Africká zima: V Jižním Súdánu s Lékaři bez hranic
Tomáš Šebek
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/353029/bmid_africka-zima-SSM-353029.jpg
4
505
505
Toto je autentická zpověď z Jižního Súdánu, nejmladšího státu světa, jehož území už celá desetiletí sužují ozbrojené konflikty. Na začátku roku 2017, kdy zemi navíc zasáhla vlna kritického nedostatku potravin, se do míst, kde se až příliš daří infekčním a tropickým nemocem, vydal na misi Lékařů bez hranic chirurg Tomáš Šebek. Po zkušenostech s úrazovou chirurgií z kolébky vúdú na Haiti a válečnou medicínou v severním Afghánistánu se spolu s kolegy ocitl v prostředí, kde má tradiční léčitel a jeho alternativní přístup k pacientovi daleko větší respekt než lékař vzdělaný na Západě. Proti fixaci zlomenin papírem anebo poléváním vařící vodou může reputaci chirurgického týmu v očích místních pozvednout snad jen tím, že v absolutní pustině obklopující nemocnici v Agoku provede první operaci mozku dospívajícího Jihosúdánce. Zápisky Tomáše Šebka, doprovázené strhujícími fotografiemi, představují jedinečný pohled na místa, o nichž se z médií nedozvíte.... celý text
Přidat komentář
Knihu jsem přibalila na dovolenou a splnila mé očekávání. Krátké kapitoly vystihující ty nejsilnější zážitky dne v zemi, kde by nikdo z nás opravdu nechtěl žít. Jelikož velmi dobře znám sálové prostředí, u nás s “full servisem, …. představa zákroků, někdy i intuitivně, na koleni, ve 40 stupních, tak to smekám. A klobouk dolů před všemi , kteří na tyto mise jedou bez nároku na komfort, pomáhají, učí. Fakt dobrá kniha, která nám to prostředí přiblíží.
Mě to bavilo. Styl psaní nijak neřeším, protože mi taky slohy nikdy nešly a nenapsala bych ani povídku natož knihu. Obdivuji, že s nasazením vlastního života pomáhají tam, kde nedokáže pomoct vlastní systém.
Jak jiz bylo uvedeno, i ja jsem si musela zvyknout na styl psani pana Sebka. Ale psat to za neho nekdo jiny, pribehy by ztratily na autenticnosti. Velice zajimava knizka, velice silna a obdivuhodna osobnost. Bavilo me, jak dokazal psat o prihodach s lehkosti.
Musím říct, že mi ze začátku vadily ty nahodilé myšlenky a jejich rychlé střídání, ale pak jsem si na tenhle styl zvykla a už se mi četlo mnohem lépe. Surové a nijak neupravované zážitky z mise, po kterých mají LBH můj respekt.
Tomáš Šebek neumí psát, ale to mu ráda odpouštím, a navíc některé hlášky má náhodou dost povedené! "Do your best and fuck the rest" si zapamatuju pro vlastní budoucí použití, až se budu mít tendenci z něčeho v práci hroutit :)
Styl psaní ale není samozřejmě u této knihy to hlavní; tím je předání zážitků z mise MSF. Takže ano, předáno řádně a dojem udělán - dojem nejen z toho afrického (nám tolik vzdáleného) světa, ale i z toho, jak se s námi autor podělil o svém vnitřním přesvědčení, nastavení, hodnotách... takže díky a respekt. A smekám i před manželkou, já v manželském životě preferuji asi trochu víc té nudy :))
Opět silné a drsné čtení.
Další zápisky chirurga Tomáše Šebka, který byl s Lékaři bez hranic tentokrát 60 dní v Jižním Sudánu, nejmladším státě světa. Stát ve státě - Země nikoho...
Válka zde ofiko není, ale ozbrojené konflikty na denním pořádku, kolem dokola mimo osady a tábory miny, do toho různé choroby, malárie, tuberkulóza, žloutenka, AIDS, svrab, ale i obyčejný slepák, žlučník,...nedostatek jídla, špatná hygiena, zvířata ( moskyti, divocí psi a kočky, hadi) neskutečně vedro, prach....chybí voda a hlavně vzdělání...no hrůza.
Navíc tamní obyvatelstvo moc nevěří moderní medicíně, ale raději se svěří do rukou místním šamanům.
Opět klobouk dolů a velký respekt všem z organizace Lékaři bez hranic.
Prevence jakékoliv nemoci. Opláchnout ruce v chlorované vodě....jak prosté....
Kovádža, báj, báj...
Doporučuji !
Místy chaoticky napsané jindy zas syrově popisovaný děj, ano proč ne, ostatně sám autor o sobě říká, že není žádný spisovatel, nýbrž zapisovatel.
Oceňuji, že díky panu Šebkovi má člověk pocit, že tak trochu ví,co dělají lékaři bez hranic a že jejich práce tam není prde.l,ale sakra dřina.
Doktor Šebek není spisovatel, sám se označuje za zapisovatele. Jeho kniha se tak čte trochu jinak, než jak jsme jako čtenáři zvyklí. Občas trochu chaotické přebíhání od myšlenky k myšlence mě nejdříve trochu rozhazovalo, ale brzy mi to takhle přišlo úplně přirozené.
Samotný popis situací v nemocničním zařízení Lékařů bez hranic je velmi působivý.
Baví mě doktorův humor, sebeironie i slovník. K němu i celému projektu Lékařů bez hranic pak cítím obrovský respekt.
Běhání,operace,běhání,operace,běhání,operace,horko,žízeň,nevyspání.......
Při vší úctě k práci "Lékařů bez hranic" mi vše začalo splývat jen v běh a operace,kterým jsem nerozuměl.
Ze všeho si pamatuji jen rozbrušování kuličkového ložiska na prstě "fleksou".
To musely být fakt nervy.
Jak již bylo zmíněno ixkrát níže – ano, je to psané hekticky, v rámci kapitoly (dne) na přeskáčku, hovorově atd… Jenže ono to krásně předává tu mezi řádky zmiňovanou zkušenost nočního vstávání (na sál nebo zabijačku komára), časového presu a nulového výhledu do budoucna. Sedlo mi to. A navíc – úsilí MSF není naivní „zachraňování černoušků“ a autor má dar tuto zprávu nenásilně ale zcela jasně předat.
„Ano, tahle práce je smysluplná. Já osobně to vnímám jako vděk za to, že jsem se narodil, dospěl a vystudoval v klidném prostředí. Cítím prostě odpovědnost vrátit to těm, kteří tuhle kliku neměli. Žijí své nuzné životy ve válečných podmínkách a nedostalo se jim vzdělání. To je jediný rozdíl mezi mnou a ‚jimi‘. Jinak jsme totiž všichni stejní. A tuhle práci dělám pár týdnů právě tam, kde se toho životního komfortu a hlavně vzdělání zoufale nedostává. Nemám primárně za úkol zachraňovat. Mám za úkol předat to, co mi dali moji učitelé. Tedy aby se do budoucna lidé tady uměli o sebe postarat sami.“
Obrovský respekt a úcta. To je první myšlenka, která mě po poslechu této audioknihy napadla. Pan Šebek knihu sepsal jako své deníkové zápisky. Podle mě to byl velice dobrý nápad, protože to přispělo k větší hodnověrnosti této knihy. Kapitolky jsou krátké, popisují stručně to co se ten který den událo. O Africe toho mnoho nevím a tato kniha mi dovolila na tento kontinent zlehka nahlédnout. Audioknihu velice dobře načetl pan Lukáš Hlavica
Šebkovu Africkou zimu jsem si užívala snad ještě víc než od něj první přečtenou Misi Afghánistán. Kromě toho, že mi přišlo, že jsem se teď dozvěděla o Afričanech o něco víc než předtím o Afgháncích, mi tentokrát Šebek svým optimismem, energií, smyslem pro humor, šikovností i odvahou připomínal Marka Watneyho z Marťana a ta podobnost mi přišla docela zábavná. :) A tak opět smekám jak před ním tak i před celým úžasným projektem Lékaři bez hranic.
Tohle měla být 100. kniha loňského roku. Poslouchala jsem jako audioknihu a chyběli mi 2 hodiny poslechu. Protože jsem ale tehdy poslouchala knihu za knihou a Šebka za Šebkem, najednou jsem byla přehlcená, přešebkovaná a přehlavicovaná (Hlavica knihu namluvil).
A tak jsem to odložila a vrátila se k tomu až teď. Stylem psaní mi to úplně nesedí, to nebudu lhát. Ale pořád u mě převládá ten respekt z toho, jakou práci tam šebek udělal, za mě byl lepší třeba Jemen, ale možná to bylo i tím, že jsem ji poslouchal jako první.
Čtu a jsem už skoru v půlce....když vidím ty hodnocení, tak se snažím číst po troškách dále, že třeba v té knížce něco zajímavého bude. Ale nelíbí...
Přijde mi to jako postřehy soukromého deníku,aby si autor vzpomněl až o tom bude chtít za dvacet let vyprávět.
[audiokniha]
"Doktor není neomylný, někdy je doktor pěkný vůl."
Styl zápisků vyzrál od pobytu v Afghánistánu a mou maličkostí procházelo velké množství emocí v průběhu poslechu.
Nadšení z LBH, zejména z jejich logistiky.
Obdiv vůči ochotě všech snášet až hraniční nepohodlí (myslím, že na to, proč se k absolvování misí odhodlal, Tomáš odpovídá v průběhu knihy mnohokrát - to pro Snoopi :o)
Radost až nadšení z každého povedeného zákroku, zdařilé komunikace s pacienty či šamany, ale asi nejvíc z oné "prodloužené ruky českého doktora" - upevněných schopností místních sestráků i budoucích doktorů.
Vděčnost za naději, že svět přece jen, byť proti proudu lidské blbosti a touhy po moci, kráčí správným směrem.
Vůbec to nepůsobilo chaoticky, zápisky jsou naprosto akčně autentické. Každý, kdo třeba jen z dálky zažil boj o život v českém špitále, tuší, že dojem chaosu bývá průvodním jevem i zde. Naopak vše je absolutně autentické a Tomáš věrohodný do poslední humorné či vážné myšlenky.
Jeho šéfem je tuším, taky v rámci možností pacient a ten nevysvětlitelný vzadu, o němž hovoří při kraniotomii kluka jemuž zachránil život.
Ano doktoři takto mluví/přemýšlejí (jak píše PetK) skoro všichni nebo alespoň ti špičkoví a tuším, že to bude i z pudu sebezáchovy :o)
Jen trochu někdy přemýšlím, zda mají v zápalu boje odhad, že lze malinko na povrchu vnímat bohorovnost a aroganci? Stejně jako fruitbueno stále srovnávám s doktorem Trachtou z knihy Tichý dech a jeho obrovskou pokorou.
5/4
Africká zima v Súdánu (třetí z přečtených misí), se mi zatím líbila nejvíc, - jestli se to tak dá vůbec říct; šikovnější formulace mě momentálně nenapadá. Uši si opět užily dokonalého interpreta Lukáše Hlavicu. A vyhovoval mi posun v tom, jak byla knížka napsána, aniž by mi nevyhovoval styl těch předchozích... Jéžiši, to je teda komentář... :)
Chci říct :)), že pro mě bylo tohle reportážní "vyprávění" Tomáše Šebka opět dechberoucí (a ne, já se neztrácela), se vším všudy, co pro mě už dlouho Rytíři, - pardon, Lékaři bez hranic znamenají. Co si zlomkově dovedu představit pod povrchem toho lehkým perem "zapsaného", co se mi jakoby mimochodem odkrývá, co mi to bez mentorského podtónu nabízí. A co si potřebuju připomínat (a zřejmě nebudu sama), co nejčastěji. Pokud jste dočetli, asi už tušíte… Je dobré zkusit se odvážit -
UKÁZAT KOZY PTÁKŮM!!!
Jako autentické svědectví zajímavé a věrohodné v rámci literatury faktu - ale jako beletrie bohužel nic moc. Nepopírám, že autor je jako lékař ve svém oboru špičkový, ale zdá se mi, že až příliš moc se snaží být i dobrým spisovatelem. Jeho úsilí působí mnohdy křečovitě a zbytečně překombinovaně.
Zpětně líčí své zážitky a zkušenosti z mise v těžkých podmínkách: boj s nevěřícími, s nedůvěrou místních lidí, kteří se spíše svěřují do rukou pochybným šamanům, boj s nepřízní prostředí /moskyti, zvířata, celkové klima/, boj s nemocemi, s nedostatkem vybavení a též i boj se sebou sama.
Ne každý by život v takových podmínkách ustál. Pomáhá mu v tom velice černý, jízlivý, ironický a sebeironický humor, nebojí se sarkasticky přiznat vlastní chybu a taky se za ni patřičně kát, čímž je čtenáři možná trochu sympatičtější. Používá však příliš mnoho vulgarismů /žrádlo ve smyslu jídlo pro lidi/ a též příliš odborný slovník: neznalý čtenář mnohdy nechápe, o jaký zákrok se jedná, většinou význam uhádne až z kontextu.
Zápisky působí poněkud chaoticky a neuspořádaně, přeskakuje z tématu na téma. Zdá se mi, jako by své působení v organizaci Lékaři bez hranic neustále obhajoval, často jsem se ptala, proč se k absolvování misí vlastně odhodlal, když mu to přineslo tolik nepohodlí a utrpení.
Poslouchala jsem jako audioknihu v podání Lukáše Hlavici - jeho hlas se mi k textu moc nehodil: připadal mi až příliš cynický a zbavený emocí.
"... Ale v oblasti medicíny tropické jsem jak moskyt bez sosáku."
"Usnul jsem až po ibáči."
"Večer jsou zbytky od oběda. Mě vařit nebaví. Ale nevadí mi jíst stále to samé dokola."
"Zaprášenou moskytiéru nad postelí jsem sundal. Už tak je všude prachu dost a na moskyty kašlu. Sajou tak jako tak."
"Facka přes celou hubu. "Co tady plýtváš vodou, ty parchante?" Tak nějak si překládám stacatto v místním dialektu od matky, co právě plísní své vlastní dítě."
"Na Emery propleskává matka své asi tříleté apatické dítě. Těžká malárie, už ani nepřijímá vodu."
"Když se při konečné bandáži na chvíli rozhlédnu kolem, čumí na mě z různých rohů plenty snad dvacet příbuzných. Zazubím se, zazubí se."
"To nejsou moskyti. To je organizovaný šicí stroj bez nití."
"Tahle kapitola je o běhání od začátku do konce. Na závěr tedy běžím na hajzlík. Prostě pořád tu místní stravu nedávám. Ale už jsem si zvyknul. Co by za to pacienti se zácpou dali, že?"
"Postupně sbírám z postele celého Šebka. Saturace 60%. Kurva, to je ale probuzení!"¨
"Já nebrečel. Jsem profesionál. Já brečím až teď, když to píšu."
"Ukládám si to do wish-listu."
Tomáš Šebek je můj oblíbený superhrdina - každá jeho kniha nebo přednáška mě nechává v úžasu nad tím, čeho všeho jsou lidé schopní. Ať už v tom lepším slova smyslu (skvělý chirurg, účastník humanitárních misí, držitel cen za statečnost a pomoc vzor v péči o nemocné); nebo v tom nejhorším smyslu slova (válečné konflikty, násilí a další zvěrstva, která ve svých knihách popisuje).
Jeho styl psaní mi sedí a do daného prostředí se hodí.
Autorovy další knížky
| 2015 |  Mise Afghánistán |
| 2017 | Africká zima: V Jižním Súdánu s Lékaři bez hranic |
| 2019 | Nebe nad Jemenem |
| 2013 | Mise Haiti: 5 měsíců s Lékaři bez hranic |
| 2024 | Objektivní nález: Moje nejtěžší mise |
Hodnotim e-verzi od Palmknihy. Cetlo se to hrozne. Ne ze by mi vadil najednou spisovnejsi jazyk autora, ale texty byly misty nejspis nejak prehazene. Protoze takovyhle chaos by snad nikdo zamerne nevytvoril... Musim se nekdy podivat do tistene knihy. Jinak obsahove me kniha docela bavila. A dekuji z zaver, budu si pamatovat "kozy ptakum".