A každé ráno je cesta domů delší a delší
Fredrik Backman
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/532631/bmid_a-kazde-rano-je-cesta-domu-delsi-a--65d5e8484427f.png
4
1424
1424
Malý Noah s dědou sedávají na lavičce a povídají si. Pod lavičkou rostou stejné hyacinty, jaké děda kdysi pěstoval pro babičku. Děda s Noahem si můžou povídat úplně o všem. O všech otázkách spojených se životem a vesmírem, závažných i nicotných. Při rozhovorech s vnukem si děda vždycky vzpomene, jak se zamiloval do babičky a jak o ni ve stáří přišel. Zatím ji pořád vidí před sebou a děsí se dne, kdy si ji už nebude moci vybavit, protože cítí, že jeho svět se mění. Jenže zachytit vzpomínky je čím dál těžší a oba se musejí naučit tomu vůbec nejtěžšímu: umění se rozloučit.... celý text
Literatura světová Novely
Vydáno:
2018
,
OneHotBook
Originální název:
Och varje morgon blir vägen hem längre och längre, 2016
Interpreti: Pavel Nový , Michal Zelenka
více info...
Přidat komentář
Příjemně krátké, smutně pravdivé a nakonec to ani nebylo tak moc citově vyděračské. Jak bývá u autora trochu zvykem.
Útlá knížka, co jsem si přinesl z knihovny... Přečteno rychle. Knížka dovede dojmout. Citlivé vyjádření o pomalém odchodu člověka. O tom, jak je to těžké, když někdo odchází dřív než jeho tělo...
Krásné a hluboké. Podobné knize Ještě jsem to já, ale více poetické. Co my víme, třeba se to za chvíli bude týkat nás..
Tohle je tak milé a hezké, že o tom snad nejde napsat nic ani trochu negativního. Celý příběh je plný tak pěkných, i když většinou smutných myšlenek, které nejsou ani trochu nereálné. Jak to musí být krásné, milovat někoho takhle silně po celý život, že i po letech odchodu milované osoby, to člověk cítí tak hluboce.
Fredrik Backman sbírá obecně velmi nadšené ohlasy, přesto jsem od něj napřed chtěla zkusit nějakou jednohubku, než se pustím do obsáhlejších děl. Tato kniha byla jako stvořená pro můj záměr a s potěšením musím prohlásit, že úvodní testování Backamana dopadlo víc než nadprůměrně :) Pravděpodobně tomu dopomohl fakt, že tohle útlé dílo pojednává o jednom z mých největších strachů, kterým však není strach z odchodu milované osoby, což také není hlavním námětem knihy, jak se mnoho jejích čtenářů domnívá. Tato kniha je o stárnutí, o zapomínání a o tom, jaké to je, když Váš mozek vypoví službu dřív, než Vaše tělo. Částečně mi to připomnělo Zápisník jedné lásky od Nicholase Sparkse. Backman píše s neuvěřitelným citem, pochopením a souzněním, ale nejvíce mě ohromilo, že Vám na 80 stranách dokáže předložit hluboký životní příběh, na který by jiným nestačilo ani 200 stran, aby se Vás dokázali takto dotknout. Klaním se, obdivuji a rozhodně se pustím do dalších Backmanových knih :)
Má třetí kniha od Frederika Backmana mě utvrdila v přesvědčení, že Oweho už nic nepřekoná. S každou další knihou se velmi trápím. S autorem jsme hold každý naladěni na úplně jinou vlnu a na svět se díváme jinýma očima. Já tady ty duchaplné a moudrých myšlenek plné knihy nesnáším a tři hvězdičky dávám jen díky dobré myšlence pomoci touto formou nadaci.
Kniha byla pro mě splněním výzvy, zde na DK i pro KMK.
Odchod milovaného člověka je vždy těžký, i pro věřícího člověka. Já budu vždy závidět lidem, kteří dostali čas se na něj připravit a s milovanou, nenahraditelnou a jedinečnou osobou se rozloučit.
Neskutečně jímavý příběh o něčem, co většina z nás vnímá pouze povrchově, dokud se nás to přímo netýká. Děkuji za vcítěný projev lidskosti.
"Je hrozné, když se ti stýská po někom, kdo tu pořád ještě je." To je hluboká myšlenka a velká pravda.
Pamatuji, když nás prababička nepoznávala, nebo když babička vyjmenovala všechna vnoučata, až potom si přiřadila správné jméno. A pak jsme se tomu zasmály, protože dál pokračovala v rozhovoru s vědomím, s kým vlastně mluví.
Sonda do mozku člověka, který odchází, musí a nechce, byla místy nesrozumitelná, ale to bude tím, že každý máme jiné zkušenosti, jiné vztahy, osobní vtipy a narážky, které vzájemně chápeme "třeba jen u nás."
Ale musím bohužel říct, že se mi kniha moc nelíbila.
Máma svého času dva roky pracovala v domově pro lidi s Alzheimerem. A to, co kolikrát vyprávěla, mě dojalo víc, než slova autora, který příběh stvořil s dobrým záměrem - podpora výzkumu problémů mysli, abych tak řekla, ale způsobem, díky němuž podstatné nejspíš vyšumí.
To bylo tak krásné! a smutné a plné lásky a.... takové jak to umí jen Backman.
Asi se to jinak přečíst nedá než na jeden smutný zátah. Neskutečně originální pohled do duše opuštěného mozku a okolí, které se snaží s tím sžít. Plné fantazie, nádherných vztahů a i několika mouder.
Nádherné mezilidské a rodinné vztahy, o které nepřijdou ani vinou nemoci. Je to pouto mezi otcem, synem a vnukem. Je pravda, že rodiče splácejí dluh svým dětem na vnoučatech, kterým se nemohli tolik věnovat.
Tohle nebyla ta pravá kniha pro mně. Nechci číst složité knihy, kdy jeden musí přemýšlet, co tím vlastně básník chtěl říct, jaké poselství do slov schoval. A tohle byla jedna z nich. Útlounký příběh, hodinová záležitost, ale nedal mi nic. Bylo mi jasné, že kniha pana Backmana nebude pro každého a holt já ji na chuť nepřišla, nelíbilo se.
Taková malá, útlá knížečka, ale velmi hezká, emotivní a občas i smutná. Je plná života, vzpomínek a loučení. Všechny knihy od autora, které jsem zatím četla, mě nadchly a hodně se mi líbili.
Bylo to takové milé, občas jsem byla trochu zmatená, ale hádám že by to mohl být záměr? Každopádně to na mě působilo až příliš idealisticky.
Štítky knihy
stáří švédská literatura vzpomínky demence (nemoc) Alzheimerova choroba babička dědeček novely
Autorovy další knížky
| 2014 |  Muž jménem Ove |
| 2017 | Medvědín |
| 2020 | Úzkosti a jejich lidé |
| 2015 | Babička pozdravuje a omlouvá se |
| 2016 | Tady byla Britt-Marie |
Kraťoučký příběh skýtající tolik pravd o životě.