stavět jinak.
Nicméně třebaže jsem tedy evidentně někde jinde než ideální čtenář této knihy, námět knihy mi připadá zajímavý a podnětný. Oceňuji třeba autorčinu schopnost sebeironie a sebekritiky. Osvěžující to vlastnost v rámci tohoto typu literatury. Dovolila bych si jistý ostych před tím nazývat fakta, v knize prezentovaná, za vědecká. Pokud jde o výchovu dětí dokáží lidé zaujímat neuvěřitelně protichůdné postoje velmi dogmaticky. Doporučení typu, zda je dudlík vhodný či nevhodný, třebaže se často o mnohé vědecké výzkumy opírá, lze zřídkakdy sama o sobě za skutečně vědecké považovat. A třebaže se Pamela Druckermanová pokouší o racionální postoj, dovolila bych si její doporučení z tohoto tvrzení nevyjmout.
Spíš než o vědecké knize, lze mluvit o knize esejů, která srovnává americký a francouzský přístup ve výchově. Činí tak vtipně a s nadhledem, což právě člověk od esejistické knihy očekává. To, že se ocitla v zemi jako cizinka je pro autorku příležitostí vidět pro místní "neviděné", pro ně příliš normální. Z druhé strany to vzbuzuje určité podezření, nakolik skutečně rozumí logice toho, co se před ní odehrává. Pro mě osobně byl v tomto smyslu zajímavý třeba článek od ve Francii žijící Češky (odkaz dole), která podobná fakta jako Pamela dává do poněkud jiných souvislostí a na francouzský systém hledí evidentně kritičtěji. Člověk si jasněji uvědomí, že velmi podobně byl vychováván sám. Tímto si prošla ve velké míře má generace, při čemž se to samozřejmě dalo celkem v pohodě přežít, ale nic moc super to taky nebylo. Rozhodně nemám pocit, že bych si vyloženě přála u svých dětí opakovat totéž.
Připadá mi zřejmé, že hlavním důvodem, proč se Francouzi uchylují k tomuto způsoby výchovy, není jejich vyšší inteligence nebo národní povaha, ale z podobných důvodů jako o pár generací dříve Češi. Třebaže nepopírám, že jistá místní zabarvení tu jsou (například to jejich "Sois sage!“ = "Buď rozumný" nebo zvyk vysvětlovat dětem vše už od miminkovského věku pod vlivem názorů Francoise Doltové), vidím rozhodující příčinu francouzského typu výchovy ve státní politice, která velkoryse podporuje zaměstnanost žen a pobyt dětí v předškolských zařízeních, na druhé straně dává jen minimální podporu jevu, kterému jsme si u nás zvykli říkat mateřská nebo také rodičovská dovolená. Pročež francouzští rodiče přes veškerou svou lásku a starostlivost prostě nemají čas zabývat se svými dětmi přespříliš. Oproti tomu v USA je minimální podpora k obojímu, takže platit chůvu nebo pobyt v jeslích se vyplatí jen matkám s nejvyššími platy. A pobyt doma matky nepřímo navádí, aby se mateřství stalo jejich povoláním na plný úvazek
Tím se dostávám k jedné myšlence, která kdesi na pozadí jednotlivých pasáží knihy, prosvítá celou knihou. Připadá mi přínosná a já se s ní po svém ztotožňuji. Totiž, že my rodičové (a matky zvlášť) se v této době pod vlivem mnoha jevů - přes o něco více času a mnohem více informací než měli předchozí generace rodičů po to, že žijeme ve věku kultury strachu (jako je hustá doprava v ulicích a až moc zpráv o možných nebezpečích) a zároveň máme lepší možnost se zabavit doma pod dozorem než kdykoli dřív - dáváme dětem pozornosti a dohledu v míře, která je vlastně kontraproduktivní. Nedopřejeme dětem prožít žádnou skutečnou svobodu a nedopřejeme jim pocit zvládnou něco sám. Přes obecně sdílený pocit, že si toho dnešní děti mohou dovolit víc než ty dřívější, se domnívám, že ve skutečnosti mají mnohem méně možností jednat podle vlastní vůle, než kolik jsme jí měli jako děti my. A není to kvůli tomu, co si rodiče o výchově myslí, ale spíše proto, jak moc jim na výchově jejich dětí záleží.
Odkaz: https://www.national-geographic.cz/clanky/francouzske-deti-nezlobi-maji-tvrdou-vychovu-ktera-by-ale-v-nasich-koncinach-neprosla-34713.html
Čítal som to počas "nášho" tehotenstva, aby som získal prehľad o tom, čo sa má, a čo nemá, čo je dobré a čo zlé... a zistil som, že na to asi treba prísť postupne sám. Toľko rôznorodých metód, názorov a teórií, že som občas nevedel, ku ktorej sa skôr prikloniť. Porovnať mentalitu amíkov a franzúzov je ako porovnať výsledky IQ testov vysokoškolského profesora a 3 mesačného mimina, pričom verím že netreba vysvetlovať kto je tu to mimino (...len pre istotu, sú to tí amíci) Američania sú vo všeobecnosti národ hlúpy, čiže tam netreba hľadať inšpiráciu v ničom, naopak niečo z tých francúzskych metód som si zapamätal a snáď aj použijem..
Všechny bio, eko matky postižené mateřskými vzbouřenými hormony povinně přečíst pro obnovu zdravého selského rozumu :)
Naprosto skvělá kniha. Už jsem na ni komentář někde psala, ale nemůžu ho najít. Škoda že jsem ji nečetla hned jak se mrňous narodil, ušetřila by mi pár chyb a zbytečných porblémů (kapitola jak naučit spát dítě celou noc, přišla jsem na to až náhodou a mnohem později). Je zcela ze života a čte se jedním dechem.
I přesto že ne se vším ve Francouzské výchově souhlasím (jesle od půl roku), tak tuhle knihu jednoznačně zbožňuju.
Výborná kniha, kterou jsem četla už po druhé. Čtivý příběh se spoustou poučení, nad kterými je dobré se zamyslet, i když se s nimi neztotožníte.
Zajímavé srovnání americké versus francouzské výchovy. Autorka vychází nejen z vlastní zkušenosti, ale i z různých studií a statistik, takže něco na tom opravdu bude. Pro mě k inspiraci - svoboda uvnitř cadre,goûter v 16h, petits plaisirs...
Autorovy další knížky
| 2012 |  A dost! – Francouzské děti nedělají scény |
| 2014 |  Dítě... A co teď? - 100 triku francouzské výchovy |
| 2014 |  Dieťa...A čo teraz?! |
Jedna z nejlepších knih o výchově dětí je podle mne tato. A tady nejde ani tak o ten obsah, ale především o tu formu. Prostě si v klidu sednete a čtete si ztřeštěný příběh Američanky, která se přestěhovala do Francie, a vykládá vám o tom, jaké to je vychovávat tam děti. A je zatraceně všímavá a všetečná a klade si dobré otázky. A co je nejlepší? Nemusíte s ní souhlasit, prostě se jen divíte, čtete a přemýšlíte a je na vás, jestli něco z toho aplikujete a nebo to třeba odsoudíte. Je to jako poslouchat životní moudra dobré kamarádky.
Knížka mne bavila a hodně mi toho dala. I když se počítám mezi tzv. kontaktní a respektující mámy. Vykládání netradiční mámy Druckermanové mi hodněkrát zvedlo náladu a vneslo svěží náboj a sílu v náročné věci, jakou výchova dětí prostě je.