Alan Rickman: Deníky
Alan Rickman
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/537982/bmid_alan-rickman-deniky-663a6be35beda.png
3
285
285
Deníky Alana Rickmana jsou jedinečnou pozvánkou do mysli autora – jednoho z nejoblíbenějších herců dnešní doby. Alan Rickman i po své smrti zanechal odkaz herce světové úrovně a jeho důstojnost, profesionalita i zvučný hlas nepřestávají diváci obdivovat ani dnes. Rickmanovy deníky popisují neobyčejně i obyčejné věci, vypráví světsky, vtipně i s lehkou jízlivostí, přičemž zůstávají naprosto upřímné. Autor nás bere do svého domova, na výlety s přáteli po celém světě, k přípravě divadelních her i a na natáčení filmů od Rozumu a citu, k průlomové roli ve Smrtonosné pasti, přes Robina Hooda až po filmy o Harrym Potterovi a Královu zahradnici, kterou režíroval. Deníky začínají v roce 1993 a končí s hercovou smrtí v roce 2016 a nabízejí příležitost seznámit se s Alanem Rickmanem nejen jako hercem, ale jako přítelem, cestovatelem, fanouškem, režisérem i obyčejným mužem.... celý text
Literatura světová Literatura faktu Biografie a memoáry
Vydáno:
2024
,
Témbr
Originální název:
Madly, Deeply: The Alan Rickman Diaries, 2022
Interpreti: Aleš Procházka
více info...
Přidat komentář
Těšila jsem se. Knihu jsem měla předobjednanou, takže jsem si docela počkala. Přečetla jsem s úctou. Tím hůř se mi říká, že si opravdu myslím, že tohle se nemělo vydat.
Ne jen proto, že většina poznámek je natolik osobních, že běžnému čtenáři nic neřekne. Například kdy, kde a s kým byl AR na obědě a co měli dobrého. Jistě, jsou to DENÍKY! Jenže pak jsou pasáže, které jsou osobní úplně jinak, a podle mě je z nich zřejmé, že měl vcelku jasnou hranici, za kterou už nebyl ochotný se odhalovat lidem, kteří nebyli z jeho "smečky". Netuším, co by řekl, kdyby do vydání Deníků mohl mluvit (Alan Taylor zmiňuje, že neví, jestli by si to AR přál), ale pro mě je tato kniha psychicky oříšek. Na jednu stranu jsem hrozně ráda, že jsem si jako divák mohla připomenout jeho filmy s úžasným bonusem jeho poznámek a názorů. Na druhou stranu se cítím, jako bych otevřela dveře na obsazenou pánskou toaletu.
Bože můj, jak já to milovala! Ale vím, že hlavně proto, že jsem stejně milovala i Alana.
Pokud čtenář nezná do podrobna jeho dílo, a něco z jeho života, knihu si podle mě neprožije naplno. Jsou to vážně deníky... Pro neznalého čtenáře nic neříjající výčet událostí, pro milovníky Alana poklad.
A doslov jeho celoživotní partnerky, manželky Rimy? No... Nezadržela jsem slzy.
Díky těmto Deníkům jsem se mohla dozvědět do podrobna o životě a osobě Alana Rickmana a celou dobu co jsem četla, jsem si dělala bodové zápisky:
Velký profesionál se svým názorem.
Je obdivuhodné, kolik (nejen) hereckých kolegů chodilo (volalo) pro radu
Myslím, že by byl i výborným spisovatelem.
Úžasný a plný život.
Nejsem si jistá, na kolik by byl z vydání Deníků nadšený.
Úžasný hlas.
Myslím, že měli Deníky více protřídit a vymazat záznamy, které čtenáři nic neřeknou.
Opravdu jsem se divila, že se mu líbil film Borat, ale na druhou stranu po přečtení celé knihy to trochu chápu.
Velký smysl pro humor a to nejen ten britský
Milým překvapením nakonec bylo, že i dost dobře kreslil.
Když se Deníky chýlily ke konci a zápisků bylo čím dál méně, bylo to velmi dojemné, protože jsem věděla, že brzy nastane konec. Věřím, že Alan Rickman chybí mnoha lidem a chybí i filmovému a divadelnímu průmyslu...čest jeho památce.
After all this time....ALWAYS
Věděla jsem, že budu číst deníky a tak mi to od začátku nevadilo. Nevadilo mi ani spoustu jmen a míst. Přišlo mi, že právě to nám má ukázat jaký Alan byl, jaký měl rozhled, jaký byl člověk a co ostatní znamenali pro něj. Když jsem chtěla, jméno jsem si vyhledala a dozvěděla se spoustu zajímavých věcí. Zajímavé bylo i nahlédnutí do natáčení. Přiznám se jen, že mi přišlo, že ho ten HP zas tak nebere. Ráda jsem si knihu otevřela večer a vždy pár zápisků přečetla a přemítala o nich. Mám chuť podívat se na všechny filmy kde hrál nebo se na nich jinak podílel. Nejhorší byl konec .. zdá se, že život je opravdu pomíjivý. Alan byl vážený člověk, dobrosrdečný a svou práci bral opravdu vážně. No a do toho kostýmu Snapa se vždy nakonec nasoukal.
Prijde mi, ze nakladatel cilil na sirsi publikum, nez dokaze tento literarni pocin ocenit. Mne osobne se libil pohled do Rickmanova osobniho zivota a jeho styl uvazovani, ale bylo to pro mne hrozne vlekle, utrzkovite poznamky nicnerikajici, jmen spousta a vlastne to jako celek pro mne naprosto neuchopitelne.
Dlouho jsem u knihy nezažila tolik pocitů. Ze začátku jsem i já byla zklamaná - spousta jmen, povrchní a letmé zápisky, jen obchodní tah, kde je ta intimní tvář známého herce? Ale postupně mě Alanův život vtáhl, dozvěděla jsem se o něm hodně věcí. Především k sobě byl hodně přísný, perfekcionista, co byl v jednom kuse v jednom kole. Tak trochu nešika přitahující různé větší či menší pohromy, valnou část roku na cestách, trpěl nespavostí a moc se mu nechtělo číst scénáře. Spousta přátel, restaurací, večírků a divadelních představení. A patrně velmi citlivý člověk. Když se přehoupl rok 1999, říkala jsem si ´´Už jen 16 let života´´. Byl by jeho život jiný, kdyby to věděl? Věnoval by víc času sám sobě? Snažil by se při natáčení být více v klidu, nestresovat se tolik? Rok 2015 se nečetl lehce, děsila jsem se závěru a po dočtení dodatku od Rimy Hortonové ve mně velmi silně rezonuje smutek a jakási prazvláštní nostalgie.
´´Někteří lidé by měli dostat výjimku.´´
Přes všechnu tu spoustu jmen jsem je až do konce vydržela neustále ´´gůglit´´, ačkoli si teď pamatuji jen hrstku z nich. Ale ti lidé byli součástí Alanova života, a tak je nešlo přecházet.
Co říci závěrem? Knihu doporučuji, je však nutné počítat s tím, že se jedná o (téměř) každodenní zápisky (ne)obyčejného života. Takové nelze vést v duchu jeho raných poznámek, spíše postřehů uvedených na konci knihy, které jsou velmi hutné a filosofující, avšak je jich také jako šafránu, protože takhle člověk každý den prostě nepřemýšlí. Bude patrně ještě dlouho trvat, než to všechno vstřebám a než sáhnu po další knize.
Asi mi úplně nesedlo zpracování knihy ale i tak jde o pohled do mysli vyznamemneho herce. Možná bych více brala neco ve stylu co napsal Tom Felton ovšem to již není možné a tak nám po Alanovi zůstala tato stopa. Při pročítani jsem měl skutečně pocit že ho vidím jak to píše přesně jeho myšlenky. Obyčejné i neobyčejné moudré i puberťácky kousavé. Líbilo se mi to a jsem ráda že jsme ho mohli poznat i takto
Skvělé deníky, pohled do duše umělce, kterého jsem předtím neznala. Velmi intimní s poutavé.
Ani se mi nechce knihu hodnotit hvězdičkami.. zdá se mi, že se to nehodí.
Této knize bývá vyčítáno, že není záživná. Jsou to deníky, s tím jsem počítala.. mně vadilo něco úplně jiného. Po celou dobu čtení jsem měla pocit, že se mi tato slova a řádky vůbec neměly dostat pod ruku. Měla jsem pocit provinění, jako bych někomu ten deník vzala z šuplíku a četla ho bez dovolení. Bylo sice moc fajn, nahlédnout do hlavy tomuto úžasnému herci, ale myslím si, že jeho takto soukromé a intimní myšlenky měly zůstat pouze pro něj a jeho rodinu.
3,75/5*
Předně bych chtěla upozornit milovníky HP, že tahle kniha absolutně ničím nepřipomíná text, který se k nám dostal minulý rok z pera Toma Feltona. V Rickmanových denících je sice pár zmínek o natáčení Pottera v průběhu let, jsou to ale jen výňatky a útržky a z finálního textu zabírají naprosto minimální prostor a ani se z nich příliš nedozvíme.
Hodně jsem bojovala s formou a stylem psaní - jsou to opravdu výhradně Alanovy myšlenky zaznamenané na papíře, jejichž ucelenější formu si začal vést v roce 1993. Tento text je pak doplněn poznámkami redaktora - zejména tedy vysvětlivkami kdo je kdo - protože těch jmen, co se tam vyskytují, ó drahý bože.
Hodně jsem si užívala pasáže, jež se zaměřují na natáčení mých oblíbených filmů - zejména Michaela Collinse (padla i zmínka o tehdy mladičkém J. R. Meyersovi) pod taktovkou Neila Jordana, Sweeneyho Todda, Parfému či Královy zahradnice, kterou Rickman začal plánovat již v roce 2001 a v jedné z hlavních rolí se objeví skvělý Matthias Schoenaerts, jehož jméno btw zrovna znám a redakce jej hodila dolů do poznámek a jména, která mi neříkala naprosto nic popsána nebyla - takže google byl velkým pomocníkem.
Věřím, že deníky si užijí především fajnšmekři a znalci britské divadelní scény - protože Rickman o této sféře hovoří ve velmi rozlehlých pasážích a je vidět, že primární láskou pro něj byla prkna, která znamenají svět. Tady jsem se nechytala prakticky vůbec, byť mne některé kousky zaujaly - My Name is Rachel Corrie, kde se Rickman přiklání na stranu Palestinců v rámci izraelsko-palestinského konfliktu, podobně jako nedávno Emma Watson, která za to dostala pěknou čočku.
Celkově mne velmi překvapilo, že tichý a talentovaný Rickman věnoval mnoho času sledování politického dění ve světě (jeho žena na lokálním politickém životě participovala dokonce aktivně a její aspirace mířily i výše). Tento aspekt mě na knize bavil hodně a některé jeho myšlenky či výroky tesat do kamene. Vtipnými byly zejména jeho komentáře k Margaret Thatcher, která nebyla právě Alanovou oblíbenkyní a řadila se tak po bok Reagana, Bushe, Torye či třeba velký Rickmanův objev v podobě S. Palinové.
Rickman byl bezpochyby velmi sečtělým a profesionálním člověkem s nesporným nadáním. Také milovníkem dobrého jídla, vína a dokonce sportu - kdo by to byl řekl - i když posilovna nebyla jeho Mekkou :-D. Co naopak nemiloval, bylo udílení filmových a vůbec jakýchkoliv ocenění a Daily Mail :-D. Alan byl velmi kulturním člověkem a vy na stránkách jeho deníku najdete nejednu recenzi.
Obdivovatelé tohoto skvělého herce budou z knihy jásat, já bych nicméně ocenila, kdyby se jeho teze a myšlenky proložily souvislým textem, který by mapoval konkrétní dobu a projekty, na nichž Rickman pracoval. Součástí mohly být rozhovory a vzpomínky na herce. Přeci jen číst 500 stran, kde jsou zmiňována místa a lidé, kteří jsou vám neznámí a nemáte ten správný kontext je unavující a chápu některá negativní hodnocení. Chtělo to nějakou přístupnější formu.
Chápu, že tohle nesedlo všem. Ale už z názvu Deníky, jde poznat, že půjde o deníkové záznamy, které byly občas doplněné poznámkami, ale mohlo jich být více, aby se čtenář lépe orientoval. Museli jste opravdu číst mezi řádky, abyste z těch kraťoučkých a mnohdy nicneříkajících zápisů o Rickmanovi něco dozvěděli. Nechyběl typický britský suchý humor. Překvapilo mě, jak moc cestoval a jak náročné to muselo být. Rozhodně pro fanoušky samotného herce, u HP to moc neocení protože nějak víc se mu taky nevěnuje, což je škoda, nějaké historky z natáčení by byly fajn. Asi jen na jedno přečtení, ale fajn.
Alanovy pravidelné zápisky do deníku od roku 1993 až do prosince 2015, necelý měsíc před jeho smrtí - pohled do hercových myšlenek, úvah, zkušeností a pocitů.
Alan měl rozhodně bohatý život, jak po pracovni stránce, tak i po té osobní- spousta cestování a setkání s přáteli. Postupem času se přidávají i jeho zdravotní problémy, úmrtí jeho přátel nebo kolegů, kteří mu byli vzorem. Zavede nás do zákulisí svých rolí (ale třeba pro fanoušky HP spíše nedostatečně - kvůli tomu to nečtěte, to doporučuji spíše autobiografii Toma Feltona, který se HP věnuje velkou část své knihy).
Jsou to deníky cizího člověka - spousta cizích jmen a situací, o kterých nevíme podrobnosti, abychom lépe porozuměli - pro mě bylo upřímně opravdu těžké tuto knihu číst a dočíst - asi bych spíše ocenila biografii, třeba právě přiložení úryvky z deníků.
Je ale určitě skvělé, že nám bylo umožněno nahlédnout za oponu a Alanovi se takto přiblížit. Hodnotit nebudu - nemohu hodnotit život a pocity jiného člověka.
IG: @cotaholkacte
Alan Rickman, neobyčejně charismatický muž a herec s nezaměnitelným stylem. Představitel klaďasů i záporáků ve filmu (teroristy Hanse ve Smrtonosné pasti, šerifa v Robinu Hoodovi, plukovníka Brandona v Rozumu a citu, De Valery v Michaelu Collinsovi, padlého anděla v Dogmatu, nešťastného otce v Parfému, soudce Turpina ve Sweeneym Toddovi, ikonického Severuse Snapea v HP atd. atd. atd.) i na divadle (jehož si vážil více a navzdory jeho pomíjivosti se mu věnoval s větším zaujetím). Podle deníků chlap v pravém slova smyslu plný energie i pochybností, s břitkým postřehem a pozorovacím talentem, schopný velké oddanosti i nespravedlnosti vůči blízkým i přátelům, se smyslem pro humor a ironii, tu a tam schopný neadekvátně unáhleného soudu, jindy přemýšlivého rozjímání, ponoření do sebe i výtrysků kreativity, se smyslem pro svobodu spojenou s disciplínou a se schopností říci "ne", pokud to považoval za nutné. Více než tvůrčí muka deníky zachycují pěnu dní, cesty, postřehy, povzdechy, okamžiky, večírky, setkání, ve druhé části pak odcházení známého světa přes úmrtí spolupracovníků a přátel, také přes choroby těla a úbytek sil... Ráda jsem si doplnila vzdělání, o některých hereckých účastech A. R. jsem nevěděla, o jeho přemýšlení o divadle zatím nebylo jak se dozvědět. Jeho režie Královy zahradnice je známá, méně jeho režijní debut Zimní host. - Bohužel se nedá přehlédnout, jak mizerně je kniha přeložena a zredigována. Od trapných překlepů (Peter nebyl Sallers a Gary není Odlman) přes množství anglicismů a Google překlad frází (třeba "Kéž by dokázal využít také jiné tvary úst" s. 128) po vyložené nesmysly ("1200 lidí sleduje generální zkoušku a teprve druhé uvedení hry v historii" s. 193 - ne, Shakespearova hra Antonius a Kleopatra rozhodně nebyla uvedena podruhé v dějinách divadla; jak plyne z kontextu, A. R. nelibě nese fakt, že tato konkrétní inscenace hry se o generálce teprve podruhé projíždí v celku, od začátku do konce). Vytáčelo mě to během čtení neuvěřitelně. Stejně jako fakt, že u dobré poloviny zápisů člověk pointu spíše tuší a musí si ji domyslet. Takže díky za ten počin - ale prosím o zásadní revizi.
Když se řekne Alan Rickman, tak si většina lidí vybaví Severuse Snapea a pak Lásku nebeskou. Já ho mám více než s Láskou nebeskou spojeného s filmem Rozum a cit. Přiznám se totiž, že v Lásce nebeské mi moc nesedl (On by Emmě v životě nezahnul!). Ale profesor Snape je samozřejmě ikonický a ačkoliv on to zřejmě bral jenom jako jednu z dalších etap svého života, byla to prostě jeho životní role.
Po prvních přečtených recenzích už jistě víte, že k této knize je potřeba přistupovat úplně jinak, než k běžným životopisný knihám či osobním pamětem. Jsou to deníkové zápisky, jednoduché poznámky, myšlenky, komentáře. Ze začátku trvá než si člověk na ten styl, jakým je to napsané, zvykne. Na ty spousty nicneříkajících jmen a míst Sama jsem s tím prvních několik popisovaných roků bojovala, ale když si v tom najdete co vás zajímá a přestanete to množství cizích jmen řešit, tak je čtení mnohem snazší.
S tím, jak přibývají roky a Alan se zapojuje do dalších a dalších filmových i divadelních projektů, se objevují i známější umělci a druhá půlka knihy byla prošpikována obravdu hvězdnými jmény.
Alan Rickman žil život ne na 100%, ale na 1000%, užíval si života, měl mnoho projektů, přátel, a až extrémně hodně cestoval různě po světě. Zároveň ale vždy pracoval naplno, i když měl třeba zápal plic.
Taky jsem z jeho zápisků měla dojem, že je tak trochu alkoholik :D Rozhodně hodně vydržel a často chodil spát až druhý den ráno, pokud tedy vůbec usnul. Na párty musel být skvělý parťák :D
I přesto, že žil naplno, tak vše snadné neměl. Až příliš často chodil na pohřby svých přátel. A ne každé natáčení nebo divadelní představení se obešlo bez komplikací.
Ať už AR plánoval či neplánoval své deníky vydat, teď tu jsou. A máme možnost poznat tohoto úžasného herce i z jeho druhé strany, té lidské, kde nebyl herec, byl prostě Alan. Vyjadřoval své názory na různé knihy, filmy, divadelní představení, herce Nejednou jsem s ním svůj názor sdílela. Až teda u Borata se rozcházíme. Musel být neskutečně charismatický a okouzlující, ale také neskutečně puntičkářský. Prostě ten správný Brit, jak se patří. Ten suchý britský humor jsem z něj cítila na každé stránce. #NAVŽDY
Nejedná se o žádný hlubší vhled do jeho života. Četla jsem hlavně, co mě zajímalo a přeskakovala některé informace, časem se vrátím...
Jde tam cítit anglický humor, zajímavé myšlenky, jako herce jsem si ho vážila a oblíbila.
Čtení není špatné, ale uvítala bych klasickou biografii AR
Obrovské množství většinou neznámých jmen, zejména ze začátku bylo hrozně těžké se orientovat, co vlastně člověk čte...
Ale jsou to DENÍKY, tzn. nemůžeme v tom hledat napínavý příběh.
Pokud to akceptujeme, dostaneme rickmanovský humor, dostaneme ironii, nadhled, sebekritiku, dostaneme laskavost, lásku k rodině, přátelům, kolegům...Dostaneme kousek duše jednoho velikého herce.
Alan Rickman pro mě byl, je a vždy bude hereckou ikonou. Lásku nebeskou mohu vidět 30krát do roka a budu ji milovat... No a Severus Snape je mou nejoblíbenějších HP postavou... Je tedy jasné, že Deníky pro mě byly jednou z nejočekávanějších knih roku!
Přijde mi, že čtenáři této knihy se dělí do dvou skupin. První je ta, která knihu dočetla s přemáháním, nečetla se jim dobře, postrádala podle nich čtivost a ve výsledku byla jednoduše zklamaná. Druhou skupinu (kam patřím díky bohu i já) tvoří čtenáři, kteří si užili každou větu a s každou stranou jim byl Alan Rickman bližší.
Jelikož se jedná o deníky, tak je třeba jít do čtení s tím, že to nebude napínavé, ani čtivé. Deník si člověk píše přeci hlavně pro sebe a nepočítá s tím, že jej bude číst masa lidí.
Já si čtení knihy užila neskutečně, brala jsem to jako jedinečnou možnost nahlédnout do soukromí herce, kterého miluju. Ano, některé postavy a místa jsem neznala, ale poznámky pod čarou mi bohatě stačily.
Miluju jak Alan Rickman hodnotil filmy i předávání Oscarů a taky to, jak miloval své blízké a přátele. Dojal mě už prolog Emmy Thompson a k slzám mě dohnal epilog Alanovy ženy Rimy.
Takže za mě? Neskutečný čtenářský zážitek, na který jen tak nezapomenu.
Kdo by ho nemiloval? Ať už jako Severuse Snapea nebo podivínského manžela v Lásce nebeské, pokaždé je to charismatický Alan Rickman do jehož života můžeme právě teď nakouknout.
Milovaný herec napříč generacemi, který si získal miliony fanoušků. Měl smysl pro humor, ale byl i krutě upřímný. Deníky si psal v podstatě celý život. Díky této knize se podíváme do jeho soukromí mezi lety 1993 a 2016. Budeme s ním cestovat, večeřet s přáteli, samozřejmě hrát, ale i dívat se na filmy a hodnotit předávání Oskarů.
Alana Rickmana jsem asi nejvíce zaznamenala v mém oblíbeném filmu Láska nebeská. Od té doby jsem si ho zařadila mezi mé oblíbené herce. Dozvědět se o něm více bylo lákavé a díky jeho deníkům jsem pronikla do jeho soukromí i niterných pocitů.
Už z předmluvy Emmy Thompson je jasné, jak skvělý a výjimečný člověk Alan byl. Pak se ponoříme do jeho deníkových zápisků, některé jsou kratší, jiné delší a s jejich pomocí si poskládáte střípky jeho života, až Vám z nich vznikne ucelený obrázek tohoto zajímavého a charismatického člověka.
Při čtení zjistíte, jak skvělý má pozorovací talent, dozvíte se jeho názory na filmy a divadelní hry a také poznáte, že byl stále na cestách. V knize jsou skvělé myšlenky, postřehy a citáty. Spoustu z nich jsem si i vypsala. Už jen díky tomu je to prostě úžasná kniha.
Navíc je krásně graficky zpracovaná, jsou tu ukázky z jeho ručně psaných deníků, fotografie z jeho nejznámějších filmů i něco málo ze soukromí.
Myslím si, že tato kniha rozhodně nesedne každému. Jsou to běžné dny, je tu spousta jmen různých lidí. Ze začátku jsem si i já myslela, že to nebude kniha pro mě, ale postupně jsem měla pocit, že mi Alan vypráví svůj život a já ho v těch denících prostě našla.
Mám moc ráda životopisné knihy, tato je podána jinak, než jsem zvyklá, ale i tak jsem si čtení užila a poznala Alana takového, jaký byl. Nahlédněte i Vy do jeho myšlenek.
Ždímačka na peníze. :( Jestli čekáte silné příběhy, autentické vnitřní monology a vůbec cokoli, co by vám přiblížilo Alana jako člověka, budete zklamaní.
Tohodle herce jsem milovala a stále miluji. Jen tento denik se mi nelíbil. Přijde mi to totiž jako zneucta jeho památky a podle mě by s tím i nesouhlasil aby se jeho deníky dostali takhle veřejně. Knihu hodnotím takto, upřímně nelíbila se mi a bylo mi divně při čtení. Alan měl úžasné myšlenky a úžasně vše popsal. Ale tohle mělo být někde jinde.. Přijde mi, že si zde někdo na smrti pěkně namastil kapsu. Smutná doba.. A herci budiž země lehká .. Always forewer....