A každé ráno je cesta domů delší a delší
Fredrik Backman
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/366045/bmid_a-kazde-rano-je-cesta-domu-delsi-a--YKQ-366045.jpeg
4
1436
1436
I loučení bolí méně, když na něj nejste sami. Děda a Noah si povídají na lavičce. Pod lavičkou roste hyacint, stejný si děda kdysi pěstoval i na zahrádce. Děda s Noahem si můžou povídat úplně o všem. O všech otázkách života, závažných i nicotných. Při rozhovorech s vnukem si děda vždycky vzpomene, jak se zamiloval do babičky a jak o ni pak přišel. Zatím ji pořád vidí před sebou, a děsí se dne, kdy si ji už nebude schopný vybavit. Cítí, že jeho svět se mění. Proto by rád zůstal tady na lavičce, kde je stále ještě obklopuje silná vůně hyacintu. Jenže zachytit vzpomínky je čím dál těžší a oba se musejí naučit to nejtěžší: rozloučit se. Fredrik Backman v knize líčí boj stárnoucího muže o zachování nejdražších vzpomínek. Činí tak něžně a způsobem, jak to dovede jen on.... celý text
Literatura světová Novely
Vydáno: 2018 , HostOriginální název:
Och varje morgon blir vägen hem längre och längre, 2016
více info...
Přidat komentář
Toto so mnou este par stran textu nikdy neurobilo. Na to, ze si zvyknem utierat slzy na konci takmer kazdej Backmanovej knihy som si uz zvykla, ale teraz som revala od zaciatku az do konca. Smutne, ale zaroven krasne. Davam plny pocet bodov.
Má poklona pane krátké krásné a milé čtení.Pohlazení po tváři,a těch není nikdy dost.Dala bych knížku jako povinné čtení pro všechny.Proč ..abychom lépe uměli pochopit jeden druhého.
Pane Fredriku, pište, pište třeba jen blogy ( jak zmiňujete v úvodu vznik této knížečky) nebo třeba návody na obsluhu elektrospotřebičů ( ty já nečtu ), ale od vás je číst budu :-). Protože ať napíšete knihu o pár stránkách nebo obsáhlý román, pro mě je to vždy zážitek plný citu, laskavého humoru a velkého srdce.
A takové knihy dělají den hezčí.....
Backmana miluju a baví mě jeho autorské proměny a schopnost propojit vážná témata a citlivý humor. Tahle knížka se v mnohém liší od jeho předchozích a zaměřuje se právě na hlubší věci, mezigenerační vztahy, pochopení druhých, úctu a lásku k rodičům a prarodičům. U Backmana oceňuju, že nemá potřebu ten humor cpát všude (ačkoli jeho humor je geniální!). I díky tomu mohla vzniknout takhle dojemná knížečka, která je sice přečtená za hodinu, ale emoce z ní v člověku zůstanou mnohem dýl.
Krásná "jednohubka". Za hodinu přečtená, ale dojem to ve vás zanechá rozhodně hodně dlouho.
"Selžeme jedině tehdy, když se znovu nepokusíme o to, co jsme chtěli."
Tak tady mě Backman opravdu odzbrojil. Je to neuvěřitelně útlounká záležitost, ale prostoru je v ní až až, pro vlastní myšlenky, pocity i ty autorovo.
Další skvělá knížka od autora. Miluju jeho knihy. Přečteno hned dvakrát. A pokaždé se slzami. Prostě nádhera. Doporučuji...
Dojemná kniha o vzpomínkách, plíživém zapomínání, lásce, pochopení a univerzu.
Knížka plná porozumění a lásky. Škoda, že jsem si ji nemohla přečíst před pár lety.
Moje první kniha od Fredrika Backmana a určitě ne poslední. Tato kniha by se dala nazvat, jak už ostatní o tom píší: "Malá kniha s velkým poselstvím" . Krásné, s něžností, upřímností a laskavostí podané.
Skutečně je to "Malá kniha s velkým poselstvím", která se čte jedním dechem. Chvílemi je děj trošičku zmatený, stejně jako bývají myšlenky lidí, kteří zapomínají. Autorovi se opět povedlo vměstnat spoustu myšlenek, lásky, postřehů a vykreslení do pár stránek. Nejvíce si z knihy budu pamatovat úryvky, které o něco níže cituje dubakm.
Krásný příběh o cestě do konečné stanice, dlouho mi po něm zůstane krásný pocit smíru a uklidnění.
Bezelstně dojemné a něžné, hned jsem přečetla ještě jednou a nepochybně to nebylo naposled.
„Učitelka nás donutila napsat slohovku o tom, čím chceme být, až budeme velcí,“ spustí Noah.
„A co jsi napsal?“
„Napsal jsem, že nejdřív se chci soustředit na to, že jsem malý.“
„To je velmi dobrá odpověď.“
„Viď? Já bych chtěl být radši starý než dospělý. Všichni dospělí se pořád vztekají, jen děti a staří lidi se smějí.“
„To jsi taky napsal?“
„Jo.“
„A co učitelka?“
„Ta mi řekla, že jsem nepochopil zadání.“
„A co ty na to?“
„Že to ona nepochopila odpověď.“
„Když vyhasne mozek, tělu trvá dost dlouho, než to zjistí. Lidské tělo má fenomenální pracovní morálku, je to mistrovské dílo matematiky, pracuje do posledního paprsku světla. Náš mozek je nejnekonečnější rovnice; až se ji lidstvu podaří rozluštit, bude to větší úspěch, než když jsme doletěli na Měsíc. Ani ve vesmíru není větší záhada než člověk. Vzpomínáš si, co jsem ti říkal o selháních?“
„Selžeme jedině tehdy, když se znovu nepokusíme o to, co jsme chtěli.“
„Přesně tak, Noahnoahu, přesně tak. Velkou myšlenku při zemi neudržíš.“
Tady se opravdu jedná o knižní perlu, tedy perličku (přeci jen je to útla knížečka).
Obvykle si při čtení označuji v knize místa, která mě něčím zaujala. Buď hloubkou myšlenky, krásnými slovy nebo třeba poetickým popisem místa. Tady jsem už při předmluvě zjistila, že záložka by byla na každé stránce. Tak to jsem vzdala. U některých knih se mi stává, že mě v nějaké části svého děje dojmou, ale tady mi vlastně tekly slzy po tvářích po celou dobu čtení, a někdy se mi při čtení stává, že některé pasáže si čtu alespoň dvakrát, abych si je lépe užila, nebo třeba pochopila. Tak tuhle Backmanovu knížečku jsem přečetla dvakrát hned celou. Je to nádherné, citlivé, láskyplné, dojemné a něžné povídání o čase, kdy „mozek odejde z tohoto světa dřív než tělo“. Doporučuji.
Štítky knihy
stáří švédská literatura vzpomínky demence (nemoc) Alzheimerova choroba babička dědeček novelyAutorovy další knížky
| 2014 |  Muž jménem Ove |
| 2017 | Medvědín |
| 2020 | Úzkosti a jejich lidé |
| 2015 | Babička pozdravuje a omlouvá se |
| 2016 | Tady byla Britt-Marie |
Na příběh jsem se moc těšila a musím říct, že mne autor opět překvapil. Kniha je na jednu stranu hodně smutná, ale v určitých momentech povzbuzující. Pomohla mi pochopit svět mojí babičky, jejíž mozek odešel také daleko dřív než tělo. Autor se do tohoto těžkého tématu pustil bez bázně a podle mne se jeho fantazie určitě velice přiblížila skutečnosti. Konec příběhu se bez slz neobejde.